Analýza: Krnáčová šla do boje, který nemohla a nemůže vyhrát

Adrianě Krnáčové se do čela pražské radnice nechtělo. Původně se viděla v barvách ANO v Senátu, kde by se cítila jistá v kramflecích. Nakonec ji personální nouze nového hnutí donutila přijmout kandidaturu na pražskou primátorku. Podle svých blízkých ale tušila, že primátorský řetěz nebude nosit dlouho. V analýze přinášíme hlavní důvody, proč nemohla uspět.

Jako první a nakonec i zásadní překážka pro její kariéru primátorky se ukázala být velmi záhy Radmila Kleslová. Narozdíl od Krnáčové měla pražskou politiku nejen načtenou, ale hlavně zažitou: vzešla z „kmotrovské“ Prahy 10, znala všechny zákulisní hráče a už z doby svého působení v ČSSD s nimi uzavřela řadu spojenectví.

Obě dámy si podle spolupracovníků primátorky nesedly lidsky. A panovala mezi nimi i rivalita o pozici v očích Andreje Babiše. A tam Krnáčová nikdy nemohla zvítězit, Kleslová pro miliardáře pracovala dlouhé roky a jejich vztah prověřily desítky Babišových transakcí, s nimiž mu pomáhala. Po několika interních soubojích pak Krnáčová letos zjara zcela vyklidila Kleslové pozice, nechala ji ovládnout personální nominace do městských firem i zákulisně řídit přípravu strategického tendru na svoz odpadu ve městě.

„Boj s Kleslovou vzdala, ví, že ho u Babiše nemůže vyhrát,“ citoval již v dubnu deník Neovlivní.cz člena vedení města, který je o zákulisí pražské politiky detailně informovaný.

Jenže Adriana Krnáčová proti sobě neměla jen Radmilu Kleslovou. Vyjma dvou věrných – Patrika Nachera a Elišky Kaplicky – nenašla spojence ani v pražské buňce ANO. Doplatila na to, že stejně jako mnoho dalších lídrů z kandidátek Babišova hnutí byla dosazena shora. Nebyla s lidmi na kandidátce srostlá a počáteční nedůvěru pražských zastupitelů za ANO nedokázala nikdy zlomit.

Veřejně se to projevilo ve chvíli, kdy se ji opozice pokusila sesadit kvůli jejímu zásahu do výběru právníků města pro spor o Škodův palác. Ve chvílích, kdy ji opoziční zastupitelé před zapnutými kamerami a diktafony online grilovali, nenašel se v řadách ANO nikdo, kdo by „svoji“ primátorku hájil.

Podobné to bylo i na neveřejných jednáních: když už útoky na Krnáčovu přerůstaly únosnou mez, byl to většinou sociální demokrat Karel Březina, kdo klidnil vášně a primátorce podal pomocnou ruku.

Adriana Krnáčová ale rozhodně není pouhou obětí. Nepřátele si nadělala i díky své vcelku komplikované povaze, přičemž veřejně známé „sprosťáctví“ patřilo k jejím nejmenším problémům. Krnáčová si do politiky přinášela už z neziskového sektoru, kde dřív působila a získala zde nálepku bojovnice s korupcí, pověst osoby, s níž je složitá komunikace.

Někteří tomu říkali výslovně arogance, jiní mluvili o neschopnosti dohody a kompromisu. Mimochodem – „špatná komunikace“ je nyní oficiálním důvodem, proč vedení pražského ANO vyslovilo své vlastní primátorce nedůvěru.

Každopádně Adriana Krnáčová volila v běžném provozu stejnou taktiku jako velký šéf AB. Nebudu nikomu nic vysvětlovat, s nikým se o ničem nebudu radit, a bude to tak, jak řeknu.

Naposledy to bylo vidět právě na tahanicích o pražské předpisy, kdy bez varování odebrala agendu radnímu Matěji Stropnickému. Následně pak v kuchyňce, kam chodí pražští radní podle nové praxe jednat mimo dosah mikrofonů a beze svědků, vytáhla návrh „svůj“, který sociální demokraté a ANO protlačili radou. Kuchyňková scénka následně odstartovala Krnáčové pád.

Stejně „silově“ jako proti Trojkoalici ovšem primátorka postupovala podle svědků i při řešení problémů Prahy; například při vyjednáváních o tunelu Blanka.

V kostce řečeno: Adriana Krnáčová narazila na to, že držet se hesla Prostě to uděláme! prostě nestačí.