Byl velvyslancem v Rusku. Říká, proč jsou nebezpeční užiteční idioti

Téměř dvacet let zastával Petr Kolář vrcholné posty v české diplomacii. Pak změnil směr a vykročil k byznysu. A dnes – dnes se kromě byznysu věnuje i občanské iniciativě, která hájí evropské hodnoty. Šlo o prostou reakci na pocit frustrace a studu z dnešní politiky, říká.

Jeho tvář a jméno vešly v obecnou známost v roce 1997. Mladý diplomat, tehdy na misi ve Švédsku, prolomil hradbu mlčení a popírání, kterým funkcionáři z ODS zabetonovali stranické financování. Co se dělo dál, znáte. Svědectví Petra Koláře o sponzorských darech přispělo k pádu Václava Klause i jeho vlády.

Petr Kolář

Petr Kolář

Kolářova kariéra v diplomacii tím neskončila: Působil jako velvyslanec ve Washingtonu i v Moskvě. Černínskému paláci dal vale až před třemi lety. Dnes působí jako senior advisor v advokátní kanceláří Squire Patton Boggs a kromě se angažuje v Iniciativě pro evropské hodnoty.

“Ono nebylo těžké iniciovat něco, o čem cítíte, že se na to jakoby jen čekalo. Pro mě bylo hrozně příjemné zjištění, že frustraci a stud, které jsem cítil, v sobě má řada lidí a potřebuje to obrátit v něco pozitivního,” říká Petr Kolář. “Nelze se stále jen negativně vymezovat proti tomu, co nás irituje, uráží a ponižuje. Díky iniciativě se nám daří pracovat s pozitivním nábojem. Navzájem si dopřáváme radost a dodáváme si sílu, nabíjíme si baterky.”

Petr Kolář poskytl společnosti DeadLineMedia, která vydává deník Neovlivní.cz, profilový rozhovor, jehož první část vám nyní nabízíme. Hovoří v ní zejména o současné politice, hodnotách, ale i o byznysu, Rusku a užitečných idiotech. V druhé části, kterou naleznete zde, otevřeně líčí, jak to v roce 1997 celé bylo. Popisuje nejen okolnosti pádu Václava Klause, se kterým později jako vysoký diplomat Černínského paláce jezdil po světě, ale třeba i to, jak se mu vedlo v angažmá u mocné skupiny PPF Petra Kellnera.

DLM: Jakou zatím máte na iniciativu odezvu?

Soustředíme se primárně na mladou generaci, na středoškoláky a vysokoškoláky. Jejich pochopení pro to, že chtějí žít v zemi, kde budou uplatňovány jisté civilizační hodnoty, že budeme žít ve svobodě a ne v autokracii, a že pro to jsou ochotni něco dělat, nás nesmírně povzbuzuje. Je to prosté: Člověk je tvor stádní a když budete mít pocit, že jste černá ovce ve stádu bílých a že na vás všichni koukají jako na blázna, na lunatika, že si říkají ‘Co to ten pravdoláskař tady mele o hodnotách, vždyť my musíme hlavně vydělat prachy a sankce proti Rusku nám kazí naše byznysové příležitosti’, nebude vám dobře.

A my díky iniciativě zjistili, že náš názor není osamocený. Že je tady řada skvostných lidí, třeba i úspěšných byznysmenů, kteří svou vlastní existencí dokazují, že lze žít podle těchto pravidel. Že lze preferovat vládu zákona a respekt k druhým a nemusí to znamenat byznysový neúspěch. A tyto osobnosti ukazujeme jako pozitivní příklad. Aby mladí viděli úspěšného člověka, který přitom nikoho nezkorumpoval, nikoho neokradl a ví, že chceme patřit na Západ. Nezpochybňuje to, nebojí se to říct a dokáže to ještě ke všemu říct srozumitelně. Že slušnost není slabost, ale naopak výhoda.

Možná to zní, že říkám naprosto triviální věci – asi jako, že jedna a jedna jsou dvě. Ale někdy je potřeba si to připomínat. Abychom se upamatovali, že nejsme ti “magoři”. Že naopak my jsme normální.

Trapné pocity ze selhání

DLM: Diskutujete s mladými lidmi. Já sám jsem chodil na gymnázium v Německu a každý rok jsme probírali ze všech možných úhlů pohledu nacismus. Když se teď podívám do učebnic svých dětí, české školy se tématu komunismu prakticky vyhýbají. Uvědomují si dnešní studenti, že žít v demokracii a svobodně není samozřejmost?

Denacifikace Německa je úplně jiný proces než dekomunizace naší společnosti. My jsme nebyli poražení. Východní blok sice prohrál Studenou válku, ale v zásadě spíš, než prohrál válku, vyhrál mír. Vyhrál možnost zase se stát normálně se vyvíjející demokratickou společností. Že jsme to úplně neuměli a do dneška neumíme, to je jiná věc.

Ale dekomunizace u nás neproběhla – z mnoha důvodů. Docela dobře to ve svých filmech vystihl Honza Hřebejk. Třeba “Musíme si pomáhat”, kde má každý trochu máslo na hlavě, každý v tom tak trochu cítí své vlastní přičinění. A ti, kteří ne, taková ta menšina disidentů, kteří se tu po listopadu 89 přirozeným způsobem zjevili jako Deus ex machina a byli těmi nepošpiněnými a neumazanými, ty postupně většinový organismus vytěsnil. Zmizeli, protože příliš nastavovali zrcadlo a probouzeli trapný pocit související s vaším svědomím. Pocit, že to vlastně šlo, že jste nebyl ohrožen na životě, když jste nesouhlasil. Že jste třeba jen neudělal kariéru.

I tak se objevili lidi, kteří si ve svém oboru zvolili oblast, která byla pro komunisty potřebná – třeba profesor rektor Jihočeské univerzity Grubhoffer, který se věnoval virologii. To je příliš nebezpečný obor v rámci biologie, nebyla tam příliš velká konkurence a nemusel se nikdy kompromitovat kolaborací s komunistickou stranou. Ve stavařině, ve strojařině byli lidé, kteří přirozeně tíhli k humanitním směrům, ale protože věděli, že by tam museli skládat zkoušky z Marxismu-leninismu a vědeckého komunismu, tak si vybrali jinak. A takoví lidé po revoluci slýchali od kolegů, ‘Já jsem vlastně nikdy nebyl přesvědčený komunista, ale kvůli rodině a kvůli kariéře a protože jsem chtěl dělat svoji práci, tak jsem do té strany vstoupil, ale jak to šlo, tak jsem ji zevnitř rozvracel’.

Tato plytkost a takové relativizovaní věcí nám zůstalo. Bylo by možná dobré, kdybychom někoho z venku požádali, aby nám udělal psychoanalýzu a nastavil nám zrcadlo.

Mimochodem, jedna z nejlepších charakteristik, můžete-li mluvit o národní povaze, není udělána Čechem, ale polským spisovatelem Mariuszem Szczygiełem v jeho knize Gottland. I v dalších. Velmi doporučuji. To si člověk najednou o sobe něco přečte. Díky němu jsem si uvědomil, že jsme asi jediný stát, který ve své státní hymně nebojuje na barikádách a nemává praporem, ale zpívá o tom, jak má líbeznou zemi…

DLM: Ve vaší iniciativě najdeme mix jak pravicově, tak levicově smýšlejících lidí. Libora Roučka z ČSSD, oproti tomu třeba Jana Bubeníka… Přemýšlíte, že by se iniciativa časem transformovala v politickou stranu?

Našim cílem není nabytí moci, našim cílem je uplatnění vlivu. Vlivu, který se snažíme vyvíjet tak, že máme nějaké argumenty, které dokážeme – doufám, že díky vlastní autenticitě – lidem podávat, aby nám rozuměli.

Zkrátka vyvíjíme občanskou aktivitu. Nakažen nějakými léty ve Spojených státech si říkám, že jako svobodný a tím pádem odpovědný občan své země nejsem-li s něčím spokojen, tak nemohu nad tím jenom mhouřit oči a krčit rameny, ale musím se pokusit s tím něco dělat. A když už jsem použil tu americkou zkušenost, tak si dovolím tady užít i příměr amerického orla. Ten, aby mohl letět ke hvězdám, potřebuje obě křídla: levé i pravé. A obě křídla musí být zdravá.

DLM: Což vysvětluje to rozkročení zleva-doprava.

Jistě. Já jsem se v roce 1989 podílel na sametové revoluci proto, abychom měli pluralitní demokratický liberální systém a abychom měli taky kapitalismus. To není sprosté slovo. Když jsem chtěl pluralitní systém, tak do toho skutečně patří i levice i pravice i střed. Lidé mají mít právo se rozhodovat a vybírat ve svobodných volbách. Proto tam mám ty svoje levičáky, aby nebylo pochyb, že býti levičákem neznamená něco sprostého. Já s nimi absolutně nesouhlasím v otázkách typu “Jaká je role státu?”, “Jaká má být míra přerozdělování?” Ale vůbec není pochyb, že s nimi nemám rozdílný názor na to, že patříme do euroatlantické rodiny liberálních demokracií a že víme, že politická pluralita je jednou z těch základních hodnot, o které nám tady jde a které chceme udržet.

Petr Kolář

Bývalý diplomat Petr Kolář
• Někdejší elitní diplomat, velvyslanec ve Washingtonu i v Moskvě, se narodil v září 1962.
• Absolvoval etnografii a folkloristiku na Filozofické fakultě UK v Praze, oboru se věnoval jako odborný pracovník v jednom z ústavů Akademie věd. V roce 1987 přišel zlom a Kolář se stal nepohodlným. Pracoval jako vrátný, uklízeč, na poštovní překládce i jako hlídač skládky ve Sběrných surovinách.
• Po roce 1989 se krátce vrátil k vědecké činnosti, půl roku například působil v Oslo u Nobelova institutu. Působil také jako novinář.
• Na sklonku roku 1993 vstoupil do služeb Ministerstva zahraničních věcí, kde setrval až do roku 2012. Vedl odbory, působil na ambasádách (Švédsko, Irsko, USA, Rusko), byl náměstkem ministra.
• Nezanedbatelná byla jeho role v aféře neprůhledného financování ODS, která na podzim 1997 vedla k pádu Václava Klause (tzv. Sarajevský atentát). Kolář, blízký spolupracovník tehdy mocného muže ODS a ministra zahraničí Josefa Zieleniece nekličkoval – jako první veřejně řekl, že špičky ODS vědí o machinacích se sponzory. Potvrdil zprávy o podvodech s privatizací Třineckých železáren a s milionovými úplatky, které bývalý tenista Šrejber poskytl za výhody při privatizaci na konto ODS.
• Po odchodu z diplomacie působil rok jako manažer pro zahraniční vztahy v Kellnerově PPF.
• Dnes spolupracuje s globální advokátní kanceláří Squire Patton Boggs; také se angažuje  v Iniciativě pro evropské hodnoty, která spolupracuje s think-tankem Evropské hodnoty – nevládní institucí, jejímž cílem je “zvyšování politické kultury v ČR i na evropské úrovni”.
• Kolář je ženatý, má dvě děti.

Touha po vůdci

DLM: Nedávno jste uvedl, že se setkáváte s názory lidí z byznysu, kteří nadávají na stávající uspořádání. Přejí si autokratického vůdce, co rozpráší tu žvanírnu, tedy parlament, a nechá je dělat byznys. Jak běžný je to názor?

Setkávám se s tím. Ale mnohem častější to bylo v době, kdy jsem byl titulářem v Rusku. Ta část naší podnikatelské komunity, která se soustředila na východní trhy, to tak vnímala.

Já jsem si ale dávno uvědomil, že tady máme minimálně dvě reality. Jedna je ta virtuální, často podpořena díky své zajímavosti a kontroverznosti i médii. A pak je ta realita opravdová.

Pěkně se to ukázalo nedávno při průjezdu konvoje americké armády. To byla v zásadě bezvýznamná věc: alianční spojenecká armáda projíždí z jiné členské země NATO přes naši členskou zemi NATO do další členské země NATO. Několik uřvaných, strašně hlasitých užitečných putinovských idiotů – jako je pan Vyvadil, komunisti a někteří naši nacíci, a bohužel i někteří ústavní činitelé, kteří to neříkají natvrdo – velmi přispívají k relativizaci toho, kdo je a kdo není spojenec. Realita se ovšem ukázala, když vyšli lidé, které urazilo, že jim někdo vnucuje názor, že tu Američany nechceme.

A v případě byznysu v Rusku se realita dá vyčíst z objektivních statistik. Ukazují, kde se reálně dělá byznys, kam směřují naše odbyty. Naším nejdůležitějším obchodním partnerem je Německo a Evropská unie. Tři procenta, která máme s Ruskem, jsou v makroekonomickém pohledu v zásadě zanedbatelná. Chápu, že pro konkrétní podnikatele, kteří se rozhodli spojit svůj byznys s tímto teritoriem, je sankční režim fatálním problémem. Ale byla to jejich volba. Jejich odpovědnost, kam se rozhodli jít. Šli tam s vidinou velkého revenue. Ale když máte velké revenue, tak s tím je obvykle také spojený vysoký risk.

DLM: Jak si vysvětlujete putinofilství a rusofilství mezi i ústavními činiteli a politiky?

U někoho je to relikt z dětství, z rodiny, ze školy – je to v nich jak v koze. Ovšem: Já nejsem soudce, ani kádrovák, ani psychoanalytik, do hlavy jim nevidím. Čili než bych se tím trápil a nechával frustraci z toho, co od nich slyším a vidím, aby mě ovládla, raději se snažím o pozitivní přístup. Snažím se vysvětlovat, co je podle mého názoru lepší a proč. Že když tady máme nějaký řád a pořádek a nějaké zákony, že to jsou naše zákony, které vytvořili námi zvolení zástupci v parlamentu a že je musíme respektovat. A ne to očůrávat tak, jako jsme to dělávali za bolševika.

Až když už je to opravdu do nebe volající, křiklavé, kdy jde třeba o to, že hrozí, že prezident republiky bude stát na tribuně na Rudém náměstí a kynout okupační armádě, tak už se prostě nedokážu nevyjádřit a vymezím se.

DLM: Mě zajímalo, jakou mají podle vás obdivovatelé Putina v Česku motivaci.

Fakticky to je úkol pro naše služby a pro investigativní žurnalisty, zjistit jejich motivaci. Jestli to je opravdu natvrdlost, blbost, ideologická omezenost, obdiv k autoritě, k autokratovi, který má moc vládnout davem, a ten náš politik by si to vlastně taky přál… Jestli je to tohle, nebo peníze, které jim za to někdo dává.

Doufám že tyto věci budou předmětem trvalého zájmu jak investigativní žurnalistiky, tak i našich služeb a koneckonců i policie.Věřím, že nikdo není nedotknutelný. Ústavní činitel má svěřenou odpovědnost za ostatní, ale není to jeho léno. Ono mu to nepatří. Tato země je stejně moje jako vaše jako našeho prezidenta. Podívejte se třeba do Izraele. Loni tam odsoudili bývalého izraelského premiéra Ehuda Olmerta. Po jaké době, že? Za věci, které se odehrály, když byl starostou Jeruzaléma. A prezidenta Moše Kacava také odsoudili docela dlouho poté, co se měl dopouštět těch nemravností.

Beru to tak, že člověk, který má nějakou ústavní funkci, by měl vědět, že bude-li vystupovat proti pravidlům, přijde po zločinu trest.

O užitečných idiotech

DLM: Člověk se ale těžko ubrání pocitu, že za tím musí být zištnost. Protože pokud Rusko jen trochu znáte, musíte vědět, že životní úroveň tam je tragická. Proč tedy posouvat naši zemi tímto směrem?

Motivace můžou být všelijaké. Vezměte si třeba to, jakým způsobem získávali verbovčíci KGB – a předpokládám, že u FSB je to stejné a u GRU taky – své spolupracovníky v zahraničí. Jsou to tři způsoby. První je, že vás získají ideologicky. Že se stanete přesvědčeným podporovatelem země, režimu, ideologicky vám to konvenuje. Tam je to to nejjednodušší. A často také nejzranitelnější, protože ideologicky přesvědčený člověk hořící pro nějakou pravdu má tendence k fanatismu. A fanatici nejsou úplně ti nejužitečnější agenti. Druhý způsob je korupce. Že vás koupí. Už v té chvíli, kdy jim na to kývnete a začnou vás platit, spadáte do polohy třetí. To znamená, že na vás něco mají a vydírají vás…

Takže: jaké jsou motivace u těch konkrétních lidí, kteří tady vypadají na první pohled pouze jako užiteční idioti, to je vis maior. Nedokážu to soudit, ani hodnotit. Já jenom vím, že je to nebezpečné pro náš stát a pro naši hodnotovou a bezpečnostní politiku, a proto je nutné se proti tomu vymezovat.

My jsme dnes v jakési psychologicko-propagandistické válce. Ruská propaganda je mnohem chytřejší a propracovanější, než bývala za Sovětského svazu, netvrdí nám do očí, že modré je bílé. Cílí podprahově a velmi chytře na naši pochybnost – protože každý normální člověk v sobě má tendenci pochybovat o určitých dogmatech. S tím kalkulují a my se pak ptáme: Je to skutečně tak, že liberálně-demokratický model je nejlepší? Není to tak, že je jednodušší mít toho osvíceného autokrata, který ví, jak na to a rozhodne a vlastně nám tím usnadní život? Zdá se, že třeba v takovém Maďarsku to Orbánovi celkem vychází…

DLM: Jaký je váš názor na Vladimira Putina? Je Putin v tuto chvíli pro Rusko to nejlepší možné?

Putin je zvláštní fenomén. Člověk, který se dostal k moci vlastně přesto, že byl nejdřív tajemníkem starosty Petrohradu Sobčaka. Člověk, který po období totálního chaosu a rozpadu ruské ekonomiky zaručil Jelcinovi ochranu, téměř beztrestnost. Díky tomu se údajně stal prezidentem, rozhodovalo se mezi ním a Němcovem. A je pravda, že za jeho vládnutí se stalo v Rusku něco do té doby nebývalého: země se začala mít relativně dobře, začala tam vznikat střední třída, proudily zahraniční investice, otevíraly se zahraniční banky a prostě se děly věci, které Rusové doposud neznali. To znamená, že dostávali výplaty, měna nebyla znehodnocena hyperinflací, dokonce v obchodech bylo zboží, které mohli nakupovat.

Jenomže se stalo něco, co Putin možná nepředpokládal: že když se někomu začne dařit uspokojovat své materiální potřeby, přijde touha po nadstavbě. Část společnosti najednou chtěla uplatňovat také svá občanská práva. Nechtěla sebou nechat manipulovat a poslouchat, že volby, které byly ukradené, nebyly ukradené. A začali demonstrovat. Putin najednou zjistil, že tam má nevděčnou střední třídu, která místo, aby mu byla vděčná, že z ní učinil střední třídu, že už nemají opráskané žigulíky a že mohou na zahraniční dovolené, chce být respektována jako občané. A tak to vzal zpátky zas pevně do ruky. Vidíme, co se děje. Dnes o svobodě tisku v Rusku můžeme mluvit jen s opravdu velkým sebezapřením. Vidíme, co se děje na univerzitách. Že oponenti prezidenta jsou ostrakizováni a trestáni a vyhazováni z práce. A pak jsme samozřejmě viděli důsledky jeho zahraniční politiky a okupaci Krymu.

DLM: Co bude dál s Ukrajinou?

Ukrajina je místo, kde se dnes vlastně bojuje i o nás. Je smutné a je to tristní. Z mého pohledu je to fatální selhání euroatlantisckého leadershipu – že to jakoby víme, ale nechceme to připustit v plné síle problému, který tam je.

 

Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha

osf

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít