Až na krev: V kauze Diag Human stát tahá za kratší konec

Státu se bortí iluze o vítězném tažení proti Čechošvýcarovi Josefu Šťávovi v kauze známé jako Diag Human. V zamotaném příběhu zmařené státní zakázky na obchod s krevní plazmou se hraje o hodně: o čtrnáct miliard korun.

Zablokované účty státu v Lucembursku a start mezinárodní investiční arbitráže. To jsou nejčerstvější rány pro Českou republiku v snad nejzamotanějším obchodním sporu, který musí české úřady řešit.

Jde o kauzu známou jako Diag Human, která se vleče už čtvrt století. Hlavními aktéry příběhu jednoho zmařeného obchodu s krevní plazmou jsou na jedné straně ministerstvo zdravotnictví a na straně druhé nejprve švýcarská, dnes lichtenštejnská společnost Diag Human a její majitel, miliardář se švýcarským pasem Josef Šťáva. Následuje plejáda vedlejších postav z nejvyšších pater byznysu a politiky, které do dějství vstupují, posunou zápletku a zase se vytrácejí.

Po letech, kdy se zdálo, že bitva o miliardy utichá a stát z ní vychází vítězně, aféra v těchto dnech znovu naplno ožila. Z informací, které nashromáždila redakce Neovlivní.cz, je pak zřejmé, že je to stát, kdo se dostává do úzkých. Při pohledu na výčet chyb, kterých se jeho úředníci ve sporu dopustili, se ostatně není co divit.

Pojďme přešlapy v aféře Diag rozplétat pěkně popořádku.

Čtvrtstoletí právních bitev

Vžitá zkratka začátek sporu popisuje jako důsledek jedné nešťastné věty. Psal se rok 1992, když ji na adresu Šťávovy společnosti vypustil tehdejší ministr zdravotnictví Martin Bojar. Zněla: Firma je neseriózní.

Šlo o firmu Coneco (později Diag Human), která v Česku usilovala o zakázku na obchodování s krevní plazmou, kterou tehdy Bojarův úřad vypisoval. Partnerem Coneca měla být dánská společnost Novo Nordisk. Ačkoliv byl byznys už domluven, ministerstvo nakonec v tendru Novo Nordisk a Coneco nenechalo vyhrát. A Dánům napsal tehdejší ministr federální vlády Martin Bojar, že je to mimo jiné proto, že Coneco má podezřelé praktiky.

Firma tehdy byla zapletena do korupčního skandálu v Německu, nadto se pokusila ze země vyvézt tuny látky, z níž šlo vyrábět narkotika, což úřady označily za nezákonné.

Přesto věta z Bojarova dopisu o neserióznosti zadělala na spor: Josef Šťáva se cítil být poškozen, stát podle něj poškodil dobré jméno jeho firmy a připravil ho o peníze. Záhy začal vyčíslovat, kolik ho zmařený obchod stál. Podle jeho verze už investoval desítky milionů do vybavení nemocnic, aby byly vůbec plazmu schopné odebírat. Oproti tomu ministr Bojar později popisoval, jak dohody o obchodování s plazmou nebyly čisté; má za to, že zabránil nejhoršímu.

Samotný spor o ušlý zisk z nezdařeného obchodu začal v roce 1995. V té době Šťáva, mimochodem vládce bechyňského panství, které odkoupil od knížecího rodu Paarů, požadoval náhradu ve výši 200 milionů korun. Následně částka poskočila na 500 milionů.

Přichází první chyba státu. Místo aby případ pohnal k soudu, přistoupil tehdejší ministr zdravotnictví Jan Stráský (ODS) na variantu, že se spor bude řešit pomocí vnitrostátní arbitráže. Ta již o rok později mezitímním nálezem dospěla k tomu, že stát Šťávově firmě ublížil.

Spor pokračoval a další chybou do něj přispěl tehdejší ministr zdravotnictví Zemanovy vlády Bohumil Fišer. V roce 2000 pověřil svého náměstka, pozdějšího poslance Michala Pohanku, aby Diagu nabídl smír. Tím ovšem za stát připustil, že společnost poškodil.

Což později potvrdili i rozhodci, dopis označili za přiznání viny. „Příčinná souvislost mezi Bojarovou větou a škodou způsobenou firmě je zřejmá… Ostatně ministerstvo zdravotnictví o tom nepochybuje, když dopisem nabízí firmě Diag Human smír,” napsali.

Diagu přiznali částečnou náhradu újmy ve výši 327 milionů, které také později kabinet Vladimíra Špidly vyplatil.

Fišer, který před šesti lety zemřel, kdysi svůj postup označil za pokus ušetřit peníze. „Spor se zdál být prohraný a právníci nedokázali nic jiného než ho prodlužovat. Tím rostly úroky. Jediná snaha byla, aby stát platil méně,“ citovala jej v roce 2004 agentura ČTK.

Rozhodcovské počítání

Rozhodci mezitím počítali dál. A stát přemýšlel, jestli by přece jen dohoda s Diagem nebyla výhodnější. Za Šťávou se jako emisar vypravil i jeho osobní přítel, dnes šéf TOP 09 Miroslav Kalousek. Za ukončení soudních tahanic chtěl Šťáva dvě miliardy a kabinet vedený sociálními demokraty usoudil, že to je „nemravné“. A nechal arbitry za pomoci auditorských firem dospět v roce 2008 k verdiktu, že Diag Human má dostat 8,3 miliardy korun. Největší část z toho tvořily úroky.

Rozhodčí doložka mezi státem a Diagem ovšem umožňovala ne příliš standardní krok v arbitrážním řízení: Podat odvolání. Stát toho pochopitelně využil. A nastaly další potíže.

Už jen tak jednoduchý úkol, aby si každá strana sporu vybrala jednoho svého arbitra a ti pak zvolili třetího jako předsedu, se ukázal skoro nadlidským. Rozhodce zvolený Diagem – Damian Della Ca – dokonce kvůli manipulacím s procesem odstoupil.

Stát si pak u běžných soudů vydupal složení arbitrážního panelu dle svého přání. A objevily se v něm známé postavy: bývalý šéf Hospodářské komory Petr Kužel, někdejší děkan Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické Jiří Schwarz a šéf tribunálu Milan Kindl, hlavní postava aféry s rychlotituly na plzeňských právech.

Trio Kindl, Schwarz a Kužel o šest let později došlo k závěru, že celý proces měl skončit už v roce 2002 zaplacením více než tří set milionů. Ve svém rozhodnutí však mimo jiné „opomnělo“ výslovně napsat, že se jím ruší verdikt z roku 2008.

Ten považuje Diag dlouhodobě za platný a odvolací řízení naopak – poté, co odstoupil Damian Della Ca a stát si protlačil výhradně své rozhodce – za neplatné. Proto už po léta vede soudní pře o vykonatelnost verdiktu z roku 2008 v zahraničí. S Českem se soudí (nebo soudil) v Rakousku, Francii, Nizozemsku, Belgii, Lucembursku, v Lichtenštejnsku, a dokonce ve Spojených státech.

Zahraniční soudy většinou Diag odmítaly. Byť byly procesy doprovázeny i takovými kroky jako obstavení majetku České republiky pro případné vítězství Šťávovy firmy. Největší pozornosti se dostalo rakouskému případu, kdy Šťávovi právníci dokázali v roce 2011 zadržet na několik měsíců vzácná umělecká díla ze sbírek státních galerií v čele s obrazem Dvě ženy od Emila Filly.

Ministerstvo zdravotnictví se kasalo, jak neodbytného Šťávu poráží. Právníci Diagu, zejména bývalý ministr spravedlnosti Jan Kalvoda, ale trvali na svém, že jde jen o dočasné prohry. Soudy v zahraničí podle nich čekaly jen na definitivní verdikt odvolacího řízení ve vnitrostátní arbitráži.

Zaskočený stát

A jejich verze má aktuálně navrch. Na konci dubna totiž stát skutečně pravomocně prohrál u soudu v Lucemburku. A Šťáva má tak šanci opět zacílit na majetek českého státu v zahraničí.

„Určitě nebudeme exekuovat obrazy, to už jsme si vyzkoušeli. Ale máme velmi dobře zmapováno, jaké má majetky Česká republika po světě a kudy jí tečou peníze,“ varoval v loňském exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy bechyňský pán.

Ministerstvo zdravotnictví reagovalo na lucemburský rozsudek zaskočeně. Nedávno jmenovaný ministr Miloslav Ludvík jen prohlásil, že se pokusí výsledek, byť pravomocný, ještě zvrátit. Obrátil se proto s kasační stížností na tamní Nejvyšší soud, jenže bez odkladného účinku.

Šťávova hrozba se ovšem mezitím naplnila. V půli května s exekučním příkazem jeho právníci zmrazili účty českého státu u 24 bank v malém velkovévodství. Včetně těch, přes něž Česko řeší své státní dluhopisy.

Novopečený ministr financí Ivan Pilný tak bude mít hned po uvedení do úřadu plné ruce práce. A to nejen kvůli lucemburskému problému.

Firma Diag Human totiž na stát zaútočila novou a silnou zbraní. Zahájila oficiální kroky k mezinárodní investiční arbitráži podle smlouvy o ochraně investic mezi Českem a Švýcarskem. Investiční rozhodčí spory má pod patronací právě resort financí. Dnes už jde kvůli úrokům o více než 14 miliard korun.

Aktuálně podle pravidel těchto mezinárodních sporů běží půlroční lhůta, aby se znepřátelené strany pokusily dosáhnout smírného řešení. Ministerstvo se již několik let mimosoudním dohodám brání. A zvlášť teď v předvolebním boji bude sotva resort ovládaný hnutím ANO ochoten přistoupit na smír s kontroverzním podnikatelem.

Sám Šťáva také nevidí důvod, proč by se o smír měl snažit. „Já se snažil roky jednat se státem – a vysloužil si jen osočování, trestní stíhání a zmanipulované procesy,“ řekl redaktorovi Seznam Zpráv v už citovaném rozhovoru.

To jsou sice silná slova, přesto smír není zcela ztracen, i kdyby už arbitráž oficiálně začala. Resort financí, který má mezinárodní arbitráže na starosti, by mohl jít na dohodu, tlačen neúspěchem ministerstva zdravotnictví v Lucembursku. A je třeba dodat, že další podobné soudy běží – například i v Lichtenštejnsku, které vzhledem k odmítnutí restitucí pro tamní knížecí dům není Česku zrovna nakloněno.

A Šťáva? Ten zvolil hvězdu mezinárodního práva. Rodilého Kanaďana Roberta Volterru. Chlubí se mimo jiné tím, že velkou část sporů dovedl právě k mimosoudnímu vyrovnání, ať již před vypuknutím pře, nebo v jejím průběhu.

Proces plný pochybností

Dohodě může nahrávat i to, že mezinárodní arbitři nemusejí rozhodovat výhradně o základu sporu. Tedy o tom, zda skutečně může stát za to, že Diagu nevyšel obchod s krevní plazmou. Odsouzení kroků státu může přijít i kvůli chybám, jejichž stručný výčet jsme už nastínili.

Zásadní se jeví jmenování rozhodců ve vnitrostátní arbitráži. Fakt, že si je nadiktoval výhradně stát, bude před zahraničním tribunálem působit negativně.

Navíc trio Kindl, Schwarz a Kužel od počátku požaduje víc peněz za svou práci. Původní rozhodčí smlouva mezi Diagem a státem arbitrům přisuzovala půl milionu korun, které si mají podělit. V roce 1996 se totiž předpokládalo, že pře skončí za pár měsíců, a tudíž platba je to dostatečná.

Ministerstvo zdravotnictví chtělo členům tribunálu vyjít vstříc a bylo ochotno se domluvit i na jejich prvním požadavku. Tedy deset milionů pro každého. Vzhledem k tomu, že v arbitráži to funguje tak, že platy rozhodců hradí půl na půl strany sporu, Diag to zablokoval. Neviděl důvod platit lidem, které považoval za zmanipulované, víc, než dostali jejich předchůdci.

Resort zdravotnictví jednal s Kindlem a spol. dál. Nakonec dospěli k tomu, že odměna by měla být pro všechny dohromady něco přes 18 milionů. A po skončení přezkumného líčení v roce 2014 se ministr Svatopluk Němeček několikrát pokusil na vládě prosadit, aby rozhodci dostali alespoň devět milionů, tedy státní „půlku“.

To ovšem blokovalo ministerstvo financí Andreje Babiše. Úřad požadoval držet se výhradně litery rozhodčí smlouvy.

Kindl, Schwarz a Kužel se několika dopisy obraceli na ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo financí i Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových s tím, že když stát nezaplatí, obrátí se na soud, aby dostali to, co jim bylo přislíbeno (a to písemně). Právníci z financí neustoupili. A tak jsou v této chvíli podány tři žaloby na stát.

„Ukazuje se, že jsme byli více než prozíraví, když jsme se bránili vyplatit arbitrům v kauze Diag Human navýšenou odměnu,“ komentoval poslední vývoj v kauze vysoce postavený právní expert ministerstva financí. Kdyby totiž stát zaplatil, bylo by to přitěžující okolností v mezinárodní arbitráži. Argument by zněl: Nejenže si stát dosadil výhradně své rozhodce, ještě je uplatil navýšenou odměnou.

Ve výčtu přešlapů ve více než dvacetileté sáze by šlo ještě dlouze pokračovat. Některé ministry zdravotnictví, jichž se za dobu sporu vystřídalo osmnáct, stály i kariéru. Příkladem budiž sociální demokratka Marie Součková, která v roce 2003 uzavřela smlouvu o zastupování ve sporu s advokátem Zdeňkem Nováčkem. V případě výhry měl získat 170 milionů korun. Přestože neuspěl, dostal postupně na deset milionů. Součková byla o dva roky později prvně obviněna ze zneužití pravomoci a porušení povinnosti při správě cizího majetku. Soudy ji nakonec do vězení neposlaly a stíhání v roce 2011 zastavily, ač se podle nich skutek stal. Ovšem motivací exministryně podle nich nebylo zvýhodnit Nováčka, jen vyhrát nad Diagem.

Švýcarská odbočka

K tomu je třeba přidat ještě obvinění z korupčního jednání.

Šťáva tvrdí, že téměř za každého ministra za ním přišli „vyslanci“, kteří za podíl z vysouzené odměny nabízeli urovnání pře. Veřejně zmínil jen jména zesnulého Fišera a exposlance a bývalého náměstka ze zdravotnictví Marka Šnajdra.

Ten má podle něj být zapleten i do příběhu, kdy se v procesu v Česku zjevily firmy z daňových rájů, které žádaly část případně vysouzeného odškodného. Oháněly se přitom nárokem Šťávova bývalého právníka Jiřího Oršuly, známého i z jiných ostře sledovaných případů, kde jde o miliardové odškodné. Oršula tvrdil, že mu Šťáva přislíbil 30 procent z odškodného. S klientem se rozkmotřili a dodnes mezi nimi zuří válka, jejíž součástí jsou trestní oznámení kvůli podvodu.

Oršulovy nároky nakonec skončily ve švýcarské firmě Towit Machinery Trading. Společnost se sídlem v zámečku Romanshorn na břehu Bodamského jezera je pro změnu jedním z bolavých míst dosavadního vládce vítkovických strojíren, miliardáře Jana Světlíka. Vítkovice tvrdí, že je s firmou pojí výhradně obchodní vztahy. Historie jejího vzniku ovšem napovídá, že jde o více. Její napojení na kauzu Diag prověřuje jak švýcarská, tak česká policie, a to na základě několika trestních oznámení. Vítkovické vztahy se švýcarskou firmičkou pak zkoumá zase Daňová kobra. Za zmínku rozhodně stojí, že Towit založil spolu s Vítkovicemi nadaci, ve které figuroval jeden z rozhodců v kauze Diag – Jiří Schwarz.

Ani na Šťávově straně není vše průzračné. Podivnou hru sehrál před pár lety, když oznámil, že se sporem nemá už nic společného a Diag i s nároky prodal konsorciu zahraničních investorů. Později tvrdil, že šlo o mezinárodní banku, aby se nakonec znovu přihlásil jako ten, kdo vede se státem spor. Jak již bylo řečeno, čelil vyšetřování v Německu, dokonce na něj pro podezření z uplácení byl vydán zatykač. On sám však argumentuje, že šlo o zpolitizovaný proces a nakonec zvítězil. Mezinárodní zatykač byl zrušen, on obvinění zproštěn, má čistý rejstřík.

Ať dopadnou letité tahanice jakkoli, pachuť špinavého, zmanipulovaného sporu, v němž se šlo až na krev, po něm zůstane.