Znovu ve studené válce. A prohráváme

Euroatlantická civilizace vyhrála studenou válku s totalitním blokem SSSR a jeho satelitům díky přednostem a vyšší konkurenceschopnosti, které přináší demokratické uspořádání společnosti. Po uplynutí čtvrt století jsme se ocitli opět v situaci podobné studené válce. Tentokrát je vedena na úrovni propagandy a tuto formu studené války zatím zjevně prohráváme.

Demokraticky smýšlející lidé jsou znepokojeni, znechuceni a pobouřeni. V dnešní zkratkovité a uspěchané době jsou novináři a publicisté nuceni jen popisovat patologické jevy a vnější příznaky společnosti: Značné materiální ztráty, mrhání zdroji a prostředky vedoucí k poklesu životní úrovně mnohých pro bohatství nemnohých, obrovské ztráty na životech, vraždy novinářů a politiků, kteří chtějí odhalit pravdu a nesmírné utrpení milionů lidí. Poněkud stranou pozornosti zůstává extrémní růstu všeobecné nenávisti, která prakticky znemožňuje konstruktivní dialog a hledání nezbytných kompromisů pro budoucí soužití. Jde o příznaky a důsledky nemocné společnosti. A nejen té v posttotalitních zemích. Onemocnění lze účinně léčit jen po stanovení správné diagnózy a po odstranění příčin, které k onemocnění vedly.

Pro pochopení současné situace je nezbytný pohled z většího odstupu. Exponenciální růst produktivity způsobený technickým pokrokem začátkem XX. století nebyl provázen pokrokem v oboru sociologie a politologie a tak nikdo neřešil formy optimální koexistence zemí s odlišným stupněm industrializace a odlišným přístupem k surovinovým a energetickým zdrojům. Vztahy mezi velmocemi byly postaveny na konkurenci a válka byla stále považována za legitimní pokračování politiky. V první světové válce proti sobě stály země, kterým vládli příbuzní. V živočišném světě vede soupeření k přirozenému výběru podle Darwinovy teorie. V lidském světě to platilo do té doby, než technika umožnila hromadné vraždění lidí s dosud nevídanou produktivitou. Církve, které vznikly jako nositelé morálky a etiky, se staly institucemi pečujícími o posílení vlastní instituce a sloužily moci. Žehnaly zbraním na obou stranách konfliktu. Lidé, kteří již nechtěli být pouhým kanónenfutrem hledali záchranu v náhradních ideologiích. Tak se dostal k moci bolševizmus a poté nacizmus a fašizmus. Všechny postavené na zlu a nenávisti.

Absence morálky a etiky ve vztazích mezi národy a státy, stav, který poprvé veřejně obhajoval britský premiér Benjamin Disraeli, způsobil dramatický vývoj, kdy nejprve Německo a poté i další velmoci pomohly v Rusku k moci bolševikům. Naplnili tak Leninův bonmot o buržoazii, která s potěšením prodá provaz, na kterém pak bude sama oběšena. Následovala občanská válka, kde proti většině, obelhané bolševickou propagandou, stála myslící menšina. Zcela zákonitě prohrála. Západní demokracie kalkulovaly, že tento utopický experiment povede ke krachu a chaotickému rozpadu Ruska, na kterém bude možné profitovat ovládnutím zdrojů surovin. Podcenily ale možnosti bolševické ideologie, která disponovala řadou geniálních bezprecedentních zloduchů bez zábran. A tak nastal zrůdný proces, kdy byli eliminováni v koncentračních táborech GULAG a hromadně vyvražďováni lidé schopní samostatného myšlení. Cílem bylo vytvořit amorfní ovladatelnou masu, která měla sloužit k podmanění zbývajících 5/6 souše. Tento proces, který trval 3/4 století vytvořil velice zvláštní společnost, která brala lež a násilí jako samozřejmost a přijala vztahy obvyklé ve zločineckém světě. Projevilo se to i na používaném slovníku a uplatnění metod, které umožňovaly přežít. Západní společnost získala určitý vhled z Orwellova díla, které ale považovala za nadsázku. Realita byla naopak mnohem horší. I přes stratocidu intelektuální elity se rodily nové silné osobnosti. Ty nalezly uplatnění buď v systému moci a jeho elity – KGB, nebo v kriminálním světě.

Gorbačevův pokus o perestrojku a implantaci lidské tváře zločinné ideologii, inspirovaný jeho spolužákem Dubčekem byl utopií. Pomohl však názorně ukázat, že se říše postavená na lži zhroutí, pokud se lidem dostanou pravdivé informace. Západní demokracie ale v roce 1991 opět promarnily příležitost, kdy lidé opojení svobodou po porážce bolševického puče GKČP věřili, že jim “západ” pomůže vybudovat funkční demokratický systém a Rusko se tak stane součástí evropské civilizace. Poradci z demokratických zemí se ale zajímali jen o dosažení co největšího zisku v chaotickém prostředí, které k tomu dalo unikátní příležitost. A tak se opírali o kreativní vrstvu jak ze silových struktur ale zejména o tu z kriminálního světa. Rozkradenou zemi to přivedlo k bankrotu a tak se dostal k moci Putin.

Dokud spolupracoval s ekonomy, podařilo se mu radikálně zvednout životní úroveň obyvatelstva a získal tím podporu a popularitu. Poté co mu vzrostlo sebevědomí, odpoutal se od ekonomů a obklopil se kolegy z KGB. Jejich specifický způsob vidění světa je přiměl k vytvoření agenturní sítě – nové střední třídy, která ovládala státní správu, soudnictví i zákonodárce. Selekce neprobíhala tak jako v demokratických zemích, kde uspějí nejnadanější, nejvzdělanější a nejpracovitější. Zde byla hlavním a leckdy jediným kritériem naprostá loajalita k nadřízeným. Pojmy “vertikála moci” a “suverénní demokracie” by udělaly radost Orwellowi ale dokázaly zničit zbytky kreativity a přivedly k totální devastaci hospodářství. Systém přežíval jen díky exportu surovin. Inteligentnější příslušníci střední třídy a většina elity nevěřila v dlouhé trvání tohoto státu a tak zintenzivnila jeho rozkrádání a systém úplatkářství. Začali si budovat svá “nouzová letiště” či Noemovy archy v zahraničí.

Značná část nerozkradených prostředků byla nasměrována do sofistikované propagandy, aby se tento beznadějný systém udržel co nejdéle. Tato propaganda je organizována s dokonalou znalostí mentality a životních zkušeností obyvatel postsovětského prostranství. Navazuje na osvědčené metody ČK, KGB, FSB, postavené na dokonalém využívání negativních stránek lidské psychiky. Střední třída ji s velkým osobním nasazením podporuje, protože se má tak jako nikdy předtím. Nižší vrstvy společnosti mají stále přiživovanou obavu z jakýchkoli změn, protože je dosavadní zkušenosti učí, že na ně vždy doplatily. Množství spáchaných kriminálních činů a zločinů vládnoucího klanu odřízlo cestu k demokracii, protože ta by znamenala nejen zbavení nezasloužených privilegií ale trestní stíhání celé “vertikály moci”. Praktická zkušenost z bankrotu divokých devadesátých let je v živé paměti a je propagandou vydávána za důsledek prohnilého západního kapitalizmu a zvrhlé demokracie.

Mimo Ruskou federaci žije cca 35 milionů Rusů a tak se objevila myšlenka využít jejich “měkké síly” v zájmech současné vlády. Prezident RF podepsal 21. 7. 2001 Koncepci podpory krajanů RF v zahraničí. Po celém světě vznikl systém Koordinačních rad krajanů RF a “profesionálních krajanů”. Pro mnohé je to příležitost zvednout se z marginality. Většina emigrantů se ale drží v jistém opatrném odstupu. Nedůvěra části většinové společnosti v zemi jejich pobytu způsobuje jistou uzavřenost této komunity. V ČR jim nabízí spolupráci zejména uskupení složená zpravidla z bývalých prominentů, nostalgujících po předchozím totalitním režimu. Jedná se o následovníky bývalého SČSP, Ústav slovanských strategických studií, Vyvadilovy Přátelé Ruska v České republice, Haló Noviny, Klub Rudé armády, Youth Time International Movement, navázané na Rhodské fórum “Dialog civilizací” Aeronet, a nespočetné další. Spojuje je kritika “západní demokracie” a nenávistný postoj k pokusům Ukrajiny, vymanit se ze sféry vlivu Moskvy. K podpoře Putinova autoritářského systému, směřujícímu k diktatuře a obnově SSSR vede podstatnou část ruskojazyčné komunity v zahraničí přirozená potřeba obhájit svou původní vlast, život svých předků a jejich nesmírné utrpení a oběti. Nechtějí být vnímáni jako příslušníci podřadné rasy, jak je jim občas předhazováno. Postsovětská propaganda proto využívá osvědčené klišé: “Neváží si nás, protože se nás přestali bát” nebo “Demokracie je diktatura většiny” Je to rudiment deformovaného uspořádání systému hodnot, vlastní produktům sovětské výchovy. Proto se propaganda zaměřená na postsovětský svět a evropský svět liší zaměřením i argumenty. Existence této propagandy je logickým výsledkem současné situace Putinova režimu. Za mnohem závažnější pokládám stav, kdy si nejen česká ale i evropská společnost není jista svým systémem hodnot a tak ani není odhodlána tento systém účinně bránit.

Jak hluboko je bolševická propaganda zakódovaná v podvědomí občanů bývalého SSSR ilustrovala ve středu 25.2. běloruská vydavatelka Pražského Telegrafu, slušná dáma, usilující dle vlastních slov o objektivitu, která své vystoupení v pořadu Horizont na ČT24 emotivně ukončila provoláním hesla: “Chladnou hlavu, planoucí srdce a čisté ruce”. Je to známé heslo Felixe Edmundoviče Dzeržinského, na jehož “čistých rukách” ulpělo tolik krve, že si o tom mohlo Gestapo jen nechat zdát. Inu, Freud…

Není velký rozdíl v tom, zda svou teprve vznikající demokracii nedokážeme obhájit před reinkarnovaným SSSR, muslimskými státem nebo čínskou ekonomickou expanzí. Ony se tyto tři civilizace spolu utkají a my zůstaneme “společností s mentalitou sluhů” (©TGM) v područí vítěze. Postavit kolem naší země tak vysokou zeď, aby byla zcela neprostupná a nepřeletěly ji ani rakety s jadernými hlavicemi nelze. Stále nejsme schopni přijmout poučení z dějin, že zlo nelze vytlačit jiným zlem a nenávistí.

Nebo že by se evropská demokracie pochlapila, vrátila se k původním hodnotám slušnosti místo pouhého uctívání peněz, pomohla ruské demokratické opozici paralyzovat lživou propagandu a napravila své selhání z roku 1991? Pak by naše děti měly perspektivu…

 

Projekt podpořila Nadace Open Society Fund Praha