Esej Petra Kukala: Politické cvrlikání? Třeba to někoho zajímá

Kolbiště české politiky na sedm. Tribuny? Přísálí? Kdepak. Twitter. Tam se dnes přesunula mediálně nejvděčnější podoba politická diskuse. Sto čtyřicet znaků výpadů a obran, sžíravé ironie, vzkazů a odpovědí. Politika on-line. Reality show.

Je to svůdné, protože je to rychlé. Politik nemusí čekat na tiskovku, na uzávěrku zpravodajství, na nic. Komunikuje s voliči bezprostředně. Což je samozřejmě trochu past, neboť nad jeho prsty nad klávesnicí nebdí ostražitý poradce či tiskový mluvčí, který by je včas zastavil či zkrotil.

I v tom je tahle sociální síť pro politiku zajímavá: umožňuje voličům zahlédnout alespoň trochu autentické podoby těch, jejichž osobnost při veřejných vystoupeních spolehlivě zakrývá fasáda zkušených imagemakerů. S krutou přímostí tu bývá odhalena prostomyslnost, ješitnost, názorová nekonzistentnost. Že za afektovanými, impulzivními a tím pádem nejzajímavějšími tweety nestojí najatý správce, si přitom můžeme být jisti – reakci tohoto typu by si žádný admin o své vůli nedovolil.

Zdá se, jakoby právě zde našli politici prostor, kde mohou ventilovat emoce, které oficiálním prohlášením po jednání vlády nesmějí prosáknout. Navzájem tu ironizují svá tvrzení, vzkazují si, co by měli a co jim nepřísluší, vyzývají se k omluvám a k odstoupení, popř. se naopak podporují a virtuálně si klepou na ramena. Být spontánní je tu mnohem snazší než v reálném životě. Omezený rozsah omlouvá strohost, prostředí sociální sítě legitimuje neformální až familiární obraty a výrazivo.

Zajímavým fenoménem se stal také odraz Twitteru v médiích. Redakce deníků bulvárních i těch, které to dosud zatloukají, vděčně skočí po každém jen trochu atraktivním zacvrlikání, na němž obratem ruky vystaví rozsáhlou politickou kauzu. Reakce ostatních politiků už ani neshánějí, beztak se jim věčně nedá dovolat. Prostě nakopírují jejich tweety. Řada článků potom vypadá jako tematický filtr redakční tajmlajny. Z virtuální sazenice neuváženého tweetu tak lze docela dobře sklidit i reálnou vládní krizi.

V amfiteátru, jímž se Twitter české politice stal, se ale neodehrávají jen gladiátorské zápasy. Konají se tu také představení jednoho herce, který volí žánr podle účinku, jehož chce dosáhnout. Častý bývá neformální obraz politika jako člověka se všedními problémy. Jednoho z nás. Čím je téma lidštější, tím lépe. Andrej Babiš se v tomto směru patrně přiblížil hranici možného, když sdílel svou fotku, jak močí u mobilního pisoáru na festivalu Votvírák. Slušně mu sekunduje Karla Šlechtová, která na Twitteru národu sdělila: Mám nové prkénko na WC, třeba to někoho zajímá.

Čtěte také:

Rozhovor s Petrem Kukalem: Nejvtipnější z virtuálních úředníků státu »

Slabší kalibr vytahují lidovci a sociální demokraté. Marian Jurečka dává na Twitter fotky svojí cesty do práce, někdy otočené o 90°, což může být neobratnost, ale také kalkul: Vidíte, fakt jdu takhle brzo pěšky do háku. Fotím to na mobil naležato, tak se mi to na ležato taky nahrálo. Stoprocentně autentické. Jak ovocné šťávy Rauch.  Nechybí ani jeho lístky z vlaku, lidovci mají lidovost v podstatě povinnou.

Sociální demokraté by je měli trumfnout aspoň v proletářství, ale to by museli dávat na Twitter snímky prošlapaných bot, což jsem zatím nezachytil. Premiér si buduje spíš středostavovskou image. Jeho nejuvolněnější fotky jsou z kampaní, na některých má dokonce rozepnuté sako. Jinak si své soukromí spíše střeží, o jeho záchodovém prkénku neví národ nic.

Snaží-li se koaliční politici vytvářet svůj pozitivní obraz, opoziční lídři na prosté selfpromo většinou rezignují a soustřeďují se na okopávání kotníků vládě. Největších úspěchů v tom dosahuje tradičně vtipný Miroslav Kalousek, který tím do jisté míry nahrazuje absenci politického programu. Zjevně mu to vychází, protože má asi o pět tisíc sledujících víc než premiér. Což jsem zjistil přes pracovní účet; můj soukromý pan poslanec blokuje. Pokládám to za zcela legitimní a píšu to bez stopy hořkosti.

Jediným z významných představitelů české politiky, který na Twitteru zcela chybí, tak zůstává prezident Miloš Zeman, protože z telefonu aligátor nelze na Twitter přistupovat. Jeho místo ovládl Jiří Ovčáček, jehož sebeobraz nejlépe vystihuje zvolené uživatelské jméno PREZIDENTmluvci. „V úterý 6. září 2016 v 11.30 hodin se na Pražském hradě uskuteční má pravidelná tisková konference, kdy se vyjádřím k aktuálním tématům“ – takového jsou tweety Jiřího Ovčáčka. Miloš Zeman je tak patrně jediným prezidentem v Evropě, který nemá oficiální twitterový účet. Stal se z něj Fidel Castro sociálních sítí; Ovčáček ho občas vyfotí, aby komunita modrého ptáčka věděla, že stále žije.

Přesto i Miloš Zeman na Twiteru figuruje – prostřednictvím svého falešného účtu. Má je téměř každý politik a většinou jsou populárnější než ty skutečné. Za všechny uveďme falešného Schwarzenberga, který dlouhodobě baví český internet. To konec konců svědčí o tom, že ve společnosti je stále ještě něco zdravého, co promění frustraci a zlost na osvobodivý smích. Mrazivě naopak vane z fejkových účtů politiků, které přes veškerou jejich absurdnost a karikovanost nelze nikdy spolehlivě odlišit od těch pravých…

Petr Kukal
Autor působí na tiskovém odboru Ministerstva kultury, je správcem účtu #MinKultury