© Dead Line Media s.r.o. 2016 – všechna práva vyhrazena | buďte s námi v kontaktu: facebook – twitter – napište nám
© Design: Prokoho.cz | Souhlas se zpracováním osobních údajů (nastavení, odvolání)
Nedávno jej doma na Slovensku zařadili na soupisku nejvíc inspirativních Slováků, to se vědeckým pracovníkům nestává často. Alexander Ač z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd patří mezi přední odborníky na klimatické změny. A nebojí se mluvit ani o tom, co nás nejspíš čeká za dvacet, třicet let: “Bezpečnostní, socioekonomická, finanční situace bude mnohem horší. Vlastně se to bude týkat všech aspektů lidského života. Bude to mnohem nejistější doba.” Jak k těmto závěrům dospěl?
Klimatolog Alexander Ač poskytl redakci Neovlivní.cz obsáhlý rozhovor, který jsme rozdělili do dvou částí. V té první (zde ») hovořil zejména o tom, jak a proč se země otepluje. Jak se skleníkové plyny podepisují na růstu globálních teplot. A proč je tolik lidí, kteří vědecky doložitelná fakta zpochybňují.
Alexander Ač: “Určitě musíme v budoucnu počítat s extrémnějšími projevy počasí. Období, kdy budou tropické teploty, které se budou střídat s extrémními přívalovými srážkami, bouřkami, lokálními záplavami, třeba i se zvýšeným výskytem neúrody v důsledku krupobití a podobných jevů, bude trvat asi měsíc.” Foto: David Binar, Neo
Nyní vám předkládáme druhý díl. Shrnout by se dal pod titulkem: Co nás vlastně čeká?
Neo: Co je pravdy na tom, že dnešní klima je způsobenu emisemi, které byly vypuštěny v 70. letech 20. století?
Klimatický systém vykazuje určitou míru setrvačnosti. To znamená, že chvíli trvá, než se atmosféra oteplí na úroveň, která odpovídá dané úrovni skleníkových plynů. Takže i kdybychom hned dnes veškeré spalování fosilních zdrojů zastavili a koncentrace skleníkových plynů by se už nezvyšovala, atmosféra by se v globálním průměru dalších asi dvacet až třicet let dále oteplovala. Tou setrvačností je dáno, že než se všechny mechanismy, které prostřednictvím zpětněvazebních mechanismů vedou k oteplování, projeví, tak to určitou dobu trvá.
Tím pádem se dá říci, že to, co dnes pozorujeme, je výsledkem aktivit před těmi dvaceti až třiceti lety v minulosti. Je to oteplení, kterému už nelze zabránit, ani kdybychom okamžitě zastavili veškeré emise. Je tam určitá nejistota, pohybujeme se v odhadech. Nicméně dolní hranice oteplení je asi 0,5 stupně Celsia a horní odhad se blíží skoro až ke dvěma stupňům. Jeden a půl až dva stupně, to je ten horní, extrémní, řekněme pesimistický odhad. Ale ono už oteplení o půl stupně je hodně.
Neo: Co to znamená?
Například to, že dnes už nedokážeme omezit oteplení na deklarované 2 stupně Celsia, o kterých se jednalo na klimatické konferenci v Paříži v prosinci minulého roku.
Další aspekt tohoto problému spočívá v tom, že my neemitujeme pouze skleníkové plyny, ale emitujeme i takzvané aerosoly. To jsou znečišťující látky, částice spojené se spalováním uhlí, ale i pohonných hmot z automobilů, které přispívají ke vzniku smogu. Ty ochlazují atmosféru, jakoby atmosféru stíní a část záření odrážejí zpátky. Takže když přestaneme atmosféru znečišťovat aerosoly, tak se oteplení ještě zrychlí. A k tomu ještě musíme přidat uvedený efekt setrvačnosti.
Neo: Když se podíváme, kolik skleníkových plynů lidstvo emitovalo v 70. a 80. letech minulého století, a podíváme se na množství, které emitujeme dnes, tak to tehdy bylo řádově méně. Jsou ty dva stupně vůbec reálné?
Mluví se o nich, existují scénáře, které k nim teoreticky vedou. Máme výpočty, které nám říkají, kolik emisí ještě můžeme vypustit, abychom s určitou pravděpodobností nepřekročili oteplení o více než dva stupně. Existuje nejistota, že i v tom případě to může být víc než dva stupně. Ale pokud mám jít ke konkrétním číslům, tak současný stav poznání je, že ještě můžeme vypustit od 500 miliard až asi do 1500 miliard tun oxidu uhličitého. Zároveň je ale potřeba říct, že potom už emise musejí být nulové. Čili to je opravdu ta maximální hranice. Ale musíme si uvědomit, že 500 miliard tun není až tak moc.
O emisích, methanu a sibiřských kráterech
Neo: Kolik tun oxidu uhličitého bylo vypuštěno za rok 2015?
Skoro 40 miliard tun CO2. To znamená, že spodní hranici bychom dosáhly za necelých patnáct let při současné rychlosti uvolňování emisí skleníkových plynů, jinak nejpozději za dvacet, dvacet pět let.
V těch výpočtech není reflektován efekt ochlazování prostřednictvím aerosolů, proto je nutné s těmito čísly operovat velmi opatrně. Nicméně poselství je jasné: emisí nám už moc nezbývá. I proto dnes klimatologové mnohdy počítají s negativními emisemi. Jsou přesvědčeni, že budeme schopni oxid uhličitý z atmosféry pohlcovat. To je dnes sice spíše v rovině hypotéz a nefungujících, neprokázaných nebo ve velké míře nepoužitelných technologií. Každopádně pokles emisí od současnosti by musel být na úrovni mezi třemi až pěti procenty ročně, a to v podstatě až do nuly. S takovou rychlostí poklesu emisí nemáme na globální úrovni žádnou zkušenost.
Při rozpadu Sovětského svazu a posléze i postkomunistických zemí, což jsou i naše země, došlo k výraznému poklesu emisí. Myslím, že to bylo až do čtyřiceti procent v horizontu pěti, deseti let. Průmysl zkolaboval, nebo významně poklesl, energeticky nejnáročnější průmysl přestal existovat. Ale to byl lokální jev – tedy něco jiného než úroveň globální.
Na globální úrovni emise v té době neklesly, spíše se stabilizovaly. Při poslední globální finanční krizi, která začala v roce 2008, nastal pokles globálních emisí asi o 1,5 procenta. Trvalo to jeden rok a znamenalo to obrovské problémy pro spoustu zemí, lidí, přineslo to nárůst nezaměstnanosti a další ekonomické problémy.
Ilustrační snímek. Foto: Shutterstock
Pokud se chceme bavit o poklesu globálních emisí v míře tří až pěti procent ročně, tak je to něco, s čím se dá polemizovat, jestli to je reálné. Spíš si myslím, že to je otázka hypotetických scénářů.
Neo: A pak je tady ještě jedna velká neznámá – methan. Už několik let se například v sibiřské tundře objevují obrovské krátery. Zprvu nebylo jasné, co to vlastně je. Pak se ukázalo, že to byly úniky methanu, který se v podle všeho začíná uvolňovat z permafrostu. Methan je rovněž silný skleníkový plyn. Jaký vliv může mít?
Methan je zodpovědný asi za dvanáct až patnáct procent celkového zesíleného antropogenního skleníkového efektu. Stále je tedy rozhodující oxid uhličitý. Nicméně objevují se studie v prestižních vědeckých časopisech jako Nature nebo Science, které ukazují na rostoucí riziko zvyšovaní přirozených emisí, které jsou zapříčiněny právě globálním oteplováním.
V minulosti došlo k poměrně významnému uvolnění methanu, ani ne tak v kontinentálních oblastech, třeba z permafrostu na severu, ale významnější zdroj je methan v podobě methanhydratu na dnech oceánů, v šelfových mořích. Tam je methan uložený ve velkých množstvích ve zmrzlé podobě. Pokud dojde k oteplení spodních vrstev oceánů v těch šelfových oblastech, třeba v oblasti Arktidy, tak významně roste riziko náhlého uvolnění velkého množství methanu.
Neo: Dá se spočítat, kdy se se to stane?
Zatím není jasné, jaká je hranice oteplení atmosféry, při které by se – dostatečně pro uvolnění methanu – ohřála i moře. Trvá desítky let, než se teplo z povrchu oceánů promíchá se spodními vrstvami. Ale i kdyby se už dál neoteplovalo, tak je teoreticky možné, že už jsme dosáhli té míry oteplení, která by v horizontu deseti nebo padesáti až stovek let mohla zapříčinit uvolnění tohoto methanu. A to by samozřejmě další oteplení urychlilo.
Co se týče zmíněných vznikajících kráterů za polárním kruhem, hlavně na Sibiři, tak tyto úkazy zřejmě existovaly i v minulosti a ještě neexistuje shoda na tom, jestli jich opravu přibývá a jestli to je reakce na oteplení. Ale velmi pravděpodobně ano.
Roste i globální koncentrace methanu, zejména v posledních dvou, třech letech. Zatím není jasné, jaký na tom mají podíl přírodní zdroje z oblasti Arktidy. V Americe se totiž rozšířila metoda těžby takzvaných nekonvenčních zásob zemního plynu a ropy metodou hydraulického štěpení neboli frackování, která je poměrně významným zdrojem methanu. A nové studie pomocí satelitních snímků ukázaly, že velká část methanu uniká na území Spojených států, kde k této těžbě dochází. Zřejmě to ale není jediným důvodem nárůstu, který pozorujeme asi od roku 2010/2011, kdy se nárůst methanu opět zrychlil. Pravděpodobně k tomu přispívá i únik methanu na Arktidě, únik z těchto kráterů, i když ta množství jsou zřejmě malá.
Hrozí ovšem to, že pokud by opravdu těch kráterů přibývaly desítky, spíš stovky, pak by to s globální koncentrací methanu opravdu zakývalo. Ale zatím to nepozorujeme, i když je možné, že jsme v těch úplně prvních fázích. Samozřejmě, že čím víc těch potenciálních zdrojů přirozených skleníkových plynů je, o to méně nám zůstává z rozpočtu našich antropogenních emisí. A je potřeba říct, že zatím se nepočítá s tím, že by se methan opravdu začal významně uvolňovat.
Na druhou stranu se objevují studie, které říkají, že to riziko je mnohem větší, než si zatím připouštíme.
“Česko není izolované, tlak zvenčí bude velký”
Neo: Jak bude střední Evropa vypadat za dvacet, třicet let, kdy se emise skleníkových plynů, které jsme do dnešního dne vypustili, projeví?
To je otázka, na kterou by asi chtěl znát odpověď každý. A každý vědec vám dá trochu jinou odpověď – podle toho, čemu se věnuje. Dvacet, třicet let není v podstatě dlouhá doba.
Kdybyste před deseti lety někde říkal, že dnes budeme čelit otázce statisíců, milionů migrantů, tak by se vám lidé smáli, že to není existující problém a že to nehrozí.
Často i někteří čeští vědci, vzdělaní lidé, říkají, že se sice tak trochu v Česku otepluje, ale když přizpůsobíme zemědělství, budeme pěstovat suchu odolné plodiny, budeme vysazovat dřeviny a porosty, které budou odolnější, tak to zvládneme. Když bude větší sucho, tak zadržíme víc vody. A že Česká republika je na tom oproti jiným zemím stále relativně dobře.
Ale musíme si uvědomit, že Česko neexistujeme izolovaně, že Evropa není od světa izolovaná. Právě na příkladu migrace bychom si měli uvědomit, že i ty změny, které u nás nemusí být tak závažné, budou závažnější jinde ve světě a lidé na ně budou reagovat. Zvenku vznikne tlak na naši oblast. Právě proto, že je zatím relativně stabilní, budou mít lidé tendence přesouvat se do těch oblastí, které jsou ještě relativně produktivní. Nebo bezpečné.
Neo: Jak to tady bude vypadat za dvacet, třicet let?
Myslím si, že náznaky se už objevují. Je to v podstatě pokračování, nebo spíš i urychlování stávajících negativních trendů. Budeme se muset vypořádat s mnohem vyšším počtem lidí, kteří se budou snažit dostat se ať už do střední Evropy, nebo do Evropské unie obecně.
Přitom už teď vidíme, že evropské země dosahují svých limitů. Třeba Německo už žádné uprchlíky nechce. Snažíme se ty lidi nevpouštět, stavíme ostnaté ploty, zavádějí se kontroly na hranicích. Přesnou předpověď vám nikdo nedá, ale mám-li být co nejkonkrétnější, myslím si, že se nebudeme bavit o desítkách nebo stovkách tisíc lidí, ale spíš to budou miliony lidí, kteří budou globálně v pohybu.
Určitě musíme v budoucnu počítat s extrémnějšími projevy počasí. V létě budou teploty přes třicet stupňů naprosto běžné. Pokud se dnes bavíme o tom, že průměrný počet tropických dnů je nějakých deset, patnáct dní, tak za dvacet, třicet let to bude zhruba dvojnásobek. To znamená, že asi měsíc bude trvat období, kdy budou tropické teploty, které se budou střídat s extrémními přívalovými srážkami, bouřkami, lokálními záplavami, třeba i se zvýšeným výskytem neúrody v důsledku krupobití a podobných jevů.
Alexander Ač |
 |
| • Pracuje jako vědecký pracovník pro CzechGlobe, brněnský Ústav výzkumu globální změny, který je součástí Akademie věd ČR. |
| • Odborné zaměření je ekologická fyziologie rostlin, aplikace dálkového průzkumu ve fyziologii rostlin, globální změna klimatu, zobrazovací a nezobrazovací fluorimetrie, zobrazovací a nezobrazovací spektroskopie, využití rychle rostoucích dřevin v energetice. |
| • Vystudoval environmentální ekologii na Fakultě přírodních věd Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích, titul PhD získal v oboru aplikované ekologie na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. |
| • Hostoval na univerzitách v Antwerpách a v německém Freiburgu. |
| • Od roku 2013 je členem Vědeckého klimatického fóra, od roku 2014 předsedá Národnímu komitétu Mezinárodního programu geosféra-biosféra (IGBP). |
| • Kromě vědeckých článků a citací můžete na jeho jméno narazit také na webových stránkách slovenského deníku SME, kde pravidelně píše blog – o klimatických změnách. |
Střídání extrémního sucha a extrémních záplav je trend, který už pozorujeme. Není to něco, co by neexistovalo, i když to zatím většina lidí nemusí vnímat.
Bude narůstat výskyt pojistných událostí. Pojišťovny nebudou chtít pojišťovat rizikové oblasti – třeba záplavové zóny -, nebo vás třeba nepojistí proti poškození větrem, nebo proti přírodním katastrofám. Zvyšuje jim to náklady a pojištění stojí na tom, že se pojistné události vyskytují jen v určitém procentu případů, a oni to mají samozřejmě spočítané.
Za těch dvacet, třicet let budou lidé přicházet o značnou část svého majetku a nebudou schopni ho nějakým způsobem financovat, udržet. Bude se to týkat většího a většího počtu obyvatel.
Zemědělci budou mít problémy s vypěstováním dostatečného množství produktů. Evropa na tom bude stále relativně dobře, určitě nehrozí nějaké hladomory. Ale v mnoha oblastech to rostoucí problém bude a tamní obyvatelé na nás budou vyvíjet tlak. V globalizovaném světě se ale jednoduše izolovat nelze.
Svět bude mnohem méně bezpečný, zřejmě bude mnohem větší nevraživost mezi etnickými skupinami, poroste xenofobie. Na ty, kdo budou oběťmi klimatických změn, bude házena část viny, že si za to můžou sami a že my s jejich situací nemáme nic společného. Bezpečnostní, socioekonomická, finanční situace bude mnohem horší. Vlastně se to bude týkat všech aspektů lidského života. Bude to mnohem nejistější doba.
Neo: V Česku se o problematice klimatické změny příliš nemluví. A když někdo řekne, že změny jsou reálné a jsou skutečnou hrozbou, je za ekoteroristu. Nic na tom nemění ani extrémní výkyvy počasí. Jak lidem zprostředkovat, že musí počítat s negativními dopady klimatické změny?
Jak sdělovat negativní informace tak, aby na ně lidé reagovali konstruktivním způsobem – to je problém, který řeší spousta vědců. I v zahraničí. Aby lidé neřekli, to je na mne příliš, já s tím nechci mít nic společného. Nebo naopak, aby neřekli, že se vlastně nic neděje. Aby výsledek nebyl ten, že se přístup nezmění a nebudeme se připravovat na budoucnost.
Mohli bychom zabíhat třeba do oblasti psychologie, čím to je dáno. Není to jednoduché. Ale mění se to.
Neo: V Česku se mi nezdá, že by se něco měnilo.
Nemůžeme říkat, že “popírači” jsou všichni politici. Ti hlasití ano – třeba Václav Klaus, Miloš Zeman plus někteří další. Většině z nich je to samozřejmě jedno. Když se ale podívám na klimatickou konferenci v Paříži loni v prosinci, tam všechny státy jednoznačně deklarovaly minimálně snahu o omezování emisí. Ať už Evropská unie, Rusko, Spojené státy, Čína. V podstatě všech 195 zúčastněných států se alespoň rétoricky shodlo, že klimatická změna je problém, a že kromě toho, že se budeme snažit přizpůsobovat, budeme se v nejbližších letech muset snažit i omezovat emise.
Druhá věc je, jak se tyto sliby, se kterými jednotlivé země přišly, naplní.
Co mi na tom přijde důležité: Vyjádření politiků, která zpochybňují tuto problematiku, samozřejmě ovlivňují veřejné mínění. Ten problém zlehčují, bagatelizují. V důsledku to pak široká veřejnost nepovažuje za problém, nevidí důvod se tím zabývat, respektive to nechá na politicích, aby to nějakým způsobem vyřešili za ně. Je ale potřeba říct, že to není problém politiků, není to problém ropných a uhelných společností. Je to problém nás všech. My všichni jsme součástí tohoto systému, my všichni využíváme moderní výdobytky – elektřinu, většina z nás má auto, v zimě topíme, v létě klimatizujeme, jezdíme na dovolené. Často si i půjčujeme na to, abychom mohli jet na dovolenou a pak to splácíme, kvůli bydlení se zadlužujeme na desetiletí. To všechno s sebou nese určitou míru spotřeby energie a zdrojů a uvolňování emisí z fosilních zdrojů.
Pokud chceme být součástí řešení, tak všichni musíme změnit vzorce chování, budeme muset snížit nejen spotřebu fosilních zdrojů, ale s ní ten neudržitelný konsumerismus.
“Technologie nejsou spásou, mají limity”
Neo: Jenže málokdo je ochoten – chce – omezovat sám sebe.
Pokud si někdo myslí, že když se politici shodnou, že to budou řešit, ale mě se to netýká, prostě to není pravda.
Není to jenom Německo, legislativa Evropská unie je jednou z nejprogresivnějších na světě, a například Holandsko a Belgie už přijali legislativu, kdy od roku 2025 nebude povolen prodej standardních automobilů, kdy bude umožněn pouze prodej elektromobilů, u kterých se předpokládá, že jejich spotřeba fosilních zdrojů bude mnohem nižší – i když nějaká bude vždy, třeba na jejich výrobu. Od roku 2020 budou všechny nové budovy muset splňovat určitý energetický standard, který je dnes na úrovni téměř pasivních domů. To znamená, že spotřeba energie bude muset být o nějakých osmdesát, devadesát procent nižší než dnes. A od roku 2019, což je vlastně o rok dřív, by se to mělo týkat všech veřejných budov. Bude se to týkat všech nových budov a postupně i těch existujících.
Tlak na emisní limity poroste. Můžeme zmínit skandál Volkswagenu, který byl v podstatě dotlačen přísnými limity k tomu, že udával nižší emise, než byly ve skutečnosti. Někdo by mohl říct, že pokud by limity nebyly tak přísné, tak nemuseli podvádět.
Ale hlavně to ukazuje limity technologií. My nemůžeme donekonečna zvyšovat efektivitu automobilů. Můžeme vyměnit žárovky za LEDky, které mají nižší spotřebu. Ale třeba v leteckém průmyslu jsou možnosti, jak zvyšovat efektivitu, zvyšovat provoz a zároveň nezvyšovat emise, velmi omezené. Vlastně už na hranici možností. Jednoduše není možno spotřebu snižovat donekonečna. Přitom ale musíme úplně opustit fosilní zdroje, nestačí vyměnit uhlí za zemní plyn.
Rovněž je potřeba říct i to, že v současnosti nám obnovitelné zdroje dávají asi kolem dvou, dvou a půl procenta celkové spotřeby energie. U elektřiny je to o něco více. Ale i kdybychom nahradili všechnu spotřebu elektřiny s pomocí slunce a větru, jak se snaží Německo, využívali biomasu, třeba i odstavili jádro, tak se stále zbavíme jen asi dvaceti procent emisí. Stále je většina zdrojů emisí z dopravy – ať už osobní, tak nákladní, lodní nebo letecké. A potom je to vytápění, spotřeba tepla, jen pětina z toho jde na elektřinu. Samozřejmě existují scénáře elektrifikace zejména osobní dopravy, kdy by zaváděním obnovitelných zdrojů byla elektřina v budoucnu mnohem dostupnější, levnější. Ale stále je spotřeba obrovská a není to otázka měsíců nebo roků, ale spíš otázka desetiletí, než se energetický systém modernizuje.
Neo: Předpokládáte společný postup v Evropě, ale Unie se drolí. A například expremiér Mirek Topolánek, dnes šéf výkonné rady Teplárenského sdružení ČR, se nechal slyšet, že musíme modernizovat jadernou elektrárnu Dukovany i za cenu vystoupení z EU.
Štěpení Evropské unie je obecný problém. Rostou tendence rozporů – a to se nemusíme bavit jen o ekologické politice, energetické politice, ale i o migrační politice, o finanční politice. Nebo o tom, jak jsme se stavěli k dluhové krizi v Řecku, kdy se Evropská unie nezachovala ideálním způsobem. Řekové teď navíc čelí hlavnímu tlaku migrační krize, a my je obviňujeme z toho, že se k tomu nestaví dostatečně seriózně. Myslím si, že to je spíš Evropská unie, která se k tomuto problému nestaví seriózně. Navíc se to už mělo řešit dříve. Ale naprosto souhlasím s tím, že přežití EU je nevyhnutelnou podmínkou pro to, aby se alespoň vzdáleně naplňovaly snahy pokračovat ve snižování emisí.
Jakmile dojde k závažným problémům, třeba odchodu Velké Británie nebo vytváření zájmových bloků jako je Visegrádská 4, tak se rozpory začnou zvyšovat, na plány snižování emisí všichni zapomenou a budou se řešit aktuální ekonomické problémy. Ekologie – jako v minulosti vždy – půjde do pozadí. Pokud to Evropská unie nezvládne, tak ekologická politika bude první, která to pocítí.
Neo: Jak by se měla problematika klimatických změn realisticky řešit?
Primárně je to problém vysoké a rostoucí spotřeby fosilních zdrojů. Pokud chceme použít ekonomické nástroje v rámci existující tržní ekonomiky a demokracie, tak z mého pohledu je nejpřijatelnějším nástrojem zpoplatnění využívání fosilních zdrojů. Existují ekonomické propočty, modely, které ukazují, že by to bylo možné postupným zvyšováním zpoplatnění oxidu uhličitého. To znamená, že nejvíce by bylo zasaženo uhlí, o něco méně ropa a o něco méně zemní plyn. Nešlo by to náhlým, ale postupným zvýšením zpoplatnění. Počáteční cena by byla třeba deset eur na tunu CO2 a každý rok, nebo každé dva roky, by se zvyšovala o pět euro. Samozřejmě na globální úrovni, na lokální úrovni to vede jen k tomu, že se výroba přesune, jak se stalo v případě Kjótského protokolu a obchodování s emisemi. Potřebujeme opravdu globální přístup, který by zreálnil a do fosilních zdrojů započetl negativní externalitu v podobě klimatické změny.
Tím pádem by se přímo i nepřímo podpořilo využívání alternativních zdrojů, které mají nižší uhlíkovou stopu. Nebyla by to jen otázka dotací, které podléhají různým zájmovým skupinám, nejednalo by se o zvýhodňování jedněch firem a společností na úkor jiných. Byla by to spíš nějaká forma uhlíkové daně.
To by mělo jít samozřejmě ruku v ruce se vzděláváním, s informováním lidí, proč je to důležité. Protože jinak obyvatelé nebudou chápat důležitost těchto kroků, proč jsou doopravdy nutné, a budou to brát jako nějakou konspiraci a další daň, která jim tahá další peníze z kapes a je zdrojem pro politiky, kteří ty emise stejně omezovat nebudou. To nejmenší zlo asi je forma uhlíkové daně.
A potom, ve vyšším filosofickém smyslu, jednoduše není možné mít rostoucí globální populaci a očekávat, že to nebude mít negativní důsledky. Důležité je uvědomění si lidí, že současný stav opravdu není nic, co by lidstvo v minulosti zažilo. Co se týče úrovně spotřeby, jsme opravdu v úplně výjimečné situaci. Nikdo neříká, že se musíme vrátit do jeskyní, ale spotřeba musí výrazně klesnout. I když využijeme všechny moderní technologie, i když zpoplatníme fosilní zdroje, stejně to bude muset vést k určitému uskrovnění. Nebudeme moci tolik cestovat, na takové vzdálenosti, minimálně ne letecky. Uhlíková daň určitě toto všechno ovlivní a určitě bude vůči tomu silný odpor v případě mnoha lidí i států. Je to nevyhnutelné.
A potom to samozřejmě budou i jevy jako extrémní lesní požáry, jako nedávno v Kanadě. Možná si lidé budou postupně uvědomovat, že jinak než omezením emisí ten problém řešitelný není.