Odešel z Prahy, začal ve Vsetíně. Dnes sbírá ceny a živí desítky lidí

Z neekologické firmy za šestnáct let vybudoval nejekologičtější kalírnu v republice. V Galvametu využívají toho, co příroda sama nabízí. Třeba stroje ochlazuje voda, která přitéká z lesa. Ta se tím zahřeje, takže ji pak použijí k vytápění celé fabriky. “Ohřejeme celou budovu, aniž bychom museli dát korunu za teplo. A navíc neznečišťujeme vzduch zplodinami ze spalování, protože kotelnu jsme mohli zrušit,” vypráví majitel vsetínského Galvametu Aleš Šlechta, který před pár dny od nevládní platformy Byznys pro společnost získal v prestižní národní soutěže hlavní cenu pro TOP Odpovědná malá firma 2015.

Už podruhé, poprvé si ocenění odnesl před dvěma lety. Jak se ze zkrachovalé zbrojovky stane firma, která nejen prosperuje, ale chová se odpovědně k zaměstnancům, okolní přírodě i lidem, kteří se ocitli v nouzi?

Aleš Šlechta jen pokrčí rameny: “Když jsou ve městě dvě cukrárny a v jedné vám chutná, také nehodnotíte, proč tomu tak je. My žijeme svůj život, tím směrem nás vede, tak nás to baví. Chceme, aby o naše služby byl zájem, abychom byli dobří. Jsme jen normální, nemusíme o tom nijak zvlášť přemýšlet,” říká v interview pro DeadLineMedia, vydavatele deníku Neovlivní.cz a magazínu My89.cz, pro který tento rozhovor vznikl.

DLM: Úspěch firmy vždy stojí na zaměstnancích, jak je motivujete, aby pro vás dělali, jak nejlépe dovedou?

Nesmíte je nutit. Já mohu mluvit jen za ty lidi, kteří tvoří můj nejbližší tým. Ti pracují tak dobře, tak výkonně, že je to nejspíše baví. A kus jejich zápalu snad padá i na lidi z jejich týmů. Nenutím lidi k ničemu. Chci po nich, aby dobře pracovali, to je priorita. Na mně je, abych jim vytvářel možnosti, podmínky, aby mohli pracovat co nejlépe, a pokud budou mít zájem, aby mohli zlepšovat sebe i prostředí kolem sebe.

Aby lidi práci dělali s chutí, musíte jim dát svobodu. Nemůžete jim cpát, co si myslíte, že by je mohlo zajímat. To oni musí říct, co by chtěli dělat, v čem by se chtěli zlepšovat. Já jim jen představím možnosti. Pokud budou mít jinou představu, která bude prospěšná firmě, bude vstřícná k životnímu prostředí, k politice města, k naší podnikatelské strategii, tak jdeme do toho.

DLM: Před vstupem k šatnám jsou přihrádky s čerstvě poskládanými ručníky v přihrádkách. To si zaměstnanci tak jednotně ukládají?

Ukládá jim je hospodyně, kterou jsem najal. Říkal jsem si, že když můžu mít hospodyni já, mohou ji mít i mí lidé. Takže mimo jiné pere ručníky, které mají díky tomu pořád čisté, voňavé. Ale zaměstnanci si mohou třeba přinést prádlo na vyžehlení. Nebo si nechat pohlídat děti.

DLM: Na první pohled je tu příjemné pracovní prostředí. Opravená budova, čistý provoz. Podle fotografií tady před šestnácti lety to byl přitom brownfield. Prošla firma velkými změnami?

Hodnotíte materiální změny. Samozřejmě, že když mám peníze, udělám novou fasádu, koupím nové stroje, naberu další lidi. Ale pak probíhá ještě duševní změna. Dotváří se morální základna podniku. A morální základna je to nejdůležitější. Není potřeba mít stroje. Není potřeba mít baráky. Je potřeba mít bojovně naladěného vojáka. A ten, když má klacek, tak s ním půjde proti samopalu.

A voják se samopalem je vyděšený, protože ví, že bojovná nálada je více než jeho moderní zbraň. Firma prožívá kontinuální vývoj už šestnáct let. Každým rokem podobně jako dítě získává další znalosti, vědomosti. Nové stroje i opravenou budovu dnes máme díky té bojovné morálce našich lidí, jejich chuti, jejich zájmu postarat se o zákazníka.

DLM: Jak jste vlastně ke Galvametu přišel?

Přišel jsem z Prahy a nastoupil jsem tu někdy v roce 1996 jako poskok, když se ještě Zbrojovka jmenovala Zbrojovka. Tehdejší vedení se snažilo rozdýchat kolos, udržet ho za každou cenu pohromadě, což se nemohlo podařit. Jednotlivé společnosti se prodaly nebo zavřely, celý areál se rozpadal.

Pak přišel jeden člověk, že by si pronajal tamten domeček, ve kterém bude třeba tesat kámen, další si chtěl koupit dva soustruhy, na kterých by něco vyráběl, další měl zájem o dílnu, ve které chtěl montovat žaluzie. Já jsem si pronajal a později koupil tento objekt – kalírnu i se zaměstnanci. Psal se rok 1999. Napřed jsme začali hledat skutečného zákazníka. Kalírna totiž byla v každém druhém městě. Ale ze zahraničí už přicházely nové firmy, které zajímala hlavně cena, kvalita a ochota spolupracovat. Tak jsme se dokázali prosadit.

DLM: Jste tak dobře jazykově vybaven, že jste mohl začít obchodovat se zahraničními firmami?

Nejsem vůbec jazykově vybaven. Umím organizovat, přemýšlet, získat zapálené spolupracovníky.

DLM: Pořád mluvíme o kalírně, ale možná by stálo za vysvětlení, co přesně dělá vaše firma?

Děláme tepelné zpracování kovových produktů – od miniaturních šroubků po výrobky, které mají až sedm tun. Pro jednodušší představu děláme to, co kovář, když uková podkovu, a pak ji zakalí ponořením do vody nebo oleje. Samozřejmě sofistikovaněji, s použitím moderních technologií. A mnohdy i vlastního výzkumu. Zpracováváme dveřní panty, visací zámky i strojní hřídele. Naši klienti jsou z automobilového průmyslu, zpracováváme součástky také pro jeřáby, mosty, zdravotnickou techniku.

DLM: Většinou lidé odcházejí z maloměst do Prahy. Vy jste to udělal naopak. Proč? Jak jste se sžil se Vsetínem?

Jsem náplava ve Vsetíně, se kterým jsem se sžil dobře a rychle. Když tady potřebujete mluvit s právníkem, jste u něj za pět minut. Nebo on u vás. K zubaři jdete také pět minut. Když potřebujete zasklít okno, víte, kam máte jít, nemusíte to hledat ve Zlatých stránkách ani na internetu. Všechno je blízko. A když něco potřebujete, tak se stáváte nejen klientem, ale také partnerem, přítelem, spolupracovníkem.

DLM: Není nevýhodou, že je na vás na druhou stranu dobře vidět? Že je dobře vidět na firmu?

Nedělám nic, co by nemohlo být vidět.

DLM: Žijí město a firma v symbióze?

Firma leží kus za městem, což je výhoda, protože nás to neomezuje v podnikání. Omezením by mohla být příroda. Firma je sevřená mezi lesy, v údolíčku, nemůže se rozšiřovat do stran. To ale nepotřebujeme, zatím se musíme rozvíjet vevnitř. Jsme tu v úžasné krajině, hluboko v lese, máme čistý vzduch, hned za budovou začíná ptačí oblast.

Město si dlouho neuvědomovalo, co má v tomto areálu za bohatství. Zdálo se, že zdejší reprezentaci Zbrojovka moc nezajímá. Víc se točili kolem nových fabrikantů, kolem nových průmyslových zón. Ale ty se nemohou rozrůstat donekonečna. Před pěti lety se to začalo měnit, komunikace se zlepšila oboustranně.

Dříve jsme měli všichni starosti sami se sebou. Ani jsme neměli touhu moc komunikovat. Úřady představovaly spíše problém. My se starali, abychom dali lidem práci, zajistili zakázky, opravili budovy a ještě jsme museli řešit problémy z minulosti. A úředníci nás tlačili, abychom honem dali do pořádku podle norem a předpisů vše, co padesát let nefungovalo. A byli to stejní úředníci, kteří roky předtím měli strach zasáhnout – najednou dostali křídla. Teď už se učíme vzájemně si být prospěšní a vycházet si vstříc.

Jak žije průmyslový provoz v souladu s divokou přírodou? A jak odpovědný podnikatel plánuje další rozvoj svého podniku? Čtěte pokračování rozhovoru Ivany Gračkové s Alešem Šlechtou na MY89.CZ