© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Nadace Dobrý anděl zanedlouho završí pět let své existence. Systém pomoci rodinám, v nichž některý ze členů trpí vážným onemocněním, vyvinul na Slovensku současný prezident Andrej Kiska a do Česka jej přenesli dva úspěšní podnikatelé – Petr Sýkora a Jan Černý. Zrovna tehdy prodali svůj vlastní byznys a přemýšleli, do čeho se pustit dál. Jak jejich nový “byznys” funguje? Petr Sýkora v profilovém rozhovoru Neovlivní.cz ukázal do detailu, co dělá. A proč.
Lékaři to slovo nemají rádi. Rakovina. Nikdo ho nechceme slyšet. Vymazat. Ale onkologických pacientů přibývá. Diagnóza znamená obrovskou zátěž nejen pro samotného pacienta, ale i pro jeho nejbližší. “Rodině se velmi často zkomplikují – kromě té zdravotní situace – i další věci. Organizační, psychické, rodinné, samozřejmě i finanční. Prakticky vždycky je tomu tak. Takže pokud bych měl definovat, co děláme: Dobří andělé si kladou za cíl těmto rodinám pomáhat efektivně, jednoduše a průhledně,” shrnuje práci, které se už pět let věnuje, Petr Sýkora.
Petr Sýkora během rozhovoru pro Neovlivní.cz. Foto: David Binar, Neo
Jeho příběh jsme nedávno popsali v rámci projektu, v němž mapujeme současné české filantropy (zde »). Osobnosti, které z peněz, které dokázaly vydělat vlastními nápady a pílí, posílají nezanedbatelnou část do projektů, které považují za důležité. A osobně se v nich angažují.
Přesně takový je Sýkora. V roce 1993 založil spolu s Janem Černým společnost Papirius, dodavatelskou firmu na kancelářské potřeby. První dodávky papíru nosili zákazníkům v batozích. V roce 2006 tehdy už etablovanou společnost prodali americkému řetězci Office Depot, pro který oba ještě několik let pracovali. A mezitím si vyhlédli projekt Dobrý anděl. Přivezli ho do Čech a do vznikající nadace vložili ze svých soukromých peněz 25 milionů korun – na rozběh a provoz (podrobněji tu »).
Sýkora v rozhovoru popisuje, jak se peníze “do začátku” utratily. I to, proč své donátorské aktivity rozšířil a podporuje řadu dalších projektů. Mluví i o roli českého státu, jak ji vnímá z pozice toho, kdo pomáhá rodinám, které se kvůli nemoci dostaly do potíží.
Neo: Kolik je dnes Dobrých andělů?
V Čechách to bude necelých 60 tisíc.
Neo: A kolika lidem pomáhají?
Pomohli už poměrně výrazně přes třem tisícům rodin. Dnes aktuálně pomáhají kolem dvěma tisícům rodin.
Neo: Přibývá andělů? Nebo spíš těch, kteří u vás hledají pomoc?
Trend je zatím u obou skupin vzestupný, nicméně na rozdíl od podnikání, tady je potřeba ‘konečná’, je nějak ohraničená. Zdá se nám, že přibližně někde okolo dvou a půl tisíců rodin by potřeba mohla být uspokojena.
Neo: Někde jsem četl, že ročně přibývá asi tři sta padesát dětí s vážným onkologickým onemocněním.
Ano, je to tři sta až tři sta padesát onkologicky nemocných dětí.
U nás je to dnes tak, že zhruba třetinou příjemců jsou rodiny, kde je onkologicky nemocné dítě. Obvykle to bývají leukémie, které se týkají především menších dětí. Zhruba třetina jsou onkologicky nemocní rodiče. A poslední třetina – a ta dneska trošku roste -, jsou děti s jiným velmi vážným onemocněním. Některé z těch onemocnění čtenáři naštěstí třeba ani nebudou znát. Skoro bych řekl naštěstí, protože se to týká třeba jednoho nebo pěti případů v celé republice.
Neo: Třeba nemoc motýlích křídel?
Ano, třeba tato nemoc. To ale nejsou jednotky, ale desítky případů. Nebo chronické selhání nějakého orgánu. Nebo vážné formy svalové dystrofie, což se týká především chlapců. Je to ochabování svalstva, ale včetně svalstva, které potřebujeme například k dýchání. Nejde jen o ruce, nebo nohy.
Neo: Zaznamenal jsem, že zrovna v těchto dnech probíhá poměrně masivní billboardová kampaň na vaši nadaci. Tu platíte vy, nebo sponzoři?
To, co platíme my, je tisk, který se nám daří získávat poměrně výhodně, protože tiskárna tím pomáhá. A plochy jsou k dispozici zdarma. Tím myslím nejen pro nás, ale i pro ostatní neziskovky. Platí to ten, kdo tu plochu má.
| “Není fér od státu chtít, aby řadu věcí dělal. Podle mě je důležité řešit každý problém na co nejnižší úrovni. Abychom si jako lidi pokud možno pomáhali sami. Vidíte to na dětech: Čím jsme jako rodiče aktivnější, tím víc ony uberou. |
Neo: Ptám se proto, že si zakládáte na tom, že každá koruna, kterou věnuje dárce, jde přímo té které rodině. Takže mě zajímalo, kdo platí ostatní náklady spojené s chodem nadace.
Náklady na provoz byly v loňském roce okolo pěti a půl milionu korun, letos to bude necelých sedm milionů. Důležité je, že je to 7 milionů asi ke 140 milionům rozděleným. Tedy zhruba pět procent. Loni to bylo spíše šest, a ty roky předtím logicky trošku víc, protože se nadace rozbíhala a teprve teď má tu opravdovou efektivitu.
Pokud jde o to, kdo to platí: prvních 25 milionů jsme se zavázali s Honzou Černým, že zaplatíme napůl. Ty teď v podstatě dočerpáváme, doslova v těchto týdnech. A kromě nás se už přes dva roky připojují další finanční partneři, sponzoři, což jsou, až na pár výjimek, vesměs podnikatelé.
Neo: Jsou to i firmy? Nebo jenom osoby?
Určitě tam bude i nějaká firma. Ale vesměs to jsou podnikatelé, kteří mají možnost za firmu rozhodovat. Všichni jsou vidět na webu.
Neo: Lidí, kteří by mohli poskytovat finanční pomoc různým bohulibým projektům, je poměrně hodně. Ale zdaleka ne všichni pomoc poskytují. Jak takové lidi motivovat, aby dávali víc?
K tomu podle mě vede jediná cesta. Tedy – jediná opravdová cesta, ty ostatní jsou omáčka kolem. A tím je jít vlastním příkladem. Funguje ve všem. Třeba i ve výchově našich dětí. Jedna věc je jim něco říkat, což, jak se i doma začíná ukazovat, funguje spíš obráceně. A druhá věc je ty věci dělat.
A funguje to taky navzájem, protože koneckonců – nás s Honzou inspiroval Andrej Kiska v době, kdy jsme hledali nové podnikání. A dřív než podnikání se objevilo podnikání s Dobrým andělem.
V Čechách je řada lidí, kteří pomáhají, dávají. A myslím si, že v posledních letech nastává doba, kdy tomu lidé přicházejí na chuť. Je to asi dané i tím, že prostředí, ve kterém se pohybuji, je dárcovství přirozené, takže ty lidi vidím. O některých se ví, ví se o nich třeba i hodně. A o jiných se ani moc neví a stejně to dělají. V tomhle velmi rychle doháníme ten takzvaný západní svět.
Jak to celé funguje
Neo: Kolik peněz už bylo za dobu působení Dobrého anděla rozdáno?
Já vám to ukážu, jde to hrozně jednoduše, je to online. (odchází pro notebook). Tady to je: https://www.dobryandel.cz/pomoc-v-cislech/ Každý den se to aktualizuje. Rozdělilo se přes 334 milionů. Všechno tady je. Tady je počet lékařů, kteří doporučili rodiny. Oni hrají důležitou roli, protože bez schválení přihlášky žádnou nezařadíme. Je to zhruba 12 milionů měsíčně, je to 2 255 rodin, a každá rodina dostane asi pět tisíc a něco. Tady je to vidět po měsících a tady je to vidět po letech.
Logo, které znáte. www.dobryandel.cz
Neo: Je to tak, že každá rodina dostane stejně?
Každá dostane stejně. Jsou dvě extrémní cesty, jak pomoc rozdělovat. První je, že se podíváme na každou rodinu individuálně, posoudíme zdravotní situaci, počet členů domácnosti, kde žijí, hypotéky, rozvedený-nerozvedený, dluhy-nedluhy. Anebo si řekneme, že každá rodina dostane stejně.
Několik měsíců zpátky jsme na to dělali průzkum a zjistili jsme, že typické rodině poklesnou příjmy asi o sedm tisíc korun a vzniknou náklady ve výši asi sedmi tisíc korun. Takže ta delta je čtrnáct tisíc. A příspěvek od Dobrých andělů je zhruba pět tisíc. A to je i naše ambice. Naše ambice není tu věc úplně vyřešit, taky je nechceme udělat úplně závislými, to není pointa. Pointa je dát jim vědět, že – kromě peněz – je tu někdo, kdo na ně myslí. Částka pět tisíc je pro ně už citelná. A je dočasná.
Neo: Do jaké míry musejí rodiny, které se zapojí, o sobě dávat informace ven, veřejnosti?Co když to rodina nechce?
Přihláška, která jde pouze k nám, je poměrně podrobná. Především proto, abychom měli jistotu, že pomáháme tomu, komu je opravdu potřeba pomáhat. A potom je tam malá část, asi čtvrt stránky, kde má rodina možnost něco Dobrým andělům napsat. Já, jako Dobrý anděl, se mohu podívat do aplikace v mobilu a vidím konkrétně, komu jsem minulý měsíc pomohl.
Neo: Takže když člověk daruje peníze, dozví se, kdo konkrétně je dostal. A ta rodina vždycky dostane stejnou částku jako ostatní rodiny, ať pošlu jakýkoli obnos?
Je to tak, že třeba dvacet Dobrých andělů se skládá na jednu rodinu. Náš systém to dělá algoritmem. Nicméně vy jako Dobrý anděl vidíte, kolik jste kdy poslal za celou svou historii. Vidíte, komu jste kdy pomohl. Bude tam třeba Lenka z Milína, léčí se s tím a s tím. Každého půl roku to tam máte aktualizované, protože my jsme s danou rodinou v kontaktu každého půl roku.
Rodina přitom nevidí vás, jako Dobré anděly. A pouze několik málo Dobrých andělů vidí příběh té rodiny. Po upozornění , že jde o citlivé informace, může vidět i telefonní číslo a e-mail. Kdyby se třeba před Vánocemi rozhodl Dobrý anděl, že jim chce napsat.
Mimochodem – minimum Dobrých andělů kontaktuje rodiny, je to úplný zlomek – méně než procento. A incident jsme doposud žádný neměli.
Petr Sýkora osobní: “Když se někdo rozhodne být lékařem, taky to nefunguje tak, že si koupí nějaké knihy a v nějakém pořadí to přečte. Stejné je to s filozofií: Je potřeba začít od základů, jít od jednoduššího ke složitějšímu.” Foto: David Binar, Neo
Potom je několik málo rodin, kterých se zeptáme, a pouze pokud chtějí a souhlasí, tak se třeba rozhodnou zúčastnit se natáčení spotů. Ve spotech, kde hrály děti, hrály skutečné děti, nebo jejich rodiče. To tomu taky dává autenticitu a sílu.
Lidé k tomu přistupují různě. Někdo by to za žádnou cenu nikdy neudělal, a někdo to naopak udělá rád. Z různých důvodů. Třeba i proto, že je z malé vesničky a ostatní na to koukají.
O státu a proč dělá dost
Neo: Svým způsobem Dobří andělé a filantropové suplují roli státu. Máte pocit, že český stát dělá pro potřebné lidi dostatek?
Nemyslím si, že roli státu suplují. Myslím si, že role státu by měla být v těch úplně nejzákladnějších oblastech – bezpečnost, vymahatelnost práva, zdravotnictví, vzdělání. A pak už jen relativně malá v těch jiných, kde se stát poměrně angažuje.
Dobří andělé, ale i řada jiných neziskovek, spíš doplňují nebo nahrazují buď tradiční širokou velkou rodinu, nebo tradiční společenství ve smyslu, kdy lidé žili po generace v jednom místě, všichni se znali a když jeden onemocněl, tak si zkrátka pomohli. Což tak dneska z řady důvodů není. A určitě z toho nelze vinit stát, jsme zkrátka civilizačně v jiné fázi.
Myslím si, že není fér od státu chtít, aby řadu věcí dělal. Konkrétně u Dobrého anděla jsme mluvili o částce asi 330 milionů darovaných korun. To se podařilo de facto s náklady pětadvaceti milionů. To je pákový efekt, který my podnikatelé máme rádi. Pro stát by to bylo obtížné. Pro jakýkoliv stát. Z povahy věci je pro stát složité něco takového zorganizovat. A stát by určitě nedostal od billboardových firem – jejichž image je problematická – plochu zdarma. Dobré neziskové projekty, nejenom Dobrý anděl, ji dostávají. Nebo v televizi. Myslím si, že pro stát je důležité poznat, co ještě může efektivně udělat a co už ne.
Neo: A kde je ta hranice? Když se podíváme na Spojené státy, tam je každý postaven sám za sebe. A pak je tu Skandinávie, kde stát hraje významnou roli. Kde je ta správná míra?
Kdybych to měl říct stručně jednou větou: Myslím, že v České republice je vliv státu větší, než bych si představoval. Ale je to můj soukromý názor a řada lidí ho určitě má jiný.
Za druhé si myslím, že je důležitý historický kontext. To byl rozpor mezi Friedrichem von Hayek a severským ekonomem Gunnarem Myrdalem. Oba byli laureáti Nobelovy ceny – jeden zastával severský přístup maximální pomoci, Hayek princip svobody. A kde jsme my? Podíváme-li se na historii i současnost, je zřejmé, že nejde slepě kopírovat ani Ameriku, ani Skandinávii. Kdybychom tady okamžitě cokoli implementovali, nefungovalo by to. Česká republika se nějak vyvíjela, vyvíjela se taky po roce 1989. Obecně si myslím, že je důležité řešit každý problém na co nejnižší úrovni. Abychom si jako lidi pokud možno pomáhali sami.
| “Když si koupíme ledničku, tak k tomu máme manuál. Někteří chlapi ji zkusí zprovoznit bez manuálu a když to nejde, tak se k němu vrátí. A podobně je to s životem. Protože tím, že žijeme, tak si všichni myslíme, že žít umíme, že víme, co je v životě to správné. Ale život až tak jednoduchý není a stojí za to si některé věci rozmyslet. |
A zase – je to vidět i na dětech. Možná to znáte sám: Čím víc jsme jako rodiče aktivní, tím víc oni uberou. Pak se stane, že vidíte kluka, který se dostal na prestižní americkou vysokou školu a maminka mu krájí řízek. A ani si toho samozřejmě nevšimne, protože to dělala v jeho pěti letech a pořád to jde dál.
V případě státu je povětšinou snaha pomoct, ale vzhledem i k politickému kompromisu a konsenzu a po tom následné implementaci, řada věcí nedopadne úplně až tak, jak si původně autoři myšlenky přáli. Spíš bych byl na opatrné straně. Pokud má společnost někde palčivý problém, má mít jistou samohojící schopnost. Podnikatelé – ať už pro zisk -, nebo neziskovky, nebo filantropové, nebo komunity řadu těch věcí dokážou vyřešit. Myslím si, že to je dlouhodobě zdravější cesta.
Neo: V osmnácti letech jste začínal s firmou Papirius, to se psal rok 1993. Po úspěšném působení jste firmu prodal a přesedlal na filantropii. Proč? Co vás k tomu vnitřně vedlo? A co na to říká rodina?
Konkrétně Dobrý anděl přišel nečekaně. A přišel od Andreje Kisky. Protly se tam dvě věci. Jednak to, že jsme s Honzou pochopili, že ta věc je v Čechách potřeba. Ověřili jsme si to. Skutečně jsme našli rodiny, mluvili s nimi a na zkoušku jim nějaké peníze posílali. A zároveň jsme pochopili, že je to de facto podnikání. Protože Dobrý anděl musí pokrýt všechny ty funkce, které potřebuje pokrýt každá firma. Technologie, IT, personální věci, marketing, komunikace, audity, všechno to tady jede.
Takže z hlediska toho, co člověk dělá, co dělá v té firmě a co dělá tady, tak je to z pětadevadesáti procent stejné.
Neo: A rodina?
My jsme to rozhodnutí udělali s mou ženou Jindrou dohromady. A rozmysleli jsme si to dobře. Minimálně půl roku nám trvalo, než jsme řekli finální ano. A ani se to nevylučuje s tím, že bychom znovu někdy podnikali.
Vezměme si třeba Kvida Štěpánka, o kterém jste psali (např. zde », pozn. red.). Ono není až tak jednoduché říct, jestli větší přínos Kvida je v tom, jak pomáhá ve svém regionu, nebo v tom, že tam je jeho fabrika. Můj odhad je, a třeba Kvido se mnou nebude souhlasit, že to je ta fabrika. Zaměstnanost, rytmus a multiplikační efekt – lidi chodí do té fabriky, nosí domů peníze, utrácejí je v tom regionu a už to tam všechno startuje. Jádrem společnosti, rozhodně ekonomiky, je podnikání. Filantropie by měla být vždycky doplněk.
Cyklostezky, filmy a strategie
Neo: Díval jsem se na výčet toho, kde se angažujete. Zarazily mě cyklostezky na Novém Zélandě. Proč podporujete novozélandské cyklostezky?
To je dobrá otázka (smích). Protože je používáme. A hodně. Poslední roky jsme tam strávili každý rok pár měsíců. Ona to není úplně strategická věc, ale ten projekt je dobrý, dobře udělaný, má dlouhou životnost. A myslím si, že když má člověk možnost použít nohy, nebo kolo, nebo případně nějakou městskou hromadnou dopravu, tak je to dobrá varianta – i když auta mají své velké výhody. Tak třeba proto cyklostezky na Novém Zélandu. Ale klidně by to mohly být cyklostezky v České republice.
Ono – část toho našeho rodinného dávání je ad hoc, když někdo potřebuje, nebo když se někdo ozve. Myslím si, že když se někdo opravdu ozve a člověk může dát, tak by dát měl. Pokud to má smysl. A těch věcí, co mají smysl, je hodně. Vždycky víc, než má člověk prostředků.
A pak si myslím že nad tou podstatnou částí je dobré přemýšlet strategicky, pár let dopředu a podobně jako v podnikání a v investování.
Neo: Dál podporujete projekt ‘Promítej i ty’. Čím vás zaujal?
To bylo tak, že jsme s Jindrou přemýšleli nad tím, co má dlouhodobý dopad, ne nutně okamžitý efekt. Sedli jsme si s Šimonem Pánkem a Šimon říká: ‘Hele, my tady máme tento projekt, jmenuje se Promítej i ty, souvisí to s festivalem Jeden svět. Vezmeme ty nejlepší filmy s největším dopadem a umožníme lidem, aby je legálně stáhli. Domluvíme a zaplatíme autorská práva, člověk si je může stáhnout – tuším, že je to vždycky na pár dní – a buď se na ně podívá sám, anebo je třeba sdílí se svojí rodinou, nebo se svojí komunitou.’
Ten projekt funguje tak, že jsou takzvaní promítači a promítačky, ti si stáhnou film, k tomu informace o filmu, nějaké otázky a tak, trošku pozadí, a třeba se sejdou v hospůdce, kde bydlí, přijde jich tam tři nebo dvacet, a podívají se na film. Jsou to vesměs snímky, které mění náš pohled na svět.
My jsem teď viděli film, jmenoval se “Šitkredit” o finančních dravcích, exekucích, dluhových pastech a tak dále. Což je jeden z problémů této země. A vidět ho – to je přesně ta věc, která nemá dopad ani dneska, ani za týden, ani za měsíc. Nicméně každý z těch filmů má tu sílu, že posune náš pohled na danou problematiku.
Máme tam teď jeden stažený – když jsme se bavili o Skandinávii – ten se jmenuje Švédská teorie lásky a je to v podstatě o rozbitých rodinách, o tom, co velkorysá sociální pomoc udělala, že tradiční rodina je tam v podstatě v hrozném stavu. Abych to shrnul, myslím si, že to je věc, která je dlouhodobá a strategická. A letos, za prvního půl roku, už skoro deset tisíc lidí stáhlo nějaký film. Je to investice do vzdělání, investice do našeho pohledu na svět.
Najdete to na webové stránce promitejity.cz a je to zadarmo. Je tam asi třicet, čtyřicet filmů. Snímek si stáhnete do počítače a on vám za pár dní zmizí. Zajímavý je třeba film Krev v mobilech.
Jak se naučit životu
Neo: Zajímáte se o indickou filozofii, cvičíte jógu. Co vám to dává? Jak jste se k tomu dostal?
K józe mě přivedl kamarád, když mi bylo asi čtrnáct let. To si pamatuji dobře – měl jsem pocit, že už jsem na to starý. Opravdu, neironizuju to, protože jsem si připadal tuhý. (usmívá se)
Jóga je pro mě něco jako čištění zubů. Zkrátka si ráno půl hodiny zacvičím jógu. A v tělesné józe, včetně nějakých dechových cvičení, nehledám nějakou velkou mýtičnost. Kromě toho, že se člověk soustředí a je klidný a nedělá u toho dalších deset věcí. To je jóga.
Indickou filozofii studuji nějaké roky relativně systematicky a myslím si, že to člověku dává asi to, co by mu dala jiná strukturovaná filozofie. To znamená, je to v podstatě jeden z manuálů, jak žít. Když si koupíme ledničku, tak k tomu máme manuál. Někteří chlapi ji zkusí zprovoznit bez manuálu a když to nejde, tak se k němu vrátí. A podobně je to s životem. Protože tím, že žijeme, tak si všichni myslíme, že žít umíme, že víme, co je v životě to správné. Ale život až tak jednoduchý není a stojí za to si některé věci rozmyslet.
Řekl jsem si, že je dobrá fáze, si některé věci v životě důkladně rozmyslet. Třeba i to dávání. Někteří z nás nedávají vůbec, někteří z nás dávají a pomáhají a myslí si, že spasí svět, to může být druhý extrém. Nebo někdo dává tak, jakože to patří k životu, tak jako patří k životu práce a hra a dobré jídlo a být chvilku venku a další věci, tak třeba k tomu patří i to dávání. A do toho stojí za to se ponořit a jsou lidé, kteří to mají promyšlené.
Toto shodou okolností krásně popisuje ne indický filozof, ale Libanonec Chalíl Džibrán, který napsal krásnou stať “O dávání”.
Neo: Jakou knihu byste doporučil nějakému, řekněme, začátečníkovi v tomto směru přemýšlení?
Přečetl jsem řadu knihu tohoto typu. Namátkou Robin S. Sharma: Mnich, který prodal své ferrari. Nebo budhistický mnich Ajahn Brahm napsal knihu Kráva, která plakala. Těch lehčích knížek je spousta, jsou různé kvality, nicméně bych řekl, že jdou poměrně správným směrem.
Ale – každý z nás je jiný, někdo je zaměřený víc emočně a svět vnímá jinak. Pro něj bude vhodná úplně jiná kniha. Někdo je zaměřen více intelektuálně a logicky, to je spíš ta cesta, kterou studujeme na akademii, kde se na svět snažíme dívat spíše intelektem než jenom srdcem, i když ve finále ty věci musí jít ruku v ruce. Jen tak vystřelit jednu knížku je těžké.
Teď mám doma útlou knížku, o kterou jsem xkrát zakopl, kousky jsem četl. Je to zmíněný Chalíl Džibrán a jeho kniha Prorok, která vyšla i česky. Je to útlá knížka a je to v podstatě poezie s filozofií. Pro někoho to může být příliš abstraktní.
A ještě jednu poznámku. Když se někdo rozhodne být lékařem, taky to nefunguje tak, že si koupí nějaké knihy, anatomii a biochemii, a v nějakém pořadí to přečte. Stejné je to s filozofií: Je třeba začít od základů, od jednoduššího ke složitějšímu. A jít systematicky. Na to jsem si teď asi tři, čtyři roky vyhradil.
Neo: Dovolte hodně osobní otázku: Jste věřící?
Věřím tomu, že existuje něco, co nejsme schopni ani nahmatat, ani cítit, ani intelektuálně obsáhnout. Něco nad tím vším. V tomto směru ano.
Slovenský prezident Andrej Kiska. Z pomoci českému Dobrému andělovi neměl nic, leda práci. Albert Russ / Shutterstock.com
Neo: Zmínil jste Andreje Kisku, který je dnes prezidentem na Slovensku. My máme Miloše Zemana. Jak vnímáte rozdíl mezi Slovenskem a Českem? Symbolizuje ten rozdíl Kiska?
Nesleduji dostatečně dobře Slovensko, abych mohl říct, jak je na tom, jaká je tam nálada, abych to mohl porovnat s tím, jak jsme na tom v Čechách. Nicméně Andreje Kisku znám dobře. A i když nesleduji detailně jeho počínání, tak si myslím, že Slovensko má dobrého, empatického, lidského prezidenta. Zažil jsem ho, když jsme vytvářeli Dobrého anděla a jeho pomoc byla opravdu nezištná. Nic z toho, že dělal Dobrého anděla v Čechách, kromě práce neměl a nemá. A my máme pana Zemana. Tak to je. Nebyl to můj kandidát. Ale tak se to stalo a svět jde dál a je třeba dělat každý to svoje.
Neo: Dobrý anděl Kiska je prezidentem na Slovensku. Neuvažuje český Dobrý anděl o kanditatuře v Česku?
Ne.
Neo: Nechcete vstoupit do politiky? Nikdy? Kategoricky ne?
To slovo “nikdy” bych neřekl, ale teď si to vůbec neumím představit. A ani v dohledné době ne. Jsem přesvědčený o tom, že se najdou vhodní kandidáti. Třeba i ten Šimon Pánek. Nebo další. Myslím si, že teď už budeme mít samé lepší prezidenty.