Byznysmen Dobrovský: O pražské kavárně, Židech a českém plebejství

Časopis Forbes jej řadí mezi nejmovitější muže Česka. Miliardář Jan Dobrovský by mohl v klidu spravovat své peníze a nestarat se. Bývalý novinář však zůstal ostražitým pozorovatelem dění a bystrým komentátorem. To, co se na podnikatele valí, ho nenechává v klidu. „Máme o sobě sdílet víc a víc intimních informací se státním aparátem, protože jsme pořád něčím podezřelí. EET, kontrolní hlášení… Myslím, že kontrolní daňové hlášení je vlastně horší, nutí podnikatele o sobě říct, komu a za jaké ceny prodává,“ říká v rozhovoru. V němž poodhalil strasti dnešních byznysmenů, své názory na politiku i to, proč se bojí sázky na české plebejství.

Před revolucí pracoval Jan Dobrovský v kotelně, po revoluci vedl zpravodajství v televizi. Pak spravoval majetek Karlu Schwarzenbergovi, získal pověst zdatného lobbisty a nakonec se z něj díky prodeji podílu v mosteckých dolech stal miliardář. Se svými společníky dnes investuje peníze přes tzv. family office BPD Partners. Společně investovali do realit, solárních elektráren, kolínské draslovky a nedávno i do výzkumu diagnostiky rakovinných buněk. Jsou také hlavními mecenáši neziskovky Post Bellum, která mapuje osudy Čechů ve 20. století.

Neo: Tak nevím, co je v Česku „lepší“ – být uhlobaron, nebo solární baron?

Na všem se dá najít něco dobrého a špatného. Na tom je blbé už to slovo baron, protože je to pejorativní. Ale vlastně pejorativní je u nás i slovo podnikatel.

Neo: To jsme ale v 90. letech, ne? Myslíte, že to pořád trvá?

My jsme si to tady tak postavili. Od toho 90. roku se vždycky řeklo, že podnikatel ten a ten něco spáchal. Ne truhlář, nebo zedník, nebo majitel kasina. Člověk, který dělá něco s více penězi, podniká, je podezřelý. Možná je to i tím, že náš národ žije léta v takovém vnucovaném paradigmatu, že je plebejský a že je to největší hodnota, kterou má.

Neo: Teď si spousta podnikatelů stěžuje, že jsou jakoby permanentně podezřelí a že jejich svoboda bere za své kvůli projektu online evidence tržeb neboli EET, kterou prosadil šéf hnutí ANO a ministr financí Andrej Babiš. Také to tak cítíte?

Je to pravda z pohledu psychologie. My jsme si budovali stát, který nám má pomoct s tím, s čím si nevíme rady. Třeba bezpečnost a podobně. A najednou se ocitáme ve státě, kde máme víc a víc pravidel, která nás svazují a okrajují naše svobody v rozhodování. Máme o sobě sdílet víc a víc intimních informací se státním aparátem, protože jsme pořád něčím podezřelí. To je děsivá představa a mechanismy jako EET z toho vytvářejí princip. Myslím, že ještě horší je z tohoto pohledu kontrolní daňové hlášení, kdy to nutí podnikatele o sobě říct, komu a za jaké ceny prodává.

Neo: Není to ale v pořádku, že stát využívá v 21. století moderní systémy, jako je internet, aby se zlepšil výběr daní?

To by bylo bezvadné, kdybychom žili v nějakém ideálním světě. Ale víme, že se data z internetu ztrácejí a je jen otázkou času, kdy se někde prolomí nějaké heslo. Potom se musíme právem bát, kdy se ty intimní obchodní informace objeví ve veřejném prostoru. Například kdy je bude někdo zpětně prodávat nebo pracovat proti nám v konkurenčním boji.

Neo: Vy osobně máte nějaký byznys, kde musíte mít EET?

Naše family office má zcela marginální hotelové zařízení s restaurací. Není to pro náš celkový byznys nic určujícího. Měli jsme pokladní systém od začátku, pro nás se nic nemění. Ale mně jde spíš o ten princip, že by se některé věci neměly dramatizovat. Jestliže jsou úniky na úrovni nějaké vesnické hospody, tak je to prostě forma daňové asignace. Tedy podpoříme z ostatních daní, že se v té vesnici něco děje a je kde si popovídat se sousedy. Je to vlastně i sociální služba.

Neo: Nemělo by se to řešit ale jinak než tolerováním daňových úniků?

Dobře, tak to řešme a nevytvářejme nesmlouvavé mechanismy, které to úplně zabijí. A dalších deset let budeme vymýšlet něco, aby se to obnovilo.

Neo: Vzpomenete si, co bylo vaše první podnikání? Asi až po revoluci, předpokládám…

No před revolucí určitě ne, moje poslední povolání bylo obsluha výměníkové stanice v motolské nemocnici. Měli jsme skvělého šéfa pana Petra, který byl člen strany, ale kryl nám záda a my jsme tam mohli vyrábět Lidové noviny. Po revoluci jsem byl novinářem v Lidových novinách, posléze jsem řídil zpravodajství v Československé a potom v České televizi. Do podnikání jsem se pustil vlastně oklikou, a tou byla pomoc příteli Karlu Schwarzenbergovi. Opustil jsem televizi s vědomím, že už tomu řemeslu nemohu víc dát a že dělám víc politiku než žurnalistiku a to nejde. Člověk si musí vybrat. Cítil jsem dluh vůči knížeti, protože on umožňoval československému disentu spoustu věcí – od dokumentačního střediska samizdatové lieratury až po množství materiální pomoci. Jednou nám třeba přivezl velké množství toaletního papíru a dámských vložek… Měl jsem pak pocit, když začal řešit restituce, že trochu strádá, že jeho právníci mu spoustu věcí neříkají a nejsou úplně nejloajálnější. Tak jsem se do toho pustil a myslím, že jsme to celkem zvládli.

Neo: V čem spočívalo tehdy vaše podnikání?

Už nestačilo úřadování, ale bylo potřeba začít majetek Karla Schwarzenberga spravovat tak, aby začal něco trochu vydělávat a byl udržovatelný. Aby se rozjela lesní správa na Orlíku, fungoval zámek a podobně.

Neo: Klasická otázka: Kde jste vydělal první milion? U pana Schwarzenberga?

Já vůbec nevím. Nevím, kdy bych ho měl datovat. Většinou jsem všechno, co jsem vydělal, hned utratil. Pořizoval jsem si drahé věci a koně, fakt nevím.

Neo: Byl jste třeba u privatizace Becherovky, do které jste se pustil v 90. letech po boku s Karlem Schwarzenbergem a Patrií Zdeňka Bakaly? Mimochodem rychlé vítězství této skupiny zanechalo divnou pachuť, co vlastně za tím všechno bylo.

Hm. Takže otázka je – bůhví, jak to bylo? U věcí z tehdejší doby si takovou otázku můžete klást skoro u všeho a v podstatě na to nejde odpovědět.

O prodeji Becherovky se psala spousta mediálních zkratek, takže se té pachuti nedivím. Tehdy jsem byl takovým aranžérem toho obchodu, nebyl jsem privatizátor. Což znamenalo dát lidi dohromady, vytvořit nabídku, sehnat i nějaké zahraniční investory a jejich peníze. Protože českých tolik nebylo, ale musela se dodržet podmínka, že kupující musí být česká společnost. Vím, že se mluvilo o různých provizích pro ty, kdo měli rozhodovat, ale nikdy jsem se nedozvěděl, jestli to byla pravda. Co rozhodlo, kdo byl vítěz, na to já nemůžu za ty lidi odpovědět. Za mě to bylo proto, že naše nabídka byla jasná a důvěryhodná. Já si to tak vysvětluji a doufám, že mám pravdu.

Neo: Zdeněk Bakala býval váš přítel. Muž s doutníkem byl dříve znakem úspěchu, dnes si u jeho obrazu kvůli krachu OKD představíme spíš „Wanted!“. Jaké jsou dnes vaše vztahy?

Ten doutník mě měl asi trochu varovat. Rozešli jsme se poněkud nešťastně a vlastně trochu nepřátelsky.

Neo: Kdy?

Už si to nepamatuju.

Neo: Tak kvůli čemu?

Nechci být konkrétní. Myslel jsem si, že je to člověk, který chce jednat férově. Vystudoval v Americe, měl kolem sebe zajímavé lidi a jeho uvažování mi nebylo vzdálené. Nedokázal jsem tehdy odhalit, že v něm je taková vysoká míra cynického kapitalisty. Nevím, jak to bylo v OKD, ale jistě jsou tam věci divné, nerozumím třeba vůbec kauze byty. Já bych něco takového asi neudělal. (Bakala v privatizaci získal i obří bytový fond, 43 tisíc jednotek. V privatizační smlouvě se zavázal, že v případě prodeje bytů je přednostně nabídne nájemníkům za netržních podmínek. Nestalo se. Byty loni prodal investiční společnosti, pozn. red.) Byla to pro Česko lekce. Jestli to bylo i právně špatně, nevím. Nechci na něj ani kydat špínu.

Neo: Paradoxně jste se stal stejně jako on uhlobaronem. Spolu s Petrem Pudilem a Vasilem Bobelou jste získal od předchozích majitelů kolem Antonína Koláčka a Appianu podíl v bývalé Mostecké uhelné (MUS), který jste později prodali, a dnes jsou z vás miliardáři. V jaké fázi jste se vlastně k tomu obchodu dostal?

My jsme se nikdy necítili být uhlobarony. Vstoupili jsme do MUS, až když se rozdělil Appian. Mysleli jsme si, že je to americká společnost, pak se ukázalo, že to není pravda a že majitelé jsou sami manažeři. Asi jsme nebyli moc bystří. Oni se pak rozhodli prodat a my tři jsme sháněli úvěr, abychom to mohli koupit a pokračovat kvalitativně na jiné úrovni.

Neo: O vás se ale vždycky mluvilo hlavně jako o lobbistovi. Souhlasíte?

Já jsem na to hrozně citlivý. Fakt je, že jsem vždycky znal spoustu lidí, protože pocházím z určité rodiny, a tak ty vztahy byly jednodušší. Tak asi také bylo nejjednodušší o mně mluvit jako o lobbistovi. No, pamatuji se, že jsem lobboval zákon o lese, ještě ve spolupráci s Karlem Schwarzenbergem. To byla veskrze pozitivní věc, kdy jsem dal dohromady snad lidi ze všech stran.

Neo: Aha, a co lobbing pro ČSOB, která získala padlou IPB?

Pravda je, že jsem to částečně vymyslel, částečně nějak pomohl zprocesovat a moje kontakty hrály roli v tom, že mně ti lidé věřili.

Neo: Je pravda, že jste to byl vy, kdo seznámil nynějšího šéfa TOP 09 Miroslava Kalouska s expředsedou Karlem Schwarzenbergem?

Úplně poprvé jsem je seznámil, bylo to na nějaké večeři. Mně Miroslav Kalousek vždycky imponoval svojí inteligencí a přesahem, že to nikdy nebyl politik toho, řekněme, funkcionářského typu. Bavilo mě, že umí pěkně veršovat a dobře se s ním vede debata. Ale oni se pak s Karlem dali dohromady sami. Seděli vedle sebe na vládě a lidsky si sedli. Kalousek je vtipný člověk a Karla Schwarzenberga tohle ohromně baví.

Neo: Je pro vás i dnes TOP 09 volitelná?

Ne.

Neo: Proč?

Pro mě to skončilo, když skončil v Praze bývalý primátor za TOP 09 Tomáš Hudeček. Magistrát je důležitá instituce, a přitom ta strana svému lídrovi na kandidátce nedokázala poskytnout podporu ve volbách a nechala ho obklopeného zvláštními lidmi. On o tom mluvil s Mirkem Kalouskem, ale ten ho nepodržel. Naopak po něm chtěl, aby nebyl konfrontační vůči těm lidem a výraznějším figurám z Prahy. Sice pak nevyhrál, ale přes tohle všechno dosáhl dobrého výsledku. Po 14 dnech s ostudou skončil, kdy prohrál s výkonným místopředsedou. Varoval jsem, že to bude pro stranu smrtící. A pro mě to tehdy skončilo.

Neo: Co si myslíte o fungování Andreje Babiše – po třech letech v nejvyšší politice?

Znal jsem ho ještě před jeho vstupem do politiky asi osmnáct let. Když zakládal hnutí, tak jsem se ho ptal, proč to dělá. On mi řekl, že se svět orientuje nalevo, všichni bohatí budou ohrožení a jeho hnutí je obrana, aby byl schopen nabídnout něco, co bude vyvažovat tu levici. Myslel jsem si, že je to naivní plán, a mávl jsem nad tím rukou. Nebyl. Hnutí postavené na heslech, postrádající obsah, s lidmi, snad s výjimkou Pavla Teličky, kteří nemají názor, přesto lidi táhne. Nejsem překvapený z Andreje Babiše, ale z vývoje společnosti, že něco takového chce.

Neo: K nejkontroverznějším věcem kolem Babiše patří nepochybně střet zájmů kvůli jeho byznysu. Podíváme-li se do Itálie, USA – není to dnes jakýsi trend, že to lidé neřeší a nevadí jim takoví lidé v politice?

Co by před třemi lety nikomu neprošlo, dnes fakticky nestojí ani za zmínku v novinách. Vzpomeňte si, když měla ODS falešné dárce, co to bylo za velký třesk. Dneska už se nic neděje. Nějaká dotace sem, dotace tam. To není milion v igelitce, to jsou čísla a způsoby, že to nikdo už nedokáže pochopit, tak to nikdo neřeší.

Neo: Nedávno vznikla nová strana Realisté, jejíž hlavní tváří je politolog Petr Robejšek. Líbí se vám to jako konzervativci? Mají podle vás šanci?

Pro mě se svět tak změnil, že na to nemám odpověď.

Neo: Na co konkrétně?

Když se prezident země a další představitelé státu mohou chovat tak, že jsou čínskými vazaly a říkají světové mocnosti, že jí budeme sloužit, a voliči to tolerují, tak nemůžu vědět, jestli Petr Robejšek uspěje se svojí politickou technologií. Protože pro mě to technologie je. Já jsem si dal tu práci a přečetl jsem si ten jejich manifest. Tam není žádná idea. To je jak něčím proplout a udržet moc. S tím, že dav ví, co je správně. To já mám prostě vyrážku. Vždycky v historii, když dav něco věděl, tak z toho bylo hodně mrtvých. Jestli to pan Robejšek myslí vážně, tak nás to čeká. Vidím ho jako vykalkulovaného podvodníka.

Neo: Kvůli plagiátorství?

Další rozhovory na Neovlivní:

» S psychiatrem Radkinem Honzákem: “Svět neví, co roupama dělat”

» S Markem Dalíkem: Jediný rozhovor, ve kterém řekl vše

» S novinářem Janem Dražanem: O čem přátelé Václava Havla nemluví

» S architektem Petrem Hlaváčkem o Praze – městě, které mohlo být

» S Vladimírem “Lábusem” Drápalem o undergroundu a setkání se Zemanem

» S podnikatelem Tomášem Březinou: O cestě tam (ANO) a zase zpátky (byznys)

Ano. A ne marně dostal vyznamenání od prezidenta, ne marně se o něm říká, že je prorusky orientovaný.

Neo: Trochu se zase dostáváme k tématu ohrožení našich svobod, podle někoho i demokracie. Je to realita, nebo spíš emoce a tak trochu hysterie?

Ve 30. letech minulého století říkali berlínští Židé, že po té první světové válce a milionech mrtvých svět nedopustí, aby zase nějaký šílenec začal vraždit. Pak byli první obětí Křišťálové noci a všichni pak skončili v plynu. Kdybych jim to tehdy říkal, jak to skončí, taky by si klepali na čelo a mluvili o hysterii. Jak je to teď? Radši si představuju horší variantu, abych nebyl zklamaný.

Neo: Vy jste byl loni jedním z hlavních autorů tzv. Adventní výzvy, která upozorňovala na fašizující projevy kvůli imigrantům a rozdělování společnosti. Vyzývali jste politiky ke změně rétoriky a chování. Jak to vidíte po roce?

Dramaticky se to zhoršilo. Prolamují se další tabu. Loni bylo prolomeno jedno zásadní, a to byl Miloš Zeman po boku s Konvičkou na zašpérovaném Albertově. To byla dětská legrace proti tomu, kam jsme se za rok propadli. Výroky politiků, které jsou normotvorné, jsou čím dál horší.

Neo: Kam se tedy podle vás politika sune?

Kdybychom byli ve 30. letech, tak bychom třeba neříkali pražská kavárna, ale smradlaví Židi. Třeba bude stačit ještě pár měsíců a bude stačit výkřik „bijte je“ a přijde pogrom.

Neo: Jak se díváte na svět jako bývalý novinář? Žurnalistika se také dost proměnila…

Nevím, jestli světu dneska někdo rozumí. Máte k dispozici sto analýz a stejně nevíte, co je pravda. Pochopitelně že žurnalistika je také normotvorná a měla by korigovat i politiky a elity. Platilo, že to, co se vypouštělo ven, bylo svým způsobem redigováno. Ať už jde o velké noviny, literární revue, veřejnoprávní média a dneska i nové internetové noviny, ti všichni měli a mají nějakou redakci, která má definovanou ideu a pravidla. Najednou jsme v situaci, kdy je jednoduché se sdružovat jako anonym s jinými anonymy, utvrzovat se v pohledu na svět a vypouštět veřejně názory, které postrádají nutnost být vzdělán, korigován, vlastně stačí jen pocity. Třeba že vidím Zemi jako placku, tak proč by měla být kulatá. A že je to jen nějaká stará propaganda CIA.

Neo: Je z toho cesta ven?

Ne. Ne žádným inženýrským způsobem.

Neo: Očekáváte tedy nějaký velký konflikt?

Očekávám konflikt uvnitř společnosti, který už je patrný. Už jsme ho jednou zažili. Komunisti v roce 1948 dobře věděli, že využití plebejství je největší síla, která pomůže převzít moc. Ozbrojili milice, vyházeli kulakům z baráku nábytek, znárodnili majetek lidem, kteří něco uměli a dokázali, a vybavili tím jakoby celý národ. Vlastně ho ale všeho bohatství zbavili. Otázka je, kdo tu moc urve nyní.

Neo: Proč se neangažujete i sám v politice?

Nevím, rád bych. Já jsem homo politicus, ale nenašel jsem nějakou entitu, s kterou bych chtěl spolupracovat. Strany se stihly dost zdiskreditovat. Vstoupit do strany dnes znamená jít do střetu s lidmi, kterým nejde o názory, ale o kariéru. A to lidi dost odrazuje.