Kamil Fila, ještě větší kritik, než jsme doufali, v kině. Foto: Archiv KF

Jsme ti malí, slabí, využívaní. Troška Renče místo Oscarů

“Lída Baarová nikdy neměla štěstí na muže. Nejprve Joseph Goebbels, teď Filip Renč.” (…) “Imbecily lásky jsou vskutku mohutný mentální výplach, ozajstný klystýr mozkových buněk. Člověk si po skončení musí jít urychleně zahrát scrabble nebo vyluštit pár sudoku, aby se mu vrátilo IQ zpátky na původní úroveň.” Z filmového publicisty Kamila Fily se stal Ještě větší kritik, než jsme doufali.

Pod parafrází názvu nepovedené komedie ze začátku 90. let s Luďkem Sobotou se dnes skrývá placený web jednoho autora. Filmový publicista Kamil Fila se z kraje roku rozhodl odejít z tradičních médií a spustit na internetu one man show. Vsadil na to, že je na trhu dost filmových fanoušků, kteří budou ochotni za zasvěcené rozbory platit, a před čtrnácti dny rozjel projekt Jestevetsikritik.cz. V týdnu, na jehož konci se budou rozdávat Oscary a snad už skončí čekání Leonarda DiCapria na zlatou sošku (Fila: “Na 90% ho dostane”, viz níže), byl Kamil Fila pro rozhovor o médiích jasnou volbou.

Obraz první: Odcházení z redakce

Neo: Proč jste se vůbec rozhodl odejít z Respektu s jeho zázemím do nejistoty vlastního projektu?

Kamil Fila, ještě větší kritik, než jsme doufali, v kině. Foto: Archiv KF

Kamil Fila v kině. Foto: Archiv KF

Důvodů je více a žádný nesouvisí s atmosférou v redakci, která je výborná a těžko na jednom místě potkat více profesně zdatných lidí. Moje důvody spočívají v jistém smutku z toho, že ne vždy jsem mohl psát o tématu, které mě zajímalo nejvíce, a nemohl jsem mu věnovat tolik místa, kolik bych chtěl.

Ne že by mi témata byla vnucována, ale papírový časopis se dělá tak, že se jednotlivé rubriky a podrubriky musejí navzájem vykrývat. V kulturní sekci v jednom čísle by tak neměly vyjít dva nebo tři články, které by se sobě nějak nevhodně podobaly. Nemůžou tam třeba vyjít tři negativně laděné texty, nebo ani dva články, které popisují díla dvou (byť úplně jiných) mužů kolem šedesátky nebo naopak dvě mladé umělkyně, i kdyby byly z různých odvětví. Nemůže tam být najednou moc mainstreamu, ani moc alternativy, nemělo by se stát, aby několik týdnů po sobě vyšly recenze na filmy stejného žánru a podobně. Například komiksy mají místo v printu tak dvakrát ročně, ale ne každý měsíc.

Připadalo mi, že většinu energie pak věnuju tomuto plánování, respektive přípravě na to, aby to časově klaplo. Odsud pak plynul můj věčný problém se stíháním uzávěrek, na čemž se podepisovaly i moje další mimo-publicistické aktivity.

Neo: Je tento koncept – pečlivé vyvažování ve stylu nedávat dva šedesátníky vedle sebe – v dnešní době ještě nutný?

Osobně by mi na tom nesešlo. A mám dojem, že redakce Respektu řeší svou vyváženost témat i tónu někdy až příliš. Je to ale dáno tím, že musí myslet na mnoho čtenářských skupin. Je těžké dělat časopis pro všechny, s touhou neztrácet starší předplatitele a získávat nové mladé čtenáře. Nerad bych ale, aby to vypadalo, že v Respektu vládne nějaký chaos s neustálým měněním témat článků, nebo že není čas na nich kvalitně pracovat. Spíš já byl ten špatně přizpůsobivý prvek a připadalo mi, že nezapadám do onoho hladce fungujícího uzávěrkového stroje.

Obraz druhý: Na svém vlastním písečku

Neo: Když člověk přijde na váš web, narazí na Tezi o kritice (zde »), v níž píšete, že vám vlastní webový projekt umožní “rozsekat nepřítele po svém. Projevit se víc, než bylo možné v dřívějších angažmá”. Co si pod tím větším rozsekáním mám představit?

Především, že můžu jít opravdu do detailu při popisu scén. Můžu žertovat mnohem sarkastičtějším tónem. Můžu si dovolit víc slangových výrazů. Ale taky to, že můžu případně občas aplikovat nějaký pojem filmové teorie, který v tištěném mainstreamové časopise taky neprošel. Bylo by to moc složité, muselo by se to vysvětlovat a stalo by se z toho pomalu hlavní téma článku, nikoli jen prostředek k posuzování filmu.

Neo: S větším “odbrzděním” ale jaksi stoupá i riziko, že se dotčení tvůrci budou cítit poškozeni. Vydal jste se cestou, kdy za vámi nestojí mediální koncern, jeho právníci. Nemáte strach ze žalob?

Pořád si držím úroveň, kdy podle mě to psaní není žalovatelné. Nespílám nikomu sprostými slovy, chápu hranici mezi slangem, žoviálností a vulgaritou, a nevznáším ani křivá obvinění, že by někdo spáchal reálně postižitelný trestný čin. Předpokládám, že když napíšu, že scenárista Lídy Baarové, Ivan Hubač, je “estetický zločinec”, že rozumní lidé pochopí, že jde o nadsázku.

Existuje tu navíc dobrý precedens, kdy Ústavní soud rozhodl, že se Jan Rejžek nemusí omlouvat Heleně Vondráčkové, když napsal, že “zpěvačka za svůj polistopadový profesionální návrat zřejmě vděčí kontaktům s mafiány, kteří ji v 70. a 80. letech prosazovali v médiích”. Takže strach nemám.

Kamil Fila

Foto: Archiv KF
• Držitel novinářské ceny Křepelka (získal ji v roce 2013) vystudoval Teorii a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě v Brně.
• Prošel mnoha internetovými periodiky (Inzine, Filmpub, Filmweb, Moviezone), poté působil jako filmový recenzent v měsíčníku Cinema, Cinepur a na serveru Aktuálně.cz. Poslední čtyři roky strávil v redakci Respektu.
• Kromě toho se věnuje webu Body-Test.cz, kde píše o silovém tréninku a suplementech. Je také designérem doplňkové sportovní výživy.

Kritiku opravdu nechápu jako vršení invektiv, ale jako způsob zamyšlení se nad nějakým dílem, které se nenechává ovlivňovat reklamní kampaní.

Neo: Ptám se i proto, že kdo scénu alespoň trochu sleduje, musí znát vaše vleklé přestřelky s režisérem Filipem Renčem. Který kromě jiného tvrdil, že ho – a výdělky jeho filmů – svými recenzemi poškozujete.

Pokud vím, námitka, že kritici poškozují obchodní úspěch, neprošla ani Deáně Jakubiskové v případě filmu Post Coitum, který produkovala svému muži Juraji Jakubiskovi. Svou původně zamýšlenou žalobu, která se měla tehdy týkat i mě, nakonec stáhla. Recenzenti mají strašně malý vliv na návštěvnost. Znám jednu starší českou sociologickou studii, kdy recenze jako JEDEN z faktorů návštěvnosti bere v potaz necelých deset procent lidí, co chodí celkově do kina. Znamená to tedy naopak, že si recenzenti mohou dovolit psát cokoli a neměli by se bát. Ty předem vykalkulované hity poškodit nemůžeme. Problematičtější to může být u malých filmů, debutů a dokumentů. Tam je nutná větší citlivost.

Jinak, co se týká mého sporu s Filipem Renčem – je to komická epizoda mé i jeho kariéry. Beru jako velmi bizarní, že si mě Google a lidstvo momentálně nejvíc pamatují kvůli něčemu, co se vlastně nestalo. S Filipem Renčem jsme se totiž spolu osobně neviděli a nejsem si jistý, jestli vůbec někdy četl něco, co jsem o jeho tvorbě napsal. Jeho výhrůžky násilím vůči mně se odehrály jen po telefonu při nahrávání pořadu do rádia, do nějž nebyl schopný dojít ve všední den ve dvě odpoledne, protože vstával o půl druhé. Celkově u toho rozhovoru nebyl moc v kondici, což časem sám uznal.

Neo: K té studii, co jste zmínil: Není to depresivní? Strávíte hodiny v kině, přípravou, psaním, rozeberete pro lidi, proč se nějaký film vážně nepovedl – a pak je to jednička v návštěvnosti. Viz Lída Baarová…

Lída Baarová (Filova recenze zde ») je podstatně míň úspěšná než jiná česká – i když záměrná – komedie Padesátka, a je násobně méně úspěšná než bondovky, Hvězdné války, Mimoni či Padesát odstínů šedi.

Mně spíš trochu trápí ty Odstíny šedi, protože si myslím, že mají negativnější vliv na lidské vztahy než Lída Baarová. Odstíny šedi vám říkají, že je pro ženu normální být v ponižované pozici a že je to dokonce rajcovní, ačkoli S/M orientaci má v populaci minimum lidí – a těm samozřejmě budiž přáno, aby si našli komplementárního partnera. Ale Padesát odstínů šedi většině mužů, kteří S/M nejsou, omlouvá možnost chovat se vůči ženám hnusně a prezentovat to jako součást svého sex-appealu a úspěšné kariéry. Omlouvám se za odbočku.

Zkrátka, všechny námitky, že kritici chválí filmy, na něž se nechodí, a haní filmy, na něž se chodí, jsou statisticky úplně mimo. Pán prstenů i Avatar, Harry Potterové, Batmanové a tak dále, měly převážně kladné recenze. Persóny jako Filip Renč nebo Zdeněk Troška jsou ve světovém měřítku pouhé lokální úchylky. Lída Baarová čerpá svou návštěvnost ze známosti samotné Lídy Baarové a z reklamní kampaně. Nevěřím, že se z ní stane klasika, na niž budou lidé po desetiletích vzpomínat, jak to byl skvělý film, nebo že by se k podobné produkci jako své inspiraci hlásila další generace filmařů.

Obraz třetí: Ve filmovém zákulisí

Neo: Když zmiňujete české, u diváků úspěšné režiséry – Renče, Trošku: Dá se říct, že to jsou lidé, kteří mají ve světě tuzemského filmu vliv? Koho byste zařadil mezi skutečně vlivné hráče v branži?

Filip Renč i Zdeněk Troška jsou pořád nájemní režiséři, nejsou producenti. Zdeněk Troška navíc podle mě ani s producenty neumí moc jednat, a to ani vyjednat si velký honorář nebo dostatečnou tvůrčí svobodu.

O tom, kdo je skutečně silný hráč, si ale netroufám moc spekulovat. Má se tam zařazovat Česká televize, která produkuje většinu filmů v Česku, má se tam zařazovat Fond pro rozvoj kinematografie – respektive někteří klíčoví členové, kteří za něco lobbují nebo anonymně odhlasují? Vliv producentů se taky dá těžko určovat. Někteří mohou mít peníze nebo kontakty na podnikatele, ale zase nemají páky na ČT nebo Fond. Leckdy je pak úspěšnější ve shánění peněz ten, kdo je více lidem sympatický a dovede je přesvědčit, že vyvíjí dobré projekty, než ten, kdo má chování mafiána.

Neo: Budete se na svých stránkách věnovat i této oblasti? Tedy filmovému zákulisí? Nebo vám jde primárně o filmové fanoušky?

Chci psát hlavně o filmech, co jdou do kin, o filmech, co běží na festivalech, o dobrých televizních seriálech a o knihách o filmu. Industry info bych nechal na jiných. V poslední době se ale opakovaně dostávám do diskusí o tom, jak funguje ČT, Fond či FAMU, a uvědomuju si, jak je nutné, aby nějaké zavedené silné médium mělo investigativce, který se tomu bude věnovat. Musí to být člověk, jehož zajímají filmy, ale nechce psát recenze. Tato pracovní pozice tu v současné době velmi chybí.

Neo: Vždycky jsem měla pocit, že lidé, kteří píší o kultuře, se tomu programově vyhýbají. Byť informace mají, psát je nechtějí, protože by si znepřátelili tvůrce a ti by pak s nimi nemluvili. Nakolik filmový kritik potřebuje být s branží v symbióze?

Na tom pochopitelně něco je a je to i můj případ. Ale trochu se obávám, že určité zákulisní informace jsou pro psaní recenzí dost zbytečné. Mělo by jít o oddělené žánry – kritiku a investigativu. Sám cítím vinu, že jsem se třeba v jednom sloupku postavil na stranu Národního filmového archivu v otázce digitalizace archivních filmů. Pak se mi ozvala druhá strana, soukromá nadace České bijáky. Získal jsem nějaké informace od nich, pak zase od lidí z NFA i mimo něj, a čím víc toho vím, tím méně si troufám soudit, jak to s celou kauzou je. Na vytvoření komplexního názoru bych potřeboval tak měsíc pátrání.

Obraz čtvrtý: Zpátky na vlastním písečku

Neo: Váš web je zpoplatněný, za měsíční přístup chcete padesát korun. Dá se tím uživit?

Náhled Filových stránek. Repro: Neo

Náhled Filových stránek. Repro: Neo

Zatím jsem na propagaci neinvestoval žádné finanční prostředky a jsem po dvou týdnech na polovině toho, co bych potřeboval, nebo alespoň, co jsem deklaroval v rozhovoru pro Mediář. (Plán je získat tisíc pravidelných předplatitelů, pozn. red.)

Neo: Věříte, že je tu dostatečně velká skupina lidí ochotných za webový obsah dlouhodobě platit? Přeci jen, o filmech se dají najít stovky stránek – a zadarmo.

Věřím, že internet k tomu směřuje. 50 korun měsíčně sice není ještě v řádu mikroplateb – a opravdovým mikroplatbám se zatím moc nepřeje -, ale za exkluzivní obsah se nejspíš bude v budoucnu platit častěji. Informace samy o sobě jsou nezajímavé. Zajímavé je, z jakého úhlu se k nim přistupuje. Většinu recenzí píšou lidé na malé ploše, za malé peníze a za velmi krátký čas, tudíž ani nejsou motivováni být při psaní originální a objevní. Pokud čtenáři chtějí něco víc, budou muset investovat nějaký poplatek.

Samozřejmě si uvědomuju, že to bude menšina lidí a bude to ještě méně lidí, než kolik si kupovalo filmové časopisy, které v posledních letech krachovaly. Onen strop se podle mě v naší republice pohybuje kolem deseti tisíc lidí. Na těchto číslech víceméně krachovala třeba Cinema a k tomuto číslu se nepodařilo probojovat jednomu čtrnáctideníku, za níž stál kdysi Jiří Králík, jenž chtěl vytvořit něco mezi Cinepurem a Cinemou. Cinepur se pohyboval někde nad jedním tisícem prodaných kusů, což bylo na intelektuální cinefilní časopis dobré, ale nebyl to byznys, časopis musel být dotovaný.

Podle mého odhadu má Jestevetsikritik.cz potenciál pohybovat se kdekoli někde mezi těmito dvěma čísly. Pokud si ho bude předplácet kolem tisícovky lidí, stačí to pro mě a pro mé editory, jimž se snažím něco málo platit za konzultace a korektury. Pokud to bude více, můžu uvažovat o rozšíření redakce, nějakých externistech nebo kolektivně dělaném videopořadu.

Neo: Zatím fungujete čtrnáct dní. Je něco, co vás fakt zaskočilo?

Překvapivě větší prodleva mezi první a finální verzí textu. Protože nemám stálého editora jako v Respektu, který mi byl hned k dispozici, nebo mě dokonce poháněl v psaní, tak nyní necítím takový tlak něco dopsat, případně musím chvíli počkat, než se někdo bude věnovat první verzi článku. Takže jsem teď trochu ve skluzu oproti původnímu plánu. Ale vím, že to doženu a že to bude šlapat dobře. Teď musím například rychle dodělat velký oscarový speciál.

Obraz pátý: Na skok v Los Angeles

Neo: Když jsme u Oscarů – soukromý tip: Dostane konečně DiCaprio sošku nebo nedostane?

leonardo-dicaprio-oscar-movie
454da0ef0e359408576c19d9b3f7a851e01709d7e2d0226ad64f769b4eef7263_1

Nejdůležitější je vždycky to, jak hlasují jednotlivé filmařské ceny (tzv. Guild Awards). Ať už jsou to scenáristé, režiséři, ale hlavně herci a producenti. Veškeré předcházející ceny – Zlaté glóby nebo BAFTA – nemají výpovědní hodnotu, protože tam hlasují z velké části jiní lidé než na Oscarech. Nicméně, hlavním konkurentem DiCapria je Michael Fassbender ve filmu Steve Jobs, který tolik cen nemá a nebyl ani příliš komerčně úspěšný, zatím Revenant je velký hit.

Čili DiCaprio má největší šance v celé své kariéře. Cenu hereckého cechu už vyhrál. Z toho mi plyne, že na 90 % toho Oscara dostane. To zas bude na internetech memů!

Neo: Zdá se mi, že u Oscarů dostane často přednost film s aktuálním “politickým” poselstvím. Gender, rasismus, sexuální menšiny, psychické poruchy. Proč takové filmy v Česku téměř nevznikají?

Souvisí to s velikostí národů a velikostí trhu. Hollywoodské studio si může dovolit zaplatit dobré herce, dát filmu náležitě vysoký rozpočet a nebát se tolik, že film prodělá, protože hollywoodský snímek má automaticky odbytiště po celém světě, navíc nominace na Oscara či získání Oscara zvyšuje tržby o desítky procent. I případný propad filmu není takový problém, protože hollywoodská studia dotují menšinové filmy svými velkými hity se superhrdiny, kouzelníky nebo hobity.

Dalším důvodem, proč u nás tolik nevznikají filmy, které jsou, řekněme, politicky angažované, je v tom, že v Česku spoustu témat teprve objevujeme, učíme se pojmenovávat. Připadáme si obecně jako ti malí, slabí, využívaní už teď, takže moc nechceme filmy, které nám říkají, že někdo jiný je také diskriminovaný a měl by na tom být dokonce ještě hůř. V nezájmu o ostatní se ukrývá i smutek nebo rozhořčení z toho, že nám, “obyčejným” lidem, se také nikdo nevěnuje. Právě tento celospolečenský nezájem či averze vůči čemukoli, co nezapadá do schématu normálnosti, vypovídá něco o tom, jak celkově nenormální jsme, jak jsme všeobecně nespokojení sami se sebou a se systémem, v němž žijeme. A filmy pak už nechápeme jako způsob, jak nějaké problémy pojmenovat, ale bereme je jako součást nějaké “kampaně shora”. Je to obraz hlubokého vzájemného nechápání se a míjení se.

Neo: Kampaň shora? Myslíte to tak, že když někdo natočí film z romské osady, tak to bude brané jako propaganda?

Mám dojem, že filmy o gayích, narkomanech, bezdomovcích, Romech či imigrantech se považují za součást nějaké grantové politiky, jako součást kampaní, které dělají vláda a nevládní organizace. Velmi častý postoj k tomu je, že přednostně se má mluvit, nebo přednostně se mají řešit problémy oné mytické majority, u níž ale není jasné, zda je skutečnou většinou. Přitom si troufám tvrdit, že ten odpor vůči filmům o lidech na okraji společnosti pramení hlavně z toho, že se jejich odpůrci předem bojí, aby se sami na okraji neocitli. Někde v hloubi duše cítí, že se jich a jejich blízkých ty problémy dotýkají také a že můžou dopadnout jako ti, jimiž opovrhují.

Obraz šestý: Pod povrchem

Neo: Chybí tvůrcům puzení pojmenovávat nové věci, objevovat, co se kolem nás děje? Co by se muselo stát, aby český film mnohem výrazněji promlouval do toho, kam společnost směřuje?

Podle mě jde o to, že si velká část z nich neumí představit a neumí pracovat s tím, že by promlouvali i k jinému než českému publiku. Na světových festivalech přitom slaví úspěchy snímky ze zemí, jako jsou Maďarsko, Rumunsko, Řecko, Írán nebo Tchajwan a nejsou brané jako pouhé exotické zprávy ze “zaostalých” koutů zeměkoule. V Česku teprve dorůstá generace tvůrců, kteří mají kosmopolitnější vidění a přitom by mohli točit právě o tom, co se děje u nás.

Neo: K tomu mě napadá: Rétorika v Česku – a teď vážně nemluvím jen o diskusích na sociálních sítích – se v posledních měsících značně přitvrzuje, jakoby se lidi přestali stydět za názory, které by dřív řekli naplno možná tak doma. Teď se s nimi skoro chlubí. Neochotou pomáhat, uznat, že se někdo má hůř, rasismem. Zaznamenal jste, že by takové věci probleskovaly filmem? Tedy – je takové přitvrzení nějak vystopovatelné i ve filmech?

Další rozhovory o médiích:

» S Erikem Taberym z Respektu: Zveřejnili osobní strasti dívky a spustili lavinu. Jak to teď vidí?
» S potrestaným hercem o Zemanově “střelbě na Sobotku”: Blbé vtipy k soudu nepatří
» S Filipem Rožánkem před volbou šéfa ČRo: Kdo koho tlačí a jak to dopadne?
» Se Sabinou Slonkovou: Jak roční investigativní práce vyústila v pád nejmocnější ženy ANO
» S Radkem Kedroněm: Proč se Lidovky tolik rozepsaly o uniklých emailech pro Sobotku
» S Michalem Kubalem: Jak vznikl rozhovor, za který vás nepochválí. S Asadem

Rozhodně ve filmech jako jsou trojdílní Bastardi od neumětela Tomáše Magnuska. Ti se tváří, že “otevírají problém”, ale prakticky podporují pouze touhu po jednoduchých, velmi rázných řešeních. Namísto pochopení složitého sociálního problému a zastaralosti našeho školství vyvolávají hlavně nenávist k Romům. Bastardům jsem věnoval i dvě recenze kdysi na Aktuálně.cz (zde» a zde »), tak z nich teď nechci vykrádat jednotlivé věty, lepší je číst si je v celku. Kdokoli by chtěl tvrdit, že ty filmy ukazují “nepřikrášlenou realitu”, se může přesvědčit, že na Bastardech je toho realistického a hlavně autentického velice málo.

Solidní obraz zabedněnosti a zabejčenosti “malého českého člověka”, který je na svou povahu i hrdý, jinak přinášejí série Kameňák a Babovřesky. Vždycky mě překvapuje, když je někdo označuje za odpočinkovou zábavu. A stejně tak mě překvapuje, když je Zdeněk Troška označuje za “kritiku českého národa”. Kdyby ty filmy byly opravdu kritické, asi by se na ně tolik nechodilo.

Ale zase, jejich návštěvnost není úplně největší. Bastardi se pohybují někde na hranici mezi úspěšnými filmy a propadáky, přičemž od průšvihu je zachraňují miniaturní rozpočty, a každý díl Kameňáku a Babovřesk měl menší návštěvnost než díl předcházející. Navíc se ani jeden z těchto snímků nemohl rovnat skutečným megahitům. Čili to nevidím tak zle.

Neo: Když jsme u těch nepovedených filmů. Proč jste si název webu odvodil právě od taškařice s Luďkem Sobotou ?

Mám za to, že si překvapivě hodně lidí ten název pamatuje, aniž by si pamatovali samotný film. Čili se z toho stalo takové lidové úsloví.

Je to samozřejmě název sebeironický a obranný. Povolání filmového kritika není moc populární, aspoň tedy to tak může vypadat. Moje osobní zkušenost je spíš opačná, setkávám se v reálu hlavně s pozitivními reakcemi. Ale hodně lidí, především těch, co nejsou moc zvyklí číst recenze, nebo je celkově neuznávají jako žánr, kritiky automaticky označuje za blbce, parazity, netalentované závistivce a podobně. Když si nazvu web tak, aby evokoval Ještě většího blbce, tak to řadě lidem vyráží nadávky z ruky a úst.

Jinak ten odkaz na velikost je dvojí – jednak na této platformě můžu kritizovat víc než dřív, více věcí, na delší ploše. A jinak kromě velikosti mozku to pochopitelně odkazuje i na můj penis a svaly. Měla by to být stránka, která zaznamenává duchovní i fyzický růst mé osobnosti. :-)

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on TwitterEmail this to someone


Simona Holecová

Šéfeditorka Neovlivní.cz. Novinařině se věnuje od roku 1997 - v reportérském oddělení Mf Dnes, Hospodářských novin a online deníku Aktuálně.cz, kde působila devět let jako šéfeditorka. Před příchodem do DeadLineMedia pracovala v Mf Dnes jako vedoucí editorů a regionálních redakcí.


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít