Udělat Prahu ještě bohatší? Nenechte se mýlit, našlápnuto měl jen Bém

Úspěchy svého primátorství shrnoval Pavel Bém jedinou větou: „Praha je pátý nejbohatší evropský region.“ V první řadě šlo o krásnou pohádku, která využila povrchní statistiky Eurostatu. Přesto pověst žije dalším životem a do komunálních voleb vstoupila heslem kandidáta ANO Petra Stuchlíka „Uděláme Prahu bohatší“. Tedy bohatší než Lucemburk, Brusel, Hamburk a Londýn, které byly v Bémových dobách před námi? Může být Praha ještě bohatší? Může se české hlavní město stát jednou z metropolí Evropy?

Výrok Pavla Béma o tom, jak je Praha pátý nejbohatší region, se ve skutečnosti hodí maximálně jako ukázka, jak daleko se může statistika vzdálit realitě, i když ji nikdo nezfalšoval.

Vychází ze srovnání takzvaných regionů NUTS II, při němž experti zjišťovali, jak velký mají tyto regiony hospodářský výkon (HDP) v přepočtu na obyvatele a na jejich kupní sílu. V této statistice byly zvýhodněny oblasti s velkými finančními, případně průmyslovými podniky. Firmy nemusely v regionu vyrábět, ale stačilo, když tam odváděly daně. Další výhody měly regiony, které zahrnovaly jen užší městské aglomerace a nepočítaly s širším zázemím. Lidé z periferií sice v metropolích vydělávají, odvádějí pojistné a nakupují, jako obyvatelé metropolí se však už nepočítají. Nakonec Eurostat ještě zvýhodnil východní Evropu, když započetl, o kolik vyšší kupní sílu tam má euro. Praze hrály do karet všechny tyto úpravy, a proto byla ve statistice za rok 2007 skutečně pátá, a v roce 2009 dokonce čtvrtá jenom za Lucemburkem, Bruselem a Hamburkem, vesměs městskými regiony s mnoha obchodními firmami.

Už o rok později se přestala skvělá bilance slavit, protože se pražská metropole propadla na sedmé místo. Předstihly ji nejen Londýn a Paříž, za ztrátu prestiže bylo možné považovat, že se před Prahu dostala i Bratislava, která ze svých těsných administrativních hranic dokázala vytěžit ještě víc. Od té doby se na žebříčku nic významného nezměnilo.

Tato hra s čísly má jediné využití – v nezodpovědném marketingu. Případně ještě při snaze ukázat, jak se v Evropské unii vyrovnávají rozdíly mezi bohatým Západem a chudým Východem. Přitom se zakrývají informace o tom, jaká je skutečná hospodářská síla regionů. Pochopit, jak je Praha bohatá, proto znamená sestoupit k základům a namísto byrokraticky definovaných regionů NUTS II prozkoumat, jak prosperují velké metropole, tedy největší města s přilehlým okolím dodávajícím pracovní sílu a zázemí menších firem. V případě Prahy to znamená skoro celý Středočeský kraj a část Ústeckého.

Příležitost pro megalomany

Bez příkras ukazuje pozici Prahy hrubý domácí produkt v eurech přepočtený na obyvatele, tedy kritérium, které zajímá střízlivé ekonomy. Podle takového parametru dosáhl pražský HDP na hlavu 25 tisíc eur za rok 2016. Z toho pohledu zůstává úroveň pražského bohatství tam, kde by člověk čekal, tedy někde v průměru Evropy. Vykazuje stejný hospodářský výkon na osobu jako Zhořelec, tedy nejchudší region Německa, a ztratila by se v zástupu průměrných italských nebo španělských regionálních metropolí. Ve východní Evropě zaostává za slovinskou Lublaní a ve srovnání s bohatými městy Západu se její hospodářský výkon drží sotva na polovině. Tři nejvýkonnější města – Stockholm, Mnichov a Ingolstadt – už překonala hranici 60 tisíc eur na osobu.

Třicet let po listopadovém převratu zůstává Praha a s ní celá východní Evropa v roli chudých příbuzných. O čem tedy Bém mluvil? Stuchlík by zase mohl své heslo přeformulovat jako „Vytáhnu Prahu z bídy“. Nevypadá to, že bychom se z pocitu méněcennosti dokázali jen tak snadno vymanit.

Pro pochopení ekonomické reality se však vyplatí odložit nejen růžové brýle úředníků, ale také černé brýle ekonomů a popsat skutečnou hospodářskou sílu metropolí.

Manažer velké firmy obvykle ze své kanceláře nehodnotí, kolik se v daném městě vydělává v přepočtu na obyvatele, ale kolik by tam mohl vydělat jeho byznys. Jinými slovy zjišťuje, kolik peněz se v daném městě otočí a jak velkou část z toho by mohl získat. V překladu do statistiky to znamená, jak velkou přidanou hodnotu daná metropole vyprodukuje. Tady se konečně ukazuje, proč všechny velké podniky chtějí být v Londýně nebo Paříži, které ročně vytvoří přidanou hodnotu přes 500 miliard eur. Za výkonné generátory zisku je možné označit také dalších čtrnáct měst, která se ročně dostanou v eurech nad úroveň 100 miliard. Nepřekvapí, že sedm z nich leží v německy mluvících zemích.

Pražský region obstarává víc než třetinu hospodářského růstu Česka. V evropském srovnání je jednatřicátý s přidanou hodnotou 58 miliard eur, tři místa za Varšavou, která je ve východní Evropě hospodářsky nejsilnější. Bratislava se ovšem propadá i v tomto srovnání. Její výkon je proti Praze třetinový na úrovni regionálních metropolí Rakouska.

Vývoj přidané hodnoty v uplynulých letech ukazuje, že Visegrád společně s Rumunskem a Slovinskem prosperuje, stejně je však těžké najít důvod, proč by měly tamní průměrně výkonné metropole dohnat ohniska prosperity, jakými jsou Madrid, Milán, Mnichov, Berlín nebo Amsterdam.

Eurostat přesto nabízí takový argument pro Prahu a Budapešť v prognóze obyvatelstva, které bude žít v jejich metropolitním obvodu v roce 2050. Vzhledem k tomu, že leží relativně blízko centrům evropské prosperity na Západě, budou mít nejlepší šanci přilákat další populaci na rozdíl třeba od Varšavy a Bukurešti, které leží přece jen daleko.

Praha se svým okolím bude mít za třicet let tři a půl milionu obyvatel, o milion víc, než jich má v současnosti, a dostane se tak mezi patnáct největších metropolí Evropy. Má potenciál vytvořit s Vídní a Mnichovem rovnocenný trojúhelník středoevropských rezidencí. Výrazněji víc populace budou mít kromě Londýna a Paříže už jenom pětimilionové aglomerace Madrid, Barcelona, Berlín, Milán, Řím a Brusel.

Jde jen o prognózu, přesto se odráží od skutečných poměrů. Z takového pohledu je možné pochopit, že primátor Bém nadšeně líčil Prahu jako jednu z pěti nejbohatších metropolí. Může se stát, že do třiceti let bude mezi patnácti, to však vyžaduje přesně takové rozvojové projekty, o jaké se pokoušel právě Bém a které jeho kritici obvykle označovali jako megalomanské. Olympiáda nevyšla, protipovodňové zábrany za miliardy však před pěti lety Prahu zachránily, bez metra do Letňan či Motola a především bez tunelu Blanka si už dnes fungování hlavního města nikdo nedovede představit. Především se tyto stavby staly referenční rovinou, se kterou se porovnávají Bémovi nástupci. Trable se stavbou metra D směrem na Modřany a rezignace nad budováním vnějšího dálničního okruhu bohužel ukazují, že s Bémem vůbec není co srovnávat.

Udělat Prahu bohatší v tomto smyslu znamená pokračovat tam, kde skončil poslední, byť extravagantní vizionář na radnici.

Proč jsou Pražané zpovykaní

Z manažerského pohledu je možné hodnotit prosperitu, bohatí podnikatelé ovšem obvykle přehlížejí kvalitu obyčejného života i v těch regionech, kde vydělávají. Toho si povšiml kandidát ODS na primátora Bohuslav Svoboda již v roce 2010, když prohlásil, že z vysokého umístění na žebříčcích prosperity Pražané nic nemají. Tím mimo jiné narážel na způsob, jak se počítá přidaná hodnota, která je prostým součtem zisku firem a platů zaměstnanců. V Česku obecně a v Praze zvlášť tvoří zisk podnikatelů relativně větší část přidané hodnoty, než je v Evropě zvykem. Praha může být bohatým městem, může v něm však být víc chudých lidí než jinde. Na vlastní kůži to dnes zažívají ti, kdo si nejsou schopni pořídit z průměrného platu byt, který leží v obvodech se snadnou dostupností k městskému centru.

V metropoli, kde je hodně peněz, jsou také drahé byty a tím město stoupá v žebříčcích prosperity. Pokud dnes podnikatelé v Praze prodávají byty či nabízejí nájmy za stejnou cenu (v přepočtu na eura) jako ve Vídni, tak není pochyb, že je dokážou prodat a při nižší ceně pracovní síly vytvořit ještě větší zisk než vídeňští kolegové.

Praha jako celek tím bohatne, Pražané se však mají hůře. Udělat Prahu bohatší je správné, ovšem je třeba se nějak vypořádat s rizikem, že porostou rozdíly v majetku a příjmech.

Srovnání příjmů domácností v regionech Eurostat nabízí jen na úrovni NUTS II, ovšem v tomto případě i taková data ukazují leccos.

Pokud má Pražan k dispozici v průměru 10 600 eur ročně a obyvatel Vídně 22 300 eur, pak není třeba ani střední škola ke zjištění, že bydlení je v českém hlavním městě dvakrát tak drahé. Srovnání příjmů v přepočtu na eura může znovu frustrovat, protože Češi se mají zkrátka hůře a průměrný Pražan se nemůže měřit ani s Italy či většinou Španělů.

Přes cenový boom v oblasti bytů dosud platí, že ostatní životní náklady v Česku přece jen nejsou tak velké jako na Západě. Z tohoto pohledu by se dalo říci, že život v Praze nabízí dobrou šanci na bohatství už dnes. Kupní síla obyvatel hlavního města dosahuje ročně 16 100 přepočtených eur (PPS). Nezní úplně skvěle, že to je ještě patnáct set PPS za Předními Pomořany, nejchudší spolkovou zemí Německa, a skoro 5000 PPS za Vídní. Při pohledu na regiony dál na západ nebo na jih však už pražské domácnosti patří do nadprůměru, jakého nedosahují dokonce všechny regiony Nizozemska, Belgie, Dánska nebo Francie, nemluvě o jižní Itálii a celém Španělsku s výjimkou Katalánska, Madridu a Baskicka.

Z tohoto pohledu měla pravdu primátorka Adriana Krnáčová, když Pražanům připomněla, jak jsou „zpovykaní“. Žijí v jediném východoevropském regionu, který se životní úrovní může srovnávat se Západem, a ještě mají lepší perspektivu než kdokoli jiný na Východě. Zpovykanost Pražanů chápou obyvatelé ostatních českých a moravských měst, jejichž příjmy i v přepočtených eurech příliš nepřekračují úroveň deseti tisíc ročně. To je obvyklá úroveň postkomunistické Evropy od Polska přes Maďarsko až do Bulharska.

Říkat, že učiním Prahu bohatší ve smyslu, že budou bohatší Pražané, je věcný nesmysl, protože by to znamenalo přemlouvat firmy, ať zvýší bez jiného důvodu platy. Přesto se to vyplatí politikům říkat, protože Pražané jsou už dnes o polovinu bohatší než obyvatelé měst kdekoli na východě Evropy, jsou bohatší než občané všech měst na vzdálenějším jihu Evropy, a dokonce než v mnoha městech na blahobytném Západě. Stačí jen Pražany přimět, ovšem šikovnějším způsobem než dosluhující primátorka, aby si to konečně uvědomili – a program bude splněn.