Je to přesně dvacet let, co padla vláda Václava Klause kvůli pochybnému financování jeho ODS. Jan Ruml jako první politik tehdejší éry nyní veřejně přiznal, že za privatizace státních podniků v devadesátých letech chodily vládním stranám úplatky. Jeho obsáhlé svědectví z doby, pro kterou Klausovo okolí vymyslelo název Sarajevský atentát, přinášíme v listopadovém tištěném magazínu Neovlivní.cz.
Předlistopadový disident Jan Ruml zastával v Klausových vládách post ministra vnitra. S předsedou vlády a ODS si byli blízcí, jako jeden z mála politiků ODS mu tehdy tykal. Byl to ale nakonec právě Jan Ruml, kdo v těchto dnech před dvaceti lety vyzval Václava Klause k rezignaci. A to kvůli skandálům, které provázely financování jeho ODS. Klaus tehdy odejít odmítl, jeho vláda sice skončila, ale kauzy spojené s privatizací se nikdy nevyšetřily. Přikryla je opoziční smlouva, kterou Václav Klaus uzavřel s Milošem Zemanem.
Neo: Co se vám vybaví, když se řekne Sarajevský atentát?
Sarajevský atentát, když už použijeme tohoto termínu, byl důsledkem toho, jak ODS tehdy přistupovala ke svému vlastnímu financování. Bylo to v listopadu 1997 a pro mě nastala situace, kdy už se dál nedalo v té politické straně setrvávat a nechat to plavat. Upozorňoval jsem na několika výkonných radách, že způsob financování ODS ze strany státu a státních a polostátních podniků…, že to takto nejde.
 |
Neo: Když říkáte financování ze strany státních podniků, tím myslíte, že společnosti závislé na rozhodování vlády v privatizacích sponzorovaly vládní strany?
Ano, tak je to. To byl jeden zdroj příjmů. Druhým problémem ODS bylo sto milionů korun, které vládní strany tehdy dostaly od švýcarsko-holandského konsorcia, které zprivatizovalo SPT Telecom. Tyto peníze byly na kontech ve Švýcarsku a Lucembursku. To byla tehdy nejvýbušnější věc. A pak to byly drobné příběhy, které kryla fiktivní jména jako Bács a Sinha.
Neo: Za těmi se skrýval bývalý tenista Milan Šrejber, kterému vláda tehdy prodala Třinecké železárny. A on poslal ODS ve dvou částkách 7,5 milionu korun.
Ano, Šrejber to tehdy nechtěl vzít na sebe, tak si vymysleli legendu s neexistujícími sponzory Bácsem a Sinhou. V té situaci jsem chodil za Václavem Klausem, Ivanem Kočárníkem (ministr financí za ODS, pozn. Neo) a chtěl jsem, aby to řešili. Pamatuji si, že Kočárník mi na to odpověděl: To musím všechny peníze jako vrátit?
Neo: Jaké peníze myslel?
Z těch státních a polostátních firem.
Neo: Vy teď jako první politik tehdejší éry veřejně přiznáváte, že za privatizace státních podniků chodily vládním stranám peníze. Už z toho, co říkáte, vyplývá, že jde o obrovský balík peněz. V 90. letech sice měly strany spotřebu jako tryskáče, ale nechce se mi věřit, že spotřebovaly úplně všechno. Kde je ten zbytek?
(… smích…) To můžu jenom spekulovat. Myslím, že Klaus z toho neměl asi nic. Ale ti lidé za ním, ti si z toho zřejmě něco brali. Je pravda, že takové množství peněz by strana nespotřebovala.
Neo: Dokážete odhadnout, o jakém balíku se bavíme?
To neumím. Kolik to bylo od těch státních podniků, to nevím. Vím o těch sto milionech za privatizaci Telecomu a vím, že pak skončily někde v Lucembursku, odkud je někdo z hlavní kanceláře vozil v igelitkách.
Neo: Jak na to tehdy reagoval Václav Klaus, když jste mu říkal, že to má řešit?
Klaus z toho měl obavy. Měl pocit, že ho za to média i veřejnost dostanou. Nečekal ale, že to nakonec přijde zevnitř strany. Pořád opakoval, že on v tom nejede. Že to měli na starost jiní lidé v ODS a on nemá přehled o tom, jak je ODS financovaná.
Věděl Václav Klaus o úplatcích z privatizací? Kdo všechno měl z peněz užitek? Byl za to někdy někdo potrestaný? A jak do toho vstoupila opoziční smlouva Václava Klause s Milošem Zemanem? Odpovědi přináší listopadový tištěný magazín Neovlivní.cz.
