Autor je publicista, bývalý šéfredaktor serveru Česká škola, dnes působí v publicistice webu SeznamZprávy.
Rozhovory s mladými vědci Kateřinou Falk, Hanou Macíčkovou Cahovou, Petrem Kohoutem, Zuzanou Musilovou a Petrem Sedláčkem a analýza Michala Komárka.
To nejcennější, co máme, jsou děti. Přesto je už roky ponižujeme nepovedeným systémem přijímacích zkoušek a pak je stejně nenecháme studovat.
Český olympijský výbor se dál zdráhá mluvit o bojkotu olympiády, pokud na ni budou vpuštění Rusové a Bělorusové.
Britská vláda přesvědčuje sponzory olympiády, aby tlačili na organizátory kvůli jejich snaze vrátit ruské sportovce do soutěží. Mezinárodní olympijský výbor se zuby nehty drží svého stanoviska, že politika do sportu nepatří. Vážně?
Neudělali nic. České školky a školy se opakovaně potýkají s nedostatkem kapacit a nedostatkem učitelů.
V postfaktické době se lidé většinově soustředí na emoce, bezprostřednost, na to, co je baví. Velká náročná témata jsou na okraji. A promítá se to i do politiky. Odemykáme rozhovor z časopisu Neovlivní.cz
Covid, válka, prezidentské volby. Byl to jen momentální stav vzájemné nedůvěry? Nebo začátek konce společnosti, kterou známe?
Okupační stávky studentů, vrcholné klimatické summity politiků. Ale co každý z nás? Jaká je naše osobní uhlíková stopa?