Alexejev, skryté operace GRU a praskliny v ruském mocenském systému. Bývalý šéf špionáže Petr Mlejnek píše o erozi, která může mít přímý dopad jak na vnitřní stabilitu Putinova režimu, tak na jeho schopnost věrohodně jednat o míru.
Pokus o atentát na druhého muže ruské služby GRU Vladimira Alexejeva z 6. února v Moskvě nelze číst jen jako izolovaný kriminální čin ani jako jednoznačný „teroristický útok řízený zvenčí“.
Jde o událost, v níž se překrývají tři vrstvy reality ruského režimu: oficiální bezpečnostní narativ o válce se Západem, zákulisní boj uvnitř silových struktur a dlouhá stopa Alexejevovy vlastní kariéry v oblasti skrytých operací, sabotáží a využívání polovojenských formací.
Oficiální verze: atentát jako důkaz války se Západem
Podle první, oficiální verze ruských orgánů byl atentát výsledkem operace připravené ukrajinskou SBU, přičemž do náboru a přípravy měl být zapojen i širší „západní rozvědný ekosystém“, konkrétně polské tajné služby. Přímým vykonavatelem měl být Ljubomyr Korba, podle FSB ruský občan naverbovaný v srpnu 2025 v Ternopilu, kterému byla za likvidaci Alexejeva přislíbena odměna třicet tisíc dolarů.
Po střeleckém výcviku v Kyjevě měl Korba přicestovat do Ruska přes Kišiněv a Tbilisi. Logistickou podporu mu měla zajišťovat Zinaida Serebritskaja, která si pronajala byt v domě na Volokolamské dálnici, kde Alexejev bydlel, a připravila úkryt pro zbraň s tlumičem.