Politici a zdraví: Intimní sonda do jejich chorobopisů

Víme, že Miloš Zeman má prostatu jako panic a plíce nekuřáka, také ovšem slabou cukrovku a nedoslýchá. Jeho předchůdce Václav Klaus ve funkci podstoupil výměnu kyčelního kloubu a nechal si odstranit šedý zákal. A díky Václavu Havlovi se Češi dozvěděli třeba to, že žít se dá i jen s polovinou jedné plíce a jak fatální mohou být problémy se střevy. O zdravotním stavu hlav státu se zkrátka informace netají. Ale jak jsou na tom ti, kteří republiku přímo řídí? Jak je na tom se zdravím kabinet Bohuslava Sobotky? A máme právo se na to ptát?

Milí čtenáři, se sklonkem roku jsme se rozhodli odemknout několik rozsáhlých materiálů, které jsme v uplynulém roce publikovali v tištěném magazínu Neovlivní.cz. Patří k ním i článek, který vám nyní předkládáme; vyšel v říjnovém čísle. Více o konkrétním vydání časopisu zde » ; informace o tom, jak magazín získat,  zjistíte na tomto » odkaze.

Ve Spojených státech to bylo jedno z velkých témat prezidentské předvolební kampaně: Je Hillary Clinton dost fit na to, aby mohla usednout v Bílém domě? Konspirační teorie o tom, že už léta trpí Parkinsonovou chorobou, zesílily poté, co politička zkolabovala během pietního aktu v New Yorku na památku obětí 11. září. Mohl za to sice přechozený zápal plic, ale zastavit šeptandu mohla jediná věc: Zveřejnění podrobné zdravotní dokumentace demokratické kandidátky. Američtí voliči se díky tomu dozvěděli detaily, po kterých snad ani neprahli: Že bere léky na štítnou žlázu, trpí sezónními alergiemi, před sedmi lety si zlomila loket a vytvořila se jí v těle nebezpečná žilní sraženina, krevní tlak má 100/70 a výsledky jejího gynekologického vyšetření jsou bez nálezu.

Svou zdravotní zprávu pak zveřejnil i nakonec vítězný Donald Trump, byť zdaleka nešel do takových podrobností. Občas bere aspirin, i jeho trápí v pylové sezóně alergie, jinak nic. Ostatně o sobě říká, že pokud by vyhrál, byl by „nejzdravějším prezidentem“ všech dob.

Američtí voliči zprávy o zdraví svých politiků vyžadují. A chtějí, aby byli fit; kandidaturu mohou zhatit i kila navíc.

To v Česku se tloušťka a zdravotní neduhy, které ji obvykle provázejí, politikům odpouští, respektive to nikdo moc neřeší. Na tom, že se rádi a často cpou jídly přímo tučnými a cholesterolu plnými, si nejeden z nich postavil kampaň. Viz Zdeněk Škromach a škvarky, Miloš Zeman a ovar. Paradoxně je to zdravý životní styl, co se tu moc nenosí. Asketický premiér Vladimír Špidla, dálkový běžec, byl nejednou terčem žertíků, když jej fotografové zastihli na trase ve staromódní teplákovce a s čelenkou na hlavě. A na rozdíl od obtloustlého Vítězslava Jandáka (ČSSD), šlachovitý Špidla v žebřících politiky nikdy nekraloval.

Mluvme o tloušťce

Jen nemnoho politiků z „horních pater“ připouští, že tloušťka je problém. Na přibývání kilogramů „z toho sezení tady“ si opakovaně postěžoval Andrej Babiš. Před létem přibral tak, že se mu udělala druhá brada a raději si ji nechal zarůst. Během prázdnin s kily navíc zabojoval, do kampaně před zimními volbami se vrátil zase štíhlejší.

Problémy s ukazatelem na váze přiznává i ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO): „Co se týká mé váhy, tak se stačí podívat na fotografie z roku 2014 a nyní… Bojuju.“

Nejotevřenější je v tomto směru současný ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD). V době, kdy byl hejtmanem v Plzeňském kraji, vážil při výšce 187 centimetrů plných 180 kilogramů, občas o nějaké kilo méně. Pak jej vyděsily výsledky lékařského vyšetření, naštval se sám na sebe a pustil se do hubnutí. Chůze, počítání kalorií, posilovna, krabičková dieta. Dokázal se dostat na 105 kilogramů.

Se svým bojem s obezitou se svěřoval blogu, kde velmi přímočaře popisoval, jak strašnými návaly hladu trpěl, kolik stovek kilo už v součtu za celý svůj život shodil a díky jojo efektu zas nabral, jak byl schopen sníst na posezení kostku másla, protože v lednici nic jiného nenašel, jak těžké pro něj je omezovat se.

„Po Nutelle, smaženém sýru nebo salámu se dietní jídlo dá jíst, ale něco tomu prostě chybí. Jsem plný odhodlání a stále naštván sám na sebe, a tak mi to nedělá téměř žádné problémy – tedy aspoň přes den. Jak jsem totiž léta učil tělo, že se jí hlavně večer a v noci, tak se dožaduje svojí dávky někdy kolem desáté večer. Odolávám a hodně piju vodu bez bublin s limetkou, citrónem nebo zelený čaj. Kolem půlnoci se dostavují pravidelné zimnice, ležím v posteli, třesu se a v duchu si nadávám, kam jsem to až dopracoval. Tělo se nevzdává a chce svoji dávku cukru, kterou léta dostávalo, a nechápe, co se děje. Začínáte se dostávat do fáze, kdy požíráte sami sebe. Když se na proces hubnutí podíváte touto optikou, není to žádná vábná představa. Jinak to ale nejde. Zimnice mě provázely asi měsíc. Jediné, co pomáhalo, bylo je zaspat.“

Po drastickém zhubnutí se Milan Chovanec podrobil operaci přebytečné kůže. Bylo to podruhé, co se zdravotní stav člena Sobotkovy vlády přetřásal i napříč seriózním tiskem. (Tím prvním případem byl vicepremiér Pavel Bělobrádek, který do vysoké politiky vstoupil s přiznáním, že trpí roztroušenou sklerózou.)

Chovanec podstoupil na jaře 2014 plastickou operaci. Během ní plzeňští lékaři objevili kýlu, kterou odstranili. Během zákroku však narušili malou břišní tepnu, která začala po nějaké době krvácet. Do břišního podkoží mu vyteklo asi tři a půl litru krve, informovala tehdy MF Dnes. „Lékaři na to přišli až po deseti hodinách. To už jsem měl jednoznačný pocit, že umírám. Že je konec. Ale neviděl jsem ani tunel, ani světlo, jak se říká. Tlak jsem měl 80 na 37,“ svěřil se tehdy listu.

Ani reoperace nevyšla, Chovanec dostal do břicha infekci. I o tom mluvil otevřeně; tehdejší noviny pak popisovaly, co je zač zlatý stafylokok a jak často může za úmrtí pacientů v nemocnicích spíš než původní diagnóza, se kterou do špitálu přišli.

Dnes je Chovanec o svém aktuálním stavu ochoten hovořit mnohem méně. Viditelně přibral. Připisuje to úrazu ramene, po kterém nemohl cvičit, velmi rychle nabral šestnáct kilogramů. Ty se teď snaží přetavit do svalové hmoty.

Když se jej redakce Neovlivní.cz dotázala, zda by byl ochoten zveřejnit své zdravotní informace, odmítl to. „Nedomnívám se, že by bylo nutné prolamovat další tabu. Pokud člověk není zbaven svéprávnosti, pak má právo volit a být volen bez ohledu na jeho zdravotní stav,“ napsal v SMS zprávě. „Ponechal bych českým politikům možnost uchovat si alespoň tento poslední kousek soukromí.“

Co má volič vědět

Podobně reagovali i další členové Sobotkova týmu. Všem jsme položili stejné otázky: Zda si myslí, že má veřejnost právo znát informace o jejich zdravotním stavu. Zda by byli ochotni zveřejnit svůj chorobopis. A pokud, tak do jaké hloubky. Zda se jejich zdravotní stav změnil za dobu, co sedí ve vládě. Chodí-li na preventivní prohlídky. A podobně.

• Konkrétní odpovědi naleznete v tomto » grafickém přehledu.

Premiér Bohuslav Sobotka, vicepremiér Andrej Babiš a ministryně práce Michaela Marksová i přes urgence na dotazy nereagovali. Ministr průmyslu Jan Mládek se vyjádřit odmítl. Zbylých třináct ministrů a ministryň bylo sdílnějších. Jejich odpovědi lze rozdělit do tří skupin.

K tématu:

» Zemanova noha se nelepší, ohrozí to jeho kandidaturu

» Textař Horáček, uchazeč o Hrad, zveřejnil svůj majetek i zprávy o zdraví

» Pravda o smrti Stanislava Grosse

» Přehledně: Tajemství, která už Stanislav Gross nevysvětlí

První z nich (Karla Šlechtová, Dan Ťok a zmiňovaný Milan Chovanec) soudí, že do jejich zdraví voličům nic není, a to za žádných okolností.

„Můj názor je, že zdravotní stav člověka stejně jako jeho běžné účty, rodinná korespondence a další osobní záležitosti jsou ryze jeho soukromou věcí a jen v krajních a velmi omezených případech mají vliv na vykonávanou veřejnou funkci,“ vzkázala ministryně pro místní rozvoj Šlechtová.

A podobně to vnímá i její stranický kolega, ministr dopravy Ťok: „Každý je odpovědný za svůj zdravotní stav a musí si být vědom, že práce člena vlády je časově i fyzicky náročná, a měl by tomu přizpůsobit svůj životní styl. Záleží však na každém, aby si hlídal své zdraví a zhodnotil, jestli na svou funkci po všech stránkách stačí.“

Druhá skupina vládních politiků – nejpočetnější – si také myslí, že veřejnost nemá na informace o jejich zdravotním stavu právo. Leda by se o ně chtěli podělit o své vůli. Sami však neměli problém odpovědět, co je akutně trápí, zda mají nějaký zdraví škodlivý zlozvyk a třeba jak vnímají etickou rovinu celé otázky „zdraví, věc veřejná“.

„Zaznamenal jsem, že se v USA zdravotní stav kandidátů na prezidenta skutečně veřejně probírá. Oba kandidáti ale zveřejnili své lékařské záznamy z vlastní svobodné vůle. V Česku tento postup není zvykem,“ připomněl dnes už bývalý ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček (ČSSD). Na anketní otázky odpovídal na podzim, ještě před tím, než premiér Sobotka vyhlásil, že chystá obměny ve vládě, které šéf resortu zdravotnictví neustál. V tomto světle je jeho další odpověď téměř věštecká: „Pokud se některý z politiků rozhodne údaje o svém zdravotním stavu zveřejnit, je to jeho soukromá věc. Musí ale počítat s následky, kdy jeho zdravotnická dokumentace bude navždy veřejná a také zneužitelná. Například při přechodu z veřejné do soukromé sféry může být potenciálním zaměstnavatelem odmítnut ze zdravotních důvodů.“

Tím, že mandát ministra může být při nepříznivé politické konstelaci opravdu dost krátký, kdežto zveřejněné intimní informace o zdraví už budou navždy venku, argumentoval i další z ministrů, který pár týdnů na to skončil. Jiří Dienstbier, který měl v kabinetu na starosti lidská práva.

„Pan ministr si myslí, že není namístě o zdravotním stavu vedoucích politiků podrobněji informovat. Mimo jiné proto, že informace o zdravotním stavu jsou informace citlivé a že v digitální době tím spíše platí, že všechny zveřejněné údaje jsou zveřejněny natrvalo, kdežto ministerská funkce může trvat i jen několik dní,“ tlumočil Dienstbierovo stanovisko jeho mluvčí Patrik Eichler.

Ministři a ministryně se shodují, že prolomit mlčení má smysl v případě náhlé a vážné zdravotní komplikace. Která má vliv na docházku do práce, abychom tak řekli. A dá se očekávat, že léčba potrvá delší dobu.

„Já bych se o svůj zdravotní stav s veřejností podělil, jedině pokud by omezoval mou činnost coby ministra zemědělství nebo poslance,“ říká lidovecký Marian Jurečka. „To znamená například v případě, kdy bych kvůli svému zdravotnímu stavu musel po pracovní stránce zvolnit, nebo v některé z funkcí dokonce skončit. Pak by bylo fér, aby o tom veřejnost byla informována. Pokud by tato situace nastala, v žádném případě bych ale nezveřejnil celou svou zdravotní dokumentaci, oznámil bych pouze základní fakta. Nemyslím si, že by veřejnost potřebovala být informována detailně.“

Detaily jsou nepřijatelné i pro šéfa české diplomacie Lubomíra Zaorálka. „Umíte si ale představit absurdní situace, ke kterým by mohlo v případě detailního a povinného zveřejňování zdravotní dokumentace docházet? Například když žena – ministryně – absolvuje nějakou gynekologickou operaci, její zdravotní dokumentace se zveřejní a celý národ pak tyto intimní věci bude řešit, ačkoliv to třeba ani nebyl žádný vážný lékařský zákrok? A takových příkladů by se jistě našlo více. A nejen u žen.“

Osamocený Herman

Poslední skupinu tvoří „jednotka“ – osamocený Daniel Herman. Lidovecký ministr kultury jako jediný ze všech členů Sobotkova kabinetu odpověděl na otázku, zda má veřejnost právo znát anamnézu vrcholných politiků, kladně.

„Pokud někdo vstupuje do veřejné služby, mají voliči právo vědět informace o jeho zdravotním stavu, zejména pak v tom případě, pokud by jeho případné zdravotní obtíže mohly mít vliv na výkon funkce, kterou má dotyčný vykonávat,“ myslí si Herman.

Do jaké hloubky by politici a političky měli informace poskytovat? „Jsem pro zveřejnění informace v rámci obecné zprávy o zdravotním stavu a o obtížích, které by případně mohly mít zásadní vliv na výkon funkce, kterou má dotyčný zastávat.“

A jak na tom tedy Herman po zdravotní stránce je? Žádné vážné problémy ho netrápí. Za dobu, co sedí v Nosticově paláci, se mu zhoršil zrak. A je dobrovolně pod dohledem dietoložky. „S váhou bojuji trvale, téměř tak jako s rozpočtem pro resort, který řídím. Podařilo se mi jak nabrat, tak i shodit několik kilo,“ popisuje.

Má nějaké zlozvyky? „Nekouřím. Mým zlozvykem tudíž není kouření, ale spíše někdy krmení.“

Hermanovi jsme položili i lehce spekulativní otázku: zda by v případě, kdy by sám sestavoval vládu, zvažoval zdravotní stav kandidátů jako jedno z kritérií, koho si do týmu přizvat. „Můj názor je ten, že výkon služby nikoho – tedy ani veřejných činitelů – by neměl být omezován zdravotním stavem,“ myslí si.

Podobně se zachoval Bohuslav Sobotka, když do kabinetu přizval lidoveckého šéfa Pavla Bělobrádka. Ten v mnoha rozhovorech otevřeně popisoval, že v důsledku své nemoci – roztroušené sklerózy – fyzicky vydrží méně. Má třeba potíže zapínat si knoflíky. A když je unavený, může působit, jako by byl opilý. Ale jinak jej v práci nemoc podle svých slov neomezuje. Pokud by se tak stalo, je připraven složit funkce.

„Je to určitý druh diskriminace a předsudku na úrovni rasismu. Je černý? Tak asi krade. Má roztroušenou sklerózu? Tak asi skončí kvůli zdraví,“ ohradil se například. „Na Západě by si novinář ani neškrtl, pokud by napsal takovou pitomost bez ověření. Je to útok na moji osobní integritu. Když někdo napíše, že jsem neschopný, v pořádku. Ale tohle je něco jiného. V parlamentu máme vozíčkáře a slepce. No a co?“