Došlo mi, že jsem v izolaci, až když jsem padal na zadek, říká Šlachta

Tento rozhovor vznikl z kraje září. Robert Šlachta, asi nejznámější tuzemský policista, měl za sebou po pětadvaceti letech u sboru první týdny v civilu. A také v nové práci na Celní správě. Během rozhovoru se nezdráhal odpovídat ani na velmi osobní otázky – o svém životě, o izolaci, do které se díky upnutí na práci dostal; promluvil třeba i o tom, proč si nechal na plastické chirurgii přišít uši a tolik se ho dotklo, že ho jeden aktivista veřejně nazval ušatým traktoristou. Rozhovor patří k zevrubnému profilu Roberta Šlachty, přečíst si jej můžete zde ».

Neo: Bojíte se někdy něčeho?

To už asi ani ne. Už pomalu není čeho. Teď jsem si prošel věcma, kterých jsem se bál, mám na mysli svůj odchod od policie. Ale jestli jsem se něčeho kdy bál, tak toho, že bych mohl zklamat. Lidsky selhat vůči podřízeným. A ti jsou alfa a omega. Když nemáte dobrý lidi, nemáte nic.

Neo: A selhal jste někdy?

To je asi otázka na někoho jiného. Vždycky můžete udělat chyby – a hrozně moc. Zejména, když na to rozhodnutí máte malou chvilku. Ale můžu říct, že v ten daný okamžik jsem si za tím rozhodnutím vždycky stál.

Neo: Je něco, co byste udělal zpětně jinak?

Určitě ne. Třeba, že bych nešel k policii a vydal se jinou cestou, to rozhodně ne. Mně tehdy přišlo zajímavé, co dělal bratr, který nastoupil k policii na obvodě. A chtěl jsem to také zkusit. Otec s tím bytostně nesouhlasil, chtěl pro mě něco stabilnějšího. A to ještě netušil, co mě čeká. Že budu veřejně dehonestovaný.

Neo: Přijde mi, že se neumíte nad některé věci povznést. Jako třeba nad výroky toho kluka, co si z vás dělal legraci, že jste ušatý traktorista. Ta vaše reakce, že jste jezdil na kombajnu a ne na traktoru, vypadala skoro tak, že se za ten traktor stydíte?

To ne. To bylo myšleno tak, že on používal lži.

Neo: Ale on nelhal. Našla jsem rozhovor, ve kterém vy sám říkáte, že jste jezdil na traktoru.

Možná, že jezdil i na traktoru. I na kombajnu, ale to je stejné. On se vyjadřoval tak, aby mě dehonestoval. Dehonestoval útvar a jeho ředitele. Jednou je to policejní orgán a měla by být nějaká slušnost.

Neo: Říkal jste, že otec chtěl, abyste dělal něco stabilnějšího. Vy jste šel nejdřív na učiliště a pak jste si dodělával maturitu na střední škole. Proč jste o tom učňáku nikdy nemluvil?

Já jsem byl vždycky tázaný na maturitu, asi tak vznikla ta zkratka. On se o tom možná nikdo takhle do hloubky se mnou nebavil.

Neo: A ty uši? To jste si je vážně nechal přišít proto, že Rittigovi lidi o vás říkali, že jste ušaté torpédo?

To rozhodně ne. Kamarádka měla známého doktora a zeptala se, jestli na to nechci jít. Tak jsem šel.

Neo: Počkejte, já mám taky známé doktory a kvůli tomu na plastiky nechodím.

Vážně to nebylo kvůli tomu, že by mě to nějak zvlášť štvalo. Prostě se ta možnost nabízela. Já si ani neuvědomil, že to tolik bolí. Kdybych to věděl, nešel bych tam.

Neo: Kdybyste měl popsat váš hnací motor, co by to bylo? Jaká byla vaše motivace?

Pomáhat lidem. Být prospěšný. Jak se to měří? Asi to sama v sobě cítíte, že něco děláte pro společnost. Potíráte kriminalitu, postavíte nějak útvar, dáte dohromady lidi, co spolu umí fungovat a podobně. Není to jen o chytání pachatelů, postavíte něco stabilního, nejsou za vámi průšvihy. To všechno mě žene pořád a jiný obor asi tohle nenabízí.

Neo: Co jste cítil v těch exponovaných kauzách, když v nich padl rozsudek?

Za úspěch považuji už to, že se dostaneme do nějakého prostředí, k nějakým informacím a nějaký problém zmapujeme. Pokud pak padne rozsudek vinen, je to vlastně jen takový bonus. Můžete odvést maximum, vidíte ten případ se státním zástupcem jednoznačně a ono to u soudu dopadne jinak. Lidi jsou pak demotivovaní, to je samozřejmě problém. Ale pokud tam není, že jste se během toho vyšetřovacího procesu dopustila nezákonností, není vám co vyčítat.

Neo: Vy jste se kvůli práci v podstatě ocitl v sociální izolaci. Uvědomoval jste si to?

To jsem poznal až teď, když jsem padal na zadek. Dřív jsem si to neuvědomoval.

Neo: Kdo vás teď držel nad vodou?

Lidi kolem mě, rodina – máma a bráchové.

Milí čtenáři, se sklonkem roku jsme se rozhodli odemknout několik rozsáhlých materiálů, které jsme v uplynulém roce publikovali v tištěném magazínu Neovlivní.cz. Patří k ním i článek, který vám nyní předkládáme – zevrubný portrét Roberta Šlachty. Více o konkrétním vydání časopisu, v němž profil vyšel, zde » ; informace o tom, jak magazín získat,  zjistíte na tomto » odkaze.

Neo: Proč jste upřednostnil práci před vztahy? Nikdy jste nezatoužil mít vlastní rodinu? Žádná za to nestála?

Posral jsem to já. Neuvažoval jsem tak, že v té práci někdy skočím a že může být nějaký jiný život. Jinak to ale neumím, ta práce prostě měla přednost. Vztahy zkrachovaly hlavně na tom, že nejsem doma, a když už jsem, nejsem právě zábavný společník.

Neo: Byla to správná volba?

Jestli to bylo dobře? Tahle práce prostě je specifická. Není to práce od-do. Musíte tím žít, penězi to nenahradíte. A každý se může svobodně rozhodnout, jestli to tak chce.

Neo: Zasahovala ta sociální izolace do vaší práce? Třeba jen proto, že jste nahlížel na situace, do kterých jste se nikdy nedostal, a přitom pro většinu lidé jsou běžné?

Myslím, že jednotlivé případy to neovlivnilo. Ale musíte se zeptat jiných. Do kauz jsem nikdy nezasahoval. Zpracovávají je celé týmy, ředitel to nemá šanci ovlivnit. Žádný Šlachta. Prostě bez důkazů jsem nikoho nedehonestoval.

Neo: Litujete něčeho?

Lituju hrozně věcí, ale ty bych si nechal pro sebe.

Neo: Už jste pár týdnů v nové práci u celníků. Máte z té práce radost?

Dělám práci, která je obdobná. Uvidíme, zatím je brzo hodnotit. Pachuť z odchodu to nepřebilo. V člověku to zůstane. Po pětadvaceti letech by to zůstalo v každém. Na druhou stranu jsem teď viděl, že se dá žít i jinak. Že se dá jít na dva na tři dny na dovolenou. Když jsem měl u policie dovolenou, tak jsem měl černé svědomí.

Neo: Souvisí ty pocity i s tím, že nakonec žádná velká vlna po vaší rezignaci nenásledovala?

Ale to ani ne. Je ale fakt, že jim to mám za zlé. Jak se k tomu podřízení postavili, svým postojem tu reorganizaci schvalují, legitimizují. Zklamali mě. Ale musí se s tím srovnat sami.