S Leopoldem Königem o zemi rozdělené na venkov a kavárnu: Je to hřích, co dělá Hrad

Má za sebou úspěšný rok 2016 korunovaný jedenáctou příčkou v olympijské časovce v Riu. Na podzim opustil barvy nejbohatší stáje světa, týmu Sky, a upsal se německé Boře, v níž bude v letošní sezóně lídrem na italském Giru. A má za sebou také zjištění, jak moc se na něj můžou lidi zlobit, když řekne i něco víc, než jen jak to vypadá s jeho momentální formou a jakou taktiku zvolil pro příští závod. Leopold König se totiž dopustil něčeho, co v Česku sportovci obvykle nedělají. Dal takzvaně politické vyjádření. A dozvěděl se, že má mlčet a šlapat. Leopold König je povaha, která nikdy nebude jen „mlčet a šlapat“. Přesvědčte se sami.

„Takže nebudeme mluvit o cyklistice?“ upřesňuje si, než pustíme diktafon. „To mi vyhovuje. Mám rád, když můžu mluvit také o něčem jiném.“

Leopolda Königa asi neuslyšíte odpovídat na novinářskou otázku typicky sporťáckým „tak určitě“. Stačí pár slov a víte, že před sebou máte člověka, který do hloubky přemýšlí o světě kolem sebe. A nebojí se své názory říkat nahlas. Fanouškům, kteří ho sledují na sociálních sítích, dávkuje informace o své kariéře stejně tak, jako jim předkládá svůj pohled na situaci v zemi.

Ve světě českých sportovních hvězd je devětadvacetiletý cyklista výjimkou. Vrcholoví sportovci jen zřídkakdy opouštějí bezpečnou bublinu své disciplíny. Byť by díky obdivu či respektu, který získali tvrdou dřinou, mohli být vzorem. Hlasem, který je slyšet.

Sám König o takový status nijak neusiloval. Před rokem jen udělal něco, co v danou chvíli považoval za důležité. Během rozhovoru pro MF Dnes rozebíral, jak se snažil pochopit, proč diváci na Tour bučí na lídra týmu Sky Chrise Frooma, proč si z něj dav udělal svou „oběť“. A přirovnal to k uprchlické krizi. Otevřeně řekl, jak ho štve, že se v Česku hledají obětní beránci, jak se vytváří atmosféra strachu a xenofobie. „Politici pumpují do lidí lži,“ řekl tehdy.

„Vůbec jsem si nemyslel, že by to mohlo vyvolat nějaké pozdvižení, natož celospolečenské. Vážně to nebyl záměr. Jen jsem si říkal, že by situaci pomohlo, když se k tomu vyjádří i někdo jiný. Třeba já jako sportovec,“ říká dnes s odstupem. „Nepočítal jsem s tím, že to tak naprosto rozdělí společnost, že budou názory tak polarizované. To jsem přesně nechtěl. A stalo se to.“

Neo: Proč si myslíte, že se to stalo?

Myslím si, že od vrchu, od pana prezidenta, jsou až k obyčejnému člověku tendence nastaveny tak, že buďto musíte stát na straně A, nebo na straně B. Já jsem přitom jen chtěl poukázat na to, že bychom se měli zamyslet, proč tady taková atmosféra vzniká, kdo na tom profituje.

Vtipné je, že jsem se vlastně vůbec nevyjádřil k přijímání uprchlíků. Ale článek v polovině společnosti vyvolal automaticky pocit, že jsem sluníčkář, přijímač uprchlíků a vítač. Začaly mi chodit opravdu dost nenávistné zprávy. I výhrůžky. A naopak – z té druhé poloviny mi začali psát lidé, že mě obdivují, že jsem s tím vyšel ven, že jsem je podpořil a tak dále. Jenže já jsem je ve skutečnosti nepodpořil. Nechci snižovat to, že část lidí cítí strach, třeba i oprávněný. Vždyť se podívejte, jakými informacemi je každý den straší různá pochybná média, čím je zahlcuje třeba Twitter.

Každopádně to byl moment, kdy jsem si uvědomil, že jako společnost máme problém. A fakt velký. A že já jsem tomu vůbec, ale vůbec nepomohl.

Neo: Takže litujete, že jste vůbec co říkal?

Naprosto ne. Nikdy jsem toho nelitoval. Ale uvědomil jsem si u toho, jak málo sportovců se tady vyjadřuje k veřejnému dění. Skoro nikdo.

Neo: Přemýšlel jste nad tím, proč tomu tak je?

Začnu od sebe. Já jsem ve své podstatě úplně nezávislý. Jsem nezávislý na České republice i na jakýchkoli českých finančních prostředcích či sponzorech. Samozřejmě to nebyl ten důvod, proč jsem nějaké vyjádření dal, ale když jsem pak uvažoval, proč se tu sportovci skoro nikdy k ničemu nevyjadřují, napadlo mě, že oni ty vazby mají. Mají vazby na české sponzory, na české fanoušky, nechtějí si je znepřátelit, postavit proti sobě. Jenže takové uvažování nás vrací zase někam… zkrátka není to úplná svoboda slova. Oficiálně tu je, ale v hlavách těch sportovců ne. Což mě mrzí.

Neo: Copak to tak ve světě není? Že s ohledem na sponzora zkrátka neříkáte nějaké věci?

Rozhodně, ale většinou to jsou věci, které se přímo dotýkají sponzora, oblasti, ve které se pohybuje. A my mluvíme o společenských tématech. Podle mě by sportovci, ať už mají jakýkoli názor, neměli mít strach ho říkat. Jistě, dá se toho zneužít, tomu nezabráníte. Ale o to víc si pak cením každého, kdo jde se svým viděním světa alespoň trošku ven. Kdo nemluví jenom o sportu.

Že jsem udělal dobře, mě nejvíc utvrdily názory lidí, kteří mi psali: „drž hubu a jezdi“. V tom je přesně ten důvod, proč bych naopak měl takové věci pouštět dál, proč je říkat nahlas. Protože tohle myšlení se musí změnit. A nezmění se, když o tom nezačneme otevřeně mluvit. Dokud si neuvědomíme, že máme problém, nepohneme se z místa. A zůstaneme zavření v té naší negativní bublině.

Neo: Pár měsíců po vás se k politice vyjádřili během předávání hudebních cen David Koller a Lenka Dusilová. Ti se vymezili vůči prezidentovi, vůči Andreji Babišovi. A reakce byla dost podobná jako u vás: ať zpívají a drží pusu. Proč podle vás lidem vadí, když osobnosti – nepolitici – promluví k veřejnému dění?

Pro lidi, kteří mají jakýkoli jiný názor, je nejjednodušším argumentem – a zároveň také argumentem nejhloupějším – říct, že ostatní mají raději mlčet. Mlč, nerozumíš tomu, to je svým způsobem skoro nadávka. Nadávka vracející se z dob normalizace: Nevyjadřuj se k něčemu, ty tomu nerozumíš. Já si myslím, že i kdyby tomu daný člověk nerozuměl, má právo se vyjádřit. Takže tohle odmítání je, a říká se mi to těžce, prostě hloupost těch lidí.

Pokud jde o politiku, tu bych nerad komentoval nějak do hloubky. Samozřejmě mám nějaký politický názor, ale daleko víc mě zajímá chování politiků k nám. Ať politiky kontrolují orgány k tomu určené, ať dělají svoji práci, ale jejich působení na veřejnost, na každého občana, podle mě musí být v rámci nějakých společensky přijatelných pravidel.

Neo: Co jste říkal na nedávnou snahu zavést zase paragraf zakazující hanobení hlavy státu?

Tak to je zase věc, která jen dokresluje situaci, která tady nastala. V podstatě je to vtipné. V dnešní době, v souvislosti s tím, co se kolem nás ve světě děje, je vlastně symbolické, že někdo s něčím takovým přijde. To je skoro tragikomedie. Nevím, k jakému jinému žánru bych to přirovnal. Nedá se to označit jinak. Zřejmě si to uvědomili i samotní navrhovatelé, když své podpisy začali stahovat.

Neo: Autor návrhu, komunista Zdeněk Ondráček, ovšem pořád trvá na tom, že „když to s lidmi nejde po dobrém, tak to holt půjde po zlém“.

Ale co můžeme očekávat od takového člověka, který za komunistů působil, jak působil, a bylo mu v tom asi dobře? (Ondráček byl příslušníkem Pohotovostního pluku SNB, aktivně zasahoval proti studentům během Palachova týdne v roce 1989, pozn. red.)

Dostává nás to k jinému obrovskému problému. A tím je svoboda. Svoboda je něčím, co pro nás není přirozené.

Neo: Jak to myslíte?

Myslím si, že se svojí svobodou neumíme naložit. Za dobu, co svobodu máme, vznikla řada studií, které dokládají, že lidi opravdu nevědí, co si se svou svobodou počít. Nevědí si s tím rady. Jinak mě nenapadá lepší vysvětlení pro to, že máme pořád x procent voličů komunistů a některé strany se k podobnému duchu také začínají přiklánět. Vlastně se tomu nedivím. Protože svobodu je potřeba opečovávat a je potřeba ji nějakým způsobem stále bránit. Svoboda v dnešní době není garantovaná. Není.

O kavárně, hospodě a podivném dělení světa

Neo: Po volbách jste si dal na Twitter mapku, kde je vyznačeno, jak volili lidé u vás v Moravské Třebové. Svítila červeně, všude bodovala KSČM. Připsal jste k tomu, že by vás zajímalo, jestli lidem už někdo řekl, že mohou volit i někoho jiného. Dokážete rozklíčovat, proč to lidé u vás doma takhle cítí?

Dokážu, jednoznačně. Tohle navíc není problém jenom Moravské Třebové, je to problém celorepublikový. V podstatě jde o to, že spousta lidí je opravdu frustrovaných. Souvisí to i s tou svobodou, s tím, jak si lidé nevědí rady se životem. Nejsou schopní v tomto světě obstát. V lepším případě končí v továrnách, v horším případě jsou bez práce. A takových je spousta. Nespokojenost je vede k tomu, že mají tendence vrátit se v čase zpět, mít nějaké jistoty a nemít takové rozdíly ve společnosti. Což ve své podstatě chápu. Když se změnil režim, najednou tu bylo deset milionů svobodných lidí. A ne všichni s tím uměli naložit. To prostě ani nejde, každý z nás v těch deseti milionech jsme jiný. Když to sečteme, může pak být těch frustrovaných tolik, že to nakonec dá Poslaneckou sněmovnu, jakou ji máme. Hrad, jaký je.

Neo: Vy se pohybujete mezi sportovní elitou, jezdíte po světě. Ale když jste doma v Třebové, dokážete si zajít s místními do hospody?

Jednou za čas to mám hrozně rád, jít posedět s takzvaně obyčejnými lidmi. Trochu mě tedy omezuje to, že mi opravdu vadí kouř z cigaret… Ale baví mě takhle někam zajít. Hrozně rád si poslechnu každého. Já jsem vlastně naslouchač. Chci vědět, proč jsou lidé nešťastní. Nebo naopak, proč někdo, kdo vlastně nic nemá, dokáže být nesmírně happy a prostě se cítí dobře. Jsou to pro mě strašně zajímavé zkušenosti. Není to tak, že bych za dva roky ve Sky lítal někde v oblacích (směje se). Je to naopak. Čím víc času trávím v zahraničí, tím radši se vracím do Moravské Třebové, do České republiky. A ten čas chci trávit mezi normálními lidmi.

Neo: Tou otázkou jsem spíš směřovala k tomu, jestli tu podle vás je ono dělení „světa“ na pražskou kavárnu a venkov, jak slyšíme z Hradu. Co myslíte?

Samozřejmě to není pravda. Pojem pražská kavárna, který nejvíc používají Miloš Zeman a jeho mluvčí Ovčáček, je imaginární. Nic takového neexistuje. Když to řeknu hodně tvrdě, je to v podstatě rétorika Ruska. To také vždycky ze všeho viní nějakou neznámou sílu, spojence, elitu. A tohle je stejné. Podle mě se vážně dostáváme chováním na úroveň Putina a jeho lidí, jeho aparátu. Vidím to jako strašný problém, protože tahle imaginární věc, imaginární kavárna, nejvíc polarizuje společnost. Člověk, který má nějaký názor, je automaticky přiřazen do imaginární pražské kavárny. A jiný člověk, který má opačný názor, je zas jako nějaká věc přesunut na imaginární venkov.

Polarizace, to je momentálně největší problém této společnosti. Větší než to, že jsme negativní, protože k tomu jsou nějaké reálné důvody. Že za sebou máme x desítek let komunismu, že žijeme v podnebí, kdy tady celou zimu nevidíme sluníčko… To beru. Ale polarizaci, fakt, že jsme rozdělení na dva tábory a že k tomu nejvíce přispívá hlava státu, považuji za vážný problém. Přičemž mi nejsmutnější připadá, jak se dneska díváme na prezidenta, který měl úplně jiný přístup. Na Václava Havla. Stal se někým, kdo zaprodal Česko, kdo zemi ublížil a ještě na tom parazitoval. Obviňujeme někoho z minulosti za naše nespokojené životy. A všechno se to stalo jenom nějakou masáží, aniž by to byla třeba jen z pár procent pravda.

Neo: Myslíte, že obecný názor je, že Havel zaprodal Česko? Že tohle lidé Václavu Havlovi přisuzují?

Přinejmenším ta část společnosti, která stojí mimo tu imaginární pražskou kavárnu. Do které nepochybně patří i Havel. Dneska všichni, kdo jsou proti pražské kavárně, Havla úplně zhaněli.

Já osobně si neumím představit, že by byla společnost takhle rozdělená, kdyby byl prezident Václav Havel ještě teď u moci. Mám to v sobě už odmala, byly mi dva roky, když jsem cinkal klíčema a řval „ať žije Havel a Dubček“ (směje se). Nevím, třeba se mýlím. Třeba by to bylo ještě horší. Ale nemyslím si to. Podle mě nemůže být společnost rozdělená, když ji vede někdo, kdo prosazuje láskyplný přístup k veřejnosti, k občanům, ke všemu, co dělá. Je to nesrovnatelné s tím, co tu máme dnes.

Kdo se v Riu nestyděl

Neo: Vy jste měl možnost se s Milošem Zemanem potkat v létě v Riu, když otevíral Český dům. Byl tam nějaký prostor s ním civilně mluvit?

Na otevření jsem byl, ale tam nebyl prostor s ním jakkoli promluvit. Se spoustou sportovců jsme samozřejmě řešili, jaký mají pohled na prezidenta. Protože podle mě je jakýkoli sportovec pro Zemana nepřítelem. Kór vrcholový sportovec, z olympiády. Člověk, který něčeho dosáhl, takže kritizovaná „elita“. Imaginární něco, co si vytvořili, aby mohli obviňovat všechny, kdo stojí proti nim.

A když jsem se tak s ostatními bavil, spousta jich nesouhlasila s chováním a přístupem pana prezidenta. Otevřeně se ovšem nějakým způsobem vyjádřil z těch 120 sportovců, co na olympiádě byli, jen jeden. A to jsem byl já. Ale ostatní to dali najevo v momentě, kdy pan prezident přijel na to otevření Českého domu. Přišel na pódium, přivítali ho tam a potlesk vypadal asi takhle (König jednou, dvakrát vlažně plácne dlaněmi o sebe). Pak přišel na pódium slovenský prezident Andrej Kiska a sklidil ovace. Velké ovace. Mně jako prezidentovi České republiky by byla hanba, kdybych přijel na otevření Českého domu a tímhle způsobem by mi dali najevo, že jsem pro ně vlastně nýmand, že je nezajímám, že ke mně nemají úctu.

Těžko říct, jestli si tohle pan prezident vůbec uvědomil. Nevím. Mě osobně by to mrzelo, protože kdo jiný než sportovci jsou takovým ztělesněním píle, tvrdé dřiny, většinou „made from zero“, nikdo si cestu nezkrátil. Povahově i morálně silní, skvělí lidé. A tito lidé vám dají najevo, že jste někdo, ke komu ani nevzhlíží, ani k němu nemají přirozenou úctu.

Neo: Když se bavíte s kolegy ze zahraničí, ptají se vás, co se to v Česku děje? Proč třeba český prezident bojuje za zrušení sankcí uvalených na Rusko po okupaci Krymu?

Ty tendence z Ruska, dezinformační válka, to není jen problém České republiky. Je to celoevropský problém. Jde o nesmírně propracovaný systém, který ovlivňuje miliony a miliony lidí, Velkou Británii, kde jsem doteď působil, nevyjímaje. V týmu Sky jsem se snažil o tom s lidmi bavit. Je tam široká paleta národností, nejvíc jsem si v tom rozuměl s Poláky, kteří mají také dost velký problém, hrubě dojíždějí na vlnu populismu. Ale nevnímám to tak, že bychom jako Česká republika byli nějak výjimeční. Koneckonců můžeme vidět, že i v takových zemích jako Francie mají momentálně velký problém. Rozdíl je, že oni to jako problém vnímají. My ne.

Neo: Takže na proruské postoje či populismus českého prezidenta se nikdo neptá?

Hlavně si myslím, že ho v zahraničí nikdo nezná. O takovém člověku vyleze akorát nějaká negativní zpráva a vy, jako normálně smýšlející člověk, ji zavřete a jdete číst něco jiného. Vlastně jsem ani nezaznamenal nějakou reakci na Zemana. Vážně ne.

Neo: Já jsem zaregistrovala, že byl celkem poprask po rozhovoru, který dával pan prezident tuším Guardianu, během kterého vykouřil tak půl krabičky cigaret. A novinář, který interview vedl, byl naprosto fascinován, jak se na starobylém Hradě všude kouří a že Zemana přes kouřovou clonu skoro neviděl.

A to je další věc – příklady táhnou. U nás stojí v čele státu někdo, kdo má morální hodnoty na bodě dva ze sta, kdo je silný kuřák pomalu propagující kouření a pravděpodobně i dost silný alkoholik. A máme tu tři miliony dětí a mladistvých. Jakým je pro ně prezident příkladem? Rozhodně ne tím nejlepším. Pokud bychom se chovali jako pan prezident, tak se budeme všichni léčit. Já vím, je to tvrdé, co říkám, ale tohle přece není normální. Způsob života společnosti, který by se omezil na kouření, alkohol a nadávání, ten přeci není normální. Byť už to tak v mnoha případech je… Jak ale potom chcete něco změnit, když z vrchu nejsou žádné tendence, aby se tak dělo? Když vás hlava státu stále utvrzuje, že takhle je to vlastně správně – no tak to tak budeme dělat dál. Jen si všichni nadávejte u toho piva na všechny, kdo mají jiný názor než vy, a mějte patent na rozum. A kuřte. Je to nezávadné. A začněte brzo. To je přeci úplně zvrhlé.

Jak se z Königa stal xenofob. A jak to nevydržel

Neo: Když jsme se bavili o imaginárním dělení společnosti – hodně se mluví o vlivu a síle sociálních médií. Jak velký problém to podle vás je v Česku?

Obrovský. Já jsem si před časem udělal takový malý sociální průzkum. Založil jsem si na Facebooku falešný účet a vystupoval jsem tam jako naprostý xenofob. A bylo strašně zajímavé sledovat, jak mi Facebook nabízel jen spřízněné stránky. Vyskakovaly mi jenom příspěvky Tomia Okamury, skladby Ortela, jen samí podobně smýšlející lidé. Žil jsem v naprosté bublině. Kdybych byl ten člověk, za kterého jsem se vydával, v podstatě bych neměl kontakt s druhou stranou.

Neo: Co jste tím sledoval?

Jak říkám – mě zajímají názory druhých. Zajímá mě, co a jak na ně působí. A chtěl jsem zažít, co zažívají tihle naprosto zklamaní lidé.

Můžu vám upřímně říct, že jsem po týdnu užívání musel tenhle účet vypnout, protože dívat se na to dál každý den, upadnu do deprese. Takovou masáž nemůže ustát ani zdravý člověk, natož někdo, kdo do toho vstupuje frustrovaný.

Každopádně mě to utvrdilo v poznání, proč se děje to, co vidíme. Proč třeba vyhrávají volby ti lidé, kteří vyhrávají. Protože síla toho je tak velká, tak obrovská, a dezinformace tak propracované a masivní, že se tomu snad ani nedá ubránit. Pokud má člověk o něčem jen trochu pochybností, tak tyhle technologie ho přesvědčí během pár dní.

Neo: Těžko to ale lidem zakazovat. Takže co s tím, že.

Začít se musí úplně na začátku. Nemůžeme vycházet ze základních škol bez toho, abychom dostali relevantní informace o dnešním světě. Ano, vychodíme základní školu, umíme číst, psát, známe různé poučky, které tedy stejně brzy zapomeneme, ale o reálném životě nevíme vůbec nic. Nevíme, proč si nemáme půjčovat od lichvářů, před kterými nás stát příliš nechrání. Věříme všemu, čemu v podstatě jenom trošku věřit chceme.

Takže podle mě by už tam měla začít nějaká edukace. Je nezbytná, protože to bude pořád horší, vidíme, že vliv informačních technologií je stále silnější. A souběžně slábne vliv tištěných novin a posiluje vliv těch opravdu nejpochybnějších informačních zdrojů, jako jsou Parlamentní listy, které se ještě tváří tak, jakože jde o něco oficiálního. Téměř jak kdyby to byl oficiální web vlády. Přitom za tím stojí člověk, který na tom v podstatě taky parazituje, který je živ z hazardu, který se podle mě neštítí vůbec ničeho (spoluvlastníkem serveru je senátor Ivo Valenta, majitel Synotu, pozn. red.).

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Jakubem Horákem o politickém marketingu

» S byznysmenem Janem Dobrovským o pražské kavárně, Židech a českém plebejství

» S Radkinem Honzákem o světě, který neví roupama, co dělat

» S Markem Dalíkem: Jediný rozhovor, ve kterém řekl vše

» S Janem Dražanem: O čem přátelé Václava Havla nemluví

» S architektem Petrem Hlaváčkem o Praze – městě, které mohlo být

» S Vladimírem “Lábusem” Drápalem o undergroundu a setkání se Zemanem

» S Tomášem Březinou: O cestě tam (ANO) a zase zpátky (byznys)

Když už stát chce vychovávat lidi, když tu máme nějaké školství, měl by mít zodpovědnost za to, aby se dokázali zorientovat v dnešním světě. Připravit je na současnou dobu. Naučit je, jak se nespálit na každém rohu. Coby nevzdělaný člověk se totiž spálíte naprosto všude. Lichva, podvody, šmejdi… Tomu by měl stát předcházet. Dát vám ve škole příležitost, abyste se o tom něco naučili. Protože když to nepochytíte ve škole, kdo půjde a začne si sám od sebe studovat něco o hypotékách, půjčkách, RPSN (roční procentní sazba nákladů; číslo, které ukazuje výhodnost úvěru, pozn. red.)? Jak si může důchodce vůbec uvědomit, že ho jiní lidé chtějí obrat? Tohle by měla být pro stát priorita – ochránit ty, kteří se neumějí sami bránit.

Pokud jde o dezinformace samotné, s tím bojuje celý svět. Faktem je, že když si někdo nechce ověřovat věci, prostě si je ověřovat nebude a můžete ho tisíckrát přesvědčovat, že by měl. Jakmile se takový člověk s dezinformací ztotožnil, jakmile jí uvěřil, protože mu nějak zapadla do mozaiky jeho pohledu na svět tak, jak mu rozumí, už s ním nehnete. A znovu se to týká především lidí, kteří mají pocit, že se nemají dobře: nechají se převálcovat informacemi o tom, jak je všude korupce, jaká jde z Evropské unie hrozná byrokracie, protože tam to říkali, a tam to také říkali a tam také.

Neo: Vnímáte dnes v Česku někoho, kdo podle vás má vliv a používá ho dobrým směrem? Někoho, koho když posloucháte, tak si říkáte, že to je pro vás „to ono“?

Strašně mě překvapil ministr kultury Herman. Předtím jsem ho neznal, nezaznamenal jsem ho. Jinak tu máme několik politiků, kteří se ještě úplně nezbláznili, kteří ještě nezaprodali svou duši proto, aby si přišli k pár desítkám hlasů navíc. Z nepolitické sféry tu jsou umělci, profesoři. Smutné na tom je, jak proti nim hlava státu otáčí veřejnost. Jsme v situaci, kdy by část lidí nejraději věšela své elity – osobnosti, které pro společnost něco udělaly, které něco dokázaly. Kolikrát jim dávají práci, vymýšlejí léky, vymýšlejí technologie. A proti těmto lidem Hrad poštvává polovinu společnosti. Podle mě to je hřích. Něco, co by se dít nemělo.

Neo: A jmenoval byste někoho z těch veřejně činných lidí, kteří podle vás ukazují, jak být k sobě laskaví, kteří v sobě nesou tento étos?

Těch lidí je dost. Rád bych mezi nimi jmenoval nějaké sportovce. Jenže ono jich opravdu moc není, kteří by promluvili. Vím, že teď se dost angažuje Vavřinec Hradilek. Z jiných kruhů jsou to třeba lidé, kteří pomáhají Michalovi Horáčkovi; mnozí už spolupracovali s Václavem Havlem. Jsou to lidé, kteří v životě nesklouzli z cesty, hodnoty měli vždy úplně stejné. Před nimi opravdu klobouk dolů. Mimochodem – to je něco, co mě hřálo u srdce, když jsem se díval na dokumenty o Václavu Havlovi. Jak se ti lidé k sobě chovali. Jaké prostředí kolem sebe Havel vytvářel. Kolikrát mi bylo až smutno z toho, že jsem nemohl tak úplně prožít dobu, když byl naším prezidentem. Pro mě je vlastně nepředstavitelné, že by teďka mohl být na Hradě někdo takový, kdo by nerozděloval společnost, kdo by ji naopak stmeloval, kdo by posiloval její sebevědomí, kdo by nás vedl k tomu, abychom žili svůj život, abychom riskovali, abychom byli akční, abychom nebyli lhostejní.

Když jsem sledoval dokumenty a uvědomil si, že tu taková doba byla, skoro jsem tomu nemohl věřit. Přišlo mi to hrozně hezké. A věřím, že polarizovaná společnost, jak ji dnes vidíme, celá tahle situace, by s ním prostě nenastala.

O politice, dopingu a obětech své doby

Neo: Asi budete muset do politiky.

Já si bohužel myslím, že slušný člověk v politice nepřežije. Ten, kdo má velké zásady, raději odejde. A berte to tak, že jsem v tomhle hrozný laik. Otevřeně přiznávám, že politice moc nerozumím. Jenom mi přijde, že čistý člověk, který do politiky vstoupí, čistý zůstat skoro nemůže. Buďto zhnuseně odejde, nebo se obrní nějakým megaštítem, přežije to, ale stejně ho to svým způsobem pohltí. Nedá se vybočit. Je to takový trend. Přirovnal bych to k situaci v cyklistice deset, dvacet let zpátky, když byl na vzestupu doping. To byl velký problém. Když třeba přišel dvacetiletý kluk, který měl velký talent, byl v podstatě hned postaven před otázku, jestli začít brát EPO (erythropoetin, hormon, který vede ke zvýšení fyzické kondice, pozn. red.) a následovat trend. Nebo z toho vystoupit, EPO nevzít a smířit se s tím, že z něj bude průměrný jezdec, řadový domestik. A žít do smrti s vědomím, že se svým talentem mohl vyhrát Tour de France.

Neo: To mi řekněte – jak se vám reprezentuje sport, který má takhle pošramocenou pověst? Pro mě třeba odhalení dopingu u Lance Armstronga bylo snad největší sportovní deziluzí.

Já se na to dívám dneska úplně jinak, než jsem se na to díval, když to tehdy vyšlo na povrch. Lance Armstrong inspiroval miliony lidí po celém světě. Žil ale v naprosto zkažené době toho sportu, kdy to bylo úplně normální. Doping byl číslo jedna. Všechno ostatní šlo stranou. Pokud chtěl být člověk úspěšný, musel mít toho nejlepšího doktora, investovat do toho peníze a brát drogy. Tečka. Chytili Armstronga. Chytili další. Z první desítky jich chytili devět. A desátého nechytli jen náhodou.

Upálili jsme Armstronga jako takový symbol, ale on za tehdejší dobu nemohl. Kdyby přišel do této doby, do čisté doby, tak by ho ani nenapadlo dopovat, nebyl by do té situace postaven.

Když teď mluvím s kluky, kteří v té době jezdili, a slyším jejich historky, jak odpadali po padesáti kilometrech, protože na rozdíl od ostatních nic nebrali, je to až strašidelné. Skutečně si myslím, že pokud tehdy chtěl někdo něčeho dosáhnout, v podstatě kolikrát ani neměl na výběr.

Za tuhle dobu náš sport dodneška platí velkou daň. A mě to samozřejmě mrzí, jakou má pověst. Ale musíme o tom mluvit. Když se budeme zdráhat o dopingu mluvit, neposuneme se dál. Myslím, že v cyklistice jsme udělali ze všech sportů největší pokrok, pokud jde o čistotu. Zavedli jsme věci, které v jiných disciplínách neexistují. A vidíte, že dnes se v ostatních sportech potýkají se stejnými věcmi, které byly v cyklistice před těmi zhruba deseti lety. Viz atletika. Podle mě si tím projdou všechny sporty. Přinejmenším ty, které s tím budou chtít něco dělat.

Neo: Na druhou stranu – je to měsíc či dva, co vystoupil bývalý jezdec stáje Sky Jonathan Tiernan-Locke a popisoval praxi týmem povolených, lékařem schválených výjimek. Ilustroval to na jednom z vašich exkolegů, kterému se nasadil silný lék na astma, ač jím nikdy předtím ani potom netrpěl, a lék má stimulující účinek. Pochopila jsem to tak, že systém nějakým způsobem jede dál, akorát je to lépe přikryté. Pletu se?

Tomu se říká terapeutické výjimky. A slouží to, jak říkáte, třeba na těžké astmatické problémy nebo těžké záněty. Pokud se ale dneska bavíme o těchto věcech, jakože jsou největším problémem v cyklistice, tak si vezměte, kam jsme se posunuli od těžkého dopingu, kdy se lidem z drog zastavovalo srdce. Tohle jsou v uvozovkách jen stupidní terapeutické výjimky.

Nechci to vůbec zlehčovat. Pořád je to problém. Ale dostali jsme se z něčeho, co vám dalo dvacet procent výkonu, k něčemu, co vám dá nula procent výkonu. Jen vás to posune na úroveň, na které byste byl, kdybyste neměl astma. Takže já vidím jako obrovské pozitivum, že jediné, o čem se teď můžeme bavit jako o problému cyklistiky, jsou nějaká foukátka na astma.

Ano, může se to zneužívat, i když to není příliš pravděpodobné, protože pravidla kolem toho a to, jak složitě se výjimky udělují, jak přísný je celý systém, zaručují, že to jde jen těžko zneužít. Neříkám, že to zneužít nejde, ale dnes už si nikdo netroufne brát tvrdý doping.

Neo: Když už jsme přeci jen zabrousili k cyklistice, je tu jedna věc, která mi vrtá hlavou. Nezlobte se, ale – bolí ještě profesionální cyklisty zadek?

(směje se) No to si pište. Když mám volno a třeba deset dní nesednu na kolo, tak potom mě teda zadek bolí. A vždycky si u toho říkám, jak jenom můžu jezdit tři týdny na tour a každý den na tom sedět pět hodin. Ale… ono se to otlačí (směje se). A pak už nic necítíte. Stačí jet na kole tři čtyři dny po sobě – týden, pokud vůbec nejezdíte – a fakt to úplně přestane.