Jak se privatizovalo za Zemana: Uhlobaroni míří před soud. Po 20 letech.

Švýcarský Nejvyšší soud mezi svátky potvrdil přísné tresty kvůli dvacet let staré privatizaci státního podílu Mostecké uhelné společnosti. Prodej společnosti spadá do éry, kdy ve Strakově akademii vládnul dnešní prezident Miloš Zeman. Odemykáme text z červnového tištěného magazínu Neovlivní.cz o příběhu jedné miliardové privatizace a o snaze blokovat její vyšetřování. A Miloš Zeman? Na policii vypověděl, že prodej dolů byl výhodný.

Případ Mostecké uhelné společnosti se táhne tak dlouho, že z obžalovaných mužů už nemá nikdo z nich s doly nic společného. Mezitím jim dospěly děti, jejich životy se významně změnily. Původně sedmý stíhaný muž, Luboš Měkota, před čtyřmi lety zemřel. Další se dal na cestu víry, jiný studuje psychologii a založil soukromou univerzitu, další vydává desky s rockovou hudbou.

Jenže všechno spolu souvisí a zřejmě nic z toho, včetně předčasné Měkotovy smrti na golfu, kde podlehl infarktu, by zřejmě nebylo, kdyby se v druhé polovině 90. let právě neodehrál jejich příběh v mosteckých dolech.

Kvůli němu teď Vrchní státní zastupitelství v Olomouci připravilo obžalobu. Bývalí manažeři a vlastníci dolů se mají konkrétně zpovídat ze zneužití informací a postavení v obchodním styku.

Z Mostecké uhelné společnosti podle policie neoprávněně vytáhli v druhé polovině 90. let až do roku 2002 na zahraniční konta celkem 150 milionů dolarů, tedy 3,7 miliardy korun (vzhledem k tehdejšímu kurzu měny však šlo o téměř šest miliard korun). Za ně pak skoupili polovinu akcií firmy pro sebe. Zpovídat se budou i z podvodu na stát za 1,7 miliardy korun, a to při privatizaci zbylého státního podílu v roce 1999.

Případ i přes tak dlouhou dobu, která uplynula, není promlčený zřejmě ze dvou důvodů. Jednak byl první údajný trestný čin dokončen až kolem roku 2005, a do doby obvinění tedy neuplynula promlčecí lhůta. Ve druhém případě, kdy jde o privatizační podvod, je čas pro stíhání dokonce až 20 let.

Američani z Mostu

Hlavní postava kauzy, Antonín Koláček, přišel do Mostecké uhelné coby zástupce jednoho z minoritních akcionářů, Komerční banky. Ve firmě se seznámil s jejím šéfem Oldřichem Klimeckým a personalistou Lubošem Měkotou, plán postupně nazrával. Všude okolo už bujela privatizace. Ale uhelné doly, s účty plnými peněz, roztříštěnými akcionáři z kuponovky a s podílem státu „jen“ 46 procent, stály jako strategická energetická firma zatím stranou.

Aktéři kauzy MUS

• Antonín Koláček (57) V roce 1995 ho Komerční banka vyslala jako svého zástupce do dozorčí rady MUS, o tři roky později se stal skrytým spolumajitelem firmy. Z dolů odešel v roce 2008. Ve struktuře Appianu měl původně podíl 20 %, později vzrostl na 40 %. Celkem měl získat z dolů 5,5 miliardy korun.

• Oldřich Klimecký (77) V 90. letech byl generálním ředitelem MUS, později zasedal v její dozorčí radě. Podle švýcarské prokuratury získal z transakce MUS půl miliardy, a to prostřednictvím své firmy Arctic Associates na ostrově Man.

• Jiří Diviš (61) V roce 1979 emigroval do Švýcarska, kde získal občanství. Nyní má trvalý pobyt v Monaku. Od roku 1997 byl jednatelem švýcarské firmy Investenergy, přes ni mělo protéct 146,15 milionu dolarů z MUS. Na struktuře Appianu měl nejmenší podíl, nejprve 4 %, pak 5,26 %. Spolu s Markem Čmejlou získal podle obžaloby po prodeji svých podílů v dolech 2,8 miliardy, k tomu jim zůstala Škoda Holding koupená také přes Appian.

• Marek Čmejla (49) Vystudoval kybernetiku na Karlově univerzitě. Pracovat začal nejprve pro finanční skupinu Newton, později se stal jejím spolumajitelem. Měl pětinový podíl na struktuře Appian a v roce 2002 řídil vstup Appianu do Škody Holding. Trvalý pobyt má nyní také v Monaku.

• Petr Kraus (50) Vystudoval práva, jeho zájmem se však staly burzovní obchody. Pracoval jako makléř. V letech 1994 až 2002 řídil Newton Financial Management Group. Ve struktuře Appian měl původně 20 %, pak 24 %. Odešel z ní už v roce 2002, za to získal dle Švýcarů půl miliardy prostřednictvím firmy Vendimatic.

• Jacques de Groote (89) Bývalý manažer Světové banky a MMF. Investenergy si ho najala, aby se stal prezidentem Appianu, a za milion dolarů si propůjčila tento název. Za Appian jednal několikrát se státem. Majetkový podíl ve struktuře neměl.

• Robert Sýkora (52) Ostravský podnikatel a přítel expremiéra Stanislava Grosse a lobbisty Pavla Musely. Jako člen ČSSD se stal v roce 1998 náměstkem ministra průmyslu a obchodu. Jeho úsek připravoval podklady pro vládu pro rozhodnutí o prodeji MUS. Od Musely mu pak přišly peníze na konto jeho otce ve Švýcarsku, k němuž měl přístup.

Koláček a jeho kolegové se rozhodli neztrácet čas a vzít příležitost do vlastních rukou. Koláček tehdy spolupracoval s lidmi z finanční skupiny Newton, kterou ovládali Marek Čmejla a Petr Kraus. Ti obchodovali s akciemi a zajímali se i o lukrativní doly. Spojili se ještě s dalším mužem, Jiřím Divišem. Byl to rodák z Mostu, který emigroval do Švýcarska a vystudoval tam práva. Právě jeho švýcarská adresa se stala později velmi důležitou.

Skupina Newton začala nejprve za své, později za peníze od Mostecké uhelné, v níž už Koláček povýšil do managementu, skupovat její veřejně obchodované akcie. Současně s tím se začala za pomoci Diviše a právních kanceláří vytvářet ve Švýcarsku a dalších zemích síť zhruba stovky utajených firem a bankovních účtů ovládaných manažery dolů a Newtonu. Mezi těmito účty a společnostmi, z nichž některé sídlily třeba i na ostrově Man či v Lichtenštejnsku, se pak začaly přelévat miliardy korun vytažených z Mostecké uhelné, později i nakoupené akcie.

Už v letech 1997 až 1998 začalo být státu, respektive tehdejšímu Fondu národního majetku, jasné, že se na trhu s akciemi Mostecké uhelné společnosti něco děje. Po těchto cenných papírech byl totiž nejprve velký hlad a jejich cena se vyšplhala v průměru na 707 korun za kus. Pak se ale náhle s akciemi téměř přestalo obchodovat. Důvod? Bylo nakoupeno.

K vlastnictví téměř polovičního balíku se před valnou hromadou v roce 1998 přihlásila švýcarská firma Investenergy, kterou založil už zmíněný Jiří Diviš s adresou ve Fribourgu. Legenda pro fond, vládu a veřejnost však byla ještě mnohem vábnější. Skutečným majitelem Investenergy, který prý také obchody financoval, byl údajně americký fond Appian. A jeho hlavním investorem tamní miliardář Stephen L. Norris.

Spolu s Appianem tehdy vstoupil do hry o mostecké doly další klíčový muž kauzy, jehož jméno zatím nepadlo. Belgičan Jacques de Groote. Jeho kariéra byla na české poměry ohromující a úctyhodná a celé akci také tento muž dodal punc důvěryhodnosti. Přes dvacet let, do roku 1994, byl jedním z výkonných ředitelů Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky, pracoval i pro OECD v Paříži. Na starosti měl pomoc africkým zemím, a svého času i východní Evropě včetně Česka. Díky tomu pobýval často v Praze a měl i kontakty na tuzemské politiky. Jacques de Groote se stal ředitelem Appianu a také tváří těchto údajných amerických investorů.

Jak se později ukázalo, de Groote sice skutečně pracoval ve Spojených státech pro Norrisův Appian. Jenže miliardář pak firmu poslal do likvidace. Tím se uvolnilo její jméno a de Groote zprostředkoval Investenergy smlouvu o možnosti název Appian za poplatek používat. Zároveň se nechal od Investenergy také platit jako její ředitel.

V té době to ale zatím v Česku vědělo jen pár zasvěcených. A tak Appian coby zámožná americká firma začala jednat s vládou o odkupu i jejího 46procentního podílu v mosteckých dolech. Jednání se nejprve táhla. I proto, že Fond národního majetku měl podezření, že se z firmy ztrácely peníze. A že mohly být použity právě na nákup podílu pro Appian. Policie si s tím ale nevěděla rady, neměla informace ze zahraničí a de Groote i ostatní manažeři dolů vše razantně popírali. Navíc tehdejší vládě nynějšího prezidenta Miloše Zemana potvrdil legendu o amerických investorech de Groote i osobně.

Investenergy dala finální nabídku státu v roce 1999. Tehdy údajně přesáhl její podíl v dolech 50 procent. A protože s akciemi už se na burze téměř neobchodovalo, jejich cena spadla ze sedmi set na 128 korun. Investenergy však velkoryse cenu zvedla na 158 korun. Cena podílu státu se tak celkem sice smrskla oproti nedávným miliardám na pouhých 650 milionů korun. Vzhledem k tomu, že tržní cena byla v té době ještě nižší, vláda souhlasila.

Právě tento původní rozdíl ceny ovšem nyní policie vyčíslila na zmíněných 1,7 miliardy korun jako škodu státu. Podle ní totiž manažeři skrytí za Appianem drželi kontrolní balík v utajení už od roku 1998, a měli tak snížení hodnoty státního balíku na svědomí.

Korupce, Švýcaři a de Groote v akci

Cenu státních akcií za maximálně 650 milionů korun si předtím Investenergy navíc zřejmě pojistila ještě jinak. Podivnou smlouvou s tehdejším lobbistou a přítelem špiček sociálních demokratů Pavlem Muselou. S jeho skrytě ovládanou firmou z Gibraltaru uzavřeli dohodu o poradenství, která zjednodušeně zněla: když bude privatizační cena do této výše, dostane Musela provizi 5 milionů USD, což bylo tehdy zhruba 170 milionů korun.

Vše se pak „shodou okolností“ vyplnilo. Ministerstvo průmyslu připravilo podklady, vláda prodej za určenou cenu schválila a za pár týdnů měl Musela peníze na kontě své skrytě ovládané firmy Torrence Trading sídlící na Gibraltaru. Z jejího účtu potom poslal 85 tisíc USD, v přepočtu 3 miliony korun, na švýcarské konto náměstka ministra průmyslu Roberta Sýkory. Policie peníze považuje za úplatek. Původně byl za uplácení obviněn i Musela. Jenže ten zůstal po záhadném pádu z posedu před deseti lety, kdy měl vážný úraz hlavy, nesvéprávný. Policie ho tak nemohla ani vyslechnout a loni jeho stíhání zastavila.

Sýkora korupci odmítá. Musela byl podle něj jeho kamarád a tehdy ho prý jen požádal o výměnu rodinných úspor v korunách na dolary. Ty mu pak poslal na konto do Švýcarska. Přípravu privatizace údajně nemohl nijak ovlivnit. „Neovlivňoval jsem žádné řízení ve prospěch Appianu. Nepříslušelo mi to, nebylo to v mé kompetenci. Nebyl jsem při žádném procesu, který by směřoval k tomu, že stát prodal minoritní podíl Mostecké uhelné společnosti,“ řekl nedávno Českému rozhlasu.

Vinu ostatně odmítají i všichni další obžalovaní. „Připravili jsme dostatek odborných posudků, které jednoznačně říkají, že jsme nepřekročili rámec českého práva a nikomu nezpůsobili škodu,“ uvedl nedávno Antonín Koláček.

On i jeho bývalí parťáci nicméně mají za sebou už proces ve stejné kauze ve Švýcarsku, který v roce 2013 skončil jejich odsouzením k trestům odnětí svobody v trvání od jednoho po 4,5 roku a konfiskací všech jejich peněz. Důvodem bylo – na rozdíl od obvinění v Česku – praní špinavých peněz vytažených z Mostecké uhelné v tamních bankách, naopak téměř stejně soud popsal privatizační podvod na stát.

Švýcarský trestní tribunál škodu českého státu odhadl na podobné 2 miliardy korun a újmu samotných dolů na zhruba 3 miliardy. Za hlavního organizátora označil právě Koláčka a uložil mu i nejvyšší trest. „Právě z hrabivosti se Koláček rozhodl profitovat ze své funkce v Mostecké uhelné společnosti a ze situace tehdejšího ekonomického přechodu ČR, aby čerpal z pokladny společnosti, jejíž zájmy měl chránit,“ stojí například v rozsudku.

Nejvyšší soud v Lausanne teď o Vánocích hned u několika obviněných včetně Koláčka verdikt potvrdil. U zbývajících obžalovaných se na pravomocný rozsudek ještě čeká.

Proč Švýcaři?

Důvod, proč se švýcarská policie a prokuratura kauzou českých dolů vůbec zabývaly, je sám o sobě zajímavý téměř stejně jako samotná kauza. Na začátku všeho totiž stál úctyhodný muž Jacques de Groote a hádka o „drobné“ – asi milion USD.

Jeho obchodní partner ze Švýcarska Alain Aboudaram totiž tvrdil, že mu tuto sumu de Groote dluží. Ten mu ji ale odmítl zaplatit a podal na sebe osobní bankrot. To si Aboudaram nechtěl nechat líbit. Na pomoc si vzal švýcarskou kancelář bývalého rozvědčíka a zakladatele odboru proti praní špinavých peněz v Praze Ivana Moroze. Zmapovali zapojení de Groota do akce Appian a Mostecké uhelné, aby dokázali, že de Groote peníze má. Nejprve se snažili vyjednávat s Koláčkem, ať de Grootovi domluví. Když to odmítl, podali na de Groota ve Švýcarsku trestní oznámení. Prokuratura tak už v roce 2005 začala postupně zkoumat, kdo za strukturou Appianu stojí a jaký je vlastně původ jejich peněz. Výsledek byl nečekaný. Vyšetřovatelé nejprve obvinili z machinací a praní peněz de Groota a Jiřího Diviše, který má i švýcarské občanství. Pak postupně rozklíčovali celou síť a zapojení českých uhlobaronů. Celkem sedmi lidem nakonec zmrazili na stovce kont v bankách UBS, Crédit Suisse, Société Générale, BNP Paribas a Dexia v přepočtu zhruba 14 miliard korun. A tyto peníze také trestní tribunál před více než třemi lety zkonfiskoval.

Jistou zajímavostí celé kauzy také je, že se švýcarská prokuratura po obvinění uhlobaronů snažila spolupracovat i s českou stranou. Jenže tuzemská policie, která měla na celý případ založený spis s názvem Kosatka, došla v průběhu uplynulých let opakovaně k závěru, že se žádný trestný čin nestal. A dávala za pravdu uhlobaronům, že si peníze z polostátní MUS vlastně jen půjčili, aby je tam pak po privatizaci zase vrátili, a žádná škoda tak vlastně nikomu nevznikla.

Prokuratura to viděla i díky zmapování kont v tamních bankách jinak, byť se i ve švýcarské justici vedla svého času diskuse, zda se vůbec má zabývat údajným podvodem, který se stal v jiné zemi. Výsledek debaty byl ale nakonec ano a i soudy nižších instancí jí dali za pravdu, když zamítly stížnost na obvinění ze strany českých uhlobaronů.

Prokuratura se na český stát znova obrátila v roce 2011 před podáním obžaloby ve Švýcarsku, zda se chce ke škodě připojit. Případ tehdy dozorovalo Vrchní státní zastupitelství v Praze vedené Vlastimilem Rampulou, který byl o rok později donucen odejít z úřadu kvůli podezření, že zametal některé kauzy pod koberec. Právě jeho úřad také vydal stanovisko, že nešlo o nic trestného a neví o škodě. Stát, respektive ministerstvo financí, se tehdy také k žalobě nepřipojil s tím, že z prodeje dolů žádnou škodu nemá. Později, po seznámení s obžalobou Švýcarů, změnil názor. Soud ve Švýcarsku nyní připustil, že se může hlásit o případnou náhradu škody.

Vyšetřování kauzy pak znovu otevřela policie, a to na základě trestního oznámení ministerstva financí, které je nástupcem už zrušeného Fondu národního majetku. Kvůli podjatosti pražského zastupitelství ale věc převzala Olomouc. Tamní žalobci uhlobarony pak nejen obvinili, ale zmrazili jim i zbylý majetek v Česku za další 1,2 miliardy korun.

Jak soudy s celou kauzou nakonec naloží, je těžké odhadovat. Pokud Švýcarsku Nejvyšší soud potvrdí i rozsudky zbývajících obviněných, je otázka, jak se s tím vypořádá český soud. Za část obžaloby by už totiž neměly být souzeni – a to za privatizační podvod. Podle zákona za jeden skutek nelze někoho trestat dvakrát.

Všichni obžalovaní jsou přitom přesvědčeni, že Mosteckou uhelnou úspěšně zachránili, a žádné pochybení nepřipouštějí. Koupit si firmu za její vlastní peníze byl podle nich běžný způsob privatizace konce 90. let. A podvod na stát prostřednictvím báchorky o americkém Appianu se prý také nestal. Jak po švýcarském verdiktu vysvětloval majitel Newtonu Petr Kraus, vlastně to všichni věděli: „Jsem přesvědčen, že na základě veřejně dostupných informací, které měli politici k dispozici a o kterých na vládě diskutovali, museli vědět, že je možné, že jsme za Appianem stáli my, manažeři. Nemohli jsme tedy stát podvést.“

Jistě bude zajímavé i sledovat, co k tomu soudu poví třeba tehdejší premiér, nynější prezident Miloš Zeman. Ten české i švýcarské policii řekl, že prodej státního podílu byl výhodný. Ale že důvěřoval de Grootovi, že si ho kupuje americký Appian.