Lékařka Švojgrová, sportovec a novinář Povýšil či byznysmen Štěpánek v časopise Neovlivní.cz pravidelně odpovídají na otázky, které si možná kladete i vy. Tentokrát odpovídali na otázku, co inspirativního a od koho v poslední době slyšeli?
Kvido Štěpánek, majitel Isolit-Bravo
Aby inspirativní myšlenky účinkovaly, musí být velmi stručné a trefné. Tak vznikla v každém jazyce přísloví staletí lidmi opakovaná a v praxi často používaná. Některá jsou tak inspirativní, že je najdeme v několika jazycích současně – ať již proto, že dobré myšlenky se rodí na vícero místech zeměkoule současně, anebo překladem. Přísloví jsou sumarizována do knih, a tak nemá smysl je opakovat. Velmi cenná jsou ale přísloví osobní, která někdo nám známý vytvořil na základě svých životních zkušeností a dosud nezlidověla. Přičemž jednou, možná, kdo ví?!
V této souvislosti rád vzpomínám na svého nejlepšího životního kamaráda, kterého jsem kdy měl, bohužel už nemám, neboť předčasně zemřel a nikdy už takového mít nebudu: na doktora par excellence Honzu Hoftu, jednoho z nejlepších českých ortopedů. Z jeho trefných, reálný život věrně popisujících přísloví zacituji třeba to, které používal při ranních hlášeních na klinice, když jeho kolegové viděli přemíru překážek: „Přátelé, vypněte komplikátory a začněme pracovat!“. Tu používal na ranních hlášeních kliniky v případě, že jeho kolegové viděli přemíru překážek.
Když se někdo měl dobře a ještě si stěžoval, používal Honza hlášku z vojny: Vojáci nižšich ročníkov ležia v regáloch a eště kričia pakáreň!
A byly tu další: Děti je potřeba podporovat a to nejméně do doby JEJICH důchodu! když ho zase někdo nabádal, aby pustil přemýšlení o svých dětech z hlavy.
Anebo: Na protekci se dá ve zdravotnictví i zemřít! či Nestandardní postupy přinášejí nestandardní výsledky! Kde obě vystihují situaci, když pacient trvá na operaci či léčbě kamarádem, který je sice výtečným odborníkem, ale ne zrovna v potřebném oboru…
Ranní seniorské bolesti všech kloubů a svalů Honza komentoval: Nediv se! Příroda sestrojila pohybový aparát na padesát let životnosti!
Jan Povýšil, sportovec, novinář a fotograf
Slyšel jsem toho velkou spoustu, protože jsem se stal moderátorem fotografického podcastu. A z každého rozhovoru, který jsme doteď natočili, se dá inspirovat. Hodně je toho o disciplíně, trpělivosti a pracovitosti, o významu fotografie a umění, o historii a velkých fotografech a fotografkách.
Ale asi nejvíce inspirativní, kdy jsem obratem málem položil na stůl výpověď, byla chvíle, kdy mi šéf promlouval do duše a završil to výrokem: „Tak vy jste sportovec, vy to zvládnete.“ Tahle věta by se měla obecně zakázat. Stejně jako: „O tebe já strach nemám, ty to zvládneš.“
To už radši použijte slovník sportovních trenérů a řekněte hodně od plic, ať vás neseru a koukám zabrat, než tuhle lobotomickou floskuli. Nebo se prostě jenom zeptejte: „Nepotřebuješ pomoc?“ „Není toho na tebe moc?“ A když mě zkusíte pochválit, že i když se něco nepovedlo, tak ten zbytek byl dobrej, možná to bude mít lepší výsledek než všechny finanční odměny. I když – ty jsou inspirativní taky. A hodně.
Andrea Švojgrová, lékařka
Tentokrát budu osobní. Jsem rehabilitační lékařka, respektive lékařka s atestací v oboru rehabilitační a fyzikální medicína. Je to obor, který je poměrně nový a v posledních dvou třech dekádách se intenzivně rozvíjí.
Samozřejmě se snažím držet krok, mít prst na tepu doby a zavádět novinky na vlastním oddělení, ale skvělou inspirací a impulsem k tomu, dělat to ještě o kousek líp, bylo nedávné setkání s kolegyní fyzioterapeutkou, která vede rehabilitační oddělení v jedné velké nemocnici. Kolegové fyzioterapeuti jsou dlouhodobě mou velkou inspirací, ale tentokrát to bylo jiné. Lidsky jsme si velmi sedly a několik hodin si povídaly o tom, jak fungují naše rehabilitační oddělení, jak se staráme o pacienty, jaké máme cíle a plány.
To povídání pro mě bylo velmi povzbuzující a přineslo mi nové myšlenky a nápady, jak posunout moje oddělení a můj tým zase o kousek dál. Takové chvíle jsou v životě vzácností – a já jsem za ně vděčná.
Marie Šabacká, polární ekoložka
Poslední dobou mě asi nejvíc inspiruje moje tříletá dcera. Zní to banálně, ale děti v tomhle věku ještě fungují způsobem, který dospělí postupně ztrácejí. Mají obrovskou zvídavost, dokážou mít radost z úplných maličkostí, a hlavně ještě nepřemýšlejí nad tím, co si o nich myslí ostatní. Člověk si vedle nich uvědomí, kolik energie dospělí vypotřebují na to, aby dobře působili, zapadli nebo naplnili očekávání druhých.
A pak mě inspirují i lidé, kteří si dokážou zachovat své hodnoty, přímost a autenticitu ve veřejném prostoru, i když jsou pod obrovským tlakem. Třeba prezident Petr Pavel. V době, kdy je svět vzhůru nohama a politika je často plná lidí, kteří rychle podlehnou pocitu vlastní důležitosti, moci, penězům, publiku, nebo emocím davu, na mě jeho stabilita a vnitřní klid působí skoro jako zjevení. Jsem přesvědčená, že říká to, co si skutečně myslí, nemění postoje podle publika ani momentální nálady společnosti a nenechává se snadno unést egem nebo potleskem. Hraje otevřeně a fér, stojí si za svými hodnotami i ve chvíli, kdy by pro něj bylo jednodušší je upozadit. To podle mě vyžaduje velkou vnitřní sílu a odolnost, a právě to mě inspiruje.
Simona Holecová, šéfeditorka Neovlivní.cz
Máme za sebou květen – měsíc, ve kterém se stých narozenin dožil britský přírodovědec, filmař a spisovatel sir David Attenborough. Muž, který se v uplynulých desetiletích stal advokátem přírody, hlasem těch, kteří jej nemají. Procházela jsem si texty mapující život této legendy a zastavila se hned u několika jeho výroků. Třeba tenhle je pro mě, člověka chronicky vyhazujícího salátové okurky, které se poněkud roztekly v igelitovém obalu, rozhodně k zamyšlení: „Nejlepší motto, nad kterým se může každý z nás zamyslet, je neplýtvat věcmi. Neplýtvejte elektřinou, neplýtvejte papírem, neplýtvejte jídlem. Žijte tak, jak chcete žít, ale prostě neplýtvejte. Pečujte o přírodu, zvířata v ní a také rostliny v ní. Toto je jejich planeta stejně jako ta naše. Neplýtvejte jimi.“
Petr Karvánek, ředitel ZŠ a MŠ Antonína Čermáka v Praze
Nechat se inspirovat je zdánlivě velmi snadné. Nikoliv však v mém případě. Ne, že bych nepotkával inspirativní lidi, naopak, ale inspirovat někoho téměř v 67 letech není jednoduché.
Inspirativně na mě ovšem určitě působí Honza Lacina, můj kamarád a spolustraník. Já o něm říkám, že je to kavárenský povaleč. Ale myslím to v dobrém. On má totiž široký záběr, a tak kromě kaváren a vinoték chodí mimo jiné pravidelně ráno plavat na Petynku u nás na Praze 6. Vím to již dlouho, ale teprve nedávno jsem si řekl, že bych se měl na „stará kolena“ nechat jeho příkladem inspirovat a začít pro svoji mírně chátrající tělesnou schránku také něco aktivně dělat.
Abych neměl jenom takové „Dušínovské“ příklady, tak musím ještě zmínit svého kamaráda a kolegu Jirku Dovrtěla, který kromě toho, že je pro mě nedostižným vzorem v oblékání, také kouří dýmku a doutníky. A za doutníkovou inspiraci mu musím poděkovat. Přicházející léto je pro mě díky tomu obohaceno o posezení na zahrádce mé oblíbené restaurace s doutníkem – ke značné nelibosti mé ženy.
A abych dokonal své hříchy inspirované mým okolím, tak přiznávám, že mě v posledních dnech inspirovali mí dva kamarádi – pan Vladimír a pan Zdeněk z tapas bistra v Dejvicích, a to svými tetováními . Řekl jsem si, že bych si letošní léto mohl zpestřit nějakou malou kérkou. Inu uvídíme – léto teprve startuje.
Náhledová fotografie: Shutterstock