© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Kdy už bude dobře? Ptají se ve vtipu z komunistických dob posluchači Rádia Jerevan. Odpověď zní: Už bylo. Vtip je připomínkou, že se každý režim musí vypořádat s otázkou, jak zvýšil blahobyt svých občanů. A když neumí uspokojivě odpovědět, pak má problém. Závažnost této otázky připomíná i předvolební Česká republika. Nespokojenost s příliš pomalým růstem blahobytu otevírá prostor pro hnutí, které prostě slibuje, že „bude líp“. Ale – co je to „líp“ a kdy na to dosáhneme?
V tuzemských podmínkách má otázka „Kdy bude lépe?“ jasný význam: „Kdy se budeme mít jako Němci nebo Rakušané?“ Tato formulace má nevýhodu v tom, že všichni znají odpověď, jen si ji nechtějí připustit. Zní jednoduše: Nebude to nikdy, tedy v dohledné historické perspektivě. Není ovšem správný postup, když po takovém zjištění otázku raději odsuneme do podvědomí. Při jejím bližším prozkoumání je totiž možné dojít k závěru, že byla jen špatně položená a že mít se lépe může být i pro Čechy jako obyvatele svého národního státu dosažitelnou metou.
Pravda německého supermarketu
Od počátku transformace se příjmy tuzemských rodin k těm německým opravdu nepřiblížily, rozdíl se dokonce zvětšuje. V roce 1993, když přešly největší poryvy ekonomické transformace, byl průměrný tuzemský plat v přepočtu o 1931 eur nižší než v Německu. Loni jsme brali měsíčně o 2682 eur méně. Tady je vidět nejzřetelněji, že se naděje „dohnat a předehnat“ nenaplní. Spíš je nepochopitelné, že taková iluze vůbec mohla vzniknout. Vycházela z často publikovaných statistických údajů, podle kterých tuzemské mzdy rostly v devadesátých letech nominálně dvojciferným tempem, a také v prvním desetiletí nového století to šlo v Česku mnohem rychleji než u západních sousedů. Když Němce doháníme, tak by v tom byl čert, abychom je nakonec nepředehnali.
Jen se neříkal podstatný detail, že tento růst vycházel z úplně jiného základu. Když mi plat o tisíci eurech vyroste o sto procent, dostanu navíc stejně jako ten, komu se o deset procent zvýší plat ve výši 10 tisíc. Přibližování českých a německých platů byl optický klam podporovaný dobovým vládním marketingem. V přepočtu na eura rostly tuzemské platy oproti Němcům rychleji jen třikrát za poslední čtvrtstoletí, v letech mimořádné konjunktury 2005, 2006 a 2008. Jindy se propast prohlubovala.
Prohlubování propasti mělo různé fáze, přitom za největší propad mohou obě krizová období. Během recese koncem devadesátých let se rozdíl zvětšil v neprospěch Čechů o sto eur. Ještě o mnoho víc musela Čechy frustrovat zkušenost z pětiletého období po finanční krizi roku 2008, kdy se rozdíl zvětšil o 300 eur. Tento fakt sám o sobě stačí k tomu, aby vysvětlil frustraci zdejší společnosti z poslední doby a tím i vzestup populistických politiků. Kritérium „kolik si toho můžu koupit v německém supermarketu“ mluvilo jednoznačně a každý mu rozuměl. Objevovaly se rozhořčené články, proč Němci mají kvalitnější potraviny za nižší peníze. Stejné emoce vzbuzují odborářské stížnosti, proč němečtí kolegové berou za stejnou práci trojnásobek. Nešlo o nová zjištění, když ale v Česku stagnuje růst příjmů, vždy se nespokojenost ventiluje na srovnání s Německem.
 Zdroj: ČSÚ, Spolkový statistický úřad |
Proč právě po roce 2008 exemplárně selhala snaha „dohnat a předehnat“, jde pochopit z několika rovin této konzumní tragédie. Stala se nebývalá věc, že čtyři roky po sobě rostly německé mzdy v eurech rychlejším tempem než české platy v korunách. Za viníka jde považovat tolikrát kritizovanou úspornou politiku vlády Petra Nečase, nešlo však o jediný důvod. V roce 2009 hluboko oslabil kurz koruny, což bylo způsobené všeobecnou nejistotou v Evropě, a ještě mnohem silnější efekt mělo umělé oslabení kurzu koncem roku 2013, ke kterému sáhla Česká národní banka, aby podpořila export a hospodářský růst. Z pohledu českého návštěvníka německých supermarketů to bylo opravdové neštěstí. Ještě v roce 2012 vydělával v přepočtu 997 eur a o dva roky později 936 eur. Každý tedy zažil na vlastní kůži, že se celý polistopadový hospodářský vývoj míjí cílem a že konvergence tuzemských poměrů na západní úroveň se nekoná. Od té doby se příjmy zlepšily i v přepočtu na euro, přesto příliš pomalu. V období Sobotkovy vlády se propast mezi průměrnými platy v Česku a Německu prohloubila o 200 eur.
Z pohledu ekonomických expertů je dobře, že nízké mzdy zlepšují exportní vyhlídky tuzemských firem. Z pohledu běžného občana je však nepříjemné vědomí, že se jeho blahobyt stává pouze jedním z parametrů, které někdo mocnější používá k realizaci svých představ o prosperitě.
Přehled o platech v přepočtu na eura musí obyčejného Čecha frustrovat, přesto není třeba dělat unáhlené závěry. Existuje i jiný, méně depresivní pohled. Před rokem 1995 brali Češi proti Němcům v přepočtu desetinové platy. Před výletem za hranice proto bylo naprosto nezbytné nakoupit benzín a vybavit rodinu řízky a chleby. Koupit v bavorské hospodě pivo předpokládalo zásadní finanční rozvahu. Ale už v roce 2004 brali Češi pětinu a o sedm let později dosáhli na 30 procent německých platů. Pokud nejezdili za hranice, a využili tedy nižší úrovně tuzemských cen, tak se jejich příjmy došplhaly na polovinu úrovně v Německu či Rakousku, tedy zemí, jejichž životní úroveň patří v Evropě k nejvyšším.
Problém však je v tom, co se stalo po roce 2011. Platy v přepočtu na eura stagnovaly, ve srovnání s Německem tedy klesly a ještě loni zůstávaly na 27,6 procenta. Nespokojenost tedy má své vážné příčiny a ani při nejvstřícnějším pohledu na polistopadovou transformaci je nejde popřít.
Pomalu, ale vzhůru
V úvahách o nesnesitelných podmínkách tuzemských rodin a ztracené naději, že se můžeme přiblížit Západu, je v této chvíli třeba zvolnit. Debaty o tom, jestli můžeme být spokojeni s tím, jak rychle či pomalu roste naše životní úroveň, případně jestli růstem platů na německou úroveň dosáhneme takřka úplného štěstí, se mohou úplně míjet cílem. Nějaký smysl mají jen v tom případě, pokud existuje nějaká prokazatelná závislost mezi růstem příjmů a spokojeností. Skutečně se dá najít, jak svědčí sborník „Práce, hodnoty, blahobyt“, který loni vydal Jiří Večerník ze Sociologického ústavu Akademie věd.
Připomíná základní výsledek všech výzkumů, že subjektivní pocit štěstí závisí především na subjektivních parametrech, tedy spokojenosti se zdravím, prací a rodinou. Příjem přesto má nějaký vliv, z objektivních předpokladů je dokonce nejvýznamnější před věkem, pohlavím, vzděláním a rodinným původem. Dlouholetá pozorování OECD, evropských a dalších institucí třeba ukazují, jak souvisí koupěschopnost se spokojeností v zemích Visegrádu. V prvním desetiletí po roce 2000 se v tradičně pesimistickém Maďarsku zlepšení příjmů na spokojenosti vůbec neprojevilo. V Polsku rostla spokojenost se životem průběžně a zvyšování příjmů se k ní přidalo až v pozdějších letech. Na Slovensku naopak spokojenost kulhala za relativně rychlým růstem příjmů, Češi na tom byli podobně, i když příjmy rostly o něco pomaleji.
Z většího odstupu ukazuje Eurobarometr, že spokojenost občanů se životem roste ve všech postkomunistických státech, které v letech 2004 a 2007 vstoupily do Evropské unie. V Česku bylo před třinácti lety 77 procent spokojených občanů, loni už 85 procent, tedy nad evropským průměrem a na dohled nejspokojenějších Skandinávců či Holanďanů, kde životní pohodu vždy uvádí nejméně devět z deseti občanů. Ve většině postkomunistických států ovšem rostla spokojenost rychleji, nejvíc v Lotyšsku z 55 na 75 procent a obdobné výsledky hlásí také Slováci a Bulhaři. Pomalejší růst v Česku jde podle Večerníka připsat tomu, že se v Česku zvyšovala spokojenost i v devadesátých letech, zatímco jinde lidé mnohem více trpěli poryvy ekonomické transformace. Ani během krize po roce 2008 nebyl propad spokojenosti mimořádně dramatický. Už v roce 2014 bylo s životem spokojeno 85 procent Čechů, což byla tehdy nejvyšší úroveň ve východní Evropě. Od té doby se bilance nezlepšila a Čechy předstihli Slovinci a Poláci. Zároveň přetrvává viditelný rozdíl ve spokojenosti mezi skupinou postkomunistických zemí a nejbohatšími zeměmi severozápadní Evropy. „Přestože ekonomická prosperita není hlavním faktorem životní spokojenosti, je bezpochyby velmi důležitá,“ potvrzuje v této souvislosti sociolog Večerník.
 Zdroj ilustrace: Shutterstock.com |
Expert na závěr cituje britského klasika liberalismu Jeremyho Benthama, který označil za hlavní úkol zákonodárců a vládců „prosazování štěstí pro co největší počet lidí“. Sociologický pohled do uplynulých desetiletí ukazuje, že se tuzemští vládci tomuto úkolu úplně nezpronevěřili.
Trnitou cestou
Na otázku „Kdy bude lépe?“ neexistuje absolutní odpověď. Sociologická data ukazují, že dnes se lidé mají lépe než v roce 2004, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie. A také tehdy se měli lépe než v období ekonomické transformace po pádu komunismu.
Obecná data pochopitelně neplatí pro všechny a také připouštějí, že by mohlo být ještě lépe. Poptávka po zlepšení je o to silnější, že se v letech 2008–2011 vzestup příjmů zastavil, a poté dokonce klesl. Nový vzestup po roce 2014 je přitom o hodně pomalejší, než lidé všeobecně čekali.
V nejbližších dnech se ukáže, co s tím udělá dubnové ukončení intervencí. Česká národní banka uvolnila kurz koruny, většina expertů očekává její posílení k hranici 25 korun za euro. Tím se automaticky zlepší průměrná česká mzda v přepočtu až o 100 eur a něco takového jsme nezažili devět let. Tato událost je připomínkou, že je možné podniknout určitá opatření zlepšující významně poměry a především příjmy pracujících.
Přehled uplynulého čtvrtstoletí ukazuje dva takové momenty. Rychlý růst ekonomiky nastartovala měnová reforma počátkem devadesátých let, kdy prudká devalvace koruny snížila reálné příjmy ze dne na den o třetinu. To se ovšem rychle vyrovnalo, protože pak několik let rostly mzdy reálně o 8–10 procent. Dalším skokem byl vstup do Evropské unie s pětiletkou, kdy se reálné mzdy zvyšovaly každoročně o čtyři procenta. V obou případech šlo o nepříjemné reformy, na které se nikdo netěšil, otevřely ovšem prostor k dosud nevídanému růstu.
Na otázku „Kdy bude lépe?“, ve smyslu kdy zase začne konvergence českých a německých příjmů, existuje jednoduchá odpověď. Až českou ekonomiku nakopne odvážná reforma. V dnešní perspektivě je na dohled jediný takový krok, tedy přijetí společné evropské měny euro. Jistě by se našly námitky upozorňující, že se eurozóna dosud nevyhrabala z dluhové krize, a že tedy není kam spěchat. Vystavit schopnosti tuzemských podniků přímé konkurenci bez měnového polštáře však může být očekávaným impulsem. Případně je třeba navrhnout jiný podnět.
Splnitelným úkolem je nepochybně dosáhnout mety, kterou je poloviční německá mzda. Stihnout by to šlo za 15–20 let, ovšem bez odvážných a pro mnohé nepříjemných reforem zůstane i tato vyhlídka pouze krásnou iluzí.
