Esej Patricka Zandla: Velká ponaučení z malého Babišova plakátu

 

Když jsem toho rána vstal a připravil se do práce, prošel jsem si zprávy a sociální sítě. Vévodila jim Babišova akce s plakátem, jímž sugestivně naznačoval, jak se jej snaží ČSSD umlčet – proč?

První, co mě napadlo, že je to skvělá nahrávka na smeč. To muselo někoho v marketingu ČSSD napadnout. Udělat plakát a říct mu, že PROTO. A vyjmenovat ty důvody, přesně ten seznam nejasností, na který měl už tolikrát odpovědět. Chvíli jsem hledal, ke svému zklamání jsem žádnou takovou grafiku nenašel. Ani na Twitteru o ní nikdo nevěděl. A tak jsem pustil grafický editor a nakreslil vlastní, s vědomím svých grafických limitů. Stejné grafické schéma, stejný postup. Důstojná odpověď. A do toho si říkám, že by bylo neméně dobré to vydat jako inzerát v denním tisku. Maje určitou představu o cenách inzerce, usoudil jsem, že bych si to mohl dovolit. A poslal jsem poptávku do MF Dnes, největšího seriózního deníku v zemi, shodou okolností Babišem vlastněného. Pro jistotu jsem grafiku v náhledu přiložil, abych někoho neblamoval. V tu chvíli mě ještě nenapadlo, jaký fičák to nabere. Pak jsem odpověděl na pár otázek přátel, odpojil se a šel pracovat a starat se o nemocného syna.

V poledne mě dohnalo několik redakcí, které se ptaly, co a jak. Nabídka na inzerci z Mafry ještě nepřišla, většinou bývají rychlejší, až odpoledne se doptávali na upřesnění, které jim přeci mohlo být zjevné z průvodního e-mailu, ale co už. Finanční nabídka přišla až v šest večer. Na ceníkové ceny. Což znamená, že za středočeskou a pražskou přílohu bych zaplatil cca 300 000 Kč, za celostátní vydání inzerátu přes tři čtvrtě milionu.

Následné šetření ukázalo, že o cenách se tentokráte nedá smlouvat, a jak prohlásil kamarád z mediálky, byl bych první občan ČR, který by v MF Dnes nakoupil za ceníkové ceny bez jakékoliv slevy. Takže věc se má zhruba tak: aby z toho nebyl skandál a o noviny se nikdo negativně neotíral jako babišdnes, byli by ochotni inzerci zveřejnit, ovšem za ceníkové ceny, na což nelze namítnout nic, protože to jsou prostě ceníkové ceny a běžný čtenář neví, že za ty se nic neprodává. Stejně tak by byli chráněni před panem majitelem: přišla poptávka, oni z ní vytěžili maximum, a protože neodporovala zákonům, přijali ji.

Tím se situace zamotala. Neměl jsem žádnou přesnou finanční hranici, ale zcela jistě vím, že se mi nechce vyhodit za inzerci tři čtvrtě mega. Původně jsem si říkal, že už za kilo dvě se pořídí mnohá legrace, v průběhu večera se také ukázalo, že je celá řada lidí ochotných se na věci finančně podílet, a vcelku bez potíží jsem se v pomyslné sbírce vyšplhal k půl milionu korun na větších příspěvcích. Věřím tomu, že částka milionu od lidí by nebyla nereálná a bylo by možné inzerát zveřejnit s plnou parádou. Má to ovšem svá negativa. Za prvé – a to především – to přestalo být atraktivní: inzerát viděla obrovská hromada lidí, odvysílala ho televize, přepublikovaly noviny i samotná ČSSD. Přidaná hodnota publikace inzerátu by byla velmi malá, protože segment čtenářů MF Dnes se bude silně protínat s tím, kdo to už viděl. Za druhé přihrát tři čtvrtě mega panu miliardáři za inzerát v jeho novinách není zase takový útěr, jako mu „za kilčo plivnout do bebí“. Za třetí je dlužno přiznat, že v rozpočtu na novinovou inzerci budu vždy tahat s ANO za kratší konec jak finančně, tak časem, který tomu mohu věnovat.

A pak je tu další série argumentů. Znáte tu anarchistickou povídačku o tom, že kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali? Tak já jsem v praxi ověřil, že tohle tvrzení je naprosto nesmyslné, jen přesně opačně, než jsem si dosud myslel. Volby není třeba zakazovat, stačí je zregulovat tak, aby byly jen pro někoho. Tím, že bych vydal „politický inzerát“, bych vstoupil do předvolebního boje jako „třetí strana“. A to má své následky vyplývající z nového zákona. Především bych se musel registrovat u Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (fakt existuje, to není recese, i když to tak zní). Musel bych zřídit transparentní účet (FIO na počkání), zpracovávat účetnictví a samostatně výkazovou evidenci a samozřejmě zaplatit darovací daň z každého příspěvku, který by přišel (může mi ji prominout ministerstvo financí, nesmějte se). K tomu všemu bych měl limit 1,8 milionu Kč na volby do parlamentu a 50 000 Kč za senátní volební obvod, tedy zhruba dva celostránkové inzeráty v celostátní MF Dnes za plnou cenu plus jeden menší PR článek. Sdělení je zřejmé: je nežádoucí, aby občané směli vstupovat do volebního boje, volby jsou jen pro bohaté, kteří nashromáždí desítky milionů Kč na pořádnou kampaň a provozují vlastní politickou stranu. Že původní smysl tohoto ustanovení byl, aby „kolemjdoucí milionář“ nemohl publikovat den před volbami lživý inzerát v novinách a poškodit politiky? To je možná hezké, že to takto zastropovalo politické výdaje uvědomělých občanů, jenže kromě stropu to také udělalo dno: bez značné časové a finanční investice občan nemá šanci svůj názor vyjádřit jinak než neviditelným hlasovacím lístkem.

Připomíná mi to vyprávění amerického antropologa Davida Graebera o tom, jak americká administrativa zlikvidovala anarchistickou skupinu: věnovala jí auto, aby mohli objíždět Ameriku a seznámit společnost se svými tezemi. To bylo nutné přihlásit na konkrétního člověka, platit pojištění, řešit přestupky a do roka bylo po skupině.

A k tomu poslední dodatek: děkuji všem, kdož jste se ozvali, že byste přispěli. Děkuji za nesmírně silnou odezvu. Nejde jen o tisíce sdílení na Facebooku či Twitteru, však to nic nestojí, ale o stovky zpráv, kde dobrovolně a bez výzvy lidé píšou, že rádi přispějí. Dodává mi to naději, že země a situace v ní není všem lhostejná plus těm lidem dochází, jak se voda vaří.

Nevím, co vás napadá po přečtení těchto bodů. Mně to za prvé připomnělo, že se musím stavit na rakouskou ambasádu vyřídit občanství i nejmladším dětem, a to co nejdříve, protože teplota v kotli roste. Za druhé se za tu první myšlenku stydím, protože se kvůli drobnému záškobrtu, jakým je střet s totalitářským oligarchou, přeci neutíká. Za třetí mi rychle došlo, že publikovat jeden inzerát v novinách není řešení. Řešením je politická cesta a schopnost ukázat, že to jde i jinak. Že se dá dělat politika bez krádeží, přihrávek, ale i zastaralosti, odtrženosti od reality a moderního světa.

Také si uvědomuju, že to říkají všichni a že platí staré dobré římské „exempla trahunt“ – je potřeba vidět příklad. V tom česká politika zoufale selhává. Tradiční politické strany jsou zcela mimo obzor chápání lidí, nejsou schopné se s přítomností Babiše nijak vyrovnat. Nové vize nepovstávají. Zabalil to Martin Jaroš, utichly i mnohé jiné aktivity a aktivisté, vyrojila se řada mašíblů a politických spekulantů drnkajících na ekonomiku beznaděje. Je tu taky celá řada lidí, kteří něco chtějí, něco cítí, jenže nemají zkušenosti s politikou a ani v práci s lidmi, což je mor zejména ajťáků. Vědí, co a jak, ale úkol přesahuje jednotlivce a spolupráce v týmu na něčem netechnickém jim mnoho nejde. S tím se na Facebooku potkávám mezi technolidmi nejvíce a není to nic, co lze změnit za týden.

Zatím mnoho nevím, co s tím. Určité indicie mám. Příkladmo takový test. Vybrat si jednoho kandidáta na prezidenta a toho podpořit profesionálně vedenou kampaní na té úrovni, v jaké ji byla schopna zvládnout rakouská politika. Alespoň v jednom regionu, aby se ověřilo, že to opravdu funguje a že má smysl se alespoň snažit. A samozřejmě s tím, že se obejdou umělé ochrany, které kolem voleb nashromáždily politické strany s vidinou zachování stávajícího stavu. Proč to?

Protože situace v Česku se musí změnit. Dříve, než se tu sami pozabíjíme, nejdříve slovy, pak činy. Je to jen na nás, tohle nikdo z politiků nevyřeší, protože to vážně smrdí prací…

Autor je internetový podnikatel a publicista