© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Na politickou scénu vlétl, když mu bylo devatenáct. Od té doby získal různé nálepky, od “neřízené střely” po “levicového radikála”, které ho už unavují, ale zbavuje se jich jen těžko. Protože jednou větou umí vzbudit velké emoce. Nebojí se konfrontací. Působí rozbroje. A už tři týdny je předsedou Strany zelených, o níž političtí konkurenti říkají, že připomíná pytel blech. Matěj Stropnický.
“Tak o čem budeme mluvit?” ptá se ve dveřích rohové místnosti na magistrátu, kterou coby pražský zastupitel obývá. Kromě pár kusů nábytku tu není nic, jen holé zdi; prý se nechce nechat zbytečně rozptylovat. A ano: O čem budeme mluvit. Od svého zvolení předsedou Zelených poskytl Matěj Stropnický množství rozhovorů. Glosoval dění v Praze, které už sto dní chybí vláda. Svůj mandát – zda je silný nebo slabý. Práci svých předchůdců. Vztahy s otcem, ministrem obrany za hnutí ANO. Politiku současné vlády.
To všechno můžeme škrtnout. Náš rozhovor bude zelený. O zelené politice, jak ji vidí Matěj Stropnický.
Nejsme strana, která se zabývá pouze ochranou přírody, nám jde primárně o lidi, říká nový předseda Zelených Matěj Stropnický. Foto: Strana zelených (se souhlasem MS)
Neo: Mohl byste mi vysvětlit, co je to biomasa?
Tak jasně, biomasa je slavná (směje se). Biomasa jsou různá topiva, která jsou organického původu. Je to třeba dřevo, odštěpky dřeva, jsou to i některé druhy kompostovaného odpadu, který ztuhne až do podoby paliva.
Neo: Ptám se na to schválně, protože biomasa je takové klasické zelené téma…
Ano, ta nám už jedny volby zničila.
Neo: … a mě zajímá, jestli si myslíte, že v situaci, kdy se ve společnosti nejvíc řeší příliv uprchlíků do Evropy a strach z islámského teroru, přičemž nám tu hlava státu předjímá, že další útok se odehraje v Praze, mají vůbec klasická zelená témata šanci oslovit voliče. Mají – a jaká?
Téma globalizace jako takové. V této zemi ho nikdo neartikuluje, nepopisuje. Mluvím o věcech, které se odehrávají na nadnárodní planetární úrovni a přitom mají dopady až do malé České republiky. To je asi nejklasičtější zelené téma, jaké si lze představit. Zelené hnutí je součástí jakéhosi alter-globalizačního hnutí, které se snaží budovat společenskou sílu ve světě zespoda, nikoli ze shora formou ekonomické moci. Téma globalizace a jejích dopadů je téma, které – budeme-li ho umět dobře vysvětlit – může voliče oslovit.
Neo: Tak mě oslovte – globalizací.
Úplně zjednodušeně, globalizace má v podobě nadnárodního podnikání tendenci optimalizovat náklady. Podnikat tam, kde je cena práce nejnižší, pracovní právo nejřidší, dohled státu nejslabší a výběr daní nejděravější. Tam se usadí a přenáší všechny možné náklady podnikání na veřejné rozpočty. Tím zvyšuje jejich deficity a souběžně poukazuje na nefunkčnost státu.
Důsledky můžeme vidět i v České republice. V době Topolánkovy i Nečasovy vlády začal ve společnosti panovat silný konsensus na tom, že stát nefunguje, neumí vybírat daně, zadlužuje se – a že za to můžou sociální dávky, nezaměstnaní. Takže se tu vláda na jedné straně snažila pomáhat podnikatelům takzvanou degresivní daní, které říkala rovná daň a kterou současná vláda stále není schopna zrušit. A na straně druhé osekávala všechnu možnou formu sociální pomoci všem různým skupinám. Nejen lidem krátkodobě nezaměstnaným, ale i dlouhodobě nezaměstnaným, i matkám samoživitelkám, lidem se zdravotním postižením, žijícím na periferiích v rámci měst i v okrajových regionech. Ve skutečnosti měla vláda začít hledat především nové příjmy pro státní rozpočet. Ne aby měla na víc úředníků, ale aby veřejná moc uměla efektivně čelit ekonomické soukromé moci. Protože ta je nevolená. Čím víc rozhodování se odehrává ve spektru ekonomické moci – a tím spíš nadnárodní moci -, čím víc je svět globalizovaný, tím víc má občan oprávněný pocit, že je stát neschopný, neefektivní a drahý. A vlastně mu neumí zajistit ochranu před dravostí nadnárodního trhu.
O levných rajčatech a levném mýtu
Neo: A myslíte si, že o tom takhle průměrný volič přemýšlí? Že nevidí spíše výsledek: Že rajče přivezené ze Španělska stojí 23 korun, když na českém trhu stojí kilo 35? Nadnárodní podnikání, o kterém jste mluvil, určuje do velké míry spotřebitel a jeho tlak na cenu. Jsou výjimky, ale většina při nákupu upřednostní cenu před kvalitou.
To určitě. Ale je nutné lidem ukázat, že si tu levnější cenu rajčat ze Španělska ve skutečnosti sami dotují – ze svých daní. Jednak tím, že lidé, kteří ho pěstují ve Španělsku, jsou špatně placení. Což by dejme tomu ještě nemuselo Čechy úplně zajímat. Ale také tím, že kamiony, které rajčata dovážejí, dělají koleje na našich dálnicích. Nedovážejí se jenom rajčata ze Španělska, ale i trička z Turecka do Německa, a ty také jezdí přes naše dálnice. Jsme tranzitní zemí, což by mohla být výhoda, jako tomu bylo ve středověku u měst, která ležela na obchodních cestách. Ta také bohatla. Tranzit může být obrovský zdroj potenciálních příjmů. Ale my jsme tranzitní země a chudneme z toho. Neumíme z tranzitu těžit, dostatečně ho zpoplatnit. Necháváme si všechny jeho nevýhody: Náklady, které tranzit a přeprava přináší, přecházejí na stát. Kdežto zisky zůstávají koncernům. Naše daně, které odvádíme státu, ve skutečnosti dotují levnější rajčata, která ve své ceně nemají započítanou částku, kterou stát musí ve finále nasypat na opravu dálnic. A přesně na takovém konkrétním příkladu je možné to téma lidem vysvětlit.
Neo: Ale jak tohle dáte na plakát? Pojďte nás volit, připlatíte si za rajčata – to mi nezní jako dobrý plán.
To ještě nevím. Nejsem PR agentura. Budou to muset vymyslet lidi, kteří jsou specialisté na komunikaci. Já jsem předseda strany a jsem tu od toho, abych dobře rozuměl, jak funguje svět a jeho problémy, odkud jsou příčiny jevů, které se v malém projevují v každém městě a obci, ale odehrávají se daleko po Evropě nebo ve světě. Jakým heslem se to popíše, aby to bylo srozumitelné až do poslední vesnice, to je úloha pro někoho jiného.
Matěj Stropnický |
 |
| • Původně novinář, absolvent mediální studia na FSV UK, vyrůstal částečně v Lisabonu a Římě, kde byl jeho otec, někdejší diplomat a současný ministr obrany Martin Stropnický, velvyslancem. Narodil se v Praze před třiatřiceti lety. |
| • Před vstupem do politiky pracoval v Literárních novinách. Dva roky byl asistentem zelené poslankyně Olgy Zubové. |
| • V komunální politice se prosadil poprvé v roce 2006, kdy usedl v zastupitelstvu Prahy 3, později tu byl místostarostou. Od posledních komunálních voleb je zastupitelem hlavního města. Krátce byl náměstkem primátorky Krnáčové; skončil po přestřelce nad stavebními předpisy a rozpadu vládní koalice na podzim 2015. |
| • Je svobodný. Jeho tvář znají nejen ti, kdo sledují politiku. Zahrál si zbojníka ve filmové adaptaci Máchova Máje, Wikipedie o něm prozrazuje, že hrál také v seriálu o rodině Borgiů natočeném v francouzsko-německé koprodukci. |
Neo: Natáčet videoklip se tedy nechystáte?
Tak to už vím určitě, že nebudeme. Že náš hlas je zelený, to byl jen nic nesdělující, povrchní song. Možná to byl v mnoha ohledech videoklip sympatický, je fajn, když má politická strana předsedu, který má smysl pro humor, ale já osobně mám pocit, že politika je spíš vážná věc. My budeme sdělovat vážné věci.
Neo: Prohlížela jsem si různé programové materiály na webových stránkách Zelených, hodně se věnujete přísnější kontrole kvality potravin, přísnějšímu označování původu a složení, čitelnějším informacím na obalech.
Teď se to dá zmínit v souvislosti se vzedmutou vlnou odporu proti používání potravin, které obsahují palmový olej. Ukazuje se, že drtivá většina potravin ho obsahuje a zákazník by to měl při nákupu vědět. Jenže žijeme v informačním věku, který má tu nevýhodu, že je přetížen informacemi. Takže ani já si nemyslím, že by větší štítky na potravinách, na nichž bude více informací napsaných malým písmem, mohly něco zásadního změnit. Pokud se chci vyhnout obratu „zakážeme produkty s palmovým olejem“, tak vám asi v tuhle chvíli neřeknu, co se má stát.
Ale jako spotřebitel si štítky čtu. A primárně si vybírám produkty, které nemusely urazit zbytečnou vzdálenost. Ne nutně české, ale alespoň ze střední Evropy. Můžeme ale uvažovat třeba o jednoduchých piktogramech, které nebude třeba z obalu složitě luštit.
Neo: Přemýšlíte i o nějakém druhu zvýhodnění takových potravin? Nebo větším tlaku na obchodní řetězce, aby odebíraly regionální zboží?
Mluvím spíše o mýtu. Zhruba 70 procent rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury jde na silniční dopravu, a stát z toho nevybere zpátky ani polovinu. Dotuje to ročně 30 až 40 miliardami. A to teď mluvím jen o nákladech s údržbou – jen o tom, co dokáže stát opravit, protože podfinancovanost infrastruktury je celkově větší.
Podle nás je nutné, aby bylo mýtné pro nákladní dopravu vztaženo na veškeré komunikace, nejen na dálnice. A aby bylo mnohem vyšší.
Druhý aspekt je, že máme tak hustou železniční síť, že program kamiony na železnice – je pro tranzitní zemi úplně klíčová věc. Dálnice D1 je asi tak tisíckrát nebezpečnější než riziko jakéhokoli teroristického útoku v této zemi. Především proto, jak je dálnice zatížená kamiony. Řešením není, že se postaví R35, která zničí Český ráj, ale prostý fakt, že kamiony budou muset být na hranicích České republiky přeloženy na železniční dopravu. Přičemž by mělo být snadné najít v té věci součinnost s našimi západními sousedy, v Rakousku i v Německu pro to budou mít pochopení. Na státu bude zajistit výstavbu překladišť.
Neo: Máte spočítané, jaký by byl výpadek ze současných příjmů z mýtného, pokud by se výrazně zdražil průjezd a dopravcům by se vyplatilo se Česku vyhnout?
Výpadek z čeho? V tuhle chvíli je to ztráta, jak jsem říkal: z mýtného se nevybere ani polovina nákladů, které máme, abychom dálniční síť mohli rekonstruovat po tom, co ji kamiony užívají. Takže kdyby se nám vyhnuly všechny kamiony, budeme mít pořád podstatně nižší náklady na rekonstrukci té sítě. Nechť, klidně, ať jedou jinudy.
Ale my musíme být připraveni na to, že pojedou přes Česko. Celá řada potravin požaduje převoz tak rychlý, že objízdná trasa nebude funkční.
To byla třeba debata, kterou jsme tu vedli nad silničním okruhem okolo Prahy s ministerstvem dopravy. Já jsem říkal panu ministrovi: Jako město rozumíme tomu, že je potřeba, aby byl dostavěn silniční okruh kolem hlavního města, alespoň v jihovýchodní části, který by propojil dálnice D8 a D1. Ale my předtím chceme vědět, co to udělá s řidičem kamionu, který se dneska v Berlíně nebo Hamburku rozhoduje, zda na Balkán nebo do Turecka pojede přes Česko, nebo Německo. Víme, že se rozhoduje zhruba podle dvou kritérií. Přes Německo pojede, pokud tam nebude zácpa. Přes Česko, pokud bude dálniční síť souvislá. Teď je to zhruba půl na půl, rozhoduje se podle aktuální dopravní situace nebo své preference. Ale pokud to víme, pak musíme také vědět, jaká opatření v souvislosti se spuštěním okruhu nachystá stát. Jestli bude dálniční síť souvislá a dálniční známka levnější, pojedou všichni tudy. Transit je nevyužitá příležitost, ale i hrozba, pokud na to nebudeme připraveni.
Štěrk, uhlí a limity
Neo: Čímž jste se vrátil k tématu vedlejších nákladů podnikání, co se přenášejí na stát.
Řeknu ještě jeden příklad: těžba hnědého uhlí. Kdyby byly všechny náklady těžby hnědého uhlí – já tedy tomu říkám štěrk; to, co se těží v severních Čechách, žádnou kvalitu nemá – převedeny na firmy, už by doly dávno zavřely. Pokud by Mostecká uhelná nebo Severočeské doly musely platit skutečné odvody, nejen symbolické podle stávajícího horního zákona, a skutečné náklady všech rekultivací, nikdy by se jim nemohlo podnikání vyplatit. Stát tím, že umožňuje kofinancovat náklady z veřejných zdrojů, nepřímo prodlužuje životnost podnikatelského odvětví, které by za tržních podmínek dávno nemohlo přežít.
Neo: Stát si tím ovšem řeší i problém s nezaměstnaností. Která je zrovna v lokalitách, o kterých mluvíme, skoro nejvyšší v republice.
Kolik zaměstnávají nástupnické firmy zlikvidované Mostecké uhelné horníků? Dva a půl tisíce. Vláda před Vánoci rozhodla o prolomení limitů na dole Bílina, přitom v rámci původních limitů je v regionu možné těžit až do roku 2050. Ohrožena je jen zhruba třetina stávajících horníků. V tomto případě mi zůstává rozum stát nad hornickými odbory – vždyť existují i jiné způsoby, jak zaměstnancům pomoci, účinněji i šetrněji k přírodě.
U těch několika málo set míst, která skončí s rokem 2022, je na místě si spíš položit otázku, jestli si stát radši nemá dovolit vyplácet několika stovkám lidí nějakou doživotní rentu. Bylo by to podstatně výhodnější, než dotovat rekultivace. Méně nákladné, o přírodě ani nemluvím.
Neo: Všimla jsem si. Vážně o přírodě skoro nemluvíte.
To je právě ten hlavní rozdíl. Myslím si, že zelení musí začít mluvit o ekologických problémech jako o problémech, které mají ekonomické příčiny a sociální důsledky. To je základní věta, kterou se teď snažím o Zelených vysvětlit.
Nejsme strana, která se zabývá pouze ochranou přírody, nám jde primárně o lidi. Lidi jsou ohrožení svým vlastním konáním. Soukromým chování jednotlivců je ohrožena společnost jako celek, a proto je potřeba poukazovat na příčiny a propojovat je se sociálními důsledky. Musíme získat podporu širokých vrstev obyvatel, kteří si často myslí, že zelená politika je něco, co je ohrožuje, nebo poškozuje, zdražuje jim ceny energií, protože se jim do účtů započítává dotovaná solární energie. A tak dále, jak jim to tady celá léta vštěpuje uhelná a jaderná lobby. Mimochodem, všimněte si, že jádro je energetické odvětví, do kterého se nikdy nepustil žádný soukromý podnikatel. Je to podnikání s takovým ekonomickým rizikem, že do toho tržně uvažující jednotlivec nikdy nejde. Jádro je státní monopol v každé zemi, kde se jaderná energie vyrábí… Když někam přijdu, vždycky dostanu nějakou nálepku jako „vy jste ten levicový radikál, vždyť my tady musíme mít volný trh“. A já říkám: Volný trh ano, ale prosím vás i na uhlí a jádro. I tam chci racionální tržní chování. Protože v těchto odvětvích není.
Neo: Volný trh v situaci, kdy tu máte gigant jako ČEZ, je poměrně složitá věc. To byste chtěl zprivatizovat ČEZ?
Tak – celé to odvětví je částečně monopolní ze své povahy. Energetika a distribuce energie má tendenci k monopolizaci, přenosová distribuční soustava bude asi těžko soukromá – tady dráty jedné firmy, tady dráty druhé. To samé platí o zdrojích: i horní zákon považuje zdroje, uhlí či uran, nebo i vodu a vzduch za přírodní bohatství, které je vlastnictvím národa jako celku. Firma má pronajatou těžbu, ze které musí odvádět desátek a zbytek je její, jak si prodá, tak má zisk.
To, že to odvětví má tendenci k monopolizaci, a tedy ke koncentraci ekonomické moci, samozřejmě považuji za problém. Způsob, jak tomu čelit v oblasti jádra, neexistuje.
Potom ale, pokud už tu nějaké logické monopoly jsou, je nutné, aby zdroje byly decentralizované. A to je hlavní výhoda obnovitelných zdrojů. Ty jsou – už podle názvu – svým způsobem nekonečné, každá domácnost, každý spotřebitel si může určité množství energie vyrobit sám. To je prostě nekonečná výhoda. A je to demokratické. Odbourává se závislost na koncentrované ekonomické moci, kterou představuje ČEZ.
Kdo může za solární barony
Neo: Obnovitelné zdroje, to je dnes v Česku trochu citlivé téma, zvlášť pro zelené. Každému asi naskočí zkratka “solár-solární baroni-podvod-zelení prosadili”. Nemáte trochu strach zrovna na tohle upozorňovat?
Jednak: obnovitelné zdroje na Západě fungují, pro lidi jsou ekonomicky výhodné, jinak by statisíce rakouských, německých, francouzských či švédských domácností na tento model nepřecházely. To, že se z toho v Česku udělal tunel, přeci není chyba obnovitelných zdrojů jako takových.
Druhak: zákon o obnovitelných zdrojích byl prosazen před tím, než vůbec Zelení přišli do Poslanecké sněmovny. A regulace, která byla nastavena špatně, příliš výhodně pro solárníky – v té době Zelení ve sněmovně byli, ale už v opozici. Bylo to za Fischerovy vlády, kdy se ukázalo, že regulace je nepřiměřená a nedostatečná, ale ještě ji šlo změnit. Ano, Zelení tehdy měli víc křičet, což asi padá na vrub Martinovi Bursíkovi, který tomu v té době nejvíce rozuměl. Ale na druhou stranu, Zelení nejsou ti, kdo ten solární tunel způsobili. To navrhla poslankyně Šedivá z ČSSD v předchozím volebním období.
Rozumím rozhořčení lidí, kteří mají každý rok na své účtence za elektřinu příspěvek na solární panely. Notabene, lidem asi taky vadí, že většina solárních panelů šla na velké podnikání a dnes se nacházejí na polích, místo aby se podstatně ekologičtěji umisťovaly na střechy. Tomu rozumím, ale to nás neodradí od toho, abychom prosazovali podporu obnovitelných zdrojů a přesun energetiky od fosilního pálení štěrku k obnovitelným zdrojům. Je to budoucnost, která je nevyhnutelná. Je jenom otázka, jestli Česká republika na tento typ energetiky přejde až z donucení, nebo to udělá sama chytřeji dřív. Chytré demokracie se vyznačují tím, že nepotřebují konfliktní nebo válečnou situaci k tomu, aby změnily svoje chování. Umění je změnit se dřív, protože jsou vzdělanostní společností, která se umí poučit ze situace, jaká je. V Česku to ne vždy funguje.
• Rozhovor jsme kvůli jeho rozsahu rozdělili do dvou částí. Druhý díl si můžete přečíst zde »