Daniel Herman, politik na odrazovém můstku

Po třech měsících se v Česku znovu mluví o aféře Brady. A v nečekané souvislosti: Kvůli videu s kompromitujícím obsahem, které stálo za pádem nyní již bývalého hradního protokoláře Jindřicha Forejta. Jak zjistili reportéři investigativního seriálu Zvláštní vyšetřování Sabina Slonková z Neovlivní.cz a Jiří Kubík ze Seznamu, o kompro projevil zájem referent z ministerstva kultury. Prý právě kvůli kauze Brady. V níž šlo o strýce ministra kultury. Daniel Herman tehdy Hrad veřejně obvinil z vydírání: metál pro strýce výměnou za nepřijetí dalajlámy. Redakce Neovlivní.cz po aféře, která Hermanovi vynesla nebývalou popularitu, vypracovala jeho zevrubný portrét. Co jej zformovalo jako politika i jako člověka?
Text jsme vydali v tištěném magazínu Neovlivní.cz. Nyní, když aféra Brady opět ožila, vám text předkládáme i zde na webu.

Z logiky věci by měl být s ohledem na zakořeněný ateismus jedním z nejméně populárních českých ministrů. Minimálně pro komunitu na sociálních sítích a „pražskou kavárnu“ se však během říjnových oslav státního svátku stal laicizovaný kněz bezmála superstar, když si to rozdal s nenáviděným prezidentem Milošem Zemanem a jeho company. Nešlo si nevšimnout, že si Daniel Herman situaci užíval. Můžeme čekat, že to byl jen odrazový můstek pro jeho další politickou kariéru?

„Víte, já už jsem šel do politiky jako velkej kluk a ztratil jsem mnohé iluze, ale neztratil jsem ideály.“ … „Lidé i v těžkých dobách oslavili vznik našeho státu a dnes, kdy máme svobodu a kdy to vlastně skoro nic nestojí, si prostě musíme zachovat rovnou páteř!“ … „Opravdu věřím a hrdě se k tomu hlásím, že pravda a láska jednou musí zvítězit nad lží a nenávistí.“

Tři citace z proslovu, který lidovecký ministr kultury Daniel Herman pronesl 28. října na Staroměstském náměstí, kam doprovázel svého strýce Jiřího Bradyho na oslavy republiky v Podhradí, dokreslují, v jakého politika třiapadesátiletý katolík vyzrál.

Umí mluvit s lidmi. Přesně dokáže vycítit, co chtějí slyšet – a dát jim to. Umí se chovat nesmírně pragmaticky a přihlásit se ke správným lidem. Dělal to ostatně celý život. Ti, kdo se s ním znají roky, přidávají slova jako ambiciózní, chytrý, klidný; naučí se vycházet s kýmkoli. Přizpůsobivý.

Že vám k tomu nepasuje ostrý střet kvůli Číně a schůzce s dalajlámou? „On ve skutečnosti není zrovna řečník z barikád, co by někde hřímal a mával vlajkou. Je to konzervativec v tradičním slova smyslu, co má za to, že se lidi spolu můžou domluvit. Já si myslím, že je to nekonfliktní člověk,“ říká jeho letitý souputník, publicista Jan Jandourek. Potkali se spolu v semináři v Litoměřicích, společně se připravovali na kněžské svěcení, nezávisle na sobě se později oba rozhodli tuto cestu opustit a nechali se laicizovat. Jandourek dnes ministrovi kultury dělá poradce. „Je ovšem pár věcí, které jsou pro něj principiální. Nesnáší nacistický režim, komunistický režim, jakoukoli formu totality. A když jde něco ostře proti tomuto jeho názoru, prostě se zatvrdí a stojí si za svým. Pak už neuhne.“

Stejně tvrdošíjně ostatně vystupoval, když byl před třemi lety odvolán z čela Ústavu pro studium totalitních režimů. V dobových rozhovorech hovoří o politické popravě, připraveném puči, nespravedlnosti, kterou si nenechá líbit. S ÚSTR se dodnes soudí, zatím nepravomocně zvítězil, když mu soud dal za pravdu, že odvolání proběhlo v rozporu se zákony.

Čtěte také

» Prima zarazila Krausovu show s Bradym. Vadil happening proti Zemanovi

» Daniel Herman, číslo 11 v žebříčku vlivu ve vládě

» Další kompromitující video? Lidé z kauzy Forejt mluví o členovi vlády

» Rekonstrukce: Forejtovo soukromí nabízeli za miliony, pak slevili

Jinak se střetům vyhýbá, zejména ve chvíli, kdy se ho to bytostně netýká. A vesměs se mu ve Strakově akademii daří stát stranou šarvátek. Což je s podivem, protože vláda, které je členem, proslula svými rozepřemi a hádkami, které jednání kabinetu nejednou protáhly dlouho do noci.

Jeho přístup asi nejlépe vystihují Hermanova vlastní slova, jimiž v Právu komentoval tehdy aktuální hádku na ose Andrej Babiš (ANO) a Jan Mládek (ČSSD). „Koalice je vždycky složitá, protože to je jakýsi sňatek z rozumu nebo z nutnosti, vzniklý na základě voleb. Pochopitelně každý z partnerů má určité priority. Já se na to dívám jako na duhu, která má spektrum barev, ale míří jedním směrem.“

O něco méně poetické vysvětlení má poradce Jandourek: „On je pragmatik a dokáže takové situace zvládat s nadhledem. Ostatně, dokázal roky pracovat po boku lehce neurvalého kardinála Vlka, tam by také nevydržel úplně každý. On tyhle věci snáší v klidu – pokud nedojde na něco, co mu za to stojí. Typově Čína,“ doplňuje.

Nadhled, možná spíš jistá přizpůsobivost a ochota bavit se s kýmkoli, zčásti stojí za jeho nečekaným poutem s miliardářem, šéfem hnutí ANO a kolegou z vlády Andrejem Babišem. Mužem, jehož dravé obchodní praktiky by na první pohled neměly být Hermanovi blízké; nadto se stále ještě soudí o to, zda na něj StB vedla svazky s krycím jménem Bureš oprávněně či ne.

Babiš se Hermana veřejně zastal poté, co sklidil z Hradu i od šéfa diplomacie Lubomíra Zaorálka kritiku za to, že se oficiálně setkal s tibetským duchovním vůdcem. „Vážím si Vás, pane ministře @DanielDherman. Nebát se a nekrást, říkal Masaryk,“ napsal Babiš na Twitteru a novinářům později vysvětloval, že Herman patří mezi zhruba tak tři ministry ze zbylých dvou vládních stran, kteří s ním normálně mluví. Nadto: „On se mě taky zastal v té pseudokauze v Letech. A on žije v nějakém světě a já jsem přišel z nějakého světa, a tak navzájem nějak poznáváme ty dva světy. Proto jsem měl pocit nebo nutkání ho podpořit, protože v tomto směru si myslím, že byl obviněn z nějakých věcí, které skutečně na to nemají vliv,“ uvedl.

Blízký vztah pojí Hermana ještě s jiným miliardářem aktivním v politice. Byť ji ovlivňuje z ústraní, milionovými sponzorskými dary pro lidovce. Jde o developera Luďka Sekyru, jehož vliv zásadně vzrostl právě s návratem KDU-ČSL do Strakovy akademie. „Nikdo mu teď neřekne, že se s ním nesejde,“ popsal současnou Sekyrovu pozici jeden z byznysmenů. A to bez ohledu na to, jestli vůbec lidovecké politiky nějak ovlivňuje.

Sám Sekyra se snaží spojením s křesťanskou stranou odstřihnout od své minulosti. Postavy, jakými byli František Mrázek, Roman Janoušek či Ivan Langer, nahradili Tomáš Halík – či Daniel Herman. Ten musel v minulosti reagovat na podezření, že se developer snaží přes politické konexe dostat k lukrativním zakázkám. „Já pana Sekyru osobně znám. Je to velmi vzdělaný člověk a KDU-ČSL podpořil transparentně na transparentní účet. To není žádná zákulisní hra nějakých kmotrů,“ citoval jej Blesk. „Navíc otázky restitucí jsou dané zákonem, a jestli se církev obrátí na toho či onoho podnikatele, tak to je plně její věc.“

Co Hermana na obou miliardářích přitahuje? „Podle mě trpí jistou fascinací silnými otcovskými figurami,“ říká bez příkras Monika Pajerová, která se s Hermanem zná roky, působila u něj půl roku v roli poradkyně na ministerstvu a předtím se potkali i na ÚSTRu. „Nadto má ideu, že si každý najdeme nějakého hříšníka a budeme ho napravovat. Já jenom nechápu, proč si nenajde nějakého normálního hříšníka. Proč musí napravovat zrovna Babiše, nebo Sekyru, lidi, co nikdy neřekli, co přesně za komunismu dělali, a nikdy se za to neomluvili. Navíc si myslím, že oni ho o nějaké napravování, jak on tomu říká, ani nežádali.“

Když se ho i straničtí kolegové ptají na jeho „nové kamarády“, Herman má podle nich kromě napravování hříšníků ještě jednu teorii. „Každý má dostat druhou šanci a Babiš navíc drží slovo,“ říká svým kolegům.

Hledání otcovské figury

Že Herman vzhlíží k silným mužům, mimo záznam potvrzují i další lidé, s nimiž redakce o povaze a motivaci Daniela Hermana mluvila.

Kořeny této „fascinace“ lze vystopovat v jeho dětství. „Mě vychovávaly především babička a maminka. Rodiče se rozvedli, když mi bylo šest let, a tyto dvě ženy mě velmi výrazně ovlivnily. Vděčím jim za mnoho věcí, za devadesát procent všeho, abych to tak řekl,“ svěřil se v knižním rozhovoru „Srdcem proti ostnatému drátu“ z roku 2013.

Vyrůstal jako jedináček, jeho dětství v Českých Budějovicích bylo do jisté míry osamělé.  Velký vliv na něj měla právě babička, která za války prošla terezínskou pevností. I díky ní – a dalším příbuzným s podobným osudem – má Herman s komunisty karty rozdané už navždycky. (Což mu ovšem nebrání v tom si v poslanecké kantýně přisednout ke stolu jiného „Budějičáka“ Vojtěcha Filipa a vyprávět si s ním vtipy. „Snažím se odlišovat odmítání ideologie od odmítání člověka.“)

Klíčovou postavou v Hermanově životě byla a zůstala jeho matka. Ač on časem přesídlil do Prahy, pravidelně za ním dojíždí. Podle toho, co sám vyprávěl svým známým, se mu v podstatě vždy postarala o domácnost. „Daniel je vlastně stále v roli dospívajícího dítěte, o které se ta máma pořád stará,“ podotýká jeden z jeho známých.

Matka sehrála rozhodující roli i v životním setkání Daniela Hermana s budoucím kardinálem Miloslavem Vlkem. Byla jeho spolužačkou na střední škole, přátelit se nepřestali ani v dalších letech. A Vlk si mladého Hermana vybral jako svého sekretáře.

„Míla Vlk si ho vzal k sobě proto, že to byl syn jeho kamarádky z církve v Budějovicích.  Udělal z něj tajemníka-sekretáře a zároveň věděl, že k němu může mít důvěru,“ popisuje Hermanovy začátky s odkazem a společné rozhovory další z jeho přátel.

Do té doby Herman studoval ve zmiňovaném litoměřickém semináři, v Táboře se kratičce věnoval klasické duchovní službě, aktivní však už byl v médiích. Od poloviny 80. let byl ve spojení se Svobodnou Evropou, kam přes známého ze západoněmeckého velvyslanectví posílal informace o životě církve v Československu. Po listopadu 1989 mu stanice nabídla post dopisovatele, který zastával až do konce českého vysílání v roce 2002.

„Měl jsem tedy už nějaké zkušenosti, a tak mě pan biskup (Vlk, titul kardinála přišel později, pozn. red.) spoluprací s médii pověřil. Tehdy se budovaly náboženské redakce v Československém rozhlase a Československé televizi. To mě velmi bavilo. Neměl jsem na starost žádnou duchovní správu, bydlel jsem doma v Budějovicích a byl jsem šťastný,“ vzpomíná Herman v citovaném knižním rozhovoru.

Život v církvi

Štěstí v Budějovicích netrvalo dlouho. Vlk byl v roce 1991 jmenován pražským arcibiskupem a posunul se do hlavního města. Záhy se za ním stěhoval Herman.

„Přišli jsme spolu do Prahy. To počáteční nepřijetí Miloslava Vlka bylo šílené. Navíc – on třeba neměl tři týdny ani dveře do svého bytu. Večer jsme tam vždycky dávali velkou kytku, jako že je zavřeno. Moje maminka mu první dny vařila, žehlila mu ornáty a šaty, nakupovala, prostě nikdo se o něj nepostaral. To bylo neuvěřitelné,“ vylíčil Herman.

V církvi se tehdy děly velké věci a Herman byl vlastně u všeho. Na Hrad je to z arcibiskupského paláce pár kroků, povídal si s Ivanem Medkem, Pavlem Tigridem i dalšími osobnostmi, které tehdy obklopovaly Václava Havla. Navenek však zůstal přesně v té roli, která mu připadla: stínem vlivného kardinála.

„On byl vždycky takový nenápadný. Hyperkorektní, precizně se vyjadřoval, když na to přišlo, ale v podstatě byste si ho nevšimli. Prostě nízká šarže. A typ, který se rozhodně nepřetrhl,“ vzpomíná jedna z novinářek, která tehdy psala o katolické církvi.

Hermanovi ovšem práce vyhovovala. O to víc, že se nemusel věnovat duchovní službě. V rozhovorech mnohokrát připustil, že se na tuto dráhu vydal vlastně proto, že se chtěl vymanit z vlivu komunistické ideologie.

„Vzpomínám si, jak jsem šel po chodbě v semináři a říkal jsem si: ‚Tak jste mě nedostali, komunisti!‘ Byla to samozřejmě naprostá mýlka, protože to bylo prostředí prošpikované agenty a odposlechy, ale duši člověku vzít nemohli. S tím jsem také vstoupil do církevní služby,“ řekl třeba ve zmiňovaném knižním rozhovoru.

O vstupu do semináře začal přemýšlet zhruba ve čtrnácti letech. Opět pod vlivem své matky a babičky. Ta přežila šoa, ale u komunistů měla nálepku příslušnice buržoazní třídy, Hermanova maminka a její sestra nesměly studovat. Mladý Daniel se hlásil na teologii, skončil jako pomocný dělník v Jihočeských pekárnách. Později, v Litoměřicích, až tak nezpytoval duši a neřešil, jestli je s to vést „své ovečky“. Spíš se připravoval na to, aby mohl „zneužívat kazatelny k politickým cílům“.

Tenhle plán ovšem díky listopadu 89 selhal. Herman se pastoraci věnoval jen pár měsíců; už někdy v roce 1990 s ní skončil a nikdy se k tomu nevrátil.

Jeho pragmatický přístup k vlastnímu poslání mu v církevních kruzích vytvořil hrstku kritiků. Za všechny citujme jeden z hlasů: „Pro mě to byl prostě podvodník. Svěcení neměl nikdy dostat.“

Za vším hledej ženu

Úplný „rozchod s kolárkem“ pak začal v roce 2005. Tehdy byl sekretářem České biskupské konference, jeho post nikdo neohrožoval, o ochranné ruce otcovské figury kardinála Vlka se obecně vědělo, mohl tak zůstat ještě roky – jenže do Hermanova života vstoupila žena. Začal řešit odchod z církevní služby. O laicizaci požádal o dva roky později. Vzhledem k tomu, že proces podpořil sám Vlk, potřebný „štempl“ z Vatikánu přišel poměrně rychle.

„Bylo to proto, že se zamiloval. Pro jeho matku byl ten odchod z církevní služby šok a velká rána. Vlk mu ale tehdy pomohl, aby rozchod s církví byl mírumilovný, bez toho by to tak nebylo. Jenže ten vztah nakonec nevyšel, nebyli schopni spolu žít. Šel za láskou a skončilo to špatně,“ prozradil jeden z blízkých lidí.

Sám Herman o svém odchodu mluví jako o niterné potřebě vymanit se z církevních služeb. O pnutí, které ho táhlo k tomu, angažovat se jinak, ve veřejné sféře. Partnerský vztah, porušující pravidla celibátu, však po letech přiznal. V roce 2010 se svěřil Respektu, že si rozuměl s jednou kolegyní a vzájemné sympatie záhy přerostly v partnerský a milenecký vztah, který trval řadu let jeho kněžské služby. „Samozřejmě jsem o tom veřejně nemluvil, ale před dobrými přáteli jsem své soukromí netajil,“ řekl tehdy.

Celibát označil za věc, která křiví charakter. „A je nedůstojný pro partnerky kněží, které se musejí schovávat před světem, je nedůstojný pro kněze samotné.“

Život poté

Během měsíců, kdy se Herman připravoval odejít od církve, se spojil s dalším člověkem, který kdysi vykonával kněžskou službu a rozmyslel si to. S tehdejším ministrem vnitra Františkem Bublanem.

„Byl člověkem, který – na základě své vlastní osobní zkušenosti – pochopil, o co jde. S ním jsem se o tom také radil, byli jsme v kontaktu, znali jsme se. Nabídl mi možnost pracovat na Policejním prezidiu v týmu, který se formoval na podporu záchranářů, policistů a hasičů v krizových situacích života.“

Bublan tehdejší spolupráci hodnotí jako dobrou, tým si Hermana pochvaloval. „Rozhodně nebyl líný. Uměl s lidmi promluvit. Podle mého názoru je ale velmi ambiciózní. Vím, že pořád hledal nějaké vyšší uplatnění,“ vzpomíná.

Následovala práce na ministerstvu kultury, později byl vedoucím kanceláře Jana Švejnara během jeho prezidentské kandidatury. Tady zblízka jasně viděl, jak se dělá konkrétní politika. A jak to může nevyjít.

Po dalších dvou letech, i díky vlastní rodinné historii, se přihlásil o místo šéfa Ústavu pro studium totalitních režimů. „Konzultoval jsem to s přáteli a s lidmi, které znám a o jejichž názor stojím, jestli to není nějaký můj osobní vrtoch. Jedním z prvních byl právě Jan Švejnar. Tehdy mi řekl: Absolutně neváhej a jdi do toho. Vyhraj, nebo se umísti co nejlépe. Pokud to nevyjde, tak pokračujeme dál v naší dosavadní spolupráci,“ popsal v knize „Srdcem proti ostnatému drátu“.

Herman v konkurzu vyhrál. Jeho éra na ÚSTR sice skončila obviněním z nehospodárného chování a zmiňovanými soudními tahanicemi kvůli odvolání, ti, kteří s ním pracovali, však vzpomínají na skutečně svobodné prostředí, které v ústavu vytvořil.

To potvrzuje i novinář Jan Gazdík, který se zkoumání minulosti věnuje a popisoval i peripetie kolem odvolávání Hermana z funkce. „Přivedl tam skutečně špičkové lidi, kterým se nebál dát prostor. Atmosféra na ústavu byla velmi tvůrčí,“ vzpomíná. „Pokud bych měl na Hermanovi něco ocenit, tak právě jeho schopnost obklopit se schopnými lidmi, aniž by měl strach, že ho přerostou, nebo vyštípou.“

O tyto lidi se však nepostaral. V době, kdy jej především z levicové části politického spektra začali ostřelovat a jeho křeslo začalo být nahnuté, všechny konejšil, že situaci zvládá, že si to v parlamentu i Senátu obšlápl a odvolání nehrozí. Po rychlém odchodu za sebou nechal tým lidí, který si nehledal únikové cesty, protože zkrátka počítal s tím, že Herman ví, co dělá.

„Tohle mu mám za zlé. Kolem toho ústavu a ve snaze zabránit jeho odvolání se angažovalo nad rámec všeho tolik lidí, a on se o ty své nakonec ani nepostaral. Na ministerstvo si jako poradce vzal jen mě a Pavla Žáčka,“ říká Monika Pajerová.

Mediální pozornost kvůli ÚSTR však Hermanovi přinesla to, co ještě chybělo ke vstupu do prvních pater politiky. Nabídky partají zařadit zarputilého bijce komunistů na svou kandidátku. Lidová strana byla pro Hermana jasnou volbou, ve sněmovních volbách v roce 2013 se stal volebním lídrem KDU-ČSL v Praze a stal se poslancem, záhy ministrem kultury.

Jako ministr si s sebou do úřadu přivedl jednoho z nejbližších lidí, které na ÚSTR měl. Na pozici náměstka nastoupil Patrik Košický, se kterým intenzivně spolupracoval od svého příchodu do ústavu, a podle společných známých je právě on tím, kdo dnes Hermana na úřadu vede, kdo mu určuje agendu.

„My jsme si společně prošli jistým druhem martyria na ÚSTR. Stál jsem při něm až do konce – nejsem zvyklý utíkat z boje. Je známo, že jisté hraniční situace utužují charakter a scelují přátelství, a tak tomu bylo zřejmě i v našem případě. Vzájemná důvěra je v dnešní době vzácností,“ popisuje svůj vztah k Hermanovi Košický.

Na ministerstvu se Herman snaží o podobný princip fungování, jaký zavedl na ÚSTR. Tedy dát šikovným lidem co největší pravomoci. „On je zastáncem principu subsidiarity. V praxi to znamená, že v řídicích procesech má každý své místo a nese svůj podíl odpovědnosti. Do ‚střetů‘ vstupuje až v momentě, kdy diskuse a snaha o konsenzus nepřinesla žádané ovoce. Pokud se věci dostanou za hranu únosnosti, pak je jen jediné řešení – s daným člověkem se rozloučit,“ dodává Košický.

Další Hermanovi spolupracovníci ale nabízí ještě jeden pohled: Hermanovi vyhovuje role ceremoniáře, který objíždí pomníky a památky, a tak mu také Košický sestavuje program. „Vytvořil mu program z kladení věnců. Na skutečně důležité věci mu pak logicky nezbývá čas a energie. Jenže on má problém rozlišovat podstatné od nepodstatného, tedy pokud se to netýká jeho osoby. To pak ví velmi přesně,“ podotýká jeden z Hermanových spolupracovníků.

Herman může ve své funkci hřešit na to, že jeho resort vlastně nikoho nepálí. Stesky na nedostatek peněz jsou letité a umělecká obec tak roztříštěná, že filmaři těžko vyjdou do ulic bít se za práva divadelníků.

„Já za panem Hermanem žádné zvláštní výsledky práce nevidím,“ říká třeba šéfka kulturní rubriky Lidových novin Jana Machalická. Připomíná, že pokud jde o kulturu, zavázala se vláda připravit zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře, v podstatě mělo jít o zákon pro Národní divadlo. „Před třemi lety se stal ředitelem ND Jan Burian a tehdy Herman říkal, že první scéna projde kompletní organizačně provozní transformací. Jenže k tomu chyběla legislativa. Za tři roky Burianova ředitelování se příprava zákona nikam neposunula. Příští rok jsou volby, to nebude nikdo dělat krom volební agitace nic.“

Jenže ministerstvo kultury zjevně není tou poslední štací, kde by chtěl Daniel Herman zakončit svou politickou kariéru. Uvnitř KDU-ČSL se samozřejmě mluví o tom, že Herman by se chtěl stát šéfem partaje, až se Pavel Bělobrádek rozhodne odejít. „Ale upřímně, on myslí ještě výš. Nechal se slyšet, že by byl časem vhodným kandidátem na post hlavy státu,“ uvedl politik z vedení KDU-ČSL.

Dokázal by si sjednat podporu? Lidé, co ho znají, tvrdí, že ano. „On si dokáže vyjednat pozici tak, že obejde úplně všechny a sjedná si podporu i u lidí, u kterých byste to nečekali. Jsou případy, kdy si ji dokázal vyjednat i u komunistů, jako když se chtěl dostat do ÚSTRu. Dovede se zkrátka vetřít do přízně,“ říká další z politiků, který Hermana zažil v praxi.

„Jako vyjednavač je skutečně schopný,“ přitakává místopředseda strany Jan Bartošek.

Oficiálně ovšem zástupci KDU-ČSL k případné další kariéře svého ministra nemají žádný komentář. S argumentem, že o jeho plánech nic nevědí – jako třeba místopředseda Bartošek: „Neumím to říct, protože to netuším.“

Daniel Herman o svých ambicích zatím veřejně nemluví, tak jako celý život zatím stojí opodál. Je přesvědčený, že jeho čas přijde.