Libor Grubhoffer, klíšťata, Konvička a strach nevzdělaných

Doma i ve světě byste těžko hledali většího odborníka na klíšťata a jimi přenášené původce infekčních onemocnění lidí a zvířat. Libor Grubhoffer, nyní již bývalý rektor Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, dokáže poutavě hovořit o klíšťové encefalitidě, lymské borelióze, nebo méně známé granulocytární anaplazmóze. Ale stejně tak poutavě mluví o kulisách světa, ve kterém žijeme.

Spolu se svými kolegy se léta podílí na objevech týkajících se obrany proti klíšťatům. Má za sebou nekonečné řady citací. Více než 150 publikací v impaktových časopisech. Granty. Hostování na zahraničních univerzitách. A jakmile začne jejich sezóna, potkáte profesora Libora Grubhoffera v nejrůznějších magazínech, kde srdnatě odpovídá na dotazy typu, zda je pravda, že podobně jako “psí blechy” ani “psí klíšťata” na člověka nejdou. (Jdou.)

Libor Grubhoffer ještě v rektorské kanceláři: "Tento obrázek mi věnoval přítel Pavel Rak, výtvarník, velkou část svého života pacoval pro Dikobraz. Vyfoťte to, on bude mít strašnou radost." Foto: David Binar, Neo

Libor Grubhoffer ještě v rektorské kanceláři: “Tento obrázek mi věnoval přítel Pavel Rak, výtvarník, velkou část svého života pracoval pro Dikobraz. Vyfoťte to, on bude mít strašnou radost.” Foto: David Binar, Neo

Nyní, po čtyřleté misi v čele Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, se Libor Grubhoffer vrací zpátky do laboratoří a ke svým studentům. Redakci Neovlivní.cz při té příležitosti poskytl profilový rozhovor, v jehož první části popsal (interview zde »), co se na univerzitě odehrálo – proč neuspěl ve své snaze o znovuzvolení.

Ve druhé části interview, kterou vám nyní předkládáme, hovoří trochu o klíšťatech. A mnohem víc o tom, jak vidí svět kolem nás.

Neo: Povězte mi: Je pravda, že proti lymská borelióze žádné očkování není a asi nikdy nebude?

Pokusy se stále dějí, několik týmů pracuje na vakcínách a my pevně věříme, že jednou nějaká bude. Ale stále se to nedaří. V České republice se v současné době pracuje na dvou konceptech vakcín. Na jednom konceptu se pracuje v Olomouci a v Brně a na druhém tady. My jsme součástí konsorcia sedmi laboratoří v rámci evropského projektu AntiDote. Náš hlavní šéf je pan doktor Joppe Hovius v lékařském centru v Amsterdamu. Naší strategií je nalézt vakcínu, která by byla univerzální proti klíštěti jako takovému, to znamená proti sání klíštěti na hostiteli – ať už zvířecím nebo lidském. Ale zároveň taky proti viru klíšťové encefalitidy, proti třem základním druhům spirochet lymské boreliózy a proti babezióze (onemocnění psů a koček, pozn. red.), proti prvokům, které způsobují babeziózu, která se začíná v populaci následkem napadení klíšťaty objevovat. Není těch případů mnoho, ale začínají se objevovat.

Detail darovaného obrazu. Foto: David Binar, Neo

Detail darovaného obrazu. Foto: David Binar, Neo

Můžete namítat – no ale vy si neporadíte s vakcínou proti jednomu z těch patogenů a teď chcete, abychom klíšťatům nechutnali, aby nás neměla potřebu sát a zároveň to jistili tím, že vakcína bude chránit proti těm vyjmenovaným třem patogenům? Jak toho chcete dosáhnout? Dneska to je reálné z důvodu využití neuvěřitelně pokročilých metod. Hledáme kandidátní vakcínu, což je nějaká bílkovina, nebo skupina bílkovin, která by byla takovým společným jmenovatelem a chránila by po naočkování hostitele jak před sáním klíštěte, tak před klíšťovou encefalitidou a původci lymské boreliózy.

Neo: Věříte tomu?

Existuje objektivní statistická pravděpodobnost, že se nám to podaří. Z hlediska celkového počtu sekvencí, které provádíme, máme šanci řekněme na pět takových kandidátních vakcín. Teď je projekt přibližně v polovině.

Neo: Je to jen můj pocit, nebo na tom něco je, že dnes jsou klíšťata nebezpečnější, že jich je víc? Četl jsem, že vinou globálního oteplování se zvětšuje jejich biotop, že se vyskytují i v nadmořských výškách, kde se dříve kvůli nepříznivému klimatu vyskytovat nemohla, je tomu tak?

Ekologie a potažmo epidemiologie chorob, které klíšťata přenášejí, se mění. Je pravda, že meziročně je klíšťat více. Nemáme pro to tvrdá data, ale ten dojem je a můžeme se domnívat, co je příčinou. Můj názor je, že příčinou je způsob hospodaření s krajinou. Necháváme mnoho půdy ladem, dokonce ladem se zemědělskými dotacemi, což je opravdu nehoráznost. Zároveň tím umožňujeme velké přemnožení nejenom drobných hlodavců, ale – všichni se s tím potkáváme – obrovské přemnožení srnčí zvěře, vysoké obecně. Je samozřejmě příjemné vidět v krajině to množství srnek, ale obrovsky přemnožená jsou také divoká prasata. To všechno jsou úžasné rezervoáry krve pro klíšťata a jejich jednotlivá vývojová stádia. Takže v přírodě je najednou spoustu hostitelských organismů, které podmiňují i generační genetiku klíšťat, takže to jde v podstatě exponenciální řadou.

K tomu jsou i faktory klimatické. Vyšší teplotu – ve středoevropském pojmu – mají klíšťata ráda, ale hlavně potřebují vlhko, srážky. Sucho jim jistě nedělá dobře a pokud je vysloveně nějaký suchý rok, tak to je pro klíšťata špatný rok. Tím spíše se také s oteplováním, což jistě nemáme nijak definitivně tvrdě podloženo, dostávají za vlhkem do vyšších poloh, a proto je dneska máme v příhraničních horách, ve vysokých nadmořských výškách nad tisíc metrů. Nejenom, že tam jsou, ale kolegové, kteří se tím zabývají, mají už publikované výsledky o skutečně fungujícím vývojovém cyklu klíštěte v nadmořské výšce nad tisíc metrů kdesi v Krkonoších, a také o cyklu přenášeného patogenu, třeba klíšťové encefalitidy. Jinými slovy, i tak vysoko v Krkonoších nebo tady na Šumavě se lze nakazit klíšťovou encefalitidou nebo lymskou boreliozou.

Demografie, vzdělání a poločas rozpadu ministrů 

Neo: Jakou podíl podle vás má vzdělávání v České republice na tomto stavu společnosti?

Vzdělávání je určitě nesmírně důležitá věc. Pokud se například chceme bavit o svobodě a schopnosti – či spíše neschopnosti – se svobodou jako se zodpovědností zacházet, velmi úzce to souvisí se vzděláním. Vzdělání je předpokladem k tomu, aby se člověk cítil silný, aby se cítil svobodný, aby se cítil svrchovaný a tím pádem taková byla i společnost a potažmo stát.

V tomto ohledu jsme také určitě dlužni naší společnosti velmi mnoho, respektive jsme zodpovědní také za spoustu nešťastných řešení z minulosti, a to dneska už nemůžeme shazovat na čtyřicet let komunismu, to už je skutečně naše zodpovědnost za čtvrt století demokratického vývoje v naší zemi. Všechny ty pokusy a omyly těch maturit a státních maturit… Znovu jsme u nefungující státní správy, jsme u nezodpovědného financování školství, u neoceňovaných učitelů na základních, středních školách, u podceňovaném vysokém školství, u obrovské hypertrofii vysokého školství, což je otázka, se kterou se dnes potýkáme.

V době před deseti lety jsme nechtěli brát moc vážně predikce demografického vývoje o tom, jak dramaticky se začnou propadat počty studentů v maturitních ročnících, jak to skutečně po všech stránkách postihne naše vysoké školy. To už je člověku vlastní, že věci, které přijdou za deset let, moc neřeší, nebo je neřeší s patřičnou vážností. Do toho přišla ještě ekonomická krize. Ani dnes není situace z ekonomického pohledu na svět nikterak stabilní. Víme dobře, že se opět můžeme brzy ocitnout v podobné komplikované situaci.

Libor Grubhoffer

Libor Grubhoffer. Foto: Jihočeská univerzita jcu.cz
• Český vědec, pedagog, parazitolog se narodil v dubnu 1957 v Poličce.
• Absolvoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor biochemie. Diplomová práce byla zaměřena na izolaci a charakterizaci lektinu ze semen rostliny Vicia villosa.
• Za totality pracoval ve Výzkumném ústavu organických syntéz v Pardubicích-Rybitví jako toxikolog, disertační práci vypracoval v Ústavu sér a očkovacích látek v Praze na oddělení preparativní virologie, později nastoupil jako vědecký pracovník v arbovirologické laboratoři (oddělení přírodních ohnisek nákaz) Parazitologickém ústavu ČSAV v Českých Budějovicích.
• Na začátku 90. let byl součástí výboru, který zakládal Biologickou fakultu Jihočeské univerzity.
• Mezi mnoha dalšími posty a členstvími jmenujme osmileté řízení Parazitologického ústavu AV ČR (1994-2002), šéfování Českého komitétu Mezinárodní unie biologických věd (2004), byl zvolen řádným členem Učené společnosti České republiky. Na Jihočeské univerzitě byl děkanem Biologické fakulty JU (2004-2011) a konečně rektorem celé univerzity.
• Na svém kontě má více než 150 publikací, působil např. na univerzitách v Antverpách, Glasgow, Arizoně či Uppsale. Letos mu byl udělen čestný doktorát Arizonské univerzity v Tucsonu, USA.
• Je podruhé ženatý, má tři děti.

Hypertrofie vysokého školství u nás je skutečně trestuhodná. V České republice je v současné době akreditováno sedm a půl tisíce studijních oborů. To je výsledek neviditelné ruky trhu. V minulém desetiletí jsme se všichni předháněli v akreditaci nových a nových oborů. ‘Co děláte? Jak to, že nepracujete na novém studijním oboru mediální komunikace a geografie pro veřejnou správu – a další obory, která vám přinesou na studenty peníze?’ A tak dále. Výsledek je ten, že máme bezmála osm tisíc studijních oborů. Teď se budeme novým zákonem snažit studijní obory do nějaké části umravnit, přejmenujeme to na studijní programy. A beztak si s tím nebudeme vědět rady.

Máme čtyřicet tři soukromých vysokých škol, které neuvěřitelným způsobem vyrábějí nové a nové ekonomy, manažery a pseudomanažery, informatické manažery a jiné manažery, protože to je snadný byznys. Tak proč to nedělat? Jak to, že tu ještě není žádná soukromá college pro přípravu zubních lékařů? Asi není tak jednoduché udělat nóbl soukromou vzdělávací instituci, investičně velmi náročné studijní programy, jako je např zubní lékařství.

K tomu máte opět určitý chaos, neřízenost a extrémně nízký poločas života ministrů školství. To všechno musí zanechat nějakou stopu.

Neo: Co je podle vás dnes největší hrozbou pro Českou republiku?

Jako největší hrozbu pro Českou republiku vidím Českou republiku samu. Populismus, tu mírnou nadpoloviční většinu, která byla schopna zvolit prezidenta Zemana. I když to nepřeceňuji, protože ty volby měly svoji účast, jeho mandát zase není tak silný, za jaký bývá vydáván. Ale přesto: kdybychom věřili průzkumům veřejného mínění o popularitě prezidenta Zemana, tak pokud si tuto nadpoloviční většinou spojím s náchylností k populismu, tak právě v tom populismu vidím to nebezpečí. Protože odtud přichází špatné signály pro chování naší společnosti a potažmo pro její směřování.

Nebezpečí skutečně vidím v nás samotných. Že bychom se – nedejbože – nešťastným počínáním v kontextu mezinárodního dění mohli ocitnout na svážnici, nakloněné rovině, či nějakém sešupu směrem k Rusku. A to mě děsí.

Neo: Podle průzkumů by dvě třetiny lidí chtěly vystoupit z Evropské unie. Evidentně si nikdo z nich nedovede představit, co by to skutečně znamenalo.

Přesně tak. To jenom dokumentuje to, co jsem řekl. To by skutečně znamenalo dostat se bezprostředně do vlivové sféry Kremlu.

O Konvičkovi a spol.

Neo: Z čeho pramení česká hysterie z (v Česku) se prakticky nevyskytujících uprchlíků? Jaké řešení uprchlické krize byste si dovedl představit?

Hysterie pramení z náchylnosti českého národa naslouchat lidem, jakým je kolega Martin Konvička (protiislámský aktivista, původně entomolog z Jihočeské univerzity, pozn. red.). Připomíná mi to minulé školství, kterým jsme byli poznamenáni: úloha jedince v dějinách v materialisticko-dialektickém pojetí. Tak v tomto případě si skutečně myslím, že obrovskou roli sehrávají šiřitelé paniky a populisté. Opět jsme u populismu. Jsou to často lidé s nějakou deviací, kteří si potřebují léčit svoje vlastní problémy. Často jsou to lidé, kteří vyrůstali v nestandardních podmínkách, vyvíjeli se tak, že mají třeba mesiášskou potřebu, mají potřebu spasitele národů včetně kritických situacích, mají potřebu davových řečníků. V malém kolektivu lidí nejsou velmi často nikterak výrazní, ale mají potřebu vystoupit na náměstí.

To si myslím je případ v České republice, kde migrantů máme spočteno zhruba na prstech jedné ruky a přitom se tu našlo několik lidí, kteří vytvořili atmosféru strachu, paniky a využili nevzdělanosti.

A jsme zpátky u vzdělanosti, jak je hrozně důležitá k tomu, aby se člověk nebál. Když je člověk vzdělaný, tak se nebojí tolik, jako člověk vzděláním málo poznamenaný.

K tomu se časově přidávají další faktory. Je to fenomén euroskepticismu – začínalo to jako “eurorealismus”.

Vzpomínám si, že když jsme tady před dvěma lety při příležitosti výročí Sametové revoluce hovořili o Evropské unii, tak diskuse se tehdy odebírala ještě úplně jiným směrem než dnes. Tehdy jsme se skutečně pozastavovali nad tím, jak je možné, že i přední politici naší země, přední političtí představitelé naší země se těmi svými vyjádřeními, svou rétorikou neidentifikují s Evropskou unií. Říkají “ta” Evropská unie. Ale přeci my jsme Evropská unie, my jsme občané Evropské unie. To jsme řešili před zhruba dvěma lety. Dneska by mi přišlo podobným způsobem na toto téma hovořit na obdobném setkání už ne úplně případné.

Další profilové rozhovory:

» Velmi otevřený rozhovor, jak Češi Němce (ne)zajímají
» Jiřina Šiklová: Vládu řídí žebříčky popularity. Strašná chyba, vysvětlím proč
» Matěj Stropnický: Víc než útoků se bojíme, že nám uprchlíci sníží dávky
» Petr Gazdík: Lidi na radnicích se pomalu bojí podepsat, aby je nestíhali
» S Janem Čižinským do tajů komunální politiky: Naschvály investorů, špína ulic i psí lejna
» Daniel Kroupa: Miloš Zeman se zcela zpronevěřil svým někdejším ideálům
» Odešel z Prahy, začal znovu ve Vsetíně. Dnes sbírá ceny a živí desítky lidí

Neo: Populismus obecně v Evropě narůstá. Ale například nedávné zemské volby v Německu ukázaly, že byť populisté na jedné straně rostou, na druhé straně zůstává většinová část společnosti racionální, problémy vnímá, ale strach z muslimů nemá. Tam, kde jsou lidé skutečně věřící, nemají strach ze ztráty křesťanských hodnot. Není to především problém východní části Evropy?

Ano, my jsme dnes jako NDR. Nám chybí i to křesťanství. Spoustu lidí se křesťanstvím ohání, ale nakonec – co má být křesťanství pro konkrétního jednoho člověk, pro jeho konkrétní smysl života? Vrátil bych se zpátky k panu profesoru Antonínu Holému. Byla to velmi respektovaná bytost, ne jenom z pohledu vědeckého, ale i z pohledu způsobu, jakým vědu dělal. Vždy s plným až nekompromisním nasazením. On měl jedno doporučení, které jsem od něho zaslechl: člověk musí něco v životě respektovat, musí mít z něčeho strach.

Nechci se dostat na tenký led, že to je nakonec i v samotné podstatě křesťanství, že člověk má mít respekt, nebo – chcete-li – strach z té nejvyšší moci, to znamená z Boha. A má tedy mít nějakou autoritu. Každý z nás by měl mít nějakou autoritu, před kterou se sklání a před kterou si rozmyslí dělat v životě nepravosti.

Takovou autoritou pro mne byl například můj šéf, když jsem u něho pracoval. Nikdy bych si tenkrát nedovolil jako člověk selhat. Přesto, že jsem věděl, že se jedná také o člověka z masa a kostí a že taky dokázal žít veselým životem, tak bych si nikdy netroufal způsobit mu jakési zklamání. Stejné to bylo nakonec s moji maminkou. Vzpomínám si, že to byla pro mě hodně silná autorita. Nechtěl jsem, abych jí nezpůsobil víc starostí, než už chuděra měla. Abych – když už pro ni nebudu jenom radostí, ji pokud možno nepřidělával žádnou starost, abych ji nezklamal.

My autority potřebujeme. Před třiceti lety jsem přišel sem, do Českých Budějovic, kde se tehdy dávaly dohromady nově se rodící ústavy Československé akademie věd. Nebylo to jednoduché, protože do Budějovic se obecně nikomu nechtělo. Nikomu z nás se ze zavedených pražských ústavů a pracovišť nechtělo do Budějovic. Bylo to z nařízení ÚV KSČ, že je třeba naředit vliv inteligence v Praze, kde komunisté pociťovali, že začínají ztrácet vliv na mladou generaci. Když sem někdo z Prahy přišel, tak z toho moc nadšený nebyl. Byli jsme tady takoví ti úplně začínající, kteří si říkali: ‘no dobře, když už tady jsme a musíme tady být, tak teda začneme něco dělat, budeme se nějak snažit’. Což bylo správné řešení a vznikla tady celkem brzy spousta zajímavých věcí. Ale chyběly tady osobnosti. Já jsem to tenkrát pocítil. Neměl jsem už toho svého pana šéfa, ke kterému jsem vzhlížel. V takovém prostředí snadno zvlčíte. Aniž bych to chtěl dále rozebírat, udělal jsem tenkrát věci, které by se asi s jakýmsi dohledem skutečné autority nestaly.

Neo: Mám takový pocit, že ani Česká republika dnes žádnou takovou autoritu nemá. Měla Masaryka, měla Havla, a od té doby – koho?

Mám pocit, že dokonce ani žádnou autoritu nechce mít. Když už by se náhodou nějaká autorita našla, tak prvním polibkem smrti je předem nějakým způsobem už velmi oslabená, nechci říct eliminovaná.

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít