Praha. Město, které mohlo být podle architekta Hlaváčka

Ten příběh znají už malé děti, patří k oblíbeným legendám našeho kmene. Vypráví o pramáti Přemyslovců, kněžně Libuši nadané věšteckým duchem, která na skalnatém ostrohu jménem Vyšehrad pohlédla směrem k Petřínu a uzřela „město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat“. Uběhla staletí, ale když mluvíte s architektem Petrem Hlaváčkem o budoucí Praze, také vám rýsuje obraz města velikého. Ale v jeho vizi jde – spíš než o slávu – o město, kde by se dobře žilo. Parky, kavárny, zabydlené čtvrti místo ztichlých zrezivělých fabrik, kolem nichž dnes sviští auta, a k procházkám podél rumiště nic neláká. Praha, jaká by mohla být. A jaká asi nebude – pražští politici na podzim rozhodli Hlaváčka z pozice vrchního strůjce nové metropole odvolat. Co zůstalo na papíře?

Nebylo úplně snadné vést s Petrem Hlaváčkem rozhovor. Odvolaný šéf Institutu plánování a rozvoje byl – unavený. Unavený z toho, že politikům v Praze asi nedokázal vysvětlit svou vizi tak, aby ji pochopili. Že se stal kolečkem v rozjeté mašině politikaření. Že práce na Metropolitním plánu, který můžeme označit za příští podobu hlavního města, uvízly a bůh suď, co s nimi bude. Během rozhovoru ještě nevěděl, že výběrová komise za pár dnů rozhodne, že by plán měl dopracovat jeho nejbližší spolupracovník a politiky často kritizovaný architekt Roman Koucký. Prostě byl jen smutný.  Že vydal tolik energie a stejně to nestačilo.

Mírná skepse opadala tím víc, čím víc mohl mluvit o architektuře. Jak by se Praha mohla změnit. Kde má bolavá místa. Hned lovil v mobilu vzdušnou mapu Barcelony, aby ukázal strukturu, na které vyrostla (takhle jednoduché to může být), vzápětí připojil pár poznámek k Litomyšli (opravdu se mu líbí), uprostřed odpovědi na otázku, zda má mít Praha mrakodrapy, začal zkoušet zkoušet z toho, kolik pater má dům architekta Fragnera ve staré pražské zástavbě na konci Revoluční třídy (osm).

„Můžeme mluvit o výškové regulaci, debatovat o tom, jestli je ideál pro obytný dům osm pater. Ale mnohem podstatnější otázka je jiná. Jestli v Praze skutečně chceme změny. Zda chceme rozvoj,“ říkal na okraj rozhovoru Hlaváček. „Jestli to, že nějaký politik odjede do Kodaně a přijede nadšený z obytného souboru, který měl pod sebou parkoviště, domečky na kola, na rohu obchod, park, kde si vykračovaly mámy s kočárky a celé to bylo lovely… Jestli to vlastně chceme. Protože, co jsem zažil, celá společnost na všechny změny reaguje strašně nervózně. V obavách, v předsudcích.“

Neo: Ona je to skoro až česká vlastnost, říkat na všechno dopředu ne, nezdá se vám?

Jenže kvalitní výsledky nikdy nevzniknou z odmítání. Co z toho vzejde dobrého? Nic.

Můžu to ilustrovat na konkrétním příběhu. Můj předchůdce v Institutu plánování a rozvoje umluvil developera Sekyru, který koupil pozemky na Smíchově, aby vypsal soutěž mezi architekty. Boris Redčenkov z ateliéru A69 mu nakreslil urbanistický plán a na jeho principu soutěžilo deset či dvanáct týmů, půlka z nich byla ze zahraničí. Vybrali pětici architektů, kteří budou na projektu pracovat dál. V kontextu tehdejší doby to bylo velmi průlomové řešení – vize, že pět různých autorů připraví celek, který bude fungovat, že v jedné ulici vzniknou domy od jednotlivých architektů. Jenže teď se jim do toho pustilo občanské hnutí. Že to bude hnusné, že tam bude tma, naprostá nedůvěra v předložené argumenty.

Neo: Možná to lidem špatně vysvětlili?

Tak vždycky se dá říci, že to mohl pan Sekyra ještě lépe komunikovat, určitě to mohl mít s lidmi ještě lépe probrané. I s návrhy se dá pracovat, nedávno jsme se domluvili, že se nějaká patra sníží, vede se debata o tom, že by se zainventovala škola.

Na druhou stranu podobné příběhy musí v investorech nutně vzbudit dojem, že kdyby se domluvili někde bokem, nepořádali žádnou soutěž, prostě tam nějaké baráky narvali, prodali byty a zmizeli, mohli mít klid. Místo toho zažívají zklamání, že se snaží a stejně to nestačí a neustále se střetávají s hromadou různých bludů. Já lidem nevyčítám, že nemají sílu a čas podívat se, jak se mají věci ve skutečnosti. Jenže jak chcete bojovat s tím, když jim někdo řekne, že si mají dát bacha, protože „oni tam ty ulice mají strašně úzké a domy jsou moc vysoké, to jsou hrozní, zlí developeři“, a lidi tomu věří, propadnou zoufalství a začne boj?

Nevede to nikam, je z toho jen frustrace na obou stranách. Investor udělal soutěž, utratil peníze a ztratil víc, než kdyby se na to všechno vykašlal.

Neo: Tenhle pocit, že je to marnost, jsem měla z Kaplického knihovny. Vyhraná soutěž, spousta investované energie a peněz, a pak vystoupil primátor Bém, řekl cosi jako „fuj, chrchel“ a bylo vymalováno. Proč se neumíme domluvit?

To je samozřejmě otázka, jak se dělá dohoda. Ať už je to dohoda na jednom projektu, nebo v celé společnosti. Bezvadně to umí Holanďané, historicky se to naučili při stavbě poldrů. Všichni tam vnímají společnou potřebu, jsou ochotni sdílet hodnoty a mají spoustu technologií, které jsou důležité pro stavbu města. Takže když je potřeba stavět tam, kde mají občané soukromé pozemky, dají ty pozemky do jednoho pytle, nakreslí si tam veřejné prostory, jak potřebují, a pak se těm soukromníkům revanšují. Pozemky jim vrátí, třeba na jiných místech, ale v ceně odpovídající těm, které zabrali. Tak, aby na tom nikdo nebyl bit. I v Holandsku ovšem takový proces trvá třeba šest sedm let.

V Praze máme velký problém s tím, že má jednoznačně nevhodný systém dělení území, dělení moci mezi městskými částmi a centrem, je tady asi 2200 volených zástupců. V New Yorku volíte jednoho člověka… Neříkám, že by to v Praze mělo být jako v New Yorku, každá kultura je jiná, jenže u nás je to pak všechno strašně komplikované. Všechny složitější věci, které přecházejí přes více městských částí, se projednávají nesmírně složitě. Ono to vypadá, že je to demokratičtější, ale podle mě to tak úplně není.

Neo: Proč si to myslíte?

Když se věci neustále takhle zašmodrchají, jsou příliš složité, když se nenajde vnitřní uzdravovací schopnost to rehabilitovat, snadno toho zneužije kdejaký populista, nebo nějaký latentní diktátor, který navrhne snadné řešení.

Neo: Jaké je vaše snadné řešení pro Prahu? Jak by měla vypadat, aby se v ní opravdu příjemně žilo?

Ale já si myslím, že v Praze se žije docela příjemně. Máme spoustu čtvrtí, které jsou kultivované, v porovnání s různými městy ve světě je tu relativní klid, funkční veřejná doprava, popelnice se odvážejí… Takže mírné rozladění může být z toho, že se srovnáváme s úplnými špičkami.

Neo: Co považujete za úplnou špičku?

Záleží na úhlu pohledu. Jako špička jsou tradičně vnímány skandinávské země, mají vysokou bytovou kulturu. Ale srovnání s nimi trochu pokulhává. Všechny jsou na konci světa, jsou poměrně bohaté a mají hodně metrů čtverečních na jednoho obyvatele. Konkrétně v Norsku je to až 40 metrů čtverečních na člověka, to snese srovnání už jen se Švýcarskem. Plus krajina je relativně málo osídlená. Pak tu máme Švýcarsko, které má také poměrně hodně metrů čtverečních na obyvatele, ale kromě Curychu jsou to všechno malá města. Přičemž Praha má už od Karla IV. ambici být velké město, ač není – tu touhu má ve svém genetickém kódu.

Když si projdete kostely v Curychu a srovnáte to s Prahou, uvědomíte si, že genetický kód Curychu je hodně malé, lokální město. Jeho rozmach je otázkou 20. století.

Asi nejpoctivější srovnání by bylo se středoevropskými městy: Mnichov, Wroclaw, Vídeň.

Neo: A jak z toho srovnání Praha vychází?

Na IPRu se zpracovává strategický plán, který hodně zjednodušeně říká, že současný stav je vlastně docela dobrý. Ale že v mnoha číslech vykazuje nejistotu do budoucna. My dnes nevíme, kolik v Praze přibude obyvatel. Prožíváme v Evropě dramatickou migrační krizi, ale Prahy se to co do počtu obyvatel nedotklo. Na stole jsou tři varianty, co se může dít. První je hodně konzervativní, že v zásadě během padesáti let nepřibude skoro nikdo, druhá počítá s nárůstem o 250 tisíc lidí, třetí varianta je nárůst 450 tisíc lidí. Ale vůbec nikdo neví, jakou to může mít tendenci. Parametr, pro kolik lidí město je, je přitom jedním z kritérií srovnání.

Dalším parametrem je životní styl. Jde o čísla, ze kterých vždycky vychází nejlépe Vídeň; stojí na tom, jak město vnímají lidé, kteří tam přicházejí. A pak je tu subjektivní vnímání. Třeba míra stresu.

Když bychom použili tento parametr, Praha na tom není úplně špatně. To se dá doložit i na objektivních věcech, jako je hluk. Lidé si hodně stěžují na hluk, ale Praha je na tom v porovnání s městy jako Milán nebo Tel Aviv docela dobře. Jenže zažité vnímání říká, že Praha je hlučná, a Češi jsou na hluk hodně hákliví, chtějí mít kolem sebe prostor, milují přírodu, rádi jezdí ven. Mimochodem – spolu s Ruskem a Finskem máme nejvyšší množství druhého bydlení, a tohle číslo od revoluce dokonce ještě mírně narostlo. Což je paradox – ve škole jsem vždycky učil, že touha po druhém bydlení, po chatě, má u nás tři důvody. Za prvé Sudety a levné nemovitosti. Za druhé frustrace z komunismu. A za třetí láska k přírodě.

Myslel jsem si, že po revoluci, když se začali všichni starat o kariéru, zájem o chalupaření opadne. On přitom ještě narostl, což město taky ovlivňuje.

Neo: Proč zájem neopadl?

Protože trendy, které vidíme ve světě, se k nám dostávají se zpožděním. Teprve teď se začalo odehrávat něco, co třeba právě ve Skandinávii, v Kodani, udělala už předchozí generace. Ne dnešní mladí, ale jejich rodiče. Ti masivně odmítli sen starší generace o bydlení v domcích za městem. Mají tam krásnou trať, která vede z Kodaně nahoru k shakespearovskému hradu Kronborg, železnice má velmi mnoho zastávek, od trati jdou domky, za nimi les, před nimi moře. Stavět se tam začalo už za první republiky, bydlet tam chtěl každý. Jenže všechny děti z těch domů se už nastěhovaly zpátky do Kodaně. Sexy a trendy je život ve městě.

Neo: A tohle se teď odehrává u nás? Začínají se vracet děti rodičů, co šli do satelitů za Prahou a zvolili zeleň + každodenní dojíždění?

V Čechách je všechno pozvolný proces, nestávají se tu věci nárazové, zlomové, jsme tak trochu mistři ve zprůměrňování všeho. Takže nečekejte, že pocítíte radikální změnu. Ale změna se určitě odehrává, což dokládá zvyšující se tlak na kvalitu veřejného prostoru, na kvalitu zeleně, veřejné dopravy. A je to důsledek toho, že víc lidí chce bydlet ve městě a očekává příjemnější prostředí.

Tenhle tlak může pomoci třeba i sídlištím. Vezměte si, kolik proroků už říkalo, jak ta sídliště špatně dopadnou. Jenže ona se stala úžasnou alternativou pro lidi, kteří jezdí každý víkend ven, na chalupu. Jsou na okraji Prahy, snadno se odtud vyjíždí, a pokud jsou na metru, jste hned v centru. Když město společně s investory chytře vyřeší, aby takové sídliště mělo co nejblíže obchod, školku, park, nabídne lidem zázemí, tak to bude fungovat.

Neo: Zmiňoval jste, že Prahu české chalupářské nadšení velmi ovlivňuje. Jak ji ovlivňuje?

Někde bydlíte. Máte u toho nějaký park a kavárnu, kam všichni chodí a dávají si to kafíčko. V Berlíně je to úplně typický obrázek, podobné parky jsou o víkendu plné, i tatínkové se naučili zajít si tam vypít kafíčko. A díky tomu kafíčku máte nad celým prostorem sociální kontrolu. Ale pokud je taková kavárna přes sobotu, neděli prázdná, tak časem to kafíčko zanikne. Park se přestane udržovat a vznikne z toho nepříznivý prostor. Je to prosté: Jako se musíte každý den česat, i město vyžaduje každodenní obhospodařování lidmi.

Neo: Takže v důsledku chalupaření se nestaráme o tyhle plácky?

Také to může být tak, že je lidi prostě nechtějí. Stalo se mi mnohokrát, že jsem mluvil s nějakým developerem a ten mi říkal: „Chtěli jsme tam udělat školku, ale lidi to odmítli, že tam budou křičet děti.“ To se stává. Pokud není poptávka, nemůže taková věc fungovat.

Neo: Mluvíte o křiku dětí, prve jste hovořil obecně o háklivosti Čechů na hluk. Proč jsme na hluk tak přecitlivělí?

Nevím (směje se). Nebo jinak – na tom není nic špatného, hluk je nezdravý, je v pořádku dávat si na to pozor. Jen chci říct, že když jedete do Itálie nebo do Anglie a vidíte, kolik domů stojí přímo nad železnicí nebo u dálnic, je jejich množství na první pohled překvapivé.

S hlukem se dá bojovat, jsou cesty, jak se s tím popasovat. Ať už je to třeba bloková zástavba 19. století, nebo dnešní stavby, kde do rušnější ulice položíte obýváky a do dvora ložnice. To vám umožní zabydlet hlučnou ulici. Protože hluk je zároveň život.

V Curychu jsem si všiml, že je ve městě hodně čtvrtí se značkou 30 kilometrů v hodině. Když zpomalíte auta, hluk se významným způsobem sníží. Nefunguje to tam, kde jsou velké dopravní pohyby, ale jsou lokality, které leží mezi většími ulicemi, a tam to hluk radikálně sníží.

Neo: Představa, že by politici sáhli řidičům na jejich padesátku v obcích, je ovšem v Česku dost nereálná. I snížení z šedesátky trvalo roky a byl to velký boj.

Vy přemýšlíte plošně. Ale i v Curychu je třicítka jen v obytných zónách, rychlost se přeci dá snížit jen někde.

Neo: Na druhou stranu pak roztříštěnost v rozhodování vede k tomu, že nevíte, kde v Praze můžete parkovat. Někde zóny pro rezidenty jsou, jinde nejsou. A tam, kde nejsou, teď řeší, že jim tam parkují řidiči ze čtvrtí, kde jsou.

To jsou nahodilá, rychlá rozhodnutí, kdežto my se bavíme o architektuře. A věci v architektuře a stavebnictví trvají strašně dlouho, roky. My teď řešíme, jak pracovat s hlukem inovativním, rozumným způsobem, aby nové stavby přispěly k obytnosti města. Víme, že už nemůžeme stavět bloky jako v 19. století, kdy jezdili ulicemi koně a nebyly potřeba garáže,ale i tak chceme návrat k přirozené urbální struktuře ulic a náměstí.

Znovu vezmu příklad z Berlína. Mí známí se z něj vrátili a byli nadšení, jak si jejich děti někde hrály v parku a oni si seděli na kafi. Nechal jsem si ten park ukázat a zjistil jsem, že to byl maličký plácek. Bývalé náměstíčko, kde bylo několik stromů, nějaké čvachtátko pro děti,kolem čtyři kavárny. Ale když mi to známí popisovali, pamatovali si to, jako by ten park byl velký málem jako Stromovka. Takhle to funguje: pokud jste pečliví v navrhování veřejných prostor, lidé to ocení. Mimochodem, je to něco, o co se na IPR snaží Kancelář veřejného prostoru.

Neo: Teď myslíte třeba Malostranské náměstí, kde se zrušilo po desetiletí zavedené parkoviště a teď jsou tam židle a stolky na odpočinek?

U Malostranského náměstí se řešila otázka, jestli je správný názor, že jde o historické náměstí. Přiklonila se k němu porota, když vybírala návrhy, jak s prostorem naložit. Historické náměstí znamená, že to vždy bude kamenné náměstí převážně beze stromů. Ten jeden, co už tam je vysazený, nepochybně zůstane, nikoho ho nehodlá kácet, i naše lavičky a židličky jsme pod něj umístili.

Ale v nově navržených souborech mohou být náměstí nebo společné prostory hodně zelené. Jako ta zmiňovaná berlínská náměstí – jsou to vlastně středně velké parky, v parterech okolních domů je spousta aktivit, obchody, kanceláře, bydlení, pokaždé nějaké menší kafe.

Neo: Říkal jste, že kavárna je formou sociální kontroly. Co jste tím myslel?

Kavárna zdaleka není jen o tom, že se tam chodí vypít káva, je to jeden ze zdrojů kontroly daného prostoru. Je v ní někdo, kdo se o to stará a důvěrně zná prostředí. Díky tomu už třeba ví, že tamten člověk je trochu divný. Lidi se tam setkávají, znají se, posilují sociální vazby. V Praze máme problém s tím, že současný územní plán navádí investory hrát si jen na svém písečku. Soustředí se „dovnitř“, na svůj blok, na svůj záměr, ale nepropojí ho s tím, co stojí okolo. Může to být třeba architektonicky pěkný plán, ve kterém máte i školku a obchod. Jenže je to obehnané komunikací a stane se z toho ostrov sám pro sebe. Každé město má přitom být postavené na vzájemných vztazích.

Pěkným příkladem, kde to dokonale funguje, je Barcelona. Barcelona z 19. století, to je vlastně čtvercová síť. Město se dlouho nesmělo rozrůstat, kvůli obavám ze vzpoury Katalánců se nesmělo stavět za hranicemi města. Když toto omezení padlo, byla tam nakumulovaná obrovská energie – finanční i podnikatelská. A velmi rychle vznikla moderní Barcelona, která stojí na jednoduchém principu velkých bloků. Je to strašně schematické, a když se na to podíváte na mapě, musíte si myslet, že je to nuda a žádný život se na ulicích odehrávat nebude. Jenže ve skutečnosti jsou ty ulice úžasné. Každá je jiná. V každé jsou trochu jiné aktivity. Teď se tam snaží omezovat dopravu. Čtverce spojili do několika superbloků, kolem nich dopravu podpořili, ale uvnitř ji zklidnili. Rázem máte zase víc obytného prostoru.

Tím chci říct, že v Praze nevolám jen po romantice a křivolakých uličkách. Může se tu stavět – jako v Barceloně, v Berlíně – docela drsná struktura. Pokud ale prostor šikovně poskládáte a vyřešíte dopravu, může to krásně fungovat.

Neo: Drsná struktura v Praze? Jde to dohromady?

Myslíte na centrum města, ale my nemáme problém v centru. Díky tomu, že Praha vlastně nebyla vybombardovaná a vždycky byla krásná, mohla žít z podstaty. Potřeba starat se byla desetiletí poměrně malá. Když někdy někdo něco kritizoval, prostě se mu řeklo: „Ale Praha je krásná“. Což je pravda, ale mezitím bydlí 40 procent lidí na sídlištích. A v centru, které je krásné, nebydlí skoro nikdo.

Takže když mluvím o developerské výstavbě, mám na mysli to, co se může odehrát na Smíchově nebo na Žižkovském nádraží. Nemusí to být neuvěřitelně krásné, nemusí to být festival tvarů a nápadů, může to být docela obyčejný, jednoduchý obytný prostor. Který bude zajímavý v tom, jak si ho promění lidi, kteří tam budou žít a něco dělat.

Neo: Říkáte, že nepotřebujeme festival tvarů. Ale nezdá se vám, že nějaká převratná moderní stavba Praze chybí?

Mezi rozumnými architekty je sdílená teorie, či poznání, že město není a nemůže být složené ze soch. Tedy jen z domů, které jsou tvarově zajímavé. V historii tyto „sochy“ představují budovy jako kostely, divadla, muzea. Jsou kořením města. Ale stejně jako jídlo nemůže být celé prokořeněné, protože by se nedalo jíst, tak i město musí mít koření přiměřeně. Má mít jednoduchý, čitelný, veřejný prostor a určitě zajímavé, ale ne tvarově přehnaně zajímavé obytné domy. Architektonicky významnější by měly být veřejné budovy v místech, kde chcete zvýraznit význam daného prostoru.

Pokud by bylo město postaveno jen z úžasných křivolakých domů, bude to průšvih. To už víme, jsou příklady z takových těch mírně diktátorských režimů v bývalých sovětských republikách, kam se pozvali strašně slavní architekti, ti naskládali různé domy a ve výsledku to je až k smíchu. Není to přirozené, není to obyvatelné.

Neo: V čem spočívá obyvatelnost?

V kultivované obyčejnosti, protože „cultura“ značí to, co je třeba pěstovat. To je celé. A přitom je to fakt složité vysvětlit, protože lidé očekávají festivaly nápadů, a ono to vlastně festivaly nechce.

Konec 1. části rozhovoru. Druhý díl, o zbytečných stavbách, naleznete zde ».