Tančete. Vaše tělo je tady a teď. Neřešte, co bylo a bude, říká baronka Kinsky

Příští rok to bude dvacet let, kdy se francouzská šlechtična Marie Kinsky se svým manželem Konstantinem přestěhovala do Česka a  společně začali pečovat o rodový majetek. Žďárský zámek se za tu dobu proměnil v centrum, které přitahuje kultury-milné Čechy z blízka i daleka. Interaktivní muzeum, naučná stezka, různé workshopy a hlavně – tanec! Tanec je tím, čím bije srdce šarmantní mecenášky českého umění. O tanci umí mluvit jako málokdo. Pojďme tedy mluvit o tanci.

Jemanželkou Konstantina Kinského z rodu Kinských, jednoho z nejznámějších šlechtických rodů v českých zemích. Její rodina má baronský titul už od 15. století. A Marie Kinsky přesně ví, co to znamená. Když se jí zeptáte na tu základní otázku, která vám straší v hlavě, když se připravujete na rozhovor s baronkou – totiž, jsou-li dnes šlechtici jiní, než takzvaně normální lidé  -, odpoví briskně. „Rozdíl je v pocitu odpovědnosti. My si více uvědomujeme naši minulost. A kvůli minulosti máme také větší odpovědnost za to, co děláme,“ říká křehkou češtinou. „My například máme odpovědnost za areál ve Žďáru nad Sázavou. A tím myslím, že máme odpovědnost uvést do života něco, co sice patří nám, ale také obecně k České republice. S manželem se snažíme dát našemu panství, jehož součástí je bývalý klášter i zámek, nové impulzy.“

Baronka Marie Kinsky. Foto: David Binar, Neo

Baronka Marie Kinsky. Foto: David Binar, Neo

Neo: Co si mám pod novými impulsy představit?

Snažíme se dávat lidem možnost, aby se setkávali a společně rozvíjeli prostřednictvím kultury a umění. To je náš cíl. Vloni jsme tu otevřeli muzeum nové generace. Muzeum slouží jako klíč k pochopení celého areálu, k vstřebání genia loci. Snažíme se zprostředkovat ideu, že nežijeme ani v minulosti, ani v budoucnosti, protože budoucnost teprve bude. Že jde o to spojit to všechno do přítomnosti, ve které můžeme tvořit.

Neo: Říkáte muzeum nové generace? Co si pod tím má člověk představit?

Expozice je interaktivní, snažíme se aktivovat všechno to, co nás vede k tomu, že chceme něco pochopit. Jsou to touhy, emoce a nutnost. V muzeu nutnost používaná není, ale touha ano. Hodně jsme pracovali na takzvaném “wow-efektu” – spojení krásných věcí s emocemi.

Máme audio-průvodce, to je krabička, která vás sblíží s lidmi, kteří areál vytvořili. Vznikl ve středověku, mezi 13. až 18. století. Seznámíte se s lidmi, kteří ten areál tvořili, s jejich nápady, s jejich touhami a v jakém kontextu pracovali. Jsou tam také exponáty, které nám půjčila různá významná muzea a galerie, například Národní galerie, Národní muzeum, UMPRUM atd.

V každé vitríně jsou dvě věci, které normálně nejdou dohromady. Tady ale ano a je na divákovi, aby je sám spojil. A protože si to spojuje sám, dostaví se takzvaný “aha-efekt”, díky němuž to pochopí a vstřebá, a může to používat dál.

Muzeum už funguje rok a dva měsíce a dostali jsme za ně ocenění Živa za nejinovativnější muzeum ze všech slovanských zemí. Mám radost, že to iniciuje nový způsob, jak přemýšlet o muzeích. Bude příkladem pro další muzea. Funguje prostě úplně jiným způsobem než běžná muzea.

Neo: Kolik návštěvníků do muzea chodí?

To záleží na tom, jestli je sezóna, nebo jestli je mimo sezónu. Chodí k nám i lidé, kteří normálně do muzeí nechodí, což nás samozřejmě těší. Začínají k nám chodit školy, máme pro ně speciální programy, které podněcují děti k aktivitě. Cílem muzea je nejen to, aby návštěvníci pochopili areál, ale aby také byli aktivní. To je pro děti samozřejmě velký přínos. A nejenom pro děti.

Neo: O vás je známo, že jste velmi aktivní na poli tance. Co pro vás osobně znamená tanec?

Tanec je pro mě nástrojem k pochopení světa kolem a k pochopení sebe sama.

Neo: Jak lze chápat svět skrze tanec?

Marie Kinsky

Baronka Marie Kinsky. Foto: David Binar, Neo
• Narodila se v roce 1963 ve Francii, vystudovala taneční konzervatoř i na Sorbonně, je taneční pedagožka, choreografka, producentka, interpretka a propagátorka současného tance.
• Zasvětila svůj život tanci. Mimo jiné působí jako ředitelka festivalu současného tance KoresponDance, který pořádá na žďárském zámku.
• Jejím manželem je Konstantin Kinský, potomek slavného imunobiologa Radslava. Poznali se při studiích na škole přes společné známé. Mají spolu dva syny.

Tanec je něco, co funguje archaickým způsobem, a to v dobrém smyslu slova. Tanec pracuje se smysly, s intuicí a představivostí a všechny tyto tři aspekty kombinuje. To znamená, že vnímáme svět skrz pohyb a přítomnost a pocit a v danou chvíli nemáme ke světu jiný přístup. Pak to můžeme analyzovat, můžeme se zabývat abstraktními věcmi. Tanec je základem společenského soužití.

Neo: Byla by na tom společnost lépe, kdyby lidé více tancovali?

Ano. (smích)

Neo: Jak je k tomu přimět, aby víc tancovali?

Myslím si, že možná jde o to nebát se. Často myslíme buď na minulost, anebo na budoucnost, a úplně zapomínáme na přítomnost. A v přítomnosti je tělo. Tělo není pouze funkční nástroj, prostřednictvím těla můžeme hodně přemýšlet. Naše společenství nás netlačí k tomu, abychom byli tady a teď. A to je něco, co nás tanec naučí. A je to také něco, na co má každý z nás vliv.

Neo: Jak jste se vy sama dostala k tanci?

Moje matka mi řekla, že jsem toporná, že se pohybuji jako voják. A že musím vypadat jako dívka. Tak mě poslala na konzervatoř a začala jsem tancovat. Matka nemohla tušit, jaké důsledky to bude mít. (smích)

Neo: Dalo by se říct, že žijete tancem. Pořádáte festival KoresponDance, jste zakládající členkou iniciativy pro rozvoj současného tance Vize Tance, jste zakladatelkou a ředitelkou sdružení na podporu a rozvoje tanečních profesionálů SE.S.TA – Setkávání současného tance neboli Centrum choreografického rozvoje. Zapomněl jsem na něco?

Tak co se týče tance, tak Vize tance už mám víceméně za sebou. Iniciativu jsme založili se zástupci divadel i festivalů, abych mohli intenzivněji spolupracovat, abychom mohli dělat něco pro propagaci tance a zároveň sjednotit naše síly. Dnes se tím zabývám méně. Jinak je to už 18 let, co jsem založila něco, z čeho se postupně stalo centrum choreografického rozvoje SE.S.TA. Toto sdružení si klade za cíl pomáhat profesionálům, choreografům, pedagogům a kritikům, aby se mohli dál rozvíjet, prohloubit své znalosti a know-how v mezinárodním kontextu. To je jedna věc. Centrum se také pokouší dát lidem, jako jste vy, možnost lépe pochopit, co jim tanec může přinést. Proto taky provádíme tanec na místech, kde se to neočekává. Ne v divadlech, tam jen občas, ale hlavně buď venku, nebo v galeriích, nebo třeba v rámci festivalu KoresponDance na zámku. Celý zámek se v tu chvíli stane jedním velkým divadlem.

A taky pořádáme projekty ve školách. Děti tak mají možnosti zatancovat si s choreografem a s pedagogy. A pedagogové spolu s choreografy vytvoří v rámci školního předmětu taneční představení. Tímto způsobem děti poznají, že tanec neslouží jen zábavě – i když ta zábava je skutečně hodně důležitá -, ale že tanec může přinášet i něco úplně jiného.

Neo: Co má dělat člověk, který má jakési nutkání zatancovat si, nemá v tom žádné vzdělání, nechodil třeba ani do tanečních a diskotéky ho nebaví? Jaké možnosti má?

Těch možností je dnes více a více. Existují nejrůznější taneční kurzy pro dospělé, pro lidi, kteří v tomto směru nic nedělali. Je to otevřené pro lidi, kteří chtějí zkusit jen tak něco pro radost. Osobně doporučuji spíš současný tanec, který umožňuje jiné věci než jen formální tanec, třeba balet. Ale i když má někdo chuť na balet, nebo na folklór, možnosti jsou, stačí je na internetu vyhledat.

Neo: Jak se vám žije ve Žďáru? Jak se vašemu panství spolupracuje třeba s městem, s krajem?

Panství Kinských ve Žďáru nad Sázavou. Foto: Shutterstock

Panství Kinských ve Žďáru nad Sázavou. Foto: Shutterstock

To je hodně široká otázka. Všechno se dá dělat jenom, když si uvědomujete kontext, ve kterém pracujete. Žďár má různé úrovně. Je místem, které si kdysi zvolili mniši, protože je trošku mimo. Do dnešního dne je pořád trochu mimo velké trasy. Je to třicet minut od dálnice, a to je pro Čechy něco. Je to jenom 160 km z Prahy, přibližně stejná vzdálenost je z Vídně, není to daleko, ale lidi si myslí, že to daleko je. Přitom jste tam z Prahy za dvě hodiny.

Ale to taky znamená, že se tam musí dělat něco, co je výjimečné, něco, co nelze vidět někde jinde. Je to destinační místo. Ve Žďáru je velký kontrast mezi přírodou a mezi městem. Komplex, který vymyslel Santini v 18. století, spojuje venkov a město prostřednictvím kultury. Máte tam Zelenou horu, máte zámek – bývalý klášter plus farnost -, pak tam máte taky statek a hřbitov. Celý náš kulturní život se stahuje do toho areálu, který spojuje venkov a město. Kulturní prostor dává to ostatní do pohybu. Tak, jak to zamýšlel Santini. A ty různé světy se můžou prostřednictvím kultury setkávat.

Když jsme s těmi našimi novými aktivitami ve Žďáru začali, aktivně jsme vyhledávali zástupce města, setkáváme se s nimi. Oni občas pochopí, občas nepochopí, co tam chceme dělat, ale jsou celkem hodně otevření. Máme velké štěstí. To samé platí pro kraj Vysočinu. Díky podpoře kraje jsme mohli postavit to unikátní muzeum, díky tomu jsme taky dosáhli na evropské regionální operační fondy, které nám umožňují rozvoj areálu. Kraj teď taky víc bere na vědomí, že jestli se stane něco výjimečného, je to něco, co kraj propaguje. Nedávno jsme s manželem dostali cenu za naše úsilí ve Žďáru. A je to taky vizitkou celého kraje.

Jiný pohled na zámecký areál Kinských. Foto: Shutterstock

Jiný pohled na zámecký areál Kinských. Foto: Shutterstock

Ale co se týče peněz, tak je to hodně problematické. Když máte něco otevřené všem, když chcete, aby se lidé setkávali, tak nemůžete chtít vysoké vstupné. Takový areál nežije ze vstupného. Ale díky ekologickému hospodaření a přírodě vyděláváme peníze, abychom areál mohli dávat do pořádku, abychom mohli opravovat budovy. Ale kulturní aktivity jsou skutečně něco těžšího a my jsme na začátku. A je to boj.

Neo: Jak vnímáte přístup českého státu ke kultuře?

Pro mě bylo překvapující, jak hodně kulturní Češi jsou. Jste národ, který se snad nejvíc učí hrát na hudební nástroje. Je tady nejvíc lidí, kteří umí na amatérské úrovni nadstandardně hrát na instrumenty. Jste srovnatelní s Němci, tam je ta úroveň taky vysoká.

Patříte mezí národy, které nejvíce čtou. Myslím si, že jste v Evropě na prvním místě. Taky co se týče počtu knihoven a prodaných knih. Když srovnáte, kolik lidí čte knihy v metru, nebo v tramvajích v České republice a v zahraničí, vyhrajete úplně bez problémů.

Co se týče divadel, tak divadla jsou úplně všude. Lidé do divadel chodí. Jste jednou z nejkulturnějších zemí v Evropě. A to přesto, že kultura tu pro stát není velkou prioritu. Stát se stará hlavně o minulost, o staré budovy. To je samozřejmě také v pořádku, ale nestačí to. Současný umělecký život není tolik podporován. Přitom, když děláme anketu, tak jenom pět procent lidí si myslí, že potřebuje kulturu. I tak ale jste jednou z nejkulturnějších zemí na světě. Netýká se to ale podpory kulturního rozvoje, neexistuje jasný funkční model, podle kterého by se o kulturu staral stát, regiony, města a obce. Kromě hlavního města Prahy tu je málo měst, která se o kulturu starají.

Další rozhovory na Neovlivní:

» S Bárou Novotnou o reklamě: fousatém létu a vánočním prasátku
» S Vladimírem “Lábusem” Drápalem o undergroundu a setkání se Zemanem
» S Tomášem Březinou: O cestě tam (ANO) a zase zpátky (byznys)
» S Ondřejem Závodským: whistleblower ve službách ministerstva financí

Neo: A kraje?

Kraje se taky starají hodně málo. Přitom tady chybí povědomí, jak důležitá je kultura pro společnost. Existuje mnoho analýz, které ukazují, že když město nebo kraj investuje do kultury, tak se investice  mnohonásobně vrátí. Za deset investovaných eur se vrátí buď čtyřicet, nebo až sto. Záleží na druhu akce. Co se týče investic do kultury, tak výsledek i ekonomický dopad je obrovský. Ale to je něco, o čem tady není žádné povědomí a neexistuje koncept investic státní anebo veřejné sféry do kultury.

Zároveň tady ještě není tolik firem, které by kulturu podporovaly. Česko se nachází někde mezi americkým způsobem, kde kulturu sponzorují hlavně firmy a nadace, a např. francouzským systémem, kde – i když se to dnes hodně mění – kulturu hodně podporují stát, kraje, města.

Neo: Společnost se mění. Současná situace nevypadá moc růžově, a to nemluvím jen o Česku. Dívám se na Evropu, na svět. Jak se na aktuální vývoj díváte vy?

Já mám skutečný respekt k České republice. Vlastně tu nemáte silné extremistické strany – samozřejmě kromě komunistů, což je ale vzhledem k dějinám země normální věc. A já mám možná větší respekt ke komunistům než k lidem, jako je Le Pen ve Francii. Jste asi jednou z mála zemí ve střední Evropě, která nemá ty šílené populistické tendence. Mě straší, co se děje ve Francii. Nevím, jestli se za chvilku ještě budu cítit jako Francouzka. Tady to pořád dobře funguje. Neříkám, že souhlasím se všemi politiky, to je úplně jasné, ale celkově mám respekt.

Sdílet článekShare on FacebookTweet about this on TwitterEmail this to someone


David Binar

Pracoval v českých i zahraničních médiích (Český deník, TV Nova, Die Welt, dpa,...) i v nadnárodní společnosti (Jan Becher). Pro sdružení výrobců alkoholických nápojů měl na starost společensky odpovědné aktivity a osvětu.


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít