Vezměte polévkovou lžíci. Zarovnejte ji cukrem. To, co držíte v ruce, je zhruba váha netopýra, kterého můžete potkat v českých končinách. Záleží na druhu, někteří mají i třeba jen šest gramů, netopýr velký kolem třiceti gramů. Je to skoro nic, že? A přitom je netopýří tělo schopno takových věcí, o kterých si člověk, netopýrův kolega z řádu savců, může nechat jen zdát. Odolnost proti rakovině. Dlouhověkost. Odklad porodu. Orientace pomocí echolokace. Schopnost létat, samozřejmě. Když o nich slyšíte vyprávět Jana Zukala z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR, nemůžete skončit s jinou myšlenkou, než že jsou netopýři naprosto fascinující stvoření.
Ani po letech stále přesně nevíme, kdy a jak onemocněl první člověk nemocí covid-19. Ale už od počátku se mluvilo o možných vinících – o luskounech a netopýrech. Právě v té době, kdy se novinové titulky plnily informacemi, jak netopýři přenášejí i další závažné choroby, tedy vedle koronaviru také SARS, MERS, Ebolu či Nipah, vznikal rozhovor s Janem Zukalem z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd ČR, který chování netopýrů zkoumá už déle než třicet let.
Rozhovor, který jsme tehdy zařadili do tištěného časopisu Neovlivní.cz, vám nyní odemykáme. Abyste, až při soumraku zahlédnete první třepotavý pohyb netopýřích křídel, věděli, že vás právě míjí malé superstvoření.
Neo: Povězte: Je pravda, že jsou netopýři megapřenašeči všeho možného, nebo je to mýtus?
My v této chvíli víme, že je jeden druh netopýra – vrápenec prostřední z jihovýchodní Číny –, u kterého byl objeven určitý druh koronaviru, který je z 96 % geneticky podobný SARS-CoV-2 způsobujícímu nemoc covid-19. Nic víc, nic míň. Má 96% genetickou podobnost, což je zhruba stejná podobnost jako mezi člověkem a šimpanzem. Ti také mají plus minus z 96 % procent stejnou genetickou výbavu. Ale nikdo by asi netvrdil, že šimpanz a člověk jsou jedno a totéž.
Virus z netopýrů byl asi na člověka přenesený, ale musel tam být další přeskok přes mezihostitele, genetická změna, která způsobila, že virus je schopen proniknout do lidské buňky a způsobit infekci.
Neo: Mluvilo se o luskounech jako možných mezihostitelích.
Ale ukázalo se, že koronavirus luskounů má ještě o něco menší genetickou podobnost, jenom 91 % se současným virem SARS-CoV-2. Ovšem v určitých částech genu – těch, které jsou důležité pro vstup do lidských buněk – se podobá téměř stoprocentně, zatímco netopýří výrazně méně.
Určitě platí, že netopýři přenášejí velké množství patogenů. Ovšem pokud se podíváme do nejnovějších studií, tak ukazují, že nepřenášejí víc mikrobů – ať už jde o viry, bakterie, nebo jiné typy jednobuněčných patogenů – než jiné skupiny savců nebo ptáků.
U netopýrů je přitom podstatné, že mají zvláštní adaptace imunitního systému, které jim umožňují takovéto infekce lépe přežívat. Jsou odolnější, a pokud je tedy chtějí nějaké viry napadnout a rozmnožovat se v nich, musí se netopýrovi lépe přizpůsobit. Když pak takovýto virus přejde na jiného hostitele, tak je lépe přizpůsoben.
Zjednodušeně řečeno, byl vycvičen bojovat s mnohem silnějším imunitním systémem. A když se dostane na někoho jiného, kdo má o něco slabší imunitu, nebo ne stejně vybavenou, tak se v takovém hostiteli začne úspěšněji množit. A to je specifikum, ve kterém jsou netopýři patogeny unikátní. Nejde tedy o to, kolik a jakých patogenů netopýři hostí, ale o to, jak jsou silné.
Neo: Přečetla jsem si, že netopýři s vlastními patogeny bojují tak úspěšně díky své schopnosti létat. Je to pro tělo taková zátěž, že prudce vystoupá jejich teplota, což zafunguje, jako když se tělo horečkou brání chřipce. Takže teoreticky: kdybychom uměli třeba svižnou chůzí nárazově vyhřát tělo na 40 stupňů, tak bychom byli odolnější?
Ano, pak bychom mohli mít adaptace, které by nám pomohly odolávat virovým infekcím. A my se umíme zahřát, třeba během sportovní aktivity se lidské tělo zahřeje stejně jako netopýr v letu. Ovšem ne na tak dlouho, ne tak intenzivně, což zase má své důvody. Protože vysoký metabolismus a vysoká teplota pochopitelně mají nevýhody.
To, že netopýři létají, je pro ně energeticky extrémně náročné. Aby to zvládli, potřebují neustálý přísun energetických zdrojů. Potravy. Oni při letu vlastně kontinuálně žerou, a zároveň kontinuálně získanou potravu metabolizují. Přirozeným vedlejším produktem metabolizace jsou však i volné radikály a o těch je známo, že poškozují savčí buňky. Včetně buněk člověka. Víme, že volné radikály v těle musíme odstraňovat, a na to máme antioxidační systémy, protože radikály způsobují poškození buněk včetně DNA buněk nebo buněčných stěn. Podle radikálové teorie stárnutí postupně zvyšuje nerovnováhu produkce a zániku volných radikálů a tím se spouští nekontrolované bujení savčích buněk, vytváří se rakovina. To netopýři nemají. Kvůli letu se museli nadměrné produkci těchto volných radikálů nějak přizpůsobit a naučili se zánětlivou reakci potlačit.
Kdyby byl člověk v tak obrovském fyziologickém stresu – oxidačním stresu – jako netopýr, začaly by se u něj daleko rychleji a ve větším počtu a různosti vyskytovat karcinomy. Takže když se vrátím k vaší otázce: naše aktivita se tomu sice podobá, ale je krátkodobá a nezpůsobuje takové poškození.
Druhá věc je, že právě díky tomu, že netopýři létají a vytvořily se jim kvůli tomu adaptace vhodné pro boj s volnými radikály, mají tím i mechanismy pro boj s patogeny. Protože patogeny, speciálně viry, poškozují buňky velmi podobně jako volné radikály. Pronikají do buňky, tam získávají bílkoviny, aby se mohly množit, rozbíjí buňku a pak se šíří dál, což jsou – řekněme fyziologicky a biochemicky – velmi podobné procesy jako při útoku volných radikálů. A díky tomu, že netopýr je přizpůsobený letu a umí se chránit před špatnými vlivy letu, tak je automaticky chráněn i proti vlivu patogenů, speciálně těch virových. Je to spojeno jedno s druhým.
Neo: Když mluvíte o adaptacích: Jak to tedy netopýrovi v těle funguje?
Tak například mají rychlejší rozpoznávání poškozených buněk nebo rychlý mechanismus, který zabraňuje poškozeným buňkám replikovat se. A když to zjednoduším, mají i mechanismy, které umí poškozené buňky velmi rychle opravovat. U člověka to trvá delší dobu, proto se poškozená buňka může spíše zvrhnout a začít nekontrolovaně růst a vytvářet karcinom.
Netopýři mají sníženou zánětlivou reakci, která je ve své podstatě odpovědí imunitního systému těla na napadení patogenem. Kdyby měli tuto odpověď stejně vysokou, tak by každé poškození buňky okamžitě vedlo k zánětu, následoval by superzánět v těle a usmrcení netopýra během letu – svým vlastním obranným mechanismem, nikoli patogenem.
Pak je tu odlišná odpověď buněk na napadení. V savčích tělech je běžně v neaktivovaném stavu takzvaný interferon alfa, který se aktivuje, až pokud je tělo něčím napadeno. To znamená, že je potřeba několik biochemických kroků k tomu, aby se tento interferon α aktivoval a začal likvidovat patogeny. U netopýrů je v buňkách v aktivované formě. Jinými slovy – odpověď imunitního systému je velmi rychlá.
Takových adaptací je větší množství. V tom, jak se imunitní systém netopýrů liší od ostatních savců, se jich dá najít poměrně hodně.
Neo: Proč se netopýr vyvinul do takového supermana, proč to tak nemají třeba ptáci?
Ptačí patogeny jsou pro člověka také určitým nebezpečím. Vzpomeňme například ptačí chřipku z roku 2006. Nicméně ptáci jsou přeci jen jiná skupina živočichů, než jsou savci.
V tom je právě unikum netopýra: žádný jiný savec, který má savčí metabolismus, savčí fyziologii, savčí hematologii, není vystaven takovému stresu, protože žádná jiná skupina prostě neumí aktivně létat. A, jak jsem popsal před chvílí, právě aktivní let je prvozárodkem toho, že se u nich vyvinuly takové adaptace. Tělo se muselo v rámci evoluce vyrovnat s tím, že let je energeticky extrémně náročný, že potřebuje vysoký příjem energie, tedy kontinuální příjem potravy a její zpracování, zvýšení metabolismu, a teprve následně se mohlo ukázat, že to je nápomocné tomu, že bojuje dobře s určitými patogeny.
Neo: Souvisí s tím i ona dlouhověkost netopýrů? Nebo je to otázka něčeho jiného?
Předpokládá se, že některé z těch adaptací mohou dlouhověkosti napomáhat. Například fakt, že nejsou náchylní k nekontrolovatelnému bujení buněk. I když jsme pitvali větší množství netopýrů nalezených mrtvých, opravdu nikdy jsme u nich nenašli rakovinu.
Ale to je jen jedna z věcí. Ví se třeba, že se netopýrům nezkracují koncové části chromozomů, takzvané telomery. Když se v těle replikují buňky, při každém takovém dělení se telomery zkracují. Zkracování telomer je proto spojováno s procesy stárnutí a nemocemi stáří. Studie z roku 2003 potvrzuje, že lidé s delšími telomerami vedou delší život než jedinci s kratšími telomerami. Nicméně, není známo, jestli krátké telomery jsou znakem stáří jednotlivé buňky, nebo se prakticky podílejí na stárnutí samém. Ale u netopýrů se nezkracují. Zůstávají pořád stejné, přestože se buňky opakovaně dělí úplně stejně jako u nás. Jenže netopýři nemají enzym telomerázu, která se podílí na jejich obnově. Jejich opravu zajišťují jiné geny, které se podílí na opravě buněk i během letu. A možná proto tedy nestárnou tak rychle, jak by odpovídalo jejich velikosti. Evropský rekord délky života je 40–41 let. Což je na tak malé zvíře s tak vysokým metabolismem extrémně dlouhý věk. U člověka s ohledem na jeho velikost těla by to odpovídalo věku něco přes 200 let.
Neo: Spočítal někdy někdo, kolik virů se jednoho takového netopýra drží?
Nespočítal. Ve skutečnosti se výzkum virů, nebo obecně patogenů, u netopýrů rozběhl až v posledních zhruba dvaceti letech. Než se v roce 2002 objevil SARS, nebyl u netopýrů popsán žádný koronavirus. Od té doby se popsalo více než třicet nových druhů koronavirů. Úplně odlišných, než jsme do té doby znali.
Nejsem mikrobiolog, ale před časem jsem četl jednu práci o postupu výzkumu mikrobiomu zvířat. Všechna zvířata včetně člověka mají takzvaný mikrobiom. Je to takové společenstvo všech mikrobů – protozoí (prvoků), bakterií, virů, které jsou přítomny na, nebo v těle jedince. A předpokládá se, že jen u savců je až 300 tisíc různých druhů virů! Takže je zřejmé, že máme popsáno jenom úplně malinké množství všech těchto mikrobů. A to ještě jen na vybraných druzích zvířat, jako jsou někteří hlodavci, nebo na člověku. Na většině živočišných druhů vůbec netušíme, kolik jich je, jaké jsou to druhy, jaké jsou to skupiny. Co je ale jisté: že jenom malá část z nich je patogenní. Většina je spíš symbiontních, žije v harmonii s hostitelem.
Neo: Hodně se mluví o tom, že si člověk za přenosy těch nebezpečných patogenů může sám. Protože se rozpíná, kácí lesy, vlamuje se divokým zvířatům do jejich teritoria. Souhlasíte?
Jisté je, že se člověk tím, že způsobuje degradaci původních biotopů, dostává častěji do styku s divokými zvířaty. A nejen se zvířaty jako takovými, ale též se všemi mikroby, které přenášejí.
Je nutno říct, že třeba zoologové, kteří pracují s divokými zvířaty, se pochopitelně vystavují určitému riziku, že je pokouše netopýr, myš, klovne pták. Jde o přirozené obranné chování zvířat, jímž se mohou na člověka přenést potenciálně nebezpečné patogeny. Ale zoologové jsou profesionálové, kteří vědí, jak s daným zvířetem pracovat, jak ho chytit, jak ho držet, aby pokousání nebo poškrábání hrozilo co nejméně. Jenže moderní civilizace vnesla přítomnost divokých zvířat i do života běžné populace. Dnes je normální odletět do Thajska, do Afriky, do Jižní Ameriky. Dostáváme se blíž a blíž do divočiny jako takové, kde může ke kontaktu dojít. Frekvence kontaktů mezi člověkem a zvířaty je daleko větší.
Podstatné je, že jde o kontakt zvířete a člověka, který není místní. Nepatří k populaci, která v dané oblasti původně bydlí a která je prostředí přizpůsobena. Je potvrzeno, že lidé, kteří žijí na daném místě a jsou v běžném kontaktu s přírodou, mají protilátky proti některým patogenům, které tamní divoká zvířata přenášejí. Například v jihovýchodní Asii, kde žijí v jeskyních velké kolonie netopýrů, má prokazatelně asi šest procent populace protilátky proti koronavirům, které netopýři přenášejí. Místní lidé do jeskyní přirozeně chodili, měli tam třeba svá obřadní místa, nebo něco podobného, a zjevně muselo dojít k nějakému přenosu viru na člověka, což následně místní populaci ochránilo. Jenže když tam přijede běloch z Evropy a jde se do takové jeskyně podívat, je z něj takzvaně naivní hostitel, protože se nikdy s podobným virem nepotkal. A pak podobný přeskok může být mnohem závažnější.
Dá se to přirovnat k zážitku mnohých z nás z Egypta. Všichni víme, že dovolenou tam dost často doprovází průjem. Který nezpůsobí nic jiného než to, že se člověk dostane do oblasti, kde se vyskytují jiné bakterie, než na jaké je tělo zvyklé. S místní populací to nedělá nic, pijí si vodu z běžných zdrojů bez problémů, normálně přežívají. Ale Evropan má dříve nebo později… problém. No a se zvířaty je to stejný princip.
Neo: V Česku se to děje také – zabíráme netopýrům přirozená teritoria?
Netopýři v Evropě žijí v blízkosti člověka. V průběhu léta, kdy se vyvíjejí mláďata, jsou hodně vázáni na teplé úkryty. Ty jim často poskytují lidské stavby, ať už jsou to kostely, zámky, nebo i normální budovy. Není to problém, protože netopýři mají noční aktivitu a pro člověka v podstatě nejsou „viditelní“.
Stalo se mi x-krát, že mě někam přivolali, že tam mají netopýry. Prý tak tři čtyři. Přijeli jsme na místo a na daném domě napočítali 460 netopýrů! Skutečně: ona paní, která nás pozvala, zaregistrovala výlet prvních několika jedinců, a pak už šla spát. Takže je neviděla, a ani netušila, že jich je takové množství. Netopýr se díky noční aktivitě ztrácí člověku ze zřetele. Čemuž napomáhá i to, že je poměrně malý a rychlý.
Pokud jde o Česko, nemyslím si, že by se tu nějak zásadně měnila situace z pohledu rizika pro člověka. Že by se jakkoli zvýšilo nebezpečí přenosu onemocnění z netopýra na člověka. Nic takového se neděje.
Bude to spíš opačně – větší nebezpečí je na druhé straně, od člověka. Jsou lidé, kteří na domě netopýry nechtějí, bojí se, že na ně něco přenesou. Tady pomůže jenom osvěta, protože všechny druhy letounů – všichni netopýři na celém světě – jsou chráněny. V Evropě jsou chráněny i všechny jejich úkryty, a to včetně úkrytů na lidských stavbách.
Z mojí zkušenosti odhadem tak 90 % lidí v České republice pochopí význam netopýrů a nutnost jejich ochrany. Když jim vysvětlíte, že netopýři nejsou nebezpeční, že naopak mají velký význam jako součást ekosystému, že jsou to vlastně jediní predátoři v noci aktivního hmyzu včetně komárů, včetně škůdců zemědělských plodin, lesních škůdců a tak dále, tak jejich přítomnost celkem akceptují.
Neo: Co bych tak nejhoršího mohla chytnout od netopýra v Česku? Blechu?
Nejhorší by byla vzteklina. Blecha, ta kousne, ale nebylo by to o moc jiné, než když dostanete blechu od psa.
Neo: Moment, psí blechy na člověka nejdou, to víme ze Samoty u lesa.
(směje se) No ony jdou a taky kousnou. Netopýři, ti mají dokonce specifické ektoparazity. Jmenují se muchule a v podstatě jsou to mouchy, které ztratily křídla a žijí v srsti netopýrů. Ony se jim přizpůsobily a na žádného jiného savce nejdou. Takže nepůjdou ani na člověka.
Opravdu tím nejhorším, co můžete chytit, je virus vztekliny. Protože na rozdíl od covid-19 má virus vztekliny téměř stoprocentní úmrtnost. Pokud propuknou symptomy, tak máte téměř jistotu… Ale zase vzteklinu nechytíte jen tím, že někde poblíž žije netopýr. To by vás skutečně musel pokousat do krve, hodně závažně, což se normálně jen tak nestane. A ještě by v daný okamžik musel být infekční. Ta pravděpodobnost je strašně malinká, ale neznamená, že neexistuje.
Neo: Vy se nějak speciálně chráníte, když chodíte do jeskyní na výzkum netopýrů?
Ošemetná otázka. (směje se) Když jsem před třiceti lety výzkum netopýrů začínal, tak se žádné moc velké ochranné prostředky nepoužívaly. Ale také se o patogenech u netopýrů prakticky nevědělo. Dnes, pokud je to potřeba, používáme rukavice. Když odebíráme vzorky, tak se samozřejmě dezinfikují ruce a dodržuje se zvýšená hygiena. Ale představa, že by člověk neustále nasazoval gumové rukavice, to je v terénu nereálné. Ještě možná, když je to dobře přístupná jeskyně. Ale když někde slaňujete nebo lezete po břiše do jeskyní na Sibiři, tak to fakt nejde.
Neo: Já právě našla nějaké fotky, jak držíte netopýra v jeskyni v holé ruce. Tak jsem si říkala, že to s nimi jako přenašeči nebude až tak horké.
No ono držet netopýra v jeskyni v ruce není problém. Nepokouše vás, protože je ztuhlý, nehýbe se. To je bez problému. A taky jsem se za těch pár let praxe naučil, jak s netopýrem manipulovat, aby mě nepokousal.
Neo: To mi řekněte, ten netopýří kožíšek – jaké to je na pohmat?
Má krásnou, jemnou, poměrně hustou srst, která musí tělo dobře izolovat během hibernace. K čemu bych to přirovnal? Některé psí rasy mají to, čemu se říká psí vlasy. Klasicky jsou to třeba jorkšíři. Tak tomu je to hodně podobné.
Neo: Povězte, kde se v člověku vezme touha zkoumat zrovna netopýry?
Když jsem nastoupil na přírodovědeckou fakultu, věděl jsem, že chci zkoumat zvířata, teda obratlovce. Ale upřímně? Nevěděl jsem úplně co. Měl jsem ovšem štěstí, že vedoucím našeho kruhu byl v té době profesor Jiří Gaisler, což byl jeden ze zakladatelů moderního výzkumu netopýrů v Evropě. Společně s profesorem Vladimírem Hanákem z Univerzity Karlovy se v 50. letech podíleli na rozvoji moderní chiropterologie, tedy výzkumu netopýrů. Díky tomu, že jsem s ním spolupracoval, jsem se k netopýrům postupně dostal. Nejprve přes výzkum drobných zemních savců, na kterých jsem pracoval v rámci diplomové práce. Pak mě začal velmi zajímat zimní spánek, hibernace, i ve vztahu k jeskyním Moravského krasu. Kousíček od Brna tu máme přes tisíc jeskyní. No a mě zaujalo, proč nejsou netopýři ve všech jeskyních. A když jsou, tak za jakých teplot? Jestli využívají některé konkrétní části jeskyně? Jak si najdou tu svoji jeskyni, protože netopýři se rodí někde úplně jinde, než kde potom hibernují. Jak mladí jedinci najdou zimoviště? A podobně.
Neo: Co byla taková ta první věc, kdy jste si řekl: No páni, to je teda fascinující?
Na začátku mi přišla úplně fascinující myšlenka, kterou se nám mimochodem dosud nepodařilo prokázat: Jakým způsobem samička dostane mládě z letní kolonie, kde ho porodí, na zimoviště. Mládě když se narodí, tak neví, kde je zimní úkryt. A já si říkal: To mu ta maminka nějak říká: Pojď za mnou, poletíme teďka na zimoviště? To by znamenalo nějakou komunikaci mezi samičkou a mládětem. Později se ukázalo, že samičky často nechávají mláďata v kolonii a do úkrytu odletí dřív. A mláďata se tam musí také nějak dostat.
Sledovali jsme třeba netopýra velkého, který migruje na vzdálenosti až 150 kilometrů. Je fascinující, že mládě uletí 150 kilometrů a najde vhodnou jeskyni, kde zazimuje. Pokud přezimuje, pak se přesně do té samé jeskyně vrací opakovaně, už si cestu zapamatuje. I když je další vhodná jeskyně třeba jen o sto metrů vedle.
Mě zkrátka vždycky fascinovalo chování zvířat. Takže dneska o chování zvířat, včetně toho, jak spolu komunikují, přednáším na Masarykově univerzitě.
Neo: A víme, jak v tom hroznu třeba pěti stovek netopýrů samička najde své mládě?
Bezpečně ho rozpozná. A jak ho hledá: jednak mláďata od určitého věku vysílají takzvané izolační hlasy, což jsou echolokační signály, které jsou specifické jenom pro to jedno mládě. Hodně se podobají echolokačním signálům vlastní matky. Takže samička si ho najde podle toho izolačního hlasu. A pokud je skupina menší, jedná se třeba o skupinu 100 zvířat, najde ho podle pachu.
Zajímavé je, že se nestává, že by samičky věnovaly péči jiným mláďatům než těm svým. Jinými slovy: Když matka mláděte zemře, je malá pravděpodobnost, že mládě přežije.
Neo: Dočetla jsem se, že si netopýří samičky můžou odložit porod. Můžete mi vysvětlit, jak to funguje?
Netopýři využívají utajené oplození, nebo utajenou březost. Obě tyto možnosti. U našich netopýrů jde spíše o utajené oplození. To znamená, že se samičky spáří se samci na podzim, ale neoplodní se vajíčko. Spermie se pouze uchovají v reprodukčním traktu samiček, kde přežívají celou hibernaci. A až teprve na jaře, když samičky vylétají ze zimoviště, tak se spermie uvolní, oplodní vajíčko, to se zahnízdí a vytváří se embryo.
Další zajímavostí netopýrů je, že dokážou manipulovat s délkou březosti. Všichni savci ji mají poměrně striktně danou; včetně člověka, který si umí přesně spočítat termín porodu. Kdežto netopýři ne. Tím, že během jara jsou samičky schopny upadnout do denní strnulosti, tak se jim může doba březosti různě prodlužovat. Takže na letní kolonii, kde se samičky sdružují, rodí první z nich až o čtrnáct dní dříve než ty poslední.
Neo: A jde o vědomé, nebo nevědomé ovlivňování toho cyklu?
Rodí podle toho, jaké měly podmínky k vývoji plodu. Takže je to vědomé i nevědomé. Nevědomé díky vlivům vnějšího prostředí. A vědomé: Samičky se mohou rozhodnout, zda budou, nebo nebudou upadat do denní strnulosti (torporu). Musí správně balancovat mezi tím, zda mají dostatečný přísun energie a potravy a plod se může vyvíjet, anebo jestli torpor využijí a energii ušetří, ovšem zase tím zpomalí vývoj plodu. V podstatě jde o to, aby samičky vyprodukovaly životaschopná mláďata, aniž by se samy dostaly do problémů. A porodily je včas, aby mláďata do další zimy získala dostatečnou váhu a přežila.
doc. Mgr. Jan Zukal, Dr., MBA (53)
- Je kmenovým vědeckým pracovníkem Ústavu biologie obratlovců AV ČR v Brně. V letech 2019-2024 byl ředitelem této vědecké instituce.
- Věnuje se výzkumu ekologie netopýrů, zejména jejich letové aktivitě a zimnímu spánku – hibernaci.
- Vystudoval Masarykovu univerzitu v Brně, kde v současné době přednáší o chování zvířat a o evolučních principech behaviorálních adaptací.
- V rámci řady národních i mezinárodních projektů spolupracoval s kolegy z Kanady, USA, Bulharska, Arménie, Polska nebo Ruské federace.
- Je autorem více než 70 originálních vědeckých prací se zaměřením na hibernaci, zdravotní stav nebo loveckou aktivitu netopýrů a ekologii drobných obratlovců.
- V roce 2018 spoluzaložil s kolegy z VFU Brno laboratoř „Vector Biology Lab“ na Ťumeňské univerzitě.
- Aktuálně pracuje na tříletém projektu nazvaném „Netopýři v urbánním prostředí – problematika jejich soužití s člověkem ve městech.“ Projekt je zaměřen na výskyt a ochranu netopýrů ve Zlíně (více zde).