Zlo, které nekontrolovaně bobtná světem internetových sociálních sítí, má na svědomí profesní kariéry, miliardové ekonomické ztráty a stále častěji i lidské životy. Kolik má lidstvo času zbavit se závislosti na něčem, co vlastně nepotřebuje?
Americký lékař v roce 1907 slavně změřil, že lidská duše váží 21 gramů. Moderní věda samozřejmě jeho experiment dávno přesvědčivě vyvrátila jako chybný, to ale není podstatné. Podstatná je otázka, kterou si Duncan nad těly mrtvých pacientů položil. Má v sobě fyzická schránka člověka i něco nehmotného? Duši? Svědomí? Dobro, možná? Otázka, která je o sto dvacet let později, v éře dominujících virtuálních schránek, internetových identit a umělých inteligencí, aktuálnější než kdy dřív.
Smrt symbolu
Možná vás napadla naposledy před pár týdny, kdy zemřel anglický profesor Jason Arday. Mladý a zjevně talentovaný černoch neunesl vlny anonymní nenávisti, které se na něj začaly valit online prostorem. Těmi samými sociálními sítěmi, které z něj předtím udělaly akademickou hvězdu a které on sám jakožto příslušník té správné generace dokonale ovládal ve svůj prospěch.
Jason Arday si části svého života i práce dotvářel a upravoval tak, aby fungovaly v éře internetu. V instagramových filtrech. Ve 140 znacích. V postech, lajcích a nekonečném proudu zábavných videoklipů.
Nic z toho nedělal tajně, naopak vše přenášel skrze sítě živě celému světu. Do 11 let jsem byl němý. Do 18 neuměl číst a psát. Trpím autismem. Léčil jsem se s epilepsií i několika typy rakoviny. To vše Jason Arday stihl do třiceti, kdy zázračně získal doktorát. A o pár let později se stal nejmladším černošským profesorem na Cambridge. Ve volných chvílích si odskočil uběhnout během šesti dnů 965 kilometrů, jindy zase ve volných chvílích vybral 5 milionů liber na charitu. A když mu vyšel čas, dojednal si s prestižním vydavatelstvím vydání knihy za 1,4 milionu.