Rektorův konec

Je to deset dní, co Libor Grubhoffer oficiálně skončil ve funkci rektora Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Byl to konec s hořkou chutí: Na jedné straně obrovská podpora studentů i části akademiků, na druhé straně přehlídka zákulisních her, pomluvy, politikaření. Co se to na půdě univerzity vlastně odehrálo? Libor Grubhoffer popisuje svůj rektorský konec v nebývale otevřeném rozhovoru.

Do konce března zbývalo už jen pár dní. Prof. RNDr. Libor Grubhoffer, CSc. seděl ve své kanceláři, dlouhé desítky minut trpělivě odpovídal na otázky Neovlivní.cz a nad tím vším se vznášelo – loučení.

Libor Grubhoffer ještě ve své rektorské kanceláři. Foto: David Binar, Neo

Libor Grubhoffer ještě ve své rektorské kanceláři. Foto: David Binar, Neo

Všude po místnosti byly stohy knih a papírů, rektor se připravoval na opuštění svého pracovního místa, na kterém strávil uplynulé čtyři roky, během interview bylo mnohokrát cítit, jak složité chvíle právě prožívá.

Neoddalujme to.

Co se to vlastně na Jihočeské univerzitě stalo? A proč rektor, který měl tak dobře našlápnuto a jehož jméno veřejnost dobře zná – třeba díky argumentům, s nimiž se postavil Miloši Zemanovi poté, co odmítl podepsat jmenování literárního historika Martina C. Putny profesorem (Grubhofferovy argumenty na stránkách univerzity zde ») – nakonec v boji o znovuzvolení neuspěl?

Neo: Univerzitní senát vás nezvolil pro druhé volební období, nicméně ve třech volbách jste se vždy umístil jako kandidát s největším počtem hlasů. Přičemž vám chyběl i jen jediný hlas ke zvolení. Proč jste se nakonec rozhodl nejít do čtvrtého kola?

Rozhodnutí vůbec se nezúčastnit čtvrté volby nebylo jednoduché. Podpora – ať už tady z univerzity nebo z širšího okolí – byla pořád velká. Strávil jsem spoustu času a rád odpovídáním na otázky, co bude dál, ale v té době jsem nemohl říct na rovinu, že do toho už nepůjdu. Tato ‘inkubační doba’ trvala asi týden, říkal jsem: ‘ano, nic nevzdávám, jdu do taktické volby’. Tím jsem si nechával asi tak padesátiprocentní dvířka volné k tomu, že možná do ní skutečně půjdu – a možná ne. Souviselo to s vývojem předvolební situace. Patrně bych ty volby vyhrál ještě pětkrát.

Neo: Z čeho tak soudíte?

Mám tady obrovskou podporu a myslím si, že kdyby se konala přímá volba, tak bych zvolený byl. Speciálně si velmi zakládám na tom, že mám velkou podporu mezi studenty.

Ale přímá volba není. A opozice, kterou tady mám, nebyla schopna se mezi sebou domluvit. Podobně, jako je rozdělena naše společnost, je rozdělena i akademická společnost, i komunita tady na Jihočeské univerzitě. Opozice si to uvědomovala. Ke mně se dostávaly informace, že proti mně vlastně nikdo nechce jít.

Ano, byla to otázka určité zarputilosti, to já dokážu být, takže bych to třeba ještě pětkrát mohl vyhrát, i kdybych nedosáhl těch jednadvaceti potřebných hlasů. Ale situace začala ztrácet půvab, už to přestávalo být zajímavé i jako hra. V tu chvíli jsem si uvědomil, že bych měl pracovat na některých mých kolezích, kteří – ne z mého pohledu, ale z pohledu objektivního – představují záruku slušnosti. Záruku nastoupené cesty, kterou jsme zde na Jihočeské univerzitě započali.

Proto jsem byl rád, že mě děkan teologické fakulty, docent Tomáš Machula, vyslyšel a do té volby šel.

Neo: Ještě mi řekněte, co jste myslel tou taktickou volbou?

Libor Grubhoffer

Libor Grubhoffer. Foto: Jihočeská univerzita jcu.cz
• Český vědec, pedagog, parazitolog se narodil v dubnu 1957 v Poličce.
• Absolvoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor biochemie. Diplomová práce byla zaměřena na izolaci a charakterizaci lektinu ze semen rostliny Vicia villosa.
• Za totality pracoval ve Výzkumném ústavu organických syntéz v Pardubicích-Rybitví jako toxikolog, disertační práci vypracoval v Ústavu sér a očkovacích látek v Praze na oddělení preparativní virologie, později nastoupil jako vědecký pracovník v arbovirologické laboratoři (oddělení přírodních ohnisek nákaz) Parazitologickém ústavu ČSAV v Českých Budějovicích.
• Na začátku 90. let byl součástí výboru, který zakládal Biologickou fakultu Jihočeské univerzity.
• Mezi mnoha dalšími posty a členstvími jmenujme osmileté řízení Parazitologického ústavu AV ČR (1994-2002), šéfování Českého komitétu Mezinárodní unie biologických věd (2004), byl zvolen řádným členem Učené společnosti České republiky. Na Jihočeské univerzitě byl děkanem Biologické fakulty JU (2004-2011) a konečně rektorem celé univerzity.
• Na svém kontě má více než 150 publikací, působil např. na univerzitách v Antverpách, Glasgow, Arizoně či Uppsale. Letos mu byl udělen čestný doktorát Arizonské univerzity v Tucsonu, USA.
• Je podruhé ženatý, má tři děti.

Taktická volba by spočívala v tom, že kdybych zjistil, že do volby opět chtějí jít někteří pro mě nepřijatelní zájemci, v ten moment bych do toho vstoupil i já. Nakonec to dobře dopadlo a nový kandidát na rektora, můj nástupce, byl zvolen tou nejtěsnější většinou. Byl v podstatě zvolen tak, jak jsem mohl být zvolen já před tím, než se tady rozvinuly všechny ty zákulisní hry, které osnovala univerzitní opozice.

Neo: Co za tou opozicí stojí? Vaše postoje? Spor s prezidentem Zemanem? Četl jsem spekulace, že proti vám šel i jihočeský hejtman Jiří Zimola, jeden z účastníků Zemanovy lánské schůzky, je to pravda?

Důvod je komplexní. A podle mého úsudku v tom byly opravdu vnější politické vlivy. Nebudu přeceňovat úlohu Hradu, ale rozhodně je v tom přímý vliv hejtmana Jihočeského kraje. To nakonec bylo svědecky doloženo i v předvánočním čísle Respektu…

Aby takový vliv, v tomto případě hejtmana, mohl být uplatněn – v tomto případě na demokratickou volbu rektora -, musí zde na univerzitě existovat nějaká převodovka. A ta převodovka zde existuje ve formě dvou ‘gravitačních center strachu, či zla’, jak říkám.

Neo: O koho jde?

Jsou to dvě konkrétní, velmi vlivné bytosti a mají kolem sebe skupinu lidí, zpravidla slabých lidí, jež ovládají. Už během celého podzimu, v přípravné fázi před volbou, probíhala masáž univerzitních senátorů.

Vymyslely metodu takzvaných bílých lístků, kterými jsem měl být vyřazen v první volbě. Ale já v první volbě málem vyhrál, chyběl mi jeden hlas. Ukázalo se tedy, že se přepočítaly a že tlak, který vyvíjely, nenašel odezvu. Sliby, které ty osoby dostaly, se nenaplnily, místo velkého množství bílých lístků jich bylo nakonec jenom šest. V tu chvíli si uvědomily, že před další volbou je třeba mě oslabit v té nejsilnější stránce, kterou jsem měl, to znamená oslabit mě u studentů. A uchýlily se k tomu nejpodlejšímu, to jest k rozšíření fám.

Neo: Co o vás šířily?

Fámy byly dvě. První fáma rozšířená mezi studenty mé fakulty byla: Grubhoffer, když byl děkanem přírodovědecké fakulty, byl tak mizerným manažerem, že fakultu málem pohřbil. Ta druhá fáma říkala: Grubhoffer zlikvidoval kariéru několika kolegům.

Ani jedna z těch fám není pravdivá, je to skutečně hroznou pomluvou, se kterou se ne úplně dobře žije. Zvlášť proto ne, že přišla z mého bezprostředního okolí. Všichni, kdo mě znají, vědí, že to je naprostá nehoráznost. Přírodovědeckou fakultu jsem se svými nejbližšími kolegy vytvořil z biologické fakulty. Je to fakulta, která je vysoce hodnocená a nikdy žádné finanční problémy ani jiné problémy neměla. Stejně tak jsem nezlikvidoval kariéru žádného kolegy.

Je to něco, co je těžce za čárou jakékoliv slušnosti.

V těch dalších volbách jsem ještě jednou měl dvacet hlasů – v prvním kole druhé volby – ale pak jsem končil zpravidla na osmnácti hlasech. Můžu se zcela přesně domnívat, čí hlasy mi chyběly, nebo od které fakulty. Ale to byl vlastně ten důvod, proč jsem po té třetí volbě hledal průchodnějšího kandidáta. Naštěstí se to podařilo.

Neo: Neobáváte se, že mu tím, jak otevřeně se k němu hlásíte a říkáte, že jste ho vybral, můžete uškodit?

Ono se to všeobecně ví. Známe se velmi dlouho – ještě z dob, kdy pracoval jako chemik, jako výzkumný pracovník v oblasti chemie vody. Tehdy jsme se spolu poprvé setkali u nás na parazitologickém ústavu. A navíc – ani on se nikdy netajil tím, že je jedním ze tří děkanů, kteří mě celou dobu velmi podporovali a tu licoměrnou politiku zbývajících děkanů odmítali. Dokonce i ve fázi před čtvrtou volbou se netajil se sympatiemi ke mně. A velice si cením, že nikdy nepodlehl tomu, co se před takovou volbou může snadno stát: Že by se ode mě distancoval, aby si zvýšil šanci. Všechna jeho mediální vystoupení a novinové rozhovory to jednoznačně dokumentují.

Neo: Nicméně jsem se dočetl, že s vámi v novém vedení univerzity nepočítá. 

Ano, nepočítá se mnou ve vedení. Ale on dobře ví a věděl, že bych takovou nabídku nepřijal. V těchto vrcholových pozicích respektuji úzus, který natvrdo platí v armádě. Náčelník generálního štábu nemůže být posléze členem generálního štábu. To nejde. Když pan profesor Rudolf Zahradník odcházel z pozice předsedy z Akademie věd, také tam byl velký zájem, aby ještě zůstal v grémiu na nějaké pozici. On ale velice hezky odpověděl: ‘Děti, já vás chci sledovat zpovzdálí a držet vám palce, občas třeba mírně korigovat, ale rozhodně se vám do toho nechci plést.’ A to je i moje zásada. Tu jsem ostatně dodržel vždycky, ať jsem byl ředitelem Parazitologického ústavu Akademie věd, tak jsem pak už nikdy nechtěl býti zástupcem nebo v nějaké řídící jednotce. Stejně tak, jako děkan přírodovědecké fakulty jsem rozhodně nechtěl být proděkanem.

d

“Děly se věci, které byly těžce za čárou slušnosti.” Libor Grubhoffer. Foto: David Binar, Neo

Neo: Co plánujete dál?

Teď se vracím tam, odkud jsem přišel. To znamená na přírodovědeckou fakultu. Moje laboratoře jsou zároveň na Akademii věd i na přírodovědecké fakultě, takže fyzicky budu sedět na Parazitologickém ústavu biologického centra Akademie věd a učit budu chodit na přírodovědeckou fakultu. Tam mám také několik svých doktorandů v laboratoři a mám spoustu jiných společenských aktivit, jsem v celé řadě vědeckých rad a velice se chci angažovat pro občanskou společnost v Iniciativě pro evropské hodnoty.

Takže budu mít i nadále spoustu práce. V podstatě – ta rektorská práce byla jenom jednou částí mého celodenního snažení, které je vlastně od nevidím do nevidím.

Neo: Do politiky se nechystáte?

Do politiky se nechystám. Jsem velmi politický člověk, ale odrazuje mě současný stav na naší politické scéně, stav našich politických stran. Proto vidím smysl v působení pro občanskou společnost.

Neo: Letošní rok je dvacátý sedmý po Sametové revoluci. jaké jsou podle vás největší problémy, která naše společnost pořád ještě má, které nebyly vyřešeny?

Naše společnost si skutečně neví rady se svobodou. Dosud se nenaučila se svobodou žít, svobodou suverénního člověka, jež chápe svobodu jako zodpovědnost, zodpovědnost vůči bližnímu, zodpovědnost vůči společnosti, vůči svému okolí, vůči přírodě. A to je hlavní problém, protože od toho se odvíjí neuvěřitelný chaos v hodnotových představách lidí. To všechno se samozřejmě odehrává na nějakých ekonomicko-sociálních disturbancích.

Bohužel se to netýká jenom té masy lidí ve společnosti, ale týká se to i těch námi zvolených. Když si ze svých řad někoho zvolíme, zjišťujeme, že i volená grémia trpí stejnými neduhy, jakými trpí celá společnost.

Třeba akademický senát univerzity – on je vlastně velmi nekvalitním grémiem z nejrůznějších pohledů. Představte si, že univerzita, jako je naše, si zvolí akademický senát ve volbě s účastí osmi procent voličů! Těchto osm procent voličů zvolí čtyřicet lidí. Mezi těmi čtyřiceti najdete pět, maximálně sedm osobností. Jinak je to třetí až čtvrtá liga. A to je velmi špatný stav. Odráží to stav společnosti.

Další profilové rozhovory:

» Velmi otevřený rozhovor, jak Češi Němce (ne)zajímají
» Jiřina Šiklová: Vládu řídí žebříčky popularity. Strašná chyba, vysvětlím proč
» Matěj Stropnický: Víc než útoků se bojíme, že nám uprchlíci sníží dávky
» Petr Gazdík: Lidi na radnicích se pomalu bojí podepsat, aby je nestíhali
» S Janem Čižinským do tajů komunální politiky: Naschvály investorů, špína ulic i psí lejna
» Daniel Kroupa: Miloš Zeman se zcela zpronevěřil svým někdejším ideálům
» Odešel z Prahy, začal znovu ve Vsetíně. Dnes sbírá ceny a živí desítky lidí

Stejně je to i s našimi zastupitelskými sbory, s parlamentem. Považuji to za velký problém. Myslím, že na začátku našeho směřování do civilizovaného světa po listopadu 1989 jsme se v návalu obrovské euforie dopustili mnoha nezodpovědných velkorysostí, nebyli jsme schopni začít se vypořádávat s minulostí, nebyli jsme schopni zakázat komunistickou stranu. Dnes je jedním z nejvlivnějších poslanců v parlamentu komunista. Když přijdete na setkání s novými poslanci z regionu, případně krajskými zastupiteli, nejmenovaný komunista tam zjevně požívá tu největší vážnost, protože on už je tam přeci od roku 1990, on zná všechny fígle na ministerstvech, jakkoliv to jde daleko za jeho portfolio, kterému se v parlamentu věnuje. Tak on je tam největší borec. Sám jsem měl možnost to vidět. A to je špatné.

Neo: To je velké téma: Zda by se něco vyřešilo tím, kdyby se zakázal komunismus.

Václav Havel nás tehdy všechny přesvědčil, že to není řešení, že by naopak byli zakuklení atd. Ale je to také jediná věc, ve které s Václavem Havlem nesouhlasím. Komunistická strana se měla zakázat z principu.

Mnoho dalších věcí se nepodařilo, například způsob privatizace v této zemi. Ke společenským změnám byly podmínky, byli jsme velmi euforičtí, byli jsme velmi benevolentní, byli jsme velmi nad věcí a všechno vedlo ke zklamání, které postupně přicházelo a které se hromadilo a hromadilo. Výsledkem je, že dnes nám nefunguje stát, nefunguje státní správa.

Nejsme dnes schopni hodnotit výsledky vědy, přestože jeden konkrétní zákon ukládá, co přesně má příslušné těleso naší vlády dělat, aby každý roky byly výsledky vědy zhodnoceny. Už druhý rok se nehodnotí, protože nebyli schopni vypsat výběrové řízení na firmu, která výsledky zpracuje. My všichni stále vyplňujeme patřičné papíry, posíláme je v termínech, jak to po nás chtějí státní úředníci – dneska ve státní službě. Ale nedostává se nám odezvy.

Státní správa zoufale nepracuje. A když nefunguje stát, tak se to nutně musí promítat do nespokojenosti lidí. Lidé si uvědomují, že jim tu není dobře. Ale my, kteří jsme vázáni na rodnou hroudu, tak se utěšujeme, že bude líp.

Osobně jsem taky bytostně optimista – jakkoliv to tady nevyznělo – a pevně věřím, že i v této dnešní situaci a v naší zemi v kontextu všech událostí, které se odehrávají – ať je to migrace, to co se dnes děje v Kremlu, Sýrie, Čína -, zvítězí rozum nad demagogií a populismem, který nás tlačí zpátky na východ. Protože to je špatně.

• Druhou část rozhovoru s Liborem Grubhofferem najdete na na tomto místě ».

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít