Disident Rejchrt: Nejhorší je společnost sjednocovat, jednota není ideál

Nemá potřebu přikrášlovat realitu. Když mluví o strachu Čechů z budoucnosti nebo o stavu, ve kterém se nacházejí církve, je maximálně věcný. Kritický, téměř až příliš tvrdý. Možná ho to naučilo sedmnáct let u parních kotlů, pod něž jako topič přikládal poté, co mu komunisté odebrali souhlas. Mluvčí Charty 77, evangelický farář a například též autor překladu písně Dezertér Borise Viana, kterou zpíval Jaromír Nohavica pod názvem Pánové nahoře. Miloš Rejchrt.

Pro ostré slovo nechodí daleko. Rozvádí myšlenky o dnešním světě, církvi, o problémech světa. Má to promyšlené, pečlivě vysvětluje, jak ke svým názorům dospěl. A do toho sem tam prolítne nějaká peprná větička. Miloš Rejchrt je takový. Upřímný až na dřeň.

Miloš Rejchrt. Foto: David Binar

Miloš Rejchrt. Foto: David Binar

Byl takový po celou dobu profilového rozhovoru, který poskytl redakci Neovlivní.cz. Interview jsme pro jeho rozsah rozdělili do dvou částí, nyní vám předkládáme druhý díl. V první části (naleznete ji zde » ) hovořil zejména o tom, v čem současná katolická církev selhává. A proč neumí číst znamení doby.

Neo: Svým způsobem je znamení dnešní doby nenávist. Nenávist vůči všemu cizímu, vůči odlišným názorům, souhlasíte?

Přesně tak. Znamení doby je i nenávist. A zároveň s ní výzva nenávisti čelit. Mám radost, když to někdo zkusí. Líbí se mi třeba, co udělala Generace 21 (nadační fond, který do Česka přivezl irácké křesťany, pozn. red.) To je přesně to, co je zapotřebí. Samozřejmě, jak už říkal Albert Schweizer, kdo chce konat dobro mezi lidmi, nesmí si myslet, že mu někdo bude uvalovat kameny z cesty. Naopak.

Nebo pražský kolega Mikuláš Vymětal, který se věnuje Romům. Jezdí na demonstrace, kde je dvě stě demonstrantů, co křičí ‘Čechy Čechům’ a ‘My jsme bílí’ a podobně. Mikuláš tam s dalšími sedmi statečnými stojí a čelí nenávisti. A člověk ví, že za tím je víc než touha se s někým utkat.

Neo: Zmínil jste Generaci 21. Pan prezident si myslí, že to je skoro teroristická organizace, která organizuje přísun teroristů k nám.

Ke zvěstování církve by mělo patřit nevšímat si tolik lidí, kteří něco říkají, ale všímat si toho, co říkají. A nebojovat proti nim – i když oni si o to taky říkají -, ale proti tomu, co zastávají a co říkají, protože je to zlé a špatné.

Snažil bych se nebojovat proti Zemanovi, ale čelit nenávisti, uklidňovat lidi, kteří mají úzkost a strach z toho, co bude. A povzbuzovat všechny, kteří to zkoušejí jinak a ukazují, že Ježíšova výzva – co chcete, aby lidé činili vám, čiňte vy jim – pořád platí. A že někteří lidé pořád v jejím duchu konají. Tito lidé zasluhují náš obdiv i následování.

Neo: Z čeho pramení strach z uprchlíků, kteří v naší zemi vlastně vůbec nejsou?

I pro mě je to záhada. Sám nevím, zda se mám vnitřně zabývat tím, proč to tak je, nebo to pominout a říct si, že lidi jako takoví nejsou nic moc. Jsme takové potvory, sobci a jsme zkažení, hřích je nějak v nás.

Miloš Rejchrt s Václavem Havlem během předávání státního vyznamenání. Foto: Archiv MR

Miloš Rejchrt s Václavem Havlem během převzetí státního vyznamenání. Foto: Archiv MR

Nedivme se, že je v lidech nenávist, protože my jsme tvorové naklonění k dobrému i ke zlému, a když se v nás to dobré nepěstuje, tak hlavně k tomu zlému. Naklonit lidi k tomu dobrému dá hrozně práce. Evropa učinila zkušenost, že musíme hodně dlouho chodit do školy, abychom za něco stáli.

Ve vlnách nenávisti se ozývají složky lidství, které tu vždycky byly. Když se nekultivují, když se nějak neusměrňují, když se s nimi nepracuje, převládnou. A mohou převládnout, i když se s nimi pracuje.

Mám rád Německo, německou kulturu. A je pro mě záhadou, jak je možné, že Němci propadli hitlerovskému nacionalismu. Církve měli pěkně namixované, napůl katolíci, napůl evangelíci. Na rozdíl od koloniálních mocností ani neměli takový ten střet s jinými civilizacemi. Všechno to bylo v zásadě pohodová, a stejně přišla doba, kdy se to tam celé zvrtlo a stala se z toho přímo vysoká pec zla.

Asi to je tak, že se člověk má divit, jak je to možné, ale zároveň musí uznat, že možné to je. Čili i nenávist, o které mluvíme, není ničím překvapivým. Když Kain zabil Abela, také k tomu neměl důvod. Prostě to tak nějak přišlo. Snad mu záviděl, že Hospodin přijal jeho oběť – což je taková ptákovina – a toho bráchu odrovnal. V nás lidech je jisté kainovství, z čehož plyne poučení: Nedělejme si o lidském pokolení iluze. Nedělejme si iluze o tom, že existuje nějaký národ, který je dobrý, protože má jakési demokratické tradice – jako Češi. Prdlajs. Průser nám furt hrozí, nějaký a veliký.

A když člověk ty vlny nenávisti vidí, tak si říká, že to třeba není tak daleko.

Neo: Zajímavé je, že když v této souvislosti porovnáte západní Německo, kde víra je běžnou součástí života a kde se člověk s cizinci setkává na každém kroku, a východní Německo, bývalou NDR, které je spíš jako Česko. Tedy ateistické, o cizince skoro nezakopnete, a přitom právě tam je odpor vůči uprchlíků největší, právě tam se šermuje potřebou hájit křesťanské hodnoty. Čím to je?

To je taky pěkná otázka, proč toto dělení existuje a jestli je to opravdu tak, že naše mozky, naše myšlení bylo poznamenáno komunismem a marxismem.

Myslím si, že je to ještě složitější, že je to spíše těmi vedlejšími produkty komunismu. Východní Německo – ještě víc než my – tehdy tomu západnímu Německu závidělo. Oni po tom furt vzdychali. Vím to, já jsem tam s leckterými církevními kruhy byl i hodně zadobře a když jsem měl chvíli počátkem 70. let pas, tak jsem tam i jezdil. Vadilo mi tam, jak pořád vzdychali po tom Západě. Byli tím uhranutí. A zároveň jim občas ze Západu poslali nějaké drobné, takže si nežili tak špatně. Prostě si zvykli na to, že někde je fakt dobře. A když někoho pustili do západního Německa a on se pak vrátil, zpravidla celý večer jenom vopruzoval. Jak to tam je skvělé a co tam všecko zažili.

A tohle – následky rozdělení – je dodnes cítit. V roce 2008 jsem byl čtyři měsíce v Heidelbergu na studijním pobytu. Církev v Německu dbá na to, aby měl farář jednou za čas čtyři měsíce volno a mohl se vzdělávat. Tam, kde jsme byli ubytováni, jednou večer pouštěli nějaké východoněmecké filmy. Šlo o montáže filmových týdeníků z NDR, ve kterých mladí pionýři ukazovali, jak spolupracují s pohraniční stráží a honí diverzanty, jak slibují věrnost NDR a podobně. Z reakcí západních Němců byla vidět směs údivu – je tohle to vůbec možné? – a korektnosti – oni to mysleli dobře. A ti chudáci východní Němci v tom lítají, neprožili žádnou katarzi. Helmut Kohl jim tam najednou nasypal miliardy západních marek, Genscher prostříhal dráty a bylo.

Řekl bych, že v tomto ohledu je trošku naše výhoda, že jsme neměli žádné západní Československo. Tady se víc věřilo, že se z toho budeme muset nějak vybabrat sami. Ale bohužel to bylo zmařené – když už jsme u té historie – Klausovou řečí, kdy někdy v roce 1993 prohlásil transformaci za ukončenou (smích). Tak už je hotovo a už nemusíme nic, teď už to půjde samo.

Neo: Máme my, nebo Evropa obecně, mít strach z islámu?

solidarita_belgie_brusel_terorismus_francie

Strach nemáme mít z ničeho, strach není dobrý rádce v ničem. Vždycky je ale na místě opatrnost. I vůči islámu. My, kdo jsme nějaké náboženství prožili zevnitř, známe své pappenheimské, víme – jak to vyjádřil myslím že Emmanuel Lévinas -, že v každém náboženství dříme zárodek svaté války. Prostě to tak je. Zároveň ale, když není žádné náboženství, tak v tom vakuu taky dříme zárodek války. Takže si člověk nijak moc nevybere (smích). Takže pozor na náboženství, jsou schopná lidi tmelit.

Já vřele nesouhlasím s výtkou, že někdo rozděluje společnost. Nejhorší je společnost sjednocovat. A to se někdy dařilo.

Pardon, dovolím si zavzpomínat: “V pevné jednotě KSČ a lidu za další úspěchy při budování rozvinuté socialistické společnosti.” Hlavě aby byla jednota, aby nebylo žádné rozdělení.

Jednotná společnost není ideál. Je to vždycky nebezpečné a náboženství má tu neblahou schopnost lidi sjednocovat.

Neo: Na druhé straně Miloš Zeman jednoznačně společnost rozděluje, on ji vlastně rozeštvává, nemyslíte?

Rozeštvávat je něco jiného. Ale rozdělovat tak, aby lidé byli různí a rozdílní, trošku makoví a takoví a jedni třeba i nábožensky všelijak rozdělení, na tom není nic špatného. Proč by společnost neměla být rozdělená? Vždyť se dělíme, je to součást naší lidské podstaty.

Třeba u nás v domkařské čtvrti máme ploty. Jsme odděleni, žijeme odděleně od těch druhých. Ale to neznamená, že si občas neuděláme společně ohýnek na zahradě a nepečeme buřty. Ale plot zbouraný nemáme. Rozdělení není nic špatného.

Neo: Vrátím se k původní otázce: Máme mít strach z islámu?

Každé náboženství je nebezpečné s tím, že lidi nadchne pro něco, co za to vlastně nestojí. Svaté nadšení pro špatnou věc. To jde snadno. Zajímavé, že náboženství se pak musí namontovat do všeho. Svatá válka, a velká vlastenecká válka a jakákoliv válka je pak to svaté tažení za nějakou věc, která je větší než lidský život, větší než my všichni. To v sobě náboženství má a má to bohužel v sobě i islám. A má toho v sobě hodně.

Miloš Rejchrt

milos_rejchrt7
• Narodil se v říjnu 1946 do rodiny učitelky a kazatele žižkovského sboru Jednoty českobratrské.
• Absolvoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu. Po ukončení studií byl v roce 1970 uveden do funkce duchovního, ale už o dva roky později mu byl státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti odebrán. Pak až do léta 1989 pracoval jako topič parních kotlů.
• Koncem roku 1976 podepsal Chartu 77, v lednu 1980 na rok převzal funkci mluvčího.
• Po pádu totality studoval postgraduál na teologické fakultě v Ženevě, po návratu domů působil jako duchovní v mnoha sborech.
• Z dalších pracovních zastávek uveďme šestiletou spolupráci s Českým rozhlasem, členství v televizní radě i ve správní radě Česko-německého fondu budoucnosti.
• V roce 2001 mu Václav Havel udělil vyznamenání “Za zásluhy”. Nikdy nebyl a není členem politické strany.

Nevím, jestli se to dá svést na to, že je vlastně mladý a že křesťanství je o takových osm set let starší. Když jsme byli tak staří jako islám, tak jsme taky vyváděli pěkné věci. Nicméně můžu být politicky nekorektní, já prostě islám nemusím.

Jsem křesťan a nevím, proč bych měl být muslim a proč bych v islámu měl vidět nějaké extra hodnoty. Jsem povinen muslimy vnímat jako své bližní, mám povinnost s nimi vycházet, být pohostinný. Jednou jsem si to i zkusil, a bylo to dobré, modlili jsme se společně s muslimy. Ale furt je ve mně otázka, jestli jsme se modlili ke stejnému bohu? Když se modlím s židy, tak to vím. To tak je. My jsme jenom takoví odpadlíci od židů, ale strašně velký kus máme společný, nejde jen o náboženskou historii. Je to fantastická věc, že v synagoze a v křesťanských kostelích znějí tytéž žalmy. Prostě úplně stejné.

To s islámem nemáme. Židé mohou být bez nás, bez křesťanů. My nemůžeme být bez židů. To prostě nejde, v jejich náboženských spisech je náš domov, vykládáme je sice jinak, ale jsou to ty samé spisy. Kdežto ten islám je jiné náboženství, do kterého nikdy nepronikneme.

Myslím si, že to nejde, pokud člověk náboženství neprožívá zevnitř. Může být na něj odborník a přednášet o něm na univerzitě, ale pokud sám nevěří, neorientuje to jeho život, tak tomu stejně neporozumí, je to furt nějak z vnějšku. Ale co mám dělat? Já nechci chápat islám tak, abych se pětkrát denně klaněl na koberečku k jihu. To dělat nebudu. Ale když to nebudu dělat, tak to nepochopím.

Neo: Je otázka, jestli tomu rozumí všichni ti, co islám praktikují. Když se aktuálně koukneme na životy teroristů z Paříže a Bruselu, tak to jsou vesměs mladí kluci – byla tam taky jedna mladá žena -, kteří se k náboženství dostali až relativně pozdě, kteří islámu vlastně vůbec nerozuměli. To ilustruje skutečnost, že u některých západních bojovníků Islámského státu se našla kniha „Islam For Dummies“, tedy Islám pro pitomce, která vysvětluje úplné základy toho náboženství lidem, kteří o něm neví vůbec nic. Zároveň jsem četl, že džihádismus je svým způsobem generační revolta.

Přesně tak to vidím. Náboženství je jedna věc. Mnozí z těch muslimů jsou hodně nábožensky aktivní, a zřejmě je možné s tímto islámem nějak soužít, najít nějaká pravidla a mít se dokonce i rádi. V námi již zmiňovaném Německu je častá praxe, že jednotliví duchovní, evangeličtí, katoličtí, jsou velmi zadobře s imámy a dělají i společně různé věci. To možné je.

Ale ten islámský fanatismus, to je opravdu směsice nějakých náboženských motivací, které tam někde vzadu jsou, a frustrací.

Leckteří muslimové jsou takoví Breivikové.

Nebo když sedíme zrovna tady, tak takoví hepnarovci (rozhovor probíhal na ulici Milady Horákové, nedaleko Strossmayerova náměstí, kde Olga Hepnarová svým autem vraždila, pozn. red.). Potřebují se vyřádit. Je to nějaká taková sociálně-osobnostní patologie, která v těch lidech je a která není neznámá i jinde, akorát že oni dnes mají ty technické prostředky k tomu, zabít víc lidí než Hepnarová.

Nevím, jestli je to moc děsivé nebo prostě normální, ale mezi islámskými bojovníky je nemalé procento konvertitů odjinud. Jsou tam mladí křesťané, zklamaní z křesťanství, jsou tam dokonce židé z Francie, z židovských rodin. Takže nejen takoví ti hoši z ghett, kteří nevědí, co se sebou a když přijde borec a řekne, kluci, mám pro vás kšeft, zastřílíte si, a žádný paint-ball, jo, fakt, tak na to kývnou.

Jdou i ženy, právě i ty konvertitky, protože hledají něco, co tady postrádají. U některých mladých lidí je poptávka po jasném rozdělení rolí – otec, matka, muž, žena. Nám to tady nějak splývá. A oni už třeba žádné táty nemají, táta je tam, a máma má přítele a tak, a najednou přichází nabídka toho přehledného světa, kde jsou jasné, zřetelné struktury a kde je jasné, že žena bude podřízená a bude muži sloužit. Některým lidem se po tomto modelu stýská, protože je v nás nějak zakódován. A když tam vidí ty kluky, kteří jdou na smrt, to jsou frajeři. Je vrchol mužství rozpustit testosteron ve vlastní krvi.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Liborem Winklerem: O světě akcií a politických zločinů
» S Liborem Roučkem: O Sobotkově ČSSD i Zemanovi ve vládě
» S Jiřinou Šiklovou: O ženách, platech a popularitě
» S Matějem Stropnickým: Zelený, nikoli modrý rozhovor
» S Liborem Grubhofferem: Rektorův konec
» S Hans-Jörgem Schmidtem: Jak Češi Němce nezajímají
» S Irenou Bihariovou: O nástupu krajní pravice na Slovensku

Neo: U nás panuje jakási otrávenost z politiky, nedůvěra vůči politikům. A není to jenom proto, jak říká Babiš, že “všetci kradnú”. Normální lidé do politiky jít nechtějí. Na druhou stranu je ale zapotřebí, aby tam co nejvíc takových lidí šlo, aby politiku změnili, aby zlepšili poměry, aby zemi někam posunuli. Co s tím?

Asi jsme si navykli přeceňovat politickou politiku. A vysmívat s pojmu nepolitická politika.

Tento termín nevymyslel Václav Havel. To je termín Masarykův, se kterým úspěšně pracoval; vysvětloval, že národ se nejdříve musí vzdělat, vytvořit nějakou tkáň, a pak teprve je zralý na to, aby svůj osud – i politicky – směroval, třeba v nezávislém státě nebo aspoň v nějaké samosprávě, ale musí tam být to úsilí o nepolitickou politiku. Masaryk to nazýval “prací drobnou”.

To je ta drobná práce v rodinách, v učitelích, etika.

Když mluvíme o tom, že všichni kradou, tak to nespraví politika, že se přestane krást, to musí vzniknout v rodině, kde musí být jasné, že krást se nemá a že lež má krátké nohy. My jsme toto nějak opustili a svěřili to politice, že to udělá za nás. Tak to není. Nejdřív musí být politika nepolitická, pak teprve může ta politická za něco stát.

Neo: Jak vy sám pohlížíte na současné české politiky?

Taky považuji naši politickou garnituru za mizernou. Ale není horší, než je společnost. Společnost není nějak moc dobrá, byť tam jsou krásné ostrůvky kdysi tak vzývané pozitivní deviace. Ty tam jsou, a leckdy právě ve školách. Vždycky jsem potěšený, že někde ve školách se daří a školy nahrazují dneska neexistující rodinnou výchovu. Děcka milují své paní učitelky a když tam je učitel, konečně mají tátu. Toto se tu a tam daří, ale je toho potřeba mnohem víc.

Národní obrození nepřijde od toho, že zase vznikne nějaká nová strana, nové Věci veřejné, nové ANO. To vzejde od toho, že společnost bude kvalitnější, než je. Což dá strašnou fušku. Nevím, jak na to, ale tu a tam se něco děje.

Neo: Měla by být na školách vyučována etika, nebo přímo náboženství?

Důležitější je otázka, jak by to bylo vyučováno. Třeba náboženství by se mělo prolínat do dějepisu, nemusí to být samostatný obor. V dějepise by toho mohlo být mnohem více, a pak v občanské výchově. Tam zrovna tak etika. Etika se dá vyučovat ve všem. I v biologii a v tělocviku. Všude je nějaké etika. V tělocviku – sport a pravidla, pravidla her. Jaký je smysl pravidel? Proč nepodvádět a například proč hra stojí za pendrek, když není dobře souzená? To už je všechno etika. To by mělo prolínat asi vším, matematikou možná taky. Dvakrát dvě budou čtyři i když je tatínek bohatý a mohl by to zařídit jinak.

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít