Za poslední ty skoro čtyři roky, po které Putin zabíjí lidi na Ukrajině, napadlo vás někdy přemýšlet o tom, co uděláte, když někdy v budoucnu překročí hranice České republiky? Nebo je to věc, kterou si prostě nepřipouštíte, že se stane? A pokud připouštíte, víte, co uděláte? Polární ekoložka Šabacká, lékařka Švojgrová, sportovec a novinář Povýšil či byznysmeni Winkler a Štěpánek v časopise Neovlivní.cz pravidelně odpovídají na otázky, které si možná kladete i vy.
Kvido Štěpánek, majitel Isolit Bravo
Začal jsem o tom přemýšlet první den po napadení Ukrajiny. Poté, co jsem záhy poznal, že moje tři návrhy, které jsem předkládal známým senátorům k politickému zpřevodování (1. obnovení povinné vojenské služby; 2. vytvoření domobrany; 3. příprava výrobních podniků na válečnou výrobu), jsou pro ně možná sice v hloubi duše zajímavé, ale politicky sebevražedné a oni, ani žádný jiný „rozumný“ – tedy o svoji funkci a znovuzvolení pečující – politik do nich nepůjdou, jsem se soustředil na vlastní píseček. Zbrojní průkazy, legální zbraně a munice – a první den napadení jdu svoji vlast bránit! S kým a v jakém svazku, se uvidí, každopádně já jdu a jsem k dispozici. Mám sice tělesnou nevýhodu věku, ale tu zase vyvažuje výhoda, že života jsem si už užil dost, a nemusím se o něj tudíž již (moc) obávat.
Marie Šabacká, polární ekoložka
Upřímně, nikdy jsem si tuto otázku nepokládala. Možná i proto, že Česká republika je součástí NATO a vždy jsem to vnímala tak, že pokud by Putin napadl členský stát, znamenalo by to jeho konec. Síla aliance by ho zničila. Jenže dnes už si tím člověk nemůže být tak jistý. S Trumpem a celkovým oslabením západní jednoty roste nejistota. Nikdo neví, co přinese budoucnost – a zda se v okolních státech neobjeví další „mini-Trump“, který by naši obranu ještě více destabilizoval. Nemám žádný přesný plán. Kdyby ale skutečně došlo k invazi, mojí první prioritou by bylo dostat své dítě a svoji mámu do bezpečí. Máme příbuzné ve Francii, takže bych se snažila zajistit jejich přesun tam. Pak by bylo otázkou, zda bych sama zůstala, nebo se později vrátila; to by záleželo na okolnostech. Pokud se ptáte, zda bych byla ochotná bránit zemi se zbraní v ruce – to nevím, ale asi potenciálně ano, pokud bych si vyhodnotila, že právě tam můžu být nejvíc užitečná. Ale s mými nulovými bojovými zkušenostmi si spíš představuji, že bych mohla své schopnosti využít někde jinde, ale myslím si, že na takovou otázku nakonec člověk stejně nedokáže upřímně odpovědět, dokud se do té situace skutečně nedostane.
Petr Karvánek, ředitel ZŠ a MŠ Antonína Čermáka v Praze
Prakticky hned, jak začaly z Ukrajiny na začátku války utíkat matky s dětmi a plnit česká města, jsem se rozhodl pomoci jim v té nesmírně obtížné situaci tak, jak může pomoci ředitel základní školy. Oslovil jsem všechny své kolegy učitele, asistenty pedagoga i vychovatele s otázkou, zda bychom nenavýšili kapacitu školy. Dostalo se mi jednoznačné podpory, a tak jsme nakonec do školy přijali 50 ukrajinských dětí napříč všemi ročníky. Aktivně se i v současné době snažím Ukrajinu podporovat finančně a neutuchám ve víře, že Ukrajina má právo na svoji suverenitu. O mnoho víc neumím.
Věřím, že podpora Ukrajiny stačí k tomu, abychom se nedočkali ruských vojsk na našem území, ani na území jiného svobodného státu. Pokud by se to ale přeci jen stalo, tak mám pocit, že jsem v pětašedesáti letech příliš starý na boj se zbraní v ruce. Kdyby mě o to ale někdo požádal, tak bych šel bránit svobodu pro své děti a vnoučata. Věřím, že to nebude potřeba, že se svobodný svět dokáže nakonec ubránit!