Filantrop Kvido Štěpánek: Jak se na nás podepsal komunismus

Ročně věnuje přes tři miliony korun na charitu. A nemluví o tom; to si spíše přečtete, jak se daří společnosti Isolit-Bravo, kterou průmyslník z Jablonného nad Orlicí Kvido Štěpánek řídí.

Podepsala se na nás komunistická výchova. Nejsme zvyklí dávat, ačkoli máme z čeho, je přesvědčen Kvido Štěpánek, sedmapadesátiletý majitel a ředitel společnosti s miliardovým obratem Isolit-Bravo. “Těžko si lze představit, že je člověk správný, že je příkladný, jestliže je dobře zajištěn, má peníze a nedává z nich nějakou přiměřenou část na charitu, nepomáhá dalším, kteří v mnoha případech skutečně trpí,” říká Štěpánek ve druhé části profilového rozhovoru, který poskytl DeadLineMedia, vydavateli deníku Neovlivní.cz.

Jeho první část – zejména o podnikání, reklamě a morální autoritách – si můžete přečíst zde.

DLM: Vaše firma je proslulá tím, že investuje značné prostředky do filantropie, do různých bohulibých aktivit. V první řadě mě zajímá motivace, proč to děláte?

Jestliže člověk, organizace, na tom není tak špatně, aby nemohl něco dát, a vedle jsou na tom lidi nebo skupiny lidí špatně, tak jeho morální povinností je pomoct. Kdybych ještě šel dál, tak v Bibli je podobenství, jak v neděli seděli před chrámem učedníci s Kristem a sledovali, jak lidé dávali do chrámové pokladnice různé peněžní částky. Ty částky byly mnohdy vysoké, protože někteří z těch Židů byli bohatí. A pak přišla jedna stará vdova a hodila tam dvě mince, dohromady to by čtyrák. A Ježíš řekl svým učedníkům: Tato žena dala ze všech nejvíce. Zatímco ostatní dávali ze svého dostatku, tak ona dala ze svého nedostatku a dala všechno, z čeho měla být živá. To je vyšší stupeň.

Upřímně řečeno, my všichni filantropové dáváme ze svého dostatku a neznám nikoho, kdo by tam obrazně hodil ten poslední čtyrák. My jsme pořád ještě v tom prvním stupni a ten druhý stupeň školy je ta vdova, která dala poslední čtyrák.

DLM: Co lze udělat pro to, aby ti, co na to mají, dávali víc? Když to srovnám se Spojenými státy, tak u nás se dává 17krát méně než tam. Jak vytvořit takové, řekněme “špatné svědomí” u těch, co mají a mohli by dát, aby přišli na to, že by toho společensky odpovědného mohli udělat víc?

Myslím si, že na tom se podepsala komunistická výchova nás všech. Do dneška si lidé myslí, a sociální demokracie je v tom utvrzuje, že o slabé se má postarat stát. Koneckonců například zrušení poplatků ve zdravotnictví přesně k tomu vede. O každého se postará stát. To se promítá do všech lidí na všech úrovních. A tak i ti, kteří jsou majetní a dát by mohli, tak jsou nasáknutí názorem, že o všechno se postará stát. A když se o všechno postará stát, tak já nemám žádnou morální povinnost, abych něco dával. V tom si myslím, že Američané mají jistou výhodu-nevýhodu, ale v tomto případě výhodu, že se stát o nikoho příliš nestaral a lidé viděli, že je jejich povinností, jestliže něco mají, tak že aspoň z toho svého dostatku musí něco dát ostatním.

DLM: V rámci rešerší jsem zjistil, že vy a vaše firma toho děláte skutečně mnoho. Jedním takovým příkladem je ochrana památek minimálně zde v regionu. Osobně si myslím, že to je velmi důležitá věc, cítím bolest, když jedu krajem a vidím, jak to všechno chátrají budovy, chátrají Boží muka…

Máte pravdu, měl jsem úplně stejný pocit, když jsem jel nedávno vesnicí, která se jmenuje Dolní Morava. Je nedaleko od nás a je známá lyžováním. Možná jste o ní slyšel, jsou tam sjezdovky, dokonce černá sjezdovka, ta nejprudší v České republice, moderní hotely. Fungovalo to tam už za socialismu, teď se to rozvinulo desetinásobně, míří tam evropské dotace. Jel jsem tou vesnicí a říkal jsem si přesně to, co vy. Zmínil jste Boží muka, křížky – to vše šíleným způsobem zanedbané. Přičemž v té vesnici byly krásné, zrekonstruované chalupy. Bohatí lidé tam bydlí, takové dotace a takové prostředky tam bůhvíodkud plynou a oni nemají těch deset, dvacet, třicet tisíc, aby opravili tato Boží muka, aby opravili tento křížek. Kdybych to za celou vesnici spočítal, tak by to bylo 150, 250 tisíc. Prostě částka v jednotkách stovek tisíc, přičemž se tam vystřílely stovky milionů. A částky, které jsou tisícinásobně nižší, se nenajdou?

O Sudetech a filmu

DLM: Nemohlo by to souviset s regionem? Jsou to Sudety, lidé tady nemají vztah ke svému kraji, nemají zde své kořeny?

Stoprocentně to s tím nějakým způsobem souvisí. Když byly moje děti ještě malé, jezdili jsme na výlety po okolí. A já vždycky říkal: “Tady poznáte, kde jsou Sudety”. A přesně jsme poznali, když jsme tu 60, 70 let starou hranici přejeli. Krajina se změnila, přijeli jste někam, kde bylo vidět, že tam žijí lidé bez kořenů, že k tomu kraji nemají vztah, že chalupy jsou neopravené, Boží muka spadlá, atd. Beze sporu se vyhnání tam zakořeněných Němců v tomto smyslu podepsalo negativně.

DLM: Jsem rád, že jste použil výraz “vyhnání” a nikoliv “odsun”. Arciopat břevnovského kláštera Jan Anastáz Opasek vždycky říkal, že se odsouvají věci, lidé se vyhánějí. Vy jste natočil film “Sudety”. Souvisí to s vaším vztahem k regionu a je možné ho shlédnout?

Určitě, film je na našich webových stránkách http://www.isolit-bravo.cz/ anebo na YouTube .

DLM: Co vás vedlo k natočení toho filmu? Jaké zkušenosti jste z toho natáčení měl?

Asi dvě věci. Jednak jsme na hranicích bývalých Sudet. A jednak můj strýček, bratr mého otce, padl při květnovém povstání v boji proti jednotce SS. Další věc byl zájem o to, jak to v Sudetech chodilo. Můj otec a můj strýček chodili, tenkrát se tomu říkalo na handl, na prázdniny k Němcům a do německých škol. A Němci zase chodili k nim. Takže můj otec i se strýčkem, i můj dědeček, mluvili německy tak, že Němci nepoznali, že jsou Češi. A naopak Němci, kteří zase chodili k nim, u nich nebylo poznat, že jsou Němci.

Nedávno jsem se probíral starou korespondencí a Němec psal lístky v češtině tak, že by dnešní inženýři s tím měli problém, protože by tam nadělali hromadu hrubek -a on je tam nenadělal. Bylo to tak promísené a to mě zajímalo. A pak jsem slyšel vyprávění o historii té doby. Otec to pořád opakoval, když vzpomínal na svého bratra, kterého velmi miloval, a jehož ztrátou trpěl.

Poslední důvod byl, že pamětníci mizí. Jako hoch jsem ještě zažil, že kolem bývalo plno ruských legionářů a lidí, kteří bojovali v 1. světové válce a pamatovali 1. světovou válku. A pak čas rychle uplynul a najednou v televizi říkali, že umřel poslední člověk, který v ní bojoval. Finito. Konec. A teď se čas posunuje dál a za chvíli budou hlásit, že umřel poslední člověk, který zažil 2. světovou válku. Tak jsem si říkal honem, dokud ještě někdo žije, tak je oběhnu s kamerou a něco dám dohromady. Z toho vznikl ten krátký film.

O Ukrajině a Chamberlainovi

DLM: Všimli jsme si, že na střeše vaší firmy vlají vlajky ČR, EU a Ukrajiny. Podpořil jste dva konvoje s humanitární pomocí na Ukrajinu. Co vás k tomu vedlo?

Když jsme hovořili o Sudetech, tak mi ta situace připomíná dnešní situaci na Ukrajině. Je to jakoby přes kopírák. Připomíná to konec třicátých let a rok 1938 v tehdejším Československu. Existuje tady nějaká menšina, která má za hranicemi většinu, a najednou se začne cítit strašně špatně, a dává většině za hranicemi jakýsi důvod, aby tam vojensky zasáhla. Nevidím v tom v podstatě žádný rozdíl. Ti lidé žili předtím po staletí pohromadě, družně, vdávali se, ženili se mezi sebou, nic proti sobě neměli. Najednou se situace vyostří. No, kde je ten rozdíl?

To, co se děje dnes na Ukrajině, mi připadá přesně jako přes kopírák jako to, co se dělo v roce 1938 v Sudetech a v tehdejším Československu. Když použijeme tento historický příměr, tak by člověk neměl hrát roli Édouarda Daladiera nebo Neville Chamberlaina, ale asi by se měl spíš chovat jako Winston Churchill, o což se snažím (smích).

DLM: Ještě bych vás poprosil stručně, co všechno dalšího vy podporujete. Jakým způsobem? Jenom finančně, nebo i jinak?

Co se týká finanční pomoci, tak to je samozřejmě důležité. Když někomu pomůžete morálně, tak je to hezké, ale někdy je třeba pomoct penězi. A pořád dáváme ze svého dostatku, takže člověk by o tom nemusel tolik mluvit.

V podstatě to jsou tři oblasti. Jedna oblast jsou individuální potřební, individuální příjemci. To jsou většinou handicapované děti. O našem přístupu už existuje nějaké povědomí, takže se na nás obracejí rodiny, které mají handicapované dítě a potřebují finance na asistenci ve škole, na nový vozík, na léčbu a podobně. V takových případech se vždycky přispěje částkou 10 tisíc korun na jedno dítě. Za rok jsou těch žadatelů stovky, celkové částky jdou do milionů.

Druhá oblast je lokální nemocnice v Ústí nad Orlicí. Byť do zdravotnictví plynou obrovské prostředky, tak jsou většinou něčím podmíněné, například jenom na stavbu. Na stavební účely tam připluje z krajského rozpočtu 150 milionu korun. To je príma. Ale potom najednou chybí jeden a půl milionu na laparoskop, protože ten už v těch plánech nebyl a na ten se dotace nevztahuje. Takže společně s nemocnicí jsme založili fond, který jsme příznačně nazvali “S námi je tu lépe”.

Fond má za úkol nakupovat přístroje, které chybějí a na které by se nedostalo. Teď už je to třetí přístroj, je to laparoskop pro ORL. První byl operační laparoskop. Druhá věc byla asi 35 let stará lůžka na interně a vybavení pokojů. Vždy se jedná o částky v rozmezí 1,5 a 2 milionu, takže dohromady už jsme dali přibližně pět milionů.

Čeho si nejvíc cením je, že jsme schopni větší část nasbírat od firem a od individuálních dárců, my – jako Isolit Bravo – přispíváme pouze částečně. Rádi používáme příměr, že slovo ďábel je z řeckého slova diábolos, což v přeneseném smyslu slova znamená rozdělovat. Takže ten zlý rozděluje, ale ten dobrý by měl sjednocovat. A to se nám v nadačním fondu “S námi je tu lépe” daří.

Na začátku bylo většinou odmítání: “Co bychom dávali, ať si to vyřídí stát. Co já se do toho budu plést. Já jsem četl v novinách, jak ve zdravotnictví peníze létají ven oknem. Až se to nebude dít, pak za mnou přijďte. Proč bych měl něco do té doby dávat.”

My za to skutečně nemůžeme, ten systém jen tak nezměníme. Můžeme na tom pracovat, můžeme se snažit situaci nějak zlepšoval, ale nemůžu slíbit, že za půl roku se už ve zdravotnictví penězi mrhat nebude. Takové názory převažovaly na začátku u firem i jednotlivců, ale nyní postupně mizí. A podílí se každý – firma přispěje třeba deset, dvacet tisíc, jednotlivec věnuje dva tisíce. A nakonec se částka 1,5 milionu vždycky dá dohromady. Už se nám to podařilo po třetí.

O Evropě a dotacích

DLM: Funguje ještě váš Nadační fond nadaných?

Provozovali jsme ho dvacet let v Jablonném. Letos jsme už poděkovali. Na začátku, v době budování kapitalismu, stála myšlenka, že bude množství chytrých, nadaných a chudých dětí, jejichž rodiče si nebudou moci dovolit zabezpečit je v průběhu studií. Ze začátku to tak i vypadalo, ale postupem času chudé a chytré děti nebyly, protože, upřímně řečeno, těch peněz mezi lidmi tak málo není. Takže se činnost fondu přesunula na handicapované.

DLM: Když jsme do budovy vcházeli, tak jsme si všimli cedule, která uvádí, že v této společnosti nebyly použity žádné evropské fondy. Na druhé straně vlaje na střeše evropská vlajka. Jaký je tedy váš vztah k Evropě, k Evropské unii?

Pozitivní. Je to jako k manželce, kterou máte rád, ale to ještě neznamená, že jí budete schvalovat úplně všechno. Osobně mám Evropskou unii rád, myslím, že moji spolupracovníci také, jsme eurooptimisti. To ale neznamená, že by člověk měl bezhlavě všechno schvalovat a zrovna dotace – to je bota, to je lapsus, to je průšvih jak Brno.

DLM: Měla by Česká republika vstoupit do eurozóny?

Určitě by euro mělo být zavedeno. Když už jsme jednou členy Evropské unie, tak si myslím – na rozdíl od bývalého prezidenta Klause -, že federalizace je správná, že jednotná měna je správná. Jak by vypadaly Spojené státy, kdyby každý stát federace měl svou měnu?