© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
∴ 15. 5. 1792 byla na Karlově univerzitě zřízena stolice českého jazyka. Šlo o katedru bohemistiky; masové anonymní diskuse vznikly až později. ∴ Nejnavštěvovanějším místem Prahy je Hrad, druhá zoo. ∴ Dnes je Světový den svobody tisku. V době totality byl u nás nezávislý tisk dosažitelný jen v samizdatu; nyní je nám všem dostupný a volný. ∴
Zvedly se vám při čtení předchozích úryvků koutky? Vězte, že jde o úryvky z oficiálního twitterového účtu ministerstva kultury.
Za ctihodnou instituci už zhruba rok na Twitteru komunikuje básník a pedagog Petr Kukal. Který si z poněkud nudné disciplíny “upozorni lidi na síti na to, co se děje na ministerstvu”, udělal tak trochu one man show. Způsob, jakým za úřad komunikuje, totiž se zbylými ministerstvy nesnese srovnání.
Zrovna jako dnes, kdy Kukal připomněl Den dětí poznámkou, že je potřeba chránit ty, kteří jsou zranitelní a nedospělí. A připojil fotku z Čapího hnízda, kam si na památnou návštěvu vicepremiéra Babiše nechal prezident Zeman dovést opuštěné děti z klokánků. Pokud budeme citovat z prvních reakcí: “Ministerstvo kultury dnes zase nakládá.”
Petr Kukal z tiskového odboru ministerstva kultury. Foto: Dominik Mališ
Petr Kukal, slangově řečeno, opravdu často nakládá. Špičkuje. Bývá sarkastický. Občas poetický. I před tím, než ho poznáte, cítíte z mnoha z každých 140 znaků, které pošle do virtuálního světa, že ho to … těší.
“Mě na Twitteru nesmírně baví ono kapacitní omezení 140 znaků. Nedávno jsem se někde dočetl, že by snad Twitter neměl ubírat znaky za odkazy a obrázky. No to je tragédie!,” rozhorlí se během interview. “Já naopak potřebuji, aby je ubíral, aby to bylo co nejkratší. Mou ambicí je dostat maximum sdělení do nejmenší možné plochy. To mě na tom zajímá.”
Jak o své práci přemýšlí? Správce účtu #MinKultury Petr Kukal se o své know-how podělil v tradičním rozhovoru Neovlivní.cz o médiích.
Neo: Jak se člověk stane správce sociálních sítí na ministerstvu kultury?
Vyplynulo to z běžných pracovních povinností, které tu na tiskovém odboru mám. Tedy, že vedle toho, že se tu připravují běžné tiskové zprávy a další agenda, také spravujeme sociální sítě. Ministerstvo kultury se pohybuje na dvou – na Facebooku a na Twitteru. Zcela přirozeně, aniž bychom si to dopředu s šéfkou (tisková mluvčí Simona Cigánková , pozn. red.) nějak definovali, se začala dominantně věnovat Facebooku a já jsem převzal Twitter.
Neo: Byla tu někdy úvaha, zda si na správu sociálních sítí nenajmout profíky? Někoho, kdo je proškolen v tom, jak efektivně pracovat s publikem na sítích?
 |
O tom jsme neuvažovali, vlastně na to ani nepřišla řeč. Osobně se obávám, že žádná možná školení ve vás nemohou probudit automatickou, intuitivní schopnost dobře vyhmátnou téma, vědět, po čem sáhnout. Kurzy, které zmiňujete, trochu znám; učí se tam obecné principy, pravidla práce se sociálními sítěmi, mají časové osy, kdy co zveřejňovat a tak dále. To všechno jsou technikálie. Ale myslím si, že pro úspěch – pokud můžeme úspěchem nazvat nějaký exponenciální nárůst našich followerů – , je potřeba udělat něco jiného, než znát technikálie.
K úspěchu podle mě vede schopnost vyhodnotit aktuálně atraktivní téma a pojednat ho dostatečně provokativní, ale současně ještě pořád korektní formou.
Neo: Myslím, že to slovo, které jste neřekl nahlas, je zábava. Že pracovat podle schémat není moc zábavné a z těch tweetů je pak ona strojovitost znát.
Přesně, musí to bavit mě. Protože ve chvíli, kdy mě to baví, věřím, že to baví i lidi, kteří to čtou – a obráceně. Mám pocit, že když nad něčím dlouho sedím, bývá to upocené, utahané, je to na tom příliš vidět jistá usilovnost a nebaví to nikoho.
Já se navíc velmi důsledně snažím, aby se ministerský Twitter nestal platformou, kde budu já jako autor exhibovat. Když se podíváte na zpravodajství na našich webových stránkách, na Twitteru úřadu se objeví jako odkaz každá zpráva o každé cestě pana ministra, každá zpráva z příspěvkových organizací. Není to žádná moje výkladní skříň.
Moje strategie spočívá v tom, že ve chvíli, kdy tam píši nějaké tweety, které jsou masově atraktivní, tím zároveň zvyšuji návštěvnost účtu jako celku. A tím pádem také návštěvnost článků, které se týkají kulturní politiky, činnosti ministerstva, aktivit pana ministra, a tak dále.
 |
Neo: Jaký jste si nastavil poměr mezi počtem různých avíz, tedy „nástěnkových“ tweetů, a zábavnějších věcí? Typově Hitchcock a psycho?
„Nástěnkové“ příspěvky, jak jste si je pojmenovala, jsou tam všechny. Tam nedělám výběr, cokoli se u nás objeví jako mediální výstup, tak tam je. I kdyby to bylo sebenudnější, měl jsem sebevětší pochybnost o tom, zda to někdo dočte do konce, tak se to tam objeví. Od toho Twitter máme. Zároveň se snažím, aby každý den alespoň jeden z tweetů vystoupil z této informační roviny, měl nějaký přesah, byl trochu legrační, trochu zábavný. Aby díky těmto tweetům k nám přicházeli lidé, kteří by si za normálních okolností účet ministerstva kultury patrně neotevřeli.
Neo: Děláte si nějaký třeba měsíční výhled výročí? S jakým předstihem plánujete, co by šlo dát na Twitter?
V minulosti tu byly takové úvahy, jedna z mých kolegyň mi dokonce takový měsíční plán připravila, abych měl více času si daný tweet promyslet. Ale jednoznačně se to ukázalo jako cesta do pekel, cosi kontraproduktivního. Já ještě ráno, když přijdu do práce, nesmím vědět, co je daný den za výročí. Přijdu, uvařím si kafe a otevřu Wikipedii, abych se podíval.
Ve chvíli, kdy bych to měl dopředu připravené a dlouze o tom přemýšlel, by to podle mě ztratilo lehkost a kouzlo bezprostřednosti. Lépe mi vyhovuje se prostě podívat na ta výročí, něco mi naskočí, zformuluji myšlenku a pustím to ven.
 |
Samozřejmě přemýšlím o tom, jak moc je výrok na hraně, jak moc to ještě smí být na oficiálním twitterovém účtu státní instituce, ale… Jak říkám: Je to vajíčko na měkko. Musíte ho vařit tři minuty. Ve chvíli, kdy to necháte vařit dvě hodiny, bude kamenné a nepoživatelné.
Neo: Jaký váš tweet byl nejúspěšnější, víte to?
Nevím to úplně přesně, ale vím o tweetu, který odstartoval zájem o Twitter ministerstva kultury, a který mi potom přinesl jistou popularitu i mimo okruh followerů. Byl to tweet, který se týkal výročí Hemingwayova úmrtí. Zněl přibližně takto: Kdyby lidé byli sekvoje, dožil by se dnes Ernst Hemingway – a následovalo absurdní číslo.
Neo: Pamatuji si ho. Říkala jsem si, kde se ta sekvoj vzala.
Vzniklo to z toho, že když sledujete Kalendárium, nebo podobný pořad, vždycky uvádějí zprávu o narození nějaké osobnosti obratem „130. narozenin by se dnes dožil…“ Co to je za blbost? Nikdo by se 130. narozenin nedožil, to by musel být opravdu sekvoj.
Tak jsem to tam „bouchnul“. A lidi to nějak šokovalo, začalo se o tom mluvit. Já si přitom nemyslím, že by ten tweet byl nejlepší. Mám pocit, že jsem napsal řadu daleko lepších tweetů. Ale tohle bylo patrně poprvé, kdy se na Twitteru tak seriózní instituce, jako je ta, která sídlí v Nostickém paláci, objevila taková blbina.
Neo: Když říkáte, že jste napsal řadu tweetů, které se vám osobně líbily více: Který je váš nejoblíbenější?
 |
Osobně mám nejradši tweet k výročí narození Konstantina Biebla. Který není vůbec provokativní, ani vtipný. Je to jen konstatování, že se narodil Biebl a někde na Jávě se pohnula teka (tropický strom teak, pozn.red.). Mně se líbí, když jsou věci poetické. Ale musím přiznat, že se to líbí mně, nikoli majoritní části followerů. Není to tak populární, jako když jsou texty silně pointované, když je tam nějaký žert, humor. Takže se vystříhám dávat tam poetizaci reality příliš často. Ale vzhledem k tomu, že moje základní autorská identita je identita básníka, tak si to občas neodpustím.
Neo: Máte nějaké reakce od pana ministra? Sleduje, co tvoříte?
Pevně doufám, že ne (směje se). Ale vážně: Znám dopodrobna kalendář pana ministra a nemám nejmenší iluze o tom, že by na to měl čas. Jeho volný čas totiž neexistuje. Patrně nemá kapacitu, aby projížděl náš twitterový účet. Sem tam se jej novináři na nějaký náš tweet zeptají, ovšem pan ministr je mistrný rétor a dokáže z voleje na takové otázky reagovat. Patrně má reakce, ví, že je Twitter čtený, ale jinak si popravdě myslím, že to nesleduje.
Neo: Jak se vyvíjí počty vašich followerů? Vím, že jich máte kolem pěti tisíc, jaký je to nárůst v čase?
Když jsem přišel, což bylo v dubnu minulého roku, měli jsme 1900 followerů, teď pět tisíc, takže asi 130% nárůst.
Akce a reakce |
 |
 |
Neo: Pokud dáváte vzkazy, které mají politický podtext, konzultujete jejich znění? Mám na mysli třeba nedávnou narážku na paní ministryni Šlechtovou a vyvlastňování Hradu.
Tweety píši tak, aby rezonovaly s aktuální společenskou situací. Tedy: Odmítám připustit, že by ony tweety měly primárně bezprostředně politický kontext. Kontext je společenský. Neohlížím se na to, jakou politiku daná kauza, na kterou narážím, reprezentuje.
Moje funkce je apolitická, mám asi jiný přístup než někteří jiní mluvčí institucí a osob, a nevstupuji do žádných politických bojů. Pro mě je každé téma, které vy nebo čtenáři vnímají jako politické, především tématem společenským. Zamyslím se, co by v dané chvíli a v daném kontextu mohlo posluchači rezonovat a to použiji. Proto také většina mých tweetů je – věřím – zajímavá svým kontextem.
Za půl roku nebude 80 procent tweetů , které dnes na účtu ministerstva kultury čtenáře baví, vůbec zajímavých. Protože pomine kontext, který tu zajímavost vytvářel. Všechny ty věci jsou atraktivní jenom tady a teď.
A také jsou atraktivní a zajímavé tím, kde se objevují. Že je to na Twitteru ministerstva kultury. Kdybych jakýkoli z těch tweetů, který má pětitisícové zobrazení, napsal na svůj soukromý účet, možná by neměl jediný „favourite“. Byl by úplně nezajímavý, protože by šlo jen o jeden tweet na jednom z milionu soukromých účtů. Nemyslím si, že ty tweety jsou samy o sobě nějak výjimečné. A nepokládám se za nějakého výjimečného copywritera či autora tweetů. Jsem si opravdu naprosto vědom toho, že úspěch je založen na tom, na jakém účtu to běží a jaký je společenský kontext.
Prohlédněte si tweety, které mají dnes 100 like a 50 retweetů za půl roku. A shledáte je banálními, bezobsažnými a nic neříkajícími.
Neo: Mezi ostatními úřady na sociálních sítích hodně vyčníváte. Obracejí se na vás kolegové z jiných ministerstev, chtějí poradit know-how?
Ani nevím, kdo na kterém ministerstvu spravuje jakou síť, vůbec ty lidi neznám. Nemluvíme o tom. A uvědomuji si, že ministerstvo, jehož účet spravuji, mi umožňuje trochu větší míru kreativity, protože se to snese. Cítím to tak, že ministerstvo kultury má do jisté míry právo projevovat v této oblasti jistou kreativitu. Neumím si představit, že by podobné tweety produkovalo ministerstvo obrany, vnitra nebo průmyslu a obchodu. Ale ministerstvo kultury, které spravuje i veškerou alternativní kulturu, si to podle mě dovolit může.
Neo: Nakolik reagujete na reakce k vašim zprávám?
Nikdy. Tedy, nevybavuji si, že bych to někdy v minulosti udělal. Na některé velmi konkrétní, velmi osobní reakce reaguji osobně a konkrétně tomu člověku formou zprávy, nebo tweetu pro daného člověka, ale nikdy ne ven. Pořád se snažím, aby ministerstvo vystupovalo jako ministerstvo, ne jako Petr Kukal. Nechci reagovat jako správce v první osobě, používat ich-formu. Instituce je instituce, ta tady něco postaví, myšlenku, narážku – a není mou rolí vstupovat jako jeden z aktérů do diskuse, která se kolem toho rozpoutá, rozpoutá-li se nějaká. Já jsem její iniciátor a tím moje role končí.
Neo: Nereagujete ani na zmínky o úřadu? Typově: před pár týdny psal mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček na Twitteru, že ministr Herman neříká pravdu, pokud jde o Zemanovu podporu jeho návštěvy Sudetoněmeckého sjezdu. Reagujete jako instituce na takové veřejné nařčení ze lži?
 |
Pan mluvčí Ovčáček je subalterní úředník. Pro pana ministra Hermana není žádným partnerem. Takže jakákoli reakce na osočení úředníka Ovčáčka vůči ministru Hermanovi by jenom zbytečně podporovala či uměle přidávala na významu tomuto úředníkovi, který ve skutečnosti žádný nemá.
Neo: Ocituji z účtu ministerstva: „Účast Daniela Hermana na sudetoněmeckém sjezdu stále vyvolává živou diskusi, zejména ve stranách s preferencemi na úrovni zaokrouhlovací chyby.“ Věděl o této špičce pan Herman?
Není to věc, o které by byl pan ministr dopředu spraven. A doposud, do tohoto dne, to fungovalo tak, že jsem s panem ministrem a ani nikým jiným nikdy žádný tweet nekonzultoval. Je to věc, kterou udělám, a jsem připraven nést případné reakce. Ale zatím se žádná bouře nestrhla. Kolem ničeho.
Neo: Kolik vám spravování účtu vezme času?
Půl hodinu, hodinu denně. Někdy dám tweetů víc, třeba osm kusů, z toho sedm „nástěnkových“. A jeden nebo dva k nějakému výročí, nebo k události, která rezonuje a na níž se dá nějakým způsobem dobře navázat.
Neo: A vaší hlavní náplní je?
Petr Kukal |
 |
| • Učitel, básník, spisovatel a publicista se narodil před šestačtyřiceti lety v Poděbradech. |
| • Sám sobě se směje, že je fluktulant. Vystudoval pedagogiku v Praze, učil na základní škole, na střední škole i na večerních kurzech. Byl šéfredaktorem časopisu Moderní vyučování, šéfredaktorem nakladatelství učebnic ALTER, za Petry Buzkové působil na ministerstvu školství, odskočil si také na Výzkumný ústav pedagogický. Na tiskovém odboru ministerstva kultury je od dubna 2015. |
| • Je členem Českého centra mezinárodního PEN klubu, Obce spisovatelů ČR, Sdružení autorů literatury pro děti a mládež, České křesťanské akademie. Dosud vydal sedm sbírek poezie a 6 knížek pro děti, sborník fejetonů a lehce skandální autobiografický Deník muže ve středních letech. |
Generování textů. Píši úvodní slova, zdravice, podklady pro články pana ministra, přípravu na jeho veřejné projevy. Opravdu jen přípravu, nechtěl bych, aby někde zaznělo, že mu píši projevy. Vše, co má nějakou textovou podobu, která bude někde fixována, vyjde někde ve sborníku, v katalogu.
Neo: Jak dlouho trvá, aby se člověk vyladil na daného ministra? Aby věděl, že pokud mu chystá přípravy či zdravice, tak se do něj „trefuje“, a bude mu to skutečně z devadesáti procent užitečné?
Nevím, jak to platí obecně. Ale náš pan ministr je bývalý duchovní a u nás – snad kromě studentů herectví – není vysoká škola, která by měla větší podíl rétoriky ve své pregraduální přípravě. Pan ministr je díky této zkušenosti mistrný rétor, takže přípravy, které se mu dělají, mají podobu spíše bodového seznamu, kde se mu vypíše faktografie. Takže moje práce spočívá v tom, že o tématu zjistím maximum…
Neo: Něco jako lidská Wikipedie…
(směje se) Připravím pro pana ministra body a doporučím mu, na co by se dala daná příležitost navázat, k čemu by bylo možné se odkázat, pokud jde o minulou činnost úřadu, naše výhledy do budoucna, na státní kulturní politiku. Takové „hyperlinky“, kam to má vést dál.
Ale tvar mluvenému projevu, tomu, co se na místě odehraje, vtiskne pan ministr. Za tu dobu, co tu jsem, jsem byl svědkem jediného veřejného vystoupení, které pan ministr četl z papíru. Jinak to všechno dává z voleje.
Neo: Jak jste se k této práci dostal – od psaní básní a učebnic?
Já jsem veliký fluktuant. Pořád měním zaměstnání, teď jsem tuším ve čtrnáctém či šestnáctém zaměstnání. To nejkratší trvalo šest týdnů, nejdelší pět let…
Neo: Co to bylo, těch šest týdnů?
To jsem byl ředitelem kabinetu ministra Pavla Svobody. Nastoupil jsem na Strakovu akademii 1. dubna, následně Paroubek položil Topolánkovu vládu – to bylo za našeho předsednictví EU – a my jsme se za šest týdnů poroučeli.
Potom jsem pracoval na mnoha dalších místech. Sem jsem šel z nakladatelství učebnic, kde jsem pracoval jako odborný konzultant. Což ale z velké části znamenalo, že jsem byl cesťák s učebnicemi. Když jsem dostal od šéfky informaci, že by dokázala patrně efektivněji využít moji kapacitu, reagoval jsem na to se zájmem a nastoupil sem.
Neo: Původní profesí jste učitel. Neláká vás učení?
Strašně! Učení bylo nejhezčí zaměstnání, které jsem kdy dělal. Jak jsem říkal, měl jsem spoustu zaměstnání, o kterých si lidé myslí, že jsou krásná a prestižní. Mít kancelář ve Strakově akademii, to je asi věc, která přijde atraktivní mnoha lidem. Ale mou nejhezčí kanceláří byl kabinet českého jazyka na Základní škole v Kostelci nad Labem. Tam jsem byl šťastný. Pořád jsem se snažil se k té práci vrátit, ještě před čtyřmi roky jsem učil na večerní škole. Marečku, podejte mi pero, znáte to. Učil jsem učitelky mateřských škol, dělal jsem to po práci a byl jsem tam mimořádně šťastný.
 |
Byl jsem také pět let lektorem soft skills, ale dělat lektora, to nemá se vzděláváním mnoho společného. To, co se odehrává v rámci vzdělávání dospělých, to je výcvik. Trénink. Zatímco to, co se odehrává ve školách, je všelidská kultivace utvářejících se osobností, to mě na tom bavilo.
Neo: Jakou máte aprobaci?
Učil jsem na druhém stupni základky, měl jsem češtinu a občanku. Ale když jste mladý učitel, co přijde z fakulty, učíte, cokoli je potřeba. Nasypou vám všechno. Učil jsem přírodopis, dějepis, pozemky, dokonce i fyziku – to jsem byl o dvě stránky dál než děti a kdo se na něco ptal, dostal poznámku, že vyrušuje. To si dělám samozřejmě srandu.
Mám sen, že až zajistím své kluky – mám dva syny na vysoké, což znamená nějaký finanční nárok, k učení se vrátím. Obávám se, že to je jen sentimentální replika, kterou opakuju v přístolních společnostech, ale v hloubi duše si říkám, že by bylo krásné zase učit.
Neo: Četla jsem s vámi rozhovor o školství, kde jste si posteskl, že problémem tuzemského školství mimo jiné je, že do toho chce každý mluvit. Protože každý má pocit, že když školou prošel, tak tomu rozumí a přesně ví, jak by to učitelé měli dělat. Zjistil jste po roce na kultuře, že je to v této oblasti stejné?
Kultura je pro mě příliš široká pevnina, abych ji dokázal celou obhlédnout. Já se věnuji literatuře. A v ní ještě úplně úzkému profilu – poezii. U té mám pocit, že dohlédnu a vidím i některé vazby a neformální záležitosti. Ale všechno ostatní – hudba, dramatické umění, památková ochrana, architektura – je pro mě naprosto neznámé. A proto o tom nemluvím a nemám také představu, nedokážu domyslet, zda diskuse, která se kolem některých problémů v kultuře vede, je odborná, nebo diletantská. Jak moc do ní vstupují lidé, kteří o ní nic nevědí, protože jsem jedním z nich.
Neo: Stíháte teď tvořit? Píšete do šuplíku něco autorského?
Mám tvůrčí krizi. Jak tady pořád generuji texty, nemám čas psát. Mám v hlavě rozvržený povídkový soubor a knížku pro děti. Snad jednou.
Co stíhám psát, jsou básně. Tohle je lokalitou inspirující prostředí: Nostický palác, Kampa, do práce chodím z Malostranské pěšky pod Karlovým mostem… Za tu dobu, co jsem na ministerstvu, mám nasbíráno něco básní. Dá-li Bůh, někdy na jaře příštího roku bych mohl vydat další sbírku.
Neo: Jak velká je vlastně v Česku čtenářská obec, která si kupuje moderní poezii?
V řádu stovek lidí. Také náklady, ve kterých poezie vychází, jdou do stovek. Moje žena, která se mnou žije již 26 let, takže nemá žádné iluze, tvrdí, že jsme sekta. Že v republice je nás 200 a píšeme si to jeden pro druhého. Ti, kteří kupují současnou novou poezii, jsou současně ti, kteří ji také píší. A kupují si to proto, aby si příště kamarád koupil také jejich sbírku. Nevím, jestli je to úplně takhle, ale je to naprosto marginální žánr a marginálním zůstane.
Neo: Nejúspěšnější vaší knížkou je Deník muže ve středních letech?
Pokud jde o knihy pro dospělé, pak ano. Tím, že byl lehce skandální, byl komerčně úspěšný. A skokově zvýšil povědomí o mně v literární obci, které i tak není příliš velké.
Jinak komerčně nejúspěšnější byla jistě moje první knížka pro děti „Říkejme si přísloví“. Té se prodalo přes pět tisíc kusů a měla dva dotisky. Platí to obecně, že mé knížky pro děti jsou a budou úspěšnější než knížky pro dospělé. Pokud dnes někdo kupuje knihy, tak rodiče a prarodiče dětem. A já tím, že píši hodně edukativní kusy – kromě jedné knížky pohádek vlastně nemám knížku, která by neměla nějaký výchovný a vzdělávací záměr -, tak si to kupují družinářky, učitelky, angažovaní rodiče.
Neo: Přemýšlel jste, že byste v literatuře zužitkoval i ty své tweety?
Ano. Někdy se vám povede v tweetu najít obrat, který je zužitkovatelný v poezii. Překvapivě tweety a poezie k sobě mají blízko v tom smyslu, jak se to tvoří. Poezie, má-li být dobrá, nesmí být upovídaná, nesmí být mnohomluvná. Musíte nějaký pocit esencializovat, vyjádřit ho maximálně koncentrovaně na malé ploše. To je pro mě dobrá poezie. A tweet vyžaduje něco podobného. Spousta mých básní, které třeba vyšly v mé předchozí sbírce, byly původně napsány pro můj soukromý twitterový účet.