Taťána Malá ministryní spravedlnosti. A co další právníci ve službách moci

Noviny premiéra ANdreje Babiše o víkendu napsaly, že ministryní spravedlnosti se má stát jeho poslankyně Taťána Malá. Právnička, která proslula svérázným přístupem k právu, když ke kauze Čapí hnízdo prohlásila: „Je nutné, aby o tom rozhodoval soud teď? Co brání tomu, aby se řešení kauzy posunulo o čtyři roky nebo prostě do doby, než budou nové volby?“ Malá přitom není sama. Projevy totalitního myšlení, kdy bylo právo služkou vládnoucí třídy a komunistické strany, popisuje ve své eseji, kterou jsme otiskli v únorovém magazínu Neovlivní.cz právnička Hana Marvanová.

Česká republika je podle čl. I naší ústavy svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát, založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Tato věta zní samozřejmě a nezpochybnitelně, kdyby nebylo výroků z nedávné doby z úst významných právníků, členů zákonodárného sboru.

Předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček před hlasováním sněmovny o vydání Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka k trestnímu stíhání prohlásil: „To bude zas úplně trošku jiné rozhodování, protože tam budeme rozhodovat, co je lepší pro tuto situaci a pro tuto zemi, protože se jedná o člověka, který bude premiérem a bude sestavovat vládu.”

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán prohlásil, že „za žádostí o vydání Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo je snaha o ovlivnění voleb“.

Helena Válková, která s mandátem hnutí ANO vyjednává o změnách ústavy, po jednání s předsedou hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamurou prohlásila, že „nezáleží podle mě na tom, s kým na změnách ústavy budeme spolupracovat“.

Tyto výroky mi připomněly dobu dávno minulou. V roce 1981, tedy v době hluboké totality, při úvodním soustředění nových studentů Právnické fakulty Univerzity Karlovy, jeden  z profesorů ve svém projevu prohlásil: „Uvědomte si, že jste šli studovat politickou školu a že budete sloužit Československé socialistické republice pod vedením komunistické strany.“  Studium pak provázela všudypřítomná definice práva Karla Marxe, podle které „právo je vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon.“

A nyní, 36 let poté, jako by dýchly na nás doby dávno minulé. Tři výroky, tři významní právníci, kteří mohou tvořit právo v naší zemi. Definice v ústavě je jen věta na papíře. To, jestli Česká republika bude právním státem, závisí na lidech, kteří v zemi mají moc a mohou právo tvořit i měnit.

Připomeňme si, co znamená právní stát (rule of law či vláda práva). Je to takový stát, v němž je výkon státní moci omezen zákonem. Orgány veřejné moci smějí činit jen to, co jim zákon výslovně dovoluje, zatímco občan smí činit vše, co zákon výslovně nezakazuje. Právní stát je protikladem absolutismu, diktatury a totality, protože zamezuje zvůli vládnoucích a zneužití jejich politické moci proti občanům a jejich svobodě. Rozhodujícím principem právního státu tedy musí být důsledná dělba moci do nezávislých složek (zákonodárné, výkonné a soudní moci), které se vzájemně kontrolují.

Co nám vlastně Radek Vondráček svým výrokem řekl?

Rozhodování o tom, zda se někdo podrobí trestnímu řízení a případně stane před soudem, závisí na tom, zda jde o obyčejného člověka, nebo zda je to někdo vysoce postavený a kdo bude vládnout. V ústavě ale máme zakotvený klíčový demokratický princip rovnosti občanů před zákonem. Jak je možné, že nejvýše postavený člen zákonodárného sboru, který při složení poslaneckého slibu přísahal na to, že bude zachovávat ústavu, zároveň popře základní hodnoty, na nichž je ústava založena? Vyjádřil tím, že zákon se na premiéra nebude vztahovat, protože on má důležitější poslání, které je nadřazeno vládě práva, tedy že je nad zákonem, alespoň po dobu výkonu funkce. To je ovšem v absolutním rozporu s tím, co je právní stát. Nad každým vládcem musí být zákon a každý vládce se musí podřídit (dokonce i kdyby to bylo nespravedlivé) řízení, pokud ho s ním vedou orgány justice. Zájem na vládě práva musí stát nad jakýmkoli zájmem aktuální vládnoucí garnitury.

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán, který by měl patřit z hlediska své funkce k největším obhájcům právního státu, bez důkazů dokonce prohlásil, že za žádostí o vydání Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo je snaha o ovlivnění voleb. Tedy opět výrok, který znamená, že před zákonem jsme si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější, protože na ně má platit nějaký jiný metr, speciální ohledy. Nemyslím si, že všechna trestní stíhání, která policie vede, jsou v pořádku. Od toho koneckonců máme systém dozoru nad zákonností trestního řízení a presumpci neviny, dokud nerozhodne nezávislý soud. I kdyby měl ministr Pelikán jakékoli pochybnosti o stíhání svých stranických kolegů, nesmí pro ně požadovat jiný postup než pro kteréhokoli sebenevýznamnějšího občana. V opačném případě opět ministr spravedlnosti popírá princip rovnosti občanů před zákonem a vládu práva. Nejlépe se totiž tento princip projeví v situaci, kdy i nejvýše postavení ústavní činitelé se podrobí činnosti orgánů státu dle zákona jako kdokoli jiný.

Výrok stranické kolegyně Radka Vondráčka a Roberta Pelikána, poslankyně a bývalé ministryně spravedlnosti Heleny Válkové, že je hnutí ANO jedno, s kým bude schvalovat změny ústavy, pak vzbuzuje ve světle předchozích výroků velké obavy. Pokud myslí vážně, že je hnutí ANO připraveno schválit změny ústavy s komunisty a extremisty, pak osud ústavy a právního státu je ve špatných rukou. Komunisté nikdy neopustili marxistické myšlení, podle něhož je právo jen nástrojem vládnoucí třídy k prosazení jejích zájmů. Vláda práva je pro tento koncept neznámým pojmem a překážkou efektivního prosazování zájmů. Extremisté pak přímo deklarují svými nejrůznějšími výroky, že celá řada lidských práv zakotvených v Listině základních práv a svobod je jim trnem v očích a že by je nejradši zrušili, možná i cestou referenda.

Kde se to v těchto právnících bere? Pochopit to možná není tak složité. Před rokem 1989 velmi dlouhou dobu platilo, že právník je sluha režimu. Je zřejmě iluzí si myslet, že toto myšlení je pryč a že pouhou změnou režimu a mávnutím kouzelného proutku budou právníky lidé, kteří před zájmy vlády a vlastní politické strany budou dávat přednost zájmům tak abstraktním, jako je právní stát. Je to totiž zároveň nepohodlné. Jestliže hnutí ANO usiluje o efektivní a rychlé prosazování zájmů, pak právo je tím, co může jen zdržovat.

Vlastně toto dilema jsme už zažili. Známá jsou například slova Václava Klause, který prosazoval po roce 1990 útěk před právníky. Tvrdil, že právníci jen zdržují a komplikují prosazení reforem. Dnes už víme, že to byla jedna z největších chyb transformace, která vedla k vytunelovaným investičním fondům a ke krachu bank, a tím také poškození zájmů obrovského množství lidí, kteří věřili, že stát funguje férově ve prospěch všech. Opak byl pravdou. Absence dostatečných právních pravidel, která by byla nad zájmy privatizátorů, způsobila obrovskou deziluzi lidí a podkopala důvěru v právní stát. Zvlášť když viníci nebyli nikdy potrestáni, a to málo, co se dostalo před justici, pak dokonce bylo zahlazeno amnestií. Mimochodem to jsou podle mého názoru kořeny dnešní nedůvěry lidí, kteří jdou volit populisty či extremisty.

O mnoho let později soudce Nejvyššího soudu v kauze tehdy obviněného ministra vlády prohlásil: „Když jde o vládu, nezávislost justice musí jít stranou.“ Jak to dopadlo, všichni víme: stíhání obviněného ministra bylo za velmi nestandardních okolností zastaveno, takže se mu dostalo speciálního zacházení. Ohledy na zájmy vlády tehdy opět zvítězily a nikdo za nic nenesl odpovědnost.

To je jen malý zlomek různých selhání, která dláždila cestu dnešní lhostejnosti ke krokům, které oslabují důvěru lidí, že u nás vládne právo. Jak zpívá v jedné písni Karel Kryl: „Zapřeme poprvé a ruce se dosud chvějí, zapřeme podruhé, hrajíce beznaději, potřetí zapíráme už jen tak, ze zvyku, a slzy polykáme, pláč místo výkřiku.“

Proto nesmíme přecházet výroky tří významných právníků, předsedy sněmovny, ministra spravedlnosti i bývalé ministryně spravedlnosti, které jsou projevem myšlení staré, totalitní doby, kdy bylo právo služkou vládnoucí třídy a komunistické strany a kdy právo vládlo tehdy, když se to hodilo. Když se to nehodilo, platil aktuální zájem. Všichni víme, kam to vedlo.

Autorka je právnička a bývalá politička, na podzim kandiduje do pražského  zastupitelstva