Proč Kratochvílová soucítí s ruskými atlety: Pro mě byl bojkot her v Los Angeles tragédií

Třiatřicet let drží světový rekord na běžecké osmisetmetrové trati, dosud ji žádná žena nedokázala překonat. Slova o dopingu vždy odmítala: Všechno jsem si vydřela. Novináři, kteří o mně tohle psali, v životě nepřijeli na jediný můj trénink, říká. V druhé části osobního rozhovoru, který legendární atletka Jarmila Kratochvílová poskytla redakci Neovlivní.cz, vzpomíná, jak se cítila, když nesměla odjet na olympiádu do Los Angeles. Jak plánovala stát se pošťačkou. Nebo učitelkou v mateřské škole. A mluví také o jednom nesplněném snu.

Tréninky Jarmily Kratochvílové, to byla řehole. V součtu naběhala stovky a stovky kilometrů ročně. Běhala se zátěží ve vodě. V oranici. Na štěrku. Za jediné dopoledne třeba osmnáct třístovek. Posilovna. Za rok dokázala navzpírat 750 tun. A s odstupem let si o sobě čte, že jistě musela dopovat. Což opakovaně odmítá.

Ovál ve Vydrantech. Tady je Jarmila Kratochvílová doma. Foto: Simona Holecová, Neo

Ovál ve Vodrantech v Čáslavi. Tady je Jarmila Kratochvílová doma. Foto: Simona Holecová, Neo

“Víte, spousta novinářů, kteří o mně psali v době, kdy jsem závodila, nikdy neviděli jediný můj trénink. A stejně tak novináři, kteří o mě psali až potom, co jsem skončila. Nikdy nikdo nepřišel na stadion, neviděl tu několikaletou denní přípravu. Sednou si a napíší: ‚Jak je to možný, aby takhle zaběhla bez dopingu? To není možný.‘ Já si to přitom tvrdě odpracovala,” posteskne si během rozhovoru Jarmila Kratochvílová, trenérka mladých atletů v Čáslavi.

Mimochodem, za svou práci nedostává zaplaceno, klubu chybějí peníze. Kratochvílová pobírá důchod a na stadionu pracuje každý den prostě … z lásky k atletice. (Ač přiznává, že si už sama hledá výmluvy, aby se běhu vyhnula. Ale o tom až o pár odstavců níže.)

Rozhovor, který redakci poskytla, je obsáhlý. Rozdělili jsme ho proto do dvou částí. Tu první z nich, v níž vzpomíná především na svůj rekordní den v Mnichově, naleznete zde ».

Neo: Co všechno musí člověk podstoupit, pokud se chce stát špičkovým atletem?

Přichází to postupně. Jak se člověk dokáže vypracovat, aby mohl trénovat víc a víc. U mně to bylo tak, že se každým rokem ve všem něco přidávalo, vymýšlelo, zlepšovalo. Musela jsem se naučit spoustu věcí. Také to, co smím, nebo nesmím dělat. Na začátku jsem si třeba nepřevlíkla zpocené tričko. Nebo jsem se po tréninku napila studené vody. Pak už jsem věděla, že to dělat nemůžu. Třeba – bylo před mistrovství světa. A my máme u nás v Jeníkově před domem rybník. Všichni moji synovci a neteře mi tehdy říkali: Je třicet stupňů, pojď se s námi koupat! Věděla jsem, že jít nemůžu. Co kdybych se prostydla. Když jsem přijela do města, do Čáslavi, věděla jsem, že nemůžu jít do kina, protože je tam spousta lidí, kteří můžou být nemocní, mít rýmu, kašel.

Takže není to jen o tréninku, ale i o věcech, které jsou okolo. Mladí to dnes neřeší. Chvilku odtrénují, ale pak mají tolik aktivit na rozptýlení, že je to šílený.

Neo: Vidíte, ale když si čtu rozhovory s někým z našich současných reprezentantů – třeba s Gabrielou Koukalovou – tak tam přesně o tomhle odříkání „žádné kino kvůli rýmě“ mluví taky.

To už jsou lidi, kterým je dnes přes dvacet, pětadvacet. Ti to mají v hlavě srovnané. Ale šestnáctky, sedmnáctky, to je jiné. Jdu s holkama do posilovny a než začneme, na švédské bedny postaví pět mobilů. S tím nic neudělám. Mě by trenér zabil. Samozřejmě, tehdy mobily nebyly, ale mluvím obecně o jakési soustředěnosti na věc.

Taky mě netěšilo běhat. Na začátku

 Neo: Dá se motivace vypěstovat, pokud ji v sobě dítě nemá? Nebo pokud nemá rodiče, co touží po olympijském vítězi a podřizují tomu vše?

Dá. Sama jsem pocházela z absolutně nesportovní rodiny. Ani moji rodiče, ani moje sestry, sestřenice – nikdo nikdy nesportoval. Ale dá se to. Mě to totiž na začátku taky moc nebavilo. Začala jsem vlastně dost pozdě, až když jsem přišla na gymnázium do Čáslavi, ve druhém ročníku. Dneska by to bylo pozdě.

Netěšilo mě to, ale časem se to nějak zlomilo. Přijdou první menší úspěchy. Pak chcete trošku víc. A víc tomu musíte taky dát. Spoustu věcí hodit za hlavu. Akceptovat, že mladí, kteří nesportují, jdou tam a tam a tam a vy ne. Musíte to překonat.

Neo: Já se vlastně ptám, jak se dá vypěstovat tvrdost vůči sobě samému. Protože sport prostě bolí…

Jarmila Kratochvílová

• Bývalá elitní běžkyně na krátkých a středních tratích. Je držitelkou nejdéle platného světového rekordu, čas 1:53,28 zaběhla v Mnichově při závodě na 800 metrů. Drží také tabulkově druhý nejlepší čas z běhu na 400 metrů.
• Přehled jejich sportovních úspěchů je úctyhodný: Je čtyřnásobnou halovou mistryní Evropy v atletice (3x na dráze 400 m, 1x na dráze 200 m). Dvojnásobnou mistryní světa (zlatá za běh na 400 m i 800 m). V letech 1981 a 1983 byla vyhlášena nejlepší sportovkyní ČSSR; byla rovněž zvolena nejlepší sportovcem Evropy. V roce 2013 jí prezident Miloš Zeman udělil medaili Za zásluhy.
• Pochází z Golčova Jeníkova, kde dodnes žije obklopená širokou rodinou. Sama se nikdy nevdala, je bezdětná.
• Narodila se v lednu 1951, na gymnázium chodila do nedaleké Čáslavi. Celou sportovní kariéru spojila s trenérem Miroslavem Kváčem.
• Jako trenérka vychovala dvě atletky, které se probojovaly do světové běžecké špičky. Hanu Benešovou a Ludmilu Formanovou. „Dokázala mě neskutečným způsobem motivovat. Ona byla hnací motor,“ přiznala dvojnásobná mistryně světa Formanová, když v roce 2007 ukončila kariéru. „Můj definitivní odchod určitě nesla těžce. Byly jsme spolu dvacet let… V oddíle teď má mladé talenty, ale než je vychová, tak to může trvat dalších deset, patnáct let.“

Bolí hrozně. Hrozně.

Neo: A jak se teda naučíte být na sebe pes? Zvlášť, když to nebere konce? Den po dni?

Právě tím, jak roky běží. Jak postupuje čas, postupuje trénink, a posouvá se i vůle a motivace. Vůle se pěstuje na trénincích. Když jsem měla tréninky u nás v Jeníkově, ne tady v Čáslavi s trenérem, šlo většinou o běhy, u kterých nemusel být. Trenér už věděl, že mi může věřit, že tréninkovou dávku splním. Ale to víte, že bych si bývala mohla říct: Ježiš, dneska sněží a já mám jít běhat. A to tehdy byly sněhy, ne jako dneska! Ale šla jsem. Nebo mi maminka říkala: ‚Podívej se, jak prší, kam jdeš, budeš nemocná.‘ Ale já jsem šla. Sama jsem poznala, že se ve mně něco zlomilo, že si už prostě neumím říct: ‚Vždyť tu trenér není, a když mu řeknu, že jsem to odběhala, tak to nepozná.‘ Uvědomila jsem si, že bych mu nedokázala lhát. Radši jsem to šla udělat.

Takže ano, dá se to zlomit. Ale v dnešní době musí hodně pomoci rodiče. A škola, i když tam ty tělocviky nestojí za nic. Ideálně, když se dítě dostane do sportovního oddílu. Musí se naučit mít sport rádo. Zažila jsem, když to člověk nemá rád, a pak tu dřinu neskousne.

A samozřejmě – trenér. My jsme se s trenérem vypracovali sami na sobě. On jako trenér, já jako závodnice. Já jsem se učila od něho, on zákonitě ode mě. Byla jsem takový trénovatelný typ, já odtrénovat chtěla. Vzpomínám si, že, že jsem mu třeba říkala: ‚Ještě bych si možná tři úseky přidala‘. V té době byla mou největší konkurentkou Němka Marita Kochová a já měla vždycky v hlavě, jestlipak teď někde v Německu neběžela na tréninku o nějaký úsek víc? Takže když jsem ještě mohla, přidala jsem si. Ale někdy jsem trenérovi řekla, že už fakt nemůžu. A on věděl, že to tak je, že bych mu nelhala. Tohle dnes u mladých někdy nepoznám.

Když už trenér dostane závodníka, který je ochoten trénovat podle plánu, musí mu správně namíchat tréninkový plán. Musí vědět, kolik je v týdnu potřeba tréninků rychlosti, délek, výběhů kopců, kolik tam musí být navzpíraných tun, je to alchymie. A jak postupujete, je to těžší a těžší a horší a horší.

Jakmile si jednou sáhnete na větší medaili – a mně se to podařilo až na olympiádě v Moskvě v roce 1980 -, pak už chcete. Ale také se vám může stát, že třeba čtyři roky trénujete a najednou holt někdo řekne: Vy na tu olympiádu do Los Angeles nepojedete.

A pak řekli: Na olympiádu nejedete

Neo: Narážíte na rok 1984 a bojkot olympijských her v USA od socialistických zemí.

To byla tragédie. Protože na olympiádu se člověk nepřipraví za dva, za tři, ani za čtyři roky. To je mnohaletá práce. A pak někdo řekne: Nejedete.

Hodně jsem prožívala, když se řešila účast Ruska. Nakonec odsouhlasili, že ruští sportovci pojedou, ale atleti a vzpěrači nesmí. Přitom mezi atlety – a o tom jsem skálopevně přesvědčená – je strašně moc lidí, kteří jsou v tom nevinně. Někteří v tom dopingu určitě jeli, ale jiní na sto procent ne.

Já jsem to zažila z druhé strany. Nám řekli: Nejede se, je bojkot. A vy před sebou vidíte další čtyři roky naplněné strašnou dřinou, než bude další olympiáda. Dennodenní prací. Ať sněží, prší, jsou Vánoce, jdete na trénink s vidinou, že bude ta olympiáda. A to vám nemusí vydržet zdraví.

Už jsem to říkala, ale na zdraví skutečně hrozně záleží. Já jsem ke konci své kariéry měla operaci Achillovy šlachy, ale jinak vůbec nic. Ani teď nemám žádné velké zdravotní problémy – s koleny, s kyčlemi, vůbec. A to mi všichni, kdo viděli moje tréninky, nebo četli mé tréninkové deníky, říkali, že uvidím, až skončím, jaké budu mít zdravotní problémy. Musím to zaťukat, vážně ne. Pár drobností, běžné věci spojené s věkem, to jo. Ale že bych něčím trpěla v důsledku toho, jak tvrdě jsem trénovala a závodila, to ne.

Neo: Po tom bojkotu OH v Los Angeles – neříkala jste si, že než se další čtyři roky dřít, můžete se na to vykašlat?

To jo. Byla jsem na sto procent přesvědčená, že v Los Angeles ukončím kariéru. Rok předtím jsem vyhrála tři medaile na mistrovství světa. Dlouho jsem u sportu vydržela, dlouho jsem čekala na úspěch a myslela si, že bych právě na olympiádě mohla skončit. Vždycky jsem si přála udělat to na velkém závodě. A když to nebylo možné, přemýšlela jsem, co dělat. Skončím? Ztratím najednou úplně všechno, co jsem měla tolik ráda? Tak jsem si řekla, že dokud to ještě půjde a zdraví bude, budu pokračovat. Závodila jsem další tři roky.

Skromná, otevřená. Jarmila Kratochvílová. Foto: Simona Holecová, Neo

Skromná, otevřená. Jarmila Kratochvílová. Foto: Simona Holecová, Neo

Pak jsem ale měla ten problém s Achillovkou. Po operaci jsem začala docela brzo trénovat, ale jak máte na něčem problém, různě si ulevujete. Já jsem ulevovala noze, špatně držela záda a udělala si problém se zády. Trenér mě tehdy přemlouval, ať ještě vydržím, že olympiáda už je blízko a že tentokrát se na ni určitě pojede. Tři čtvrtě roku před OH jsem ale řekla dost. Konec.

Mohla jsem být pošťačkou

Neo: Neměla jste strach, takhle změnit život? Přeci jen, do té doby jste všechno podřídila běhání.

Já jsem ještě po škole chvíli pracovala u nás v Jeníkově v takové továrničce jako účetní. Pak mi trenér – bylo to někdy v roce 1984 – řekl: ‚Ty sice máš ekonomickou školu, ale přeci nebudeš někde v kanceláři. Jsi zvyklá pořád někde lítat, mít prostor.‘  Sama jsem si myslela, že až skončím, půjdu někam do mateřské školky, s dětmi mě to vždycky hodně bavilo. Anebo dělat pošťačku, protože tam taky pořád někde lítáte, jste venku.

Neo: Pošta doručená Jarmilou Kratochvílovou, to by bylo asi expres rychle.

Trenér mi tehdy řekl, ať začnu studovat a udělám si trenérskou školu. Začala jsem, v roce 1988 jsem školu dodělala a začala tady trénovat. Sice to bylo… Tady nebyly peníze a nejsou peníze na placení trenérů, ale věděla jsem, že to je můj život. Že nemůžu dělat nic jiného. I po skončení kariéry jsem ještě dva roky každý den běhala. Ne kvůli linii, nebo něčemu takovému, ale kvůli tomu, že jsem pořád měla sport ráda. Běhala jsem proto, že mi to chybělo. A udělala jsem dobře i ze zdravotních důvodů.

Neo: Ještě běháte?

Měla bych, ale neběhám. Svádím to na to, že nemám čas. To je taky blbost. Mám čas. Ale když si můžu těch dvacet minut vyšetřit, radši si najdu nějakou jinou práci a zdůvodňuji si, že ji musím udělat. Nemusím, je to výmluva. Měla bych běhat, i kvůli zdraví. A navíc si člověk vyčistí hlavu.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Davidem Koubkem, reportérem z Ria: O trochu jiné olympiádě
» S Petrem Sýkorou: O Dobrém andělovi a chuti pomáhat
» S Petrem Uhlem: Účtování s levicí a hledání pozitiv na Putinovi
» S klimatologem Alexanderem Ačem: O Evropě za 20 let
» S Milošem Rejchrtem: O chybné snaze sjednocovat i strachu z věčnosti

Neo: Ještě k ruské (ne)účasti na olympiádě. Povězte, máte pochopení pro sportovce, kteří nějakou zakázanou látku vezmou? Že prostě tak moc chtějí vyhrát a ono to nejde, jsou to třeba sprinteři v éře Usaina Bolta… Dá se to pochopit?

Je to hrozný risk. Jsou mraky dopingových kontrol, už za nás jich byly mraky. Vy byste chtěla trénovat ve strachu, že na vás přijdou? Přijít můžou kdykoli. Zavolají vám. Jakmile zvednete telefon, na dopingovou kontrolu musíte. Těžko to riskovat. A zmizet? Někam odjet? My, kteří jsme trénovali jenom v Nymburku, nebo v Jablonci, kam bychom bývali mohli zmizet, aby nás nikdo nenašel?

Vyplňovaly se takové papíry, kam člověk vypsal, kde každý den bude. To funguje i dnes. Kontrola přesně ví, kde vás najde.

Na druhou stranu, je asi mnoho prostředků, které mohou fungovat jako doping, mohou člověku pomoci, ale jako doping se zatím nevedou. Stejně, jako se vyvíjejí dopingové laboratoře, vyvíjejí se i léky. Lidi v tomhle oboru jsou hrozně chytří, mohou kdekoli cokoli vyrobit, může to sportovcům pomoci se třeba rychleji zregenerovat.

Neo: Čili jinými slovy, vývoj preparátů je rychlejší než systém kontroly.

Já třeba nepochopím, když čtu, že před čtyřmi roky na olympiádě byly vzorky závodníků v pořádku. Ty vzorky se uchovávají. Teď se k nim laboratoře vrátily a vzorky v pořádku nejsou. Jak to? No protože se zlepšují dopingové laboratoře. Vyvíjejí se přístroje. Všechno jde strašně dopředu.

Ale podle mě pořád platí, že pokud člověk nebude zdravý, nebude dřít a nebude mít kolem sebe zázemí, může se cpát, čím chce, a stejně to nedokáže. Musíte tak strašně chtít, strašně moc věcí hodit za hlavu, že … do toho jen tak někdo nepůjde.

Vždycky říkám, že čas od času se narodí výjimečný člověk, který tohle všechno má. Který má zdraví, lásku, zázemí, teď k tomu přibyly nesmyslné peníze…. Já mám světový rekord, za který jsem dostala tři tisíce korun. To bylo všechno.

Neo: Startovala jste vy vedle někoho, o kom se říkalo, nebo vědělo, že bere?

Nemyslím, že bych to v té době věděla. O ruských sportovcích se vědělo, jak jsou vychovávaní k tomu, že musí být za každou cenu první, ale nepamatuji se, že bych to nějak víc řešila.

O nesplněném snu

Neo: Ještě mi povězte: Před lety jste v jednom rozhovoru řekla, že máte sen – podívat se do Keni na přípravu Keňanů někde na náhorní plošině. Povedlo se vám si ten sen splnit?

Bohužel. Na to nejsou peníze. Ale šíleně by mě zajímalo moci chvíli sledovat, jak trénují. Představuji si, jak vyběhne skupina sedmdesáti lidí – těch hubeňounkých běžců – s jedním trenérem a všichni trénují stejně, všichni k tomu mají předpoklady, žijí v těch výškách, mají červené krvinky úplně jinde než Evropané… Četla jsem o některých hvězdách, které závodí, jak musely běhat dvacet kilometrů na poštu. Nebo kilometry ke studni pro vodu. Tam asi každý černý kluk, který sedí někde na stráni, by u nás na tréninku byl hvězda.

No – byl to takový sen. Můj život je tady. Teď se dívám na olympiádu. Já to sleduji s podobným potěšením, jako když jde někdo do divadla nebo na koncert a má z toho obrovský zážitek. Zážitek mám stejný.


Kratochvílová a doping

• V létě 2006 byla Jarmila Kratochvílová nepřímo obviněna deníkem Mf Dnes z užívání dopingu. List tehdy zveřejnil článek s titulkem „Krásná pohádka o světici“, ve kterém autor, doyen sportovní žurnalistiky Václav Pacina napsal: „Snad lze věřit tomu, že Kratochvílová nevěděla, jaké látky jí píchají do těla. Je možné, že Kváč jí nesvěřoval všechno. Máme podlehnout dojmu, že uprostřed dopingové záplavy, kdy na sportovcích stát vyžadoval podrobit se anabolické kúře, existovalo neposkvrněné stvoření, světice, vymykající se falešnému světu?“

• Kratochvílová i trenér Kváč se proti textu ohradili, opakovaně odmítli, že by sportovkyně užívala zakázané látky. „Podrobila jsem se celé řadě testů nejen v naší zemi, ale také na mezinárodních mítincích a šampionátech. Vždy s negativním výsledkem,“ napsala tehdy Kratochvílová. A dále: „Cestu zakázaných prostředků bych nikdy nezvolila. Dopingové látky mohou zvýšit výkonnost. Psaní o tom bulvárním způsobem prodejnost periodika. Oboje považuji za pokleslé.“

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on TwitterEmail this to someone


Simona Holecová

Šéfeditorka Neovlivní.cz. Novinařině se věnuje od roku 1997 - v reportérském oddělení Mf Dnes, Hospodářských novin a online deníku Aktuálně.cz, kde působila devět let jako šéfeditorka. Před příchodem do DeadLineMedia pracovala v Mf Dnes jako vedoucí editorů a regionálních redakcí.


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít