A ty (peníze), které měly přijít, nepřišly…

Radovan Vávra píše, jak to bylo ve skutečnosti s vládní pomocí byznysu

Stejně jako měl svůj nezaměnitelný slovník vrcholný jakešismus, má ho vrcholný babišismus. Oba se postupně stanou součástí popkultury a rodinných průpovídek. V naší rodině například můj táta, vyloučený komunista, mámě vždy odpovídal, že „za to může Borůvka a Šik“, ať už se ho ptala na cokoliv. A stejné to bude s „těmi, co nepřišli“. Jenže ono toho letos nepřišlo více. K volbám nepřišli voliči koalice #KSČMČSSDANO. Za panem premiérem už podruhé nepřišel muž s modelem. A hlavně nepřišlo metálem ověnčené vítězství nad covidem. Dnešní článek je ale ekonomický, a tak se bude věnovat penězům. Ty totiž také… nepřišly.

Po první vlně pandemie oznámila Babišova vláda – stejně jako vlády všech ostatních zemí – balíček opatření na podporu ekonomice. To je učebnicově správná reakce na hrozící ekonomickou krizi. Analýzou krize minulé, tedy té finanční, došli ekonomové ke všeobecně přijímanému závěru, že ekonomické stimulační balíčky, ekonomické stimuly, fungují. Že skutečně vedou k omezení propadu ekonomiky a že skutečně vedou k rychlejšímu oživení. Na tom panuje shoda.

Stejná shoda panuje na parametrech takových balíčků. Musejí být rychlé, adresné a dočasné. Asi není nutné minulou větu dopodrobna pitvat. Každý chápe, že pokud pomoc přijde pozdě, nebude účinná. Že pokud bude neadresná, bude zbytečně drahá. A pokud bude časově neohraničená, vrátíme se do socialismu. Stejná shoda panuje mezi ekonomy v tom, že rozměr balíčku, tedy jeho výše v korunách, musí být v jednotkách procent HDP, přičemž deset procent se ukazuje jako hranice, kterou balíčky přijaté v minulých krizích obvykle dosahovaly. Náš HDP je cca 5000 miliard, takže náš balíček by měl být někde kolem 500 miliard. Vláda Andreje Babiše oznámila stimulus ve více než dvojnásobné výši, tedy 1200 miliard, tedy 24 procent HDP.

Bylo hned jasné, že se jedná o typické prchalovské hausnumero, které nejen že naše ekonomika nepotřebovala, ale jaké ani není schopna přijmout. Mimo jiné by to znamenalo, že bychom svůj dluh vůči HDP během jednoho roku zdvojnásobili, a to prostě technicky není možné.

Není proto žádným překvapením, že ani tyto ultrapeníze do ekonomiky „nepřišly“. I ti nejnaivnější z nás si už dávno zvykli, že národohospodářskou debatu se zástupci vlády není možné vést. Každý už rezignoval na „dialog“ s někým, kdo lže a manipuluje v každé větě tak, že intelektuálně čestná debata prostě není možná. To je holý fakt. Babišova vláda vůbec nestojí o dialog se společností. Nestojí o vylepšování vlastních návrhů. Nestojí o kritický střet, který by posloužil zájmům občanů této země. Stojí jenom o rychlé vykonání šéfových příkazů a o trvalé zametání stop.

Při tom kolem sebe mává informačními transparenty s hesly, která část veřejnosti přijme zvláště proto, že nejsou médii adekvátně vysvětlena. Jeden z takových transparentů jsou „investice“ a hláška, že z krize se proinvestujeme. Každý, kdo stavěl v této zemi kozí chlívek, ví, že investice jsou u nás mimořádně byrokratickou disciplínou. Ani se mi nechce gůglit, kolikátou zemí na světě jsme z pohledu délky stavebního řízení, ale je to hodně dole na žebříčku.

Takže investice nám trvají. Jenže my jsme si před chvilkou řekli, že ekonomický stimulus musí být rychlý. Co to prakticky znamená? Znamená to nízké jednotky měsíců. Ekonomové vědí, jak dlouho jednotlivým vládám trvalo, než do ekonomik své peníze dopravily. Téměř všechny země OECD to zvládly do třech měsíců, mnoho z nich do měsíce či do dvou. Tak a teď. Copak asi v Česku dokážeme za tři měsíce postavit? Ani ten kozí chlívek ne, tak proč proboha pořád tolerujeme tu vládní a hradní lež a hru na investice?

I kdybychom jako stát investovat dokázali, byl by to pouze menší kanál pro směřování pomoci ekonomice. Země našeho typu se z krize nedokážou proinvestovat prostě proto, že nežijeme v pralese nebo na poušti. Takže podíl investic do deseti procent na celkovém stimulu najdeme u všech podobných zemí, třeba u Německa. Jediná země, která se z finanční krize proinvestovala, byla Indie. To fakt není náš případ. Do investic jsme tedy fakticky nasměrovali dodatečných cca deset miliard. Tyto peníze se použily například na navýšení plateb dělníkům na opravě D1, kteří ji tak v době covidu nepřerušili. No, to je pěkné, ale pro ekonomiku je to úplná kapka v moři.

Dalším kanálem, kterým vlády včetně té naší ekonomiku stimulují, jsou „opatření na trhu práce“, tedy přímá podpora zaměstnanosti. Tohle už nám šlo o poznání lépe a dá se říci, že první vlnu jsme díky tomu zvládli s rekordně nízkou nezaměstnaností. Těch cca 40 miliard, které MPSV do ekonomiky nalilo, svůj účel splnilo. Byly to přímé platby, které po první vlně trh práce stabilizovaly a které měly vysoký multiplikační efekt. Každá takto vynaložená koruna pomohla udržet pracovní místo. Náš daňový systém je na zaměstnancích disproporčně závislý, a proto tuto aktivitu vlády považuji za smysluplnou a úspěšnou.

Nemá smysl se pitvat v jednotlivostech, které stojí za vylepšení. Co však smysl má, je opsat z Německa jejich zákon o kurzarbeitu, který funguje skvěle. Naše pokusy v této oblasti jsou zatím dokonalým kočkopsem a ve stávající podobě jsou bohužel nepoužitelné.

Těmto programům se někdy vyčítá, že konzervují zastaralou ekonomiku. Že zachraňují pracovní místa, která zachránit nejde. Že administrativně brání přechodu na novou, lepší ekonomiku. Je to jako vyčítat obinadlu na tepenné krvácení, že po jeho aplikaci muskulatura paže nezesílí. To je naprostý nonsens a matení pojmů. Pro modernizaci ekonomiky není horší příležitosti než krize. Pro modernizaci ekonomiky neexistuje horší navigátor než stát a jeho instituce. Modernizace ekonomiky musí být dílem jednotlivých podniků, lidí, trhů. Musí to být proces zdola nahoru, a ne shora dolů. Často kritizujeme naši strukturu průmyslu a nadáváme našim firmám do montoven. Nechápeme přitom, že tato struktura je výsledkem nikoliv posledních let nebo desetiletí, ale minimálně dvou staletí. Nechápeme, že je výsledkem vzájemné interakce sociálních, ekonomických a politických sil, které jednak nekontrolujeme, jednak neumíme jejich výsledky předvídat a plánovat. Je to silné téma, je to důležité téma, ale není to téma pro covidovou krizi.

Třetím kanálem pro záchranu ekonomiky jsou opatření daňová. Ta měla rozměr nějakých padesát miliard a část z toho dávala smysl. Přesněji řečeno, smysl dávalo všechno kromě zrušení daně z nabytí nemovitých věcí. Jeho efekty jsou pro ekonomiku neměřitelné a v podstatě jsme pouze přesunuli deset miliard korun od daňových poplatníků k hrstce institucí. Ani nechci znát proces, jakým vláda k tomuto kroku dospěla, protože je to naprostá pitomost, která se, dle mého skromného odhadu, do roka a do dne vrátí. Asi někdo potřeboval výhodně přehodit nějaké nemovitosti, jak jinak, že. Zbytek daňových opatření byl spíše skromnou úlevou plátcům daní a stejně jako opatření na trhu práce svůj smysl měl.

Kde stát ale očekávaně a na celé čáře selhal, bylo dodání likvidity ekonomice. Vláda se – bůhví proč – rozhodla pro komplikovaný systém portfoliových záruk poskytnutých komerčním bankám. Ta druhá část myšlenky je správně. Banky jsou pochopitelně správným kanálem na dodání peněz. Ta první část myšlenky je fatálně vadná. Stát nenašel odvahu na masivní, nepodmíněnou podporu firem, které jej desetiletí živily, a rozhodl se pomoci jen naoko. Vytvořil program záruk komerčním bankám. Myšlenka byla, že tyto banky se budou podílet na riziku, které nové obchody představovaly. Nikdo si ovšem nepoložil otázku, proč by to ty banky asi tak měly dělat? Navíc když se jednotlivé programy navzájem vylučovaly, takže firma, která využila programu, který se jí sice tolik nehodil, ale byl spuštěn jako první, tím byla automaticky vyloučena z programů dalších, vhodnějších, jenže spuštěných později. Administrativní náročnost na obou stranách byla tak vysoká, že ani střední firmy si bez specializovaných zprostředkovatelů neporadily.

Vedle plků o investicích, které se ale v reálné peníze zhmotnit nemohly, je toto hlavní ekonomické selhání vlády v covidové krizi. Díky této nesmyslné konstrukci se tyto programy čerpají hluboko pod 10 procent původní alokace a tyhle peníze firmám setsakra chybějí. Chybějí jim o to více, že jejich konkurence ze Západu se nejen díky nižším úrokovým sazbám v euru financuje levněji, ale také, díky štědřejší politice států, snadněji a rychleji. Takže strukturu naší ekonomiky jsme tímto definovali dokonale. Bohužel tedy nikoliv směrem od galvanovny k datacentru, ale od galvanovny k podpoře v nezaměstnanosti. Nechápu, že tohle Hospodářská komora a Svaz průmyslu a dopravy dopustily. Ano, o jejich čelné členy nejde, ale jde o jejich dodavatele. A ti se půjdou pást. Velká ostuda, pánové.

Kdo „kupodivu“ nezaspal, bylo ministerstvo zemědělství, které celkem bez povšimnutí získalo dodatečné 4,3 miliardy na „Investice do zemědělských podniků a na Zpracování a uvádění na trh zemědělských produktů“ a „Podporu nákupu půdy, Investiční úvěry Zemědělec, Program PROVOZ 2020 – snížení jistiny úvěru“. Podíl zemědělství na HDP je u nás cca 2 procenta a podíl na zaměstnanosti zhruba stejný. Tak snad jim ty 4 miliardy přijdou vhod.

Suma sumárum se dá tedy říci zhruba toto. Ze slíbených 1200 miliard do ekonomiky za sedm měsíců od krize dorazilo pouhých 150 miliard. Část z toho, zejména v garanci ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva financí, dávala smysl. Zbytek se odehrál pozdě, málo a špatně. O svoje zájmy se postarali zemědělci, kteří jsou ve vládě skutečně reprezentativně zastoupeni. Zbytek stát nechal na holičkách.

Nechci tady citovat své starší články, ale přesně tohle jsem prorokoval. Pokud by nedošlo k druhé vlně, nebyl by to až tak obrovský problém. Naše ekonomika, jako všechny tranzitivní ekonomiky, je pozoruhodně elastická. Pomohla by si sama. Stačilo neotevírat živelně školy, což jsem vládě také zdvořile radil, a nosit roušky, což je asi každému dnes jasné. Nestalo se, a tento ekonomický článek tak pozbývá relevance. Problém, který vláda v ekonomice svojí liknavou politikou vůči viru v srpnu vytvořila, bude tak markantní, že jeho adekvátní řešení by stejně bylo za rámcem možností našich veřejných financí. Vláda tak v ekonomice zvolila stejný postup jako v epidemiologii. Zachraň se, kdo můžeš, a zachraň se sám. Díky knize Pandemie pánů Michala Kubala a Vojtěcha Gibiše teď víme, jak náš stát řídí boj na epidemiologické frontě. Bylo by fakt divné, kdyby se na ekonomické choval jinak. Amen.

Zdroj náhledové foto: Shutterstock.com