Pokud byl Petr Markvart skutečně bezpečnostním rizikem již v minulosti, proč na to systém nepřišel dříve? Proč Future Air Force opakovaně dostávala záštitu velitele vzdušných sil? Proč ministerstvo obrany dlouhodobě spolupracovalo s Future Forces Forum a proč s jeho organizátory uzavřelo dohodu o spolupráci? Bývalý šéf špionáže Petr Mlejnek o tom, jak armáda zaštítila svým jménem akci bývalého agenta StB Petra Markvarta.
Dnešní debata kolem Petra Markvarta podle mě ukazuje především jeden problém: politici a novináři začínají příliš snadno používat pojem „bezpečnostní riziko“. Přitom jde o termín, se kterým bychom měli zacházet velmi opatrně.

Jiný politický názor, byť výrazně proruský nebo v rozporu s většinovým postojem politické reprezentace, ještě automaticky neznamená bezpečnostní riziko. Abychom se dostali do této kategorie, musely by existovat další konkrétní skutečnosti. V demokratickém státě nemůže být úkolem armády nebo zpravodajské služby posuzovat, zda má někdo správné politické názory.
Pokud stát disponuje závažnými poznatky o konkrétní osobě, je to něco jiného. Pak ale musí fungovat jeho instituce.
A tady bych se zastal nejen generála Petra Čepelky, ale také Vojenského zpravodajství.
Je jednoduché říci, že Vojenské zpravodajství mělo armádu varovat. Jenže aby takový systém mohl fungovat, musí existovat také opačný tok informací. Armáda musí Vojenskému zpravodajství sdělit, že připravuje účast na významné mezinárodní akci, poskytuje jí záštitu, zve na ni zahraniční vojenské představitele nebo vstupuje do dlouhodobější spolupráce s jejími organizátory.
Pokud takový mechanismus neexistuje, nelze automaticky vyčítat Vojenskému zpravodajství, že samo neprověřilo každou konferenci, seminář, veletrh nebo podnikatelskou akci, které se účastní některý z představitelů Armády České republiky.
Vojenské zpravodajství není personální ani protokolární oddělení armády a nemůže preventivně prověřovat každého člověka, s nímž se některý generál potká nebo vyfotografuje. Musí existovat důvod, proč se konkrétní otázkou zabývat, a především funkční informační tok mezi AČR a VZ.
Právě to bych v této kauze považoval za jednu z nejdůležitějších otázek: vědělo vůbec Vojenské zpravodajství, že armáda připravuje tuto konkrétní záštitu, a požádal někdo VZ o bezpečnostní stanovisko?
Pokud ne, není fér zpětně tvrdit, že služba měla automaticky zasáhnout.
Stejně tak není fér automaticky obviňovat generála Čepelku. Velitel vzdušných sil není kontrarozvědný analytik. Pokud se účastní odborné mezinárodní konference věnované vojenskému letectví, výcviku a technologiím a stát mu neposkytne informaci, že některý z organizátorů představuje konkrétní bezpečnostní problém, těžko po něm můžeme požadovat, aby si sám prováděl vlastní bezpečnostní prověrku pořadatelů.
Navíc se ukazuje ještě jedna podstatná okolnost, která v současné debatě zaniká. Nešlo o novou nebo neznámou akci.
Future Air Force Conference se koná již několik let. Už v roce 2023 probíhala pod záštitou velitele Vzdušných sil AČR a Petr Markvart byl veřejně uveden mezi členy organizačního výboru. Také v roce 2024 byla konference pořádána pod záštitou velitele Vzdušných sil.
Širší platforma Future Forces Forum měla navíc dlouhodobou a veřejnou podporu Ministerstva obrany ČR. MO ČR ji považovalo za významnou platformu českého obranného a bezpečnostního průmyslu a v roce 2024 byla mezi Ministerstvem obrany a organizátory Future Forces Forum uzavřena dohoda o vzájemné spolupráci.
To je důležitý kontext.
Future Forces Forum a Future Air Force Conference nejsou totožné akce, jsou však součástí stejného širšího prostředí a Markvart se v něm pohyboval veřejně. Nešlo tedy o člověka, který by se zničehonic objevil vedle českého generála na neznámé soukromé akci.
Jestliže dnes někdo vytváří dojem, že generál Čepelka udělal něco mimořádného tím, že se na odborné konferenci s Markvartem potkal nebo fotografoval, je potřeba připomenout tuto institucionální kontinuitu. Stát a jeho obranné instituce s tímto prostředím spolupracovaly několik let.
A právě proto bych se ptal jinak.
Pokud byl Petr Markvart skutečně bezpečnostním rizikem již tehdy, proč na to systém nepřišel dříve? Proč Future Air Force opakovaně dostávala záštitu velitele vzdušných sil? Proč MO ČR dlouhodobě spolupracovalo s Future Forces Forum a proč s jeho organizátory uzavřelo dohodu o spolupráci?
Pokud naopak žádné konkrétní bezpečnostní poznatky neexistovaly, měli bychom být velmi opatrní s dnešním používáním pojmu „bezpečnostní riziko“.
To samozřejmě neznamená, že bych Markvartovy aktivity bagatelizoval. Jeho veřejné proruské postoje, některé kontakty nebo jeho minulost jsou legitimním důvodem k tomu, aby se stát ptal a případně si situaci vyhodnotil. Zároveň ale dlouhodobě působí v obranném průmyslu, má rozsáhlé kontakty zejména v Africe a jeho obchodní síť byla využívána také při aktivitách českých obranných podniků.
I to je součást celkového obrazu.
Úkolem kontrarozvědné části Vojenského zpravodajství není vytvářet seznam lidí se správnými a nesprávnými názory. Jejím úkolem je chránit zájmy obrany České republiky. A mezi ně patří vedle ochrany utajovaných informací, vojenských schopností nebo personálu také ochrana ekonomických a průmyslových zájmů spojených s obranou státu.
Proto bych chtěl od VZ jednoduchou odpověď: existují k dané osobě relevantní poznatky, které mohou znamenat konkrétní riziko pro zájmy obrany České republiky?
Pokud ano, má služba odpovědné představitele upozornit. Nemusí jim sdělovat zdroje ani operativní podrobnosti. Velitel potřebuje vědět, že existuje relevantní problém, který má při svém rozhodování zohlednit.
Pokud takové poznatky nejsou, nesmí jejich místo nahrazovat mediální článek nebo politická interpretace.
Současně však musí armáda vytvořit mechanismus, kterým VZ dostane možnost takové hodnocení vůbec udělat. U významných mezinárodních akcí, nad nimiž přebírá záštitu nejvyšší velení AČR, by proto mohl existovat jednoduchý proces: AČR oznámí připravovanou akci a její klíčové organizátory příslušnému bezpečnostnímu prvku a ten v případě potřeby požádá VZ o relevantní zpravodajské vyhodnocení.
Nemusí vzniknout žádná nová byrokratická prověrka každé konference. Musí pouze existovat funkční informační tok:
AČR → bezpečnostní struktury resortu → VZ → relevantní informace zpět rozhodovateli.
Pak je odpovědnost jasná. Zpravodajská služba poskytuje informace. Velitel rozhoduje.
Celá kauza proto podle mě nemusí dokazovat selhání generála Čepelky ani Vojenského zpravodajství. Může ukazovat něco systémově závažnějšího: že mezi armádou a její zpravodajskou službou možná není dostatečně nastaven mechanismus pro bezpečnostní posuzování významných externích akcí.
A pokud takový mechanismus skutečně chybí, měl by být výsledkem této kauzy jeho vznik, nikoli hledání viníka podle fotografie z konference.
Protože nejsme v padesátých letech. V demokratickém státě nemá být člověk bezpečnostním rizikem proto, že má jiný politický názor. Bezpečnostním rizikem se stává tehdy, když pro takové hodnocení existují konkrétní bezpečnostně relevantní skutečnosti.
A právě od toho máme profesionální zpravodajské služby.
