Diplomat Bartuška: Potřebujeme třídenní kolaps. Ten by nás poučil

Václav Bartuška. Diplomat, vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost. Posledních deset let se pohybuje v blízkosti vrcholných politiků nejen v Česku, ale i v zahraničí. Je přesvědčen, že společnosti by prospěl drobný šok.

Co jsem byl v roce 2006 jmenován do funkce, říkám, že bychom velmi potřebovali takový třídenní blackout, třídenní vypnutí elektřiny. Abychom pochopili, jak ji potřebujeme. Aby maso vyteklo z mrazáků. Ale ne delší, protože od pátého dne se situace láme a začíná rozpad civilizace, tak jak ji známe, říká Václav Bartuška v profilovém rozhovoru pro Dead Line Media, vydavatele deníku Neovlivní.cz, jehož první část vám nyní nabízíme.

Bývalý studentský vůdce, novinář a později zaměstnanec ministerstva zahraničí v něm mluví o vlivu, ruském prezidentovi Vladimiru Putinovi i o svém životním zlomu.

DLM: Co si představujete pod slovem vliv?

Schopnost přesvědčit, přimět nebo přinutit některé lidi, aby udělali to, co já chci.

DLM: Koho byste označil za osobnost, která má vliv a používá ho tím správným “dobrým směrem”?

Nechtěl bych být nefér k mnoha a mnoha lidem, kteří dělají svoji práci dobře. Myslím si, že jeden takový člověk je Dana Drábová, která je prostě slušná, velmi vzdělaná. Přesně člověk na svém místě. Pracuje pro tuto zemi. Ale lidí, jako je ona, znám mnoho. Ve státní správě, dokonce i v politice. Nechci vyjmenovávat celý seznam lidí. Myslím si, že média dělají často to, že vezmou pár hajzlů a tím nátěrem přetřou všechny ostatní. To je tak trošku neštěstí. Kdybychom byli tak strašná země, jak je občas v médiích psáno, tak by se tu žilo podstatně hůř.

DLM: Jaká témata by lidé s vlivem měli podle vás nastolovat?

První otázka asi je, jestli u nás vůbec máme dostatečně velkou elitu, která má přehled, zajímá ji, co se ve světě děje a kam směřuje. Pokud nějakou takovou elitu máme, tak klíčová otázka je, jakou míru integrace s Evropou chceme mít. Otázka eura, řečeno velmi jednoduše pro běžnou veřejnost. Ale je toho mnohem víc. Další otázky jsou, kolik budeme ochotni přijmout přistěhovalců, kolik budeme ochotni přijmout pravidel, která tu dneska ještě nemáme, nakolik se budeme chtít stát fakticky další součástí západní Evropy. Pořád jí ještě nejsme.

DLM: Co je pro vás společensky odpovědný životní styl?

To je strašně gumové měřítko a v zásadě každý považuje za ten správný životní styl ten svůj a ten nesprávný je všechno ostatní. Myslím si, že v tuto chvíli není žádný konsensus na tom, co je správné nebo není.

DLM: Změnil jste svůj pohled na svůj životní styl s ohledem třeba i na trvale udržitelný rozvoj, ekologii?

Největší zlomy v životě jsou většinou ty soukromé. Já jsem nejvíc změnil svůj pohled na život, když se nám narodily děti. To byla největší změna vůbec. Jinak jsem změnil svůj pohled na svět, když jsem před čtvrt stoletím málem umřel v Pákistánu. To jsou myslím ty zlomy, které jsou důležité. Když vám někdo vysvětluje, jak vymírají pandy, to vás jistě zaujme, ale ty zásadní věci se dějí okolo vás, ve vaší bezprostřední blízkosti nebo přímo vám.

DLM: Je pro vás kariéra důležitá?

Pro mě je důležité dělat něco, co má smysl.

DLM: Kterou značku, firmu, výrobek, považujete za symbol úspěchu?

Třeba mám rád značku Člověk v tísni. Je to, myslím, přesně ten druh úspěchu, který tato země potřebuje. Spousta drobné práce, která se ničím nechlubí, ale je důležitá.

DLM: Existuje nějaká věc, bez které byste si nedovedl představit den?

Kontakt s rodinou nebo s lidmi, které mám rád.

DLM: Je něco, co Vám dělá v této zemi radost?

Spousta věcí. Země samotná, která je krásná. Praha, nádherné město. Moje rodina, přátelé. Mnoho, mnoho věcí. Sem se vracím rád, tady rád žiji.

KOLIK JSME OCHOTNI ZA ELEKTŘINU PLATIT?

DLM: Kdy bude mít Česká republika svoji dlouhodobou energetickou koncepci?

Tady je otázka, jestli nějakou novou potřebuje. Máme stávající z roku 2004, která je stále platná. A základní směrování určuje v celku jasně. Fakta se nezměnila. Naše země nemá vlastní zásoby ropy a zemního plynu. Máme trochu uhlí, ale jeho vytěžení je otázkou sociálního smíru na severu Čech. Máme jadernou energetiku, kterou budeme mít dál. Otázkou je podíl obnovitelných zdrojů. Největší otázkou je, kolik je každý z nás ochoten za elektřinu platit.

DLM: Ale trend ve vyspělých zemích jde právě směrem většího využívání obnovitelných zdrojů.

Tím si nejsem vůbec jist. Mluvte o konkrétních zemích. Ve Spojených státech? Tam to rozhodně není, primárním vítězem je zemní plyn. Obnovitelné zdroje vyrůstají z poměrně malých základů, jednotek procent, řekněme osm, deset procent ve vyspělých zemích. Drtivá většina paliv jsou pořád fosilní, a tak to ještě zůstane po několik desítek let.

DLM: Nemyslíte si, že třeba klimatické změny by mohly přinutit především vyspělé země, ale i Čínu a další velké znečišťovatele, aby se obnovitelným zdrojům více věnovaly?

Primární důvod bude vždycky ekonomický. Můžeme se starat o to, jaké bude počasí za třicet let, to je samozřejmě důležité. Ale mnohem víc vlády zajímá, jestli budou zvoleny v příštích volbách, případně jestli generální tajemník obhájí svůj post. To se děje teď, právě tady. Takže ekonomické parametry budou vždycky klíčové.

DLM: To určitě. Ale vývoj může vést ke stále větším přírodním katastrofám způsobeným klimatickými změnami, které budou mít horší ekonomické dopady. A zastavit tento vývoj bude čím dál dražší. Lze očekávat, že závazky vlád snížit emise skleníkových plynů povede k dalšímu zdražení fosilních paliv a naopak ke zlevnění obnovitelných zdrojů energie. A budou čím dál dražší.

Sám jste to řekl. Nové zdroje budou levnější, a proto se stanou ekonomicky zajímavější. Jinak si nedovedu představit, že by třeba tato země byla ochotna vynaložit 20 procent svého HDP, aby zvětšila podíl obnovitelných zdrojů na padesát procent.

DLM: Jak bude podle vás vypadat energetický mix v roce 2030?

Bude velmi podobný tomu dnešnímu. Je to za patnáct let, což je z pohledu energetiky prakticky zítra. My si často neuvědomujeme, jak obrovská infrastruktura udržuje náš svět v chodu. Kupříkladu elektromobilita, elektrická auta. Světová energetická agentura vydala krásný přehled. Sepsala závazky všech vlád světa k tomu, kolik procent elektrických aut chtějí mít v roce 2030. I kdyby všechny vlády své sliby splnily, což se nestává, tak podíl elektrických automobilů na globálním autoparku bude tvořit necelé jedno procento.

Nepochybně se budou objevovat nové zdroje energie, v mnoha případech staronové, jako větrné mlýny v Holandsku před několika stoletími, ale nástup nových technologie bude chvíli trvat.

DLM: Jaké jsou podle vás největší hrozby pro energetickou bezpečnost u nás?

Jenom jedna, a to zásadní. Drtivá většina veřejnosti vůbec netuší, jak obrovská infrastruktura se udržuje v chodu, aby zajistila náš příjemný životní styl. Z toho plyne totální lhostejnost. Elektřina je něco, co už čtyři generace máme všichni doma, na českém venkově tři. Tudíž nikdo nebere vůbec v úvahu, že by tomu tak být nemuselo. Zemní plyn teče na hranice Evropské unie čtyři a půl tisíce kilometrů. Ropa k nám doputuje z druhého konce světa. A to nás nechává chladné.

CO NÁS NETLAČÍ, NEŘEŠÍME

DLM: Takže infrastruktuře nevěnujeme dostatek pozornosti?

Myslím si, že nevěnujeme pozornost obecně ničemu, co nás netlačí. Když popraská pražský vodovod, tak ho opravíme. Neuvažujeme dlouhodobě o tom, co vlastně pijeme a odkud se to bude brát. Kromě lidí, kteří se tím přímo zabývají. Podobně je to v elektřině, ropě a plynu.

Pak jsou oblasti, o kterých se vůbec nebavíme – jako kanalizace a sběr odpadu. Mimochodem, když zastavíte kanalizaci a sběr odpadů, tak do měsíce je Praha, nebo jakékoliv velké město, neobyvatelná. Nejdřív nastoupí zápach a potom nemoci. Všichni lidé buď umřou nebo odejdou. To v životě neuslyšíte v žádné politické řeči.

DLM: To, co říkáte, zapadá to jistého trendu, kdy se mluví o hrozícím kolapsu souvisejícím s přílišnou komplexitou naší civilizace. Mluví o tom často Václav Cílek, mluví o tom Miroslav Bárta. Objevuje se to jak v seriózních médiích, tak se tomu věnují i média méně seriózní. Je to tedy vážný problém a mělo by se s tím něco dělat?

Znám tyto pány a mám je moc rád. S Václavem Cílkem máme pravidelně společné přednášky na akademii. Studoval jsem a přednáším dějiny, a tuším, co ty kolapsy v minulosti znamenaly. Při zániku Římské říše se během několika let Řím z milionového města stal městem desetitisícovým. To bych nechtěl zažít a na to se rozhodně nechystám.

Co jsem byl v roce 2006 jmenován do funkce, říkám, že bychom velmi potřebovali takový třídenní blackout, třídenní vypnutí elektřiny. Abychom pochopili, jak ji potřebujeme. Aby maso vyteklo z mrazáků. Ale ne delší, protože od pátého dne se situace láme a začíná rozpad civilizace tak, jak ji známe. New Orleans pátý den po Katrině. Policisté nepřišli do práce, protože se zbraní v ruce bránili svůj vlastní majetek a své rodiny. Nechtěl bych takový rozpad naší civilizace zažít. Nějaký drobný šok by si zasloužila, to nepochybně. Ale když hovoří někdo o kolapsu nebo poklesu komplexity systému, hovoří jinými slovy o tom, že by se tady populace zmenšila třeba na jednu padesátinu tak, jako v Římě při pádu impéria. To je něco, vedle čeho jsou katastrofické filmy dětskou hříčkou. Takže děkuji, na to se nechystám.

DLM: Jedna věc je, jestli se na to chystáte, jiná věc je, jestli to skutečně hrozí.

Každému komplexnímu systému hrozí, že se může poškodit, rozpadnout. Na druhou stranu si vezměte ty nejtěžší testy komplexity, jimiž jsou války. Ty prokazují, že pokud populace neztratí základní chuť k životu, respekt ke vzdělání a pracovitost, tak se dokáže dát dohromady velmi rychle. Německo v roce 1945 bylo hromadou sutin, o dvacet let později bylo průmyslovou velmocí. Japonsko bylo v roce 1945 nukleární pouští a v roce 1964 hostilo olympiádu. Věřím tomu, že civilizaci definují především dva parametry, a to je pracovitost, vztah k práci a vztah ke vzdělání. O pracovitý národ, který respektuje vzdělání, nemám starost. Může ho potkat tsunami, zemětřesení, válka, on se dá dohromady.

DLM: Myslíte si, že český národ takovým národem je?

Ještě pořád má respekt ke vzdělání, ke školám. S tou pracovitostí je to různé. V Praze je jí asi trochu méně, než třeba mimo Prahu. Ale ještě pořád jsme zvyklí pracovat rukama nebo aspoň si to umíme představit, a mnozí to pořád ještě děláme. Já si myslím, že jsme na tom výrazně lépe než mnohé jiné národy.

DLM: Říkal jste, že ta největší hrozba je infrastruktura…

Hrozba je to, jak moc si neuvědomujeme, že bereme elektřinu, benzín, zemní plyn jako danost, jako náš nárok, naše občanské právo. To si myslím, že je ta hrozba.

Druhá část rozhovoru již brzy