Janda: Politici s vizí? Už je to trochu lepší

Každodenní sledování českých politiků v oblasti evropské a zahraniční politiky v člověku vyvolává konstantní pocit frustrace, který jen občas rozjasní jiskřička naděje.

Z Česka dlouhodobě nevychází téměř žádné impulsy, které by v Evropě někoho zajímaly. České partaje jsou totiž v dlouhodobém útlumu – personálním, kapacitním, manažerském. V oblasti evropských a zahraničních záležitostí to prakticky znamená, že se v nich na vlastní pěst pohybují nadějní jedinci s myslí přesahující rámec Česka. Nemají téměř žádnou stranickou podporou – infrastrukturu, či dokonce analytické kapacity.

Podivíni ve vlastních stranách

Tito lidé jsou většinou ve svých stranických strukturách vnímáni jako podivíni, kteří si čtou zahraniční média a mluví o věcech, které mají širší souvislosti než městská kasa, vnitrostranická rozmíška či koaliční spor o libovolné položce na dlouhém seznamu. Často se totiž, povětšinou navzdory svým spolustraníkům, pokoušejí přemýšlet ve strategickém kontextu malé země uprostřed Evropy.

Zprávy o aktivitách těchto politiků většinou neplní titulky novin, jelikož vnitřní život našich partají bohužel pořád není pod každodenním pečlivým drobnohledem jak novinářů, tak předních nevládních organizací monitorujících si svá témata.

V poslaneckém klubu každé demokratické strany lze nalézt alespoň dva zajímavé politiky, kteří sice nejsou dokonalí, ale z jejich práce číší energie a snaha dělat politiku seriózně. A tvrdě řečeno, člověk se za ně nemusí v evropském kontextu stydět. Cíleně se zaměřujeme jen na poslance, byť i mezi europoslanci, senátory či lokálními politiky též nalezneme řadu inspirativních osobností.

První zprava

Začneme-li zprava, v ODS najdeme Petra Fialu.

Kromě vnitrostranických aktivit se věnuje seriózním debatám o zahraniční politice, o níž píše slušné texty. Strana pod jeho vedením zaujala jasný postoj v ukrajinské krizi, což vzhledem k množství postklausovských nostalgiků nebylo úplně samozřejmé. Díky němu je dnes ODS jednoznačnou partají prozápadní konzervativní orientace.

V tom mu veřejně sekunduje Miroslava Němcová, která se kvůli ruské agresi vůči Ukrajině a jejím českým dopadům jala činnosti, která se mezi českými straníky moc nenosí. Začala psát hodnotově orientované články, kterými vysvětluje, jak vnímá základní stavební kameny našeho západního civilizačního okruhu.

Můžeme říct, že je to málo, ale kdyby se každý z dvoustovky poslanců ročně napsal několik textů o svých vlastních hodnotách, tolik potřebné vnitrostranické ideové profilace by se staly tématem nejen pro jednostránkové předvolební letáky.

V TOP 09 narazíme na aktivitou hýřící Helenu Langšádlovou, která se rozhodla profilovat se na dvou strategických tématech – na imigraci a na občanského vzdělávání. Usedla do čela nově vytvořeného sněmovního imigračního podvýboru. V ostatních partajích nenajdete mnoho politiků, kteří by si o složité imigrační problematice načetli tolik, jako místopředsedkyně TOP 09.

Pokud se podíváme do sněmovní kategorie politických juniorů, narazíme na předsedkyni podvýboru pro lidská práva Markétu Adamovou. Zatím přirozeně méně viditelná expertka na sociální věci a romské problematiky je prototypem moderní političky, která vyrostla z komunálu, umí dobře anglicky a netrpí strachem z o generaci starších politických kolegů. Ještě o ní uslyšíme.

Uprostřed

Lidovci dokázali do parlamentu přivést řadu zajímavých osobností, mezi nimi Ivana Gabala. Ten je v bezpečnostní oblasti bezkonkurenční. Mezi většinou ostatních poslanců působí, jako by hrál jiný sport. Nestává se často, aby místopředseda obranného výboru dokázal být reálnou zahraničněpolitickou silou – Gabala pravidelně zastihnete mezi Ukrajinou, Polskem, Německem, Slovenskem a dalšími evropskými hlavními městy, kde jedná se svými parlamentními partnery a snaží se vynahrazovat to, co podle něj vládní politika zanedbává.

Dalším superpracovitým lidovcem je Ondřej Benešík, který se postavil do čela evropského výboru. Ten se zejména díky jeho aktivitě stal respektovaným aktérem a i přes laxnost části jeho členů zasedá až dvakrát častěji, než v minulém volebním období. Benešík je jedním z mála skutečně anglicky mluvících českých politiků, kteří jsou důstojnými partnery evropským představitelům – od návštěv komisařů po různé meziparlamentní formáty. I lidech jeho formátu a nasazení leží budoucnost české evropské politiky.

V hnutí ANO i přes bezbarvost sněmovního klubu najdeme několik osobností, které stojí za to sledovat. Jednoznačnou hvězdou je Jiří Zlatuška, který ve svém poli hraje jinou ligu, než ostatní poslanci. V oblasti školství je nejsilnější protiváhou jak ministra Chládka, tak průmyslníků zamilovaných do představy potlačení humanitního vzdělávání. Při sledování jeho pečlivého sněmovního počínání se stále dere na povrch otázka, co kromě dresu má evidentně principiálně založený Zlatuška společného s hnutím ANO.

Rok a půl sněmovního působení oddělil šedou pasivní většinu a poslance, kteří svou práci berou vážně.

Místopředsedkyně evropského výboru Kristýna Zelienková se intenzivně věnuje Ukrajině, kde i s pověřením Rady Evropy vypracovala na českou poslankyni velmi slušný report. Jestli nějaký zákonodárce na ukrajinské agendě vytrvale griluje vládní představitele na parlamentní půdě, je to právě Zelienková. Aktivity týkající se výstav o Ukrajině či výměnných pobytů ukrajinských dětí na české tábory se sice mohou zdát marginální, ale poslankyně ANO se jim na rozdíl od desítek ostatních poslanců skutečně sama na vlastní pěst věnuje.

První nalevo

Jednoznačným hodnotovým majákem české zahraniční politiky posledního roku je sociální demokrat Lubomír Zaorálek. Ten se jako ministr zahraničí účastní téměř každého jednání se svými evropskými kolegy. I v domácí debatě o polarizující ukrajinské otázce je jeho principiální a pevný postoj slyšitelný. I přes vnitrostranickou opozici jako prakticky jediný člen vlády hájil účelnost protiruských sankcí, stejně jako jednotného postupu vůči agresi. Zároveň je jedním z několika málo českých politiků, kteří dokáží skutečně přemýšlet ve strategickém kontextu. Má na kontě velmi dobrou Bezpečnostní strategii a pravděpodobně solidní Koncepci zahraniční politiky. V době erodující evropské bezpečnostní architektury je mužem na svém místě.

Ve sněmovním evropském výboru zasedá Dana Váhalová, které si česká média ještě nevšimla. Jako jedna z mála zákonodárců pravidelně píše o mezinárodních záležitostech, byť je ve straně zatím zastíněna silným Zaorálkem a skupinou konspiračních teoretiků a fanoušků Kremlu. Zatím má nižší politickou váhu a působí v závětří, nicméně nelení. Šéfuje české delegaci v Parlamentním shromáždění Rady Evropy, také působí v hned sedmnácti mezinárodních meziparlamentních skupinách. Pokud na sobě bude pracovat, může jí ve straně s akutním nedostatkem zahraničněpolitických expertů čekat velká budoucnost.

Jak je patrné, česká politika není jen sbírkou frustrací a zklamání, jak to občas ze čtení titulků novin vypadá. Řečeno s klasikem – je o trochu líp.