Autor je publicista, bývalý šéfredaktor serveru Česká škola, dnes působí v publicistice webu SeznamZprávy.
Britská vláda přesvědčuje sponzory olympiády, aby tlačili na organizátory kvůli jejich snaze vrátit ruské sportovce do soutěží. Mezinárodní olympijský výbor se zuby nehty drží svého stanoviska, že politika do sportu nepatří. Vážně?
Neudělali nic. České školky a školy se opakovaně potýkají s nedostatkem kapacit a nedostatkem učitelů.
V postfaktické době se lidé většinově soustředí na emoce, bezprostřednost, na to, co je baví. Velká náročná témata jsou na okraji. A promítá se to i do politiky. Odemykáme rozhovor z časopisu Neovlivní.cz
Covid, válka, prezidentské volby. Byl to jen momentální stav vzájemné nedůvěry? Nebo začátek konce společnosti, kterou známe?
Okupační stávky studentů, vrcholné klimatické summity politiků. Ale co každý z nás? Jaká je naše osobní uhlíková stopa?
Chytré technologie a příbytky jako bezpečná oáza v nebezpečném světě jsou iluzí. V přímém přenosu vidíme, že nejsou odolné proti vojenské agresi.
„Děti se v rámci školní hry přestrojily za indiány, měly čelenky s péry. A manžel vůbec nechápal, jak je něco takového na české škole možné,“ popisuje sociální geografka, vysokoškolská učitelka a publicistka Michaela Pixová „střet kultur“, který se stal součástí jejího života. Manžel je Kanaďan. A „hru na indiány“ vnímá úplně jinak, než je běžné v Česku. O „střetu“ kultur a generací zejména bude celý následující rozhovor.