Rozhovor s dcerou odbojáře o demokracii v tísni, babiččině důslednosti a čistém svědomí.
Odemykáme text Martina Věcheta, který letošní ročník legendárního hudebního festivalu věnoval Daně Němcové a Petrušce Šustrové.
Hudební legenda tento týden oslavila 75. narozeniny. Odemykáme rozhovor z tištěného časopisu Neovlivní.cz
Rok 1993 už pomalu končil, když do českých kin vtrhl celovečerní debut Jana Hřebejka Šakalí léta. A byla to událost. Dobové recenze o snímku psaly jako jasné ukázce, kam míří polistopadový vývoj české kinematografie, jiné zas připomínaly, že od Starců na chmelu z roku 1964 tu vlastně nikdo muzikálový film nenatočil. A diváci, ti si Bejbyho a jeho partu spjatou s Radiem Luxembourg a marně vzdorující častuškám zamilovali. Filmu by ovšem byla půlka nebýt songů Ivana Hlase. „Na kolena“ nebo „Jednou mi fotr povídá“ jsou výpovědí o vzpourách mládí, které platily tehdy a platí i dnes. „Myslím, že i dnes je proč…
Ve své tvorbě nechává ožívat postavy z doby minulé. Do nejmenších detailů dokáže vykreslit redakci, do které právě přichvátal Ferdinand Peroutka, stejně jako londýnské apartmá Jana Masaryka nebo odpor, který vyústil až v let královských místodržících z oken Pražského hradu. Pochopit historii je podle něj klíčem k tomu, aby člověk porozuměl době, ve které dnes žije. „Člověk může mít pocit, že když čte o Palackém, tak se nedozví nic o Klausovi. Ne, opravdu se tam dozví všecko o současné době,“ říká na okraj rozhovoru pro Neovlivní.cz spisovatel Pavel Kosatík. Vrátili jsme se společně do minulosti, abychom pochopili, co nám vlastně chybí….
Jana Hrušínského asi není třeba dlouze představovat. Příslušník herecké dynastie sahající do poloviny 19. století provozuje už patnáct let vlastní divadelní společnost. Domovskému Divadlu Na Jezerce se daří, představení jsou vyprodaná, inscenace a herci sbírají ceny. Přestože by měl mít všechny důvody k radosti, principál má viditelně obavy. Ty se netýkají jeho podnikatelských a hereckých aktivit. Jan Hrušínský je zklamán z politického vývoje, z rozdělené společnosti, kterou cloumá nenávist a která mu v lecčems začíná připomínat normalizaci 70. let minulého století. Odemykáme rozhovor ze zimního tištěného speciálu Neovlivní.cz. ozhovor to měl být v zásadě optimistický: o tom, co nás Čechy baví,…
Sešli jsme se jen pár dní poté, co obecně prospěšná společnost Post Bellum, kterou Mikuláš Kroupa spoluzakládal a ve které působí, udělovala Ceny Paměti národa. Už osmým rokem putují k lidem, kteří během svého života – ať už za války, nebo v totalitě – prokázali, že „čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou jen prázdná slova“, jak zní motto ocenění. A svoboda byla také tím, co jsme během rozhovoru skloňovali nejčastěji. Poznáme včas, že o ni přicházíme? Vzdáváme se svých kousků svobody nevědomky a příliš snadno? Jak moc jsme ochotni přivírat oči? Odemykáme rozhovor ze zimního speciálu Neovlivní.cz. ovinář Mikuláš Kroupa natočil kilometry…
“Krym vlastně povstal, protože nemohl dopustit, aby tam zbožňovali Banderu. Ale to se tady málo ví.” Jedna z nepříjemně znějících tezí, na nichž Petr Uhl dokládá naši nechuť slyšet dramaticky jiný pohled na svět, dobře ilustruje rozhovor, který jsme spolu vedli. O dobrém Vladimiru Putinovi, autobusech Jakuba Patočky i podané ruce Matěji Stropnickému. ormuluje některé myšlenky a hypotézy jinak, než jak jsou obvykle v českém veřejném prostoru ke slyšení. Provokují, popuzují. Svou vyhraněnou levicovostí, ostrostí, někdy až urputnou. Levicový publicista a politik Petr Uhl se zkrátka neposlouchá ani nepřijímá lehce. A toto není lehké čtení. Neo: V Česku bylo obecně…