Babišovo ghetto. Kde ještě věří oligarchovi

Andrej Babiš utrpěl vítězství. Nejčastější komentáře k evropským volbám upomínaly na „nevýhru“, které dosáhl Václav Klaus a jeho občanští demokraté při volbách do sněmovny v roce 2002. V případě Babiše nemůže mít evropský karambol stejné důsledky jako Klausův výpadek před sedmnácti lety: Čelo své strany neopustí. Přece jen – evropské volby nejsou tolik důležité a ANO nedokáže svrhnout svého zakladatele. Přesto vítězství, které Babiš utrpěl, spolu s masivními demonstracemi před prázdninami ohlašují, že se krátí čas, který byl slovenskému miliardáři vyměřen pro pobyt na vrcholu české politiky.

Babiše nejde porazit. Tuto představu, že je premiér a lídr hnutí ANO k nezastavení, dnes zdaleka nesdílí jen ti, které oligarcha platí. „Sice už v politice nějakou dobu je, daří se mu ale zachovávat dojem novosti. Až po kvalitní marketing, proti kterému produkce politických konkurentů vypadá jako zoufalá amatérština. Jeho oportunismus je naším národem válcovaným tu ze Západu, tu z Východu považován za komparativní výhodu,“ napsal těsně před evropskými volbami komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk v článku „Česko je Babišovo. Není ho teď možné porazit“. Vyměnit ho prý bude možné nejdřív tehdy, až „se odebere na věčný odpočinek generace, jejímž sebevyjádřením Babiš je,“ dodává Honzejk, že se změny nedožije nikdo z těch, kdo dospěli ještě před listopadem 1989.

Volební zisk 21 procent v evropských volbách ovšem nedokládá, že Babiš a jeho strana ANO jsou mimořádným fenoménem. Sice vyhrál, ovšem jen o třetinu menší podpory dosáhly dvě liberální strany v jeho závěsu, tedy ODS a Piráti, nemluvě o tom, že koalice STAN, TOP 09 a zelených dostala méně o necelou polovinu. Dojem, že jde o neporazitelného hrdinu využívajícího mistrovský marketing, se v této souvislosti nutně ztrácí.

Také proto Babiš a jeho lidé začali hned po volbách vyrábět interpretace, podle kterých šlo jen o náhodný výkyv. Sám premiér, který ovládá největší mediální dům v zemi, si postěžoval, že výsledek nebyl tak dobrý „vzhledem k té sprosté dezinformační kampani, kterou na nás jely zvlášť některé servery“. Nejvíce mu prý uškodily „neustále nějaké mýty o řepce, klobásách, střetu zájmů a další nesmysly, do toho protivládní demonstrace“.

Mimoděk tím přiznal, že se proti němu obrátila sázka jeho PR expertů na boj proti dvojí kvalitě potravin v Evropské unii. Nepřímo také připustil vážnou chybu, které se dopustil, když měnil ministra spravedlnosti den po zprávě, že policie navrhla jeho obžalobu v případu Čapí hnízdo.

Povolební tirády nejsou příliš přesvědčivé, hlavní sdělení ale spočívá v tom, že jen shoda nepříznivých okolností odradila od účasti ve volbách ty, kteří volili ANO roku 2017 a zajistili o polovinu vyšší zisk. Podle odhadu společnosti Median nepřišlo 62 procent voličů a méně disciplinovaní byli už jen rozevlátí Piráti a příznivci chřadnoucí ČSSD. Ovšem až o něco opravdu půjde, tak se Babišovi fanoušci opět dostaví v plném počtu. To ovšem platí jen za předpokladu, že ANO nezopakuje v kampani stejné chyby.

Obvyklou metodu nejen tuzemských populistů s názvem „rozděl a panuj“ použily k omluvě rozpačitého volebního výsledku Babišovy Lidové noviny. Neúspěch vysvětlují hlavně tím, že Babiše nechce Praha, kde se musel spokojit s třinácti a půl procenty, tedy s horším výsledkem než v evropských volbách před pěti lety, kdy teprve začínal jeho vzestup. Ovšem v jiných krajích si proti roku 2014 polepšil, dodává redaktor Michal Bernáth, který pak dochází k jednoznačnému závěru: „Že hlavní město volí trochu jinak než zbytek republiky, je už evergreenem prakticky každých voleb. Rozdíly mezi českou metropolí a jinými částmi země ale v letošních volbách šokovaly i odborníky. Z Prahy se tak možná postupně stává něco na způsob voličského ghetta nebo politické enklávy, kde se mínění veřejnosti ve velkém rozchází s celostátními preferencemi.“

V podtextu zaznívá přesvědčení, že kosmopolitní pražská kavárna nemá co mluvit do toho, jak rozhodnou pracující na venkově. Také se v každých volbách nakonec ukáže, že názor zdravých venkovských chasníků proti vykořeněným intelektuálům z pražského ghetta převáží.

Interpretace Lidových novin není originální, kromě toho ještě přehání. Rozdíly mezi metropolí a zbytkem republiky mohly odborníky těžko šokovat, protože pokud jde o výsledky ANO, byly menší než v parlamentních volbách roku 2017. Hlavním nedostatkem analýzy je ovšem skutečnost, že zakrývá skutečnou změnu voličských nálad. Možná z toho důvodu, že tato změna je z pohledu Babiše či jeho zaměstnanců nepříjemným zjištěním.

V bazénu, ze kterého teče voda

Ideologie hnutí ANO kreslí obraz polistopadového Česka jako příběh země, která se snažila vybudovat kapitalistický blahobyt, ztratila se však v korupčním bludišti a ztroskotala na úskalí finanční krize. Naštěstí došlo čtvrtstoletí od roku 1989 k epochální změně. ANO tehdy nastoupilo do vlády a začalo dávat věci do pořádku. Krást se už nesmí a dobrodiní hospodářské prosperity nakonec zažije každý.

Tento výklad přijali i mnozí sociologové, například Jan Hartl ze společnosti STEM připomíná, že během krize okolo roku 2010 ztratili lidé důvěru v dosavadní režim. O „Velké protikorupční revoluci“, tedy historickém převratu, který nastal po pádu Nečasovy vlády, mluví s ironickým odstupem také Babišův kritik Bohumil Doležal.

Existuje však civilnější výklad, který Babišovu éru hodnotí jako jednu z několika kapitol polistopadové historie. Po ekonomické transformaci spojené se jménem Klaus nastalo krizové období opoziční smlouvy, pak následovaly čtyři roky prosperity za vlády sociálnědemokratických premiérů završené vstupem do Evropské unie. Vystřídaly je časy liberálních reforem ukončených finanční krizí a zásahem státního zástupce Ivo Ištvana proti premiéru Petru Nečasovi v roce 2013. Od té doby dominují levicoví populisté v čele s Babišem. Ovšem také jejich obliba jednou skončí, jak ukázaly právě výsledky voleb do Evropského parlamentu.

Hnutí ANO následuje scénář mnoha jiných populistických stran v Evropě. Původně podnikatelská strana zaměřená na pravicové voliče nejdříve oslovila obyvatele velkých měst včetně satelitů, na které je snadnější zaměřit kampaň. To se přihodilo i v Česku. Právě v těch největších městech ovládl Babiš v roce 2014 radnice, zatímco v menších lokalitách si musel počkat až do roku 2018, kdy už se například Pražané či Brňané rozhodli politiků ANO zbavit.

Babišovo hnutí se také záhy přesměrovalo na antipodnikatelskou stranu, která začala nadbíhat klasickým voličům tuzemské levice, tedy těm starším a s relativně nižším vzděláním. Tato strategie dospěla vrcholu při předloňských volbách do sněmovny. Po problematické výhře v eurovolbách se ovšem ukazuje, že vyčerpala své možnosti.

Praha není ghettem uprostřed republiky, naopak hnutí ANO se ocitlo v uzavřeném ghettu voličů, kteří se přelévají mezi levicovými a populistickými stranami. Babišova formace už několik let získává voliče jenom tím, že luxuje u spojenců ze sociálnědemokratické a komunistické strany. Rabování blízkých partají pokračovalo i při evropských volbách, ovšem oba bývalí protagonisté levicové scény jsou dnes už tak slabí, že dál není kde brát.

Nečekaný výsledek měla další populistická strana SPD Tomia Okamury, která podle analýzy Medianu bere hlasy rovněž od ČSSD a KSČM, nejvíc však přetahuje od ANO. Z pohledu Marka Prchala a dalších Babišových stratégů to není úplně šťastná pozice. ANO se může roztahovat ve společném bazénu se socialisty a komunisty, ovšem zároveň se o místo hlásí další dravec jménem Okamura. Přitom z bazénu postupně odtéká voda. Levicoví populisté využívají potenciál nespokojených voličů, který se nashromáždil po roce 2013. Ovšem jak ukazuje srovnání posledních dvou voleb do české sněmovny i Evropského parlamentu, jejich podíl na populaci se snižuje zhruba tempem pět procent za čtyři nebo pět let. A nikoho dalšího populisté oslovit nedokážou.

Kam od Babiše

Česko se mění už dnes, jak dokazuje také obliba jednotlivých stran v různých regionech. Platí, že Praha odmítá Babiše nejvíc, jak prokázal hubený zisk v hodnotě 13,5 procenta. Takový výsledek však není v opozici proti zbytku republiky, jak píšou Lidové noviny, ale proti sociálně problémovým krajům na severu republiky. Rekordních 29 procent získalo ANO na Ústecku. Ovšem jenom pět krajů má významně blíže k Ústí než k Praze, naopak dva jsou blíže pražskému výsledku a ostatní jsou někde uprostřed.

Výjimečnost Prahy dokládá něco jiného. Hlavní město se od svého okolí, za které je možné považovat Středočeský kraj, liší o šest procent horším výsledkem ANO. Přitom v jiných krajích je rozdíl mezi metropolí a venkovem minimální. Ve Zlíně, Liberci nebo Ostravě bodoval Babiš o něco víc než v příslušném kraji. To nejde vysvětlit jednoduchým tvrzením, že zkrátka lidé v Plzni nebo v Olomouci mají Babiše raději než v Praze, ale spíše urbanistickým popisem jednotlivých měst.

Konkrétně v prvním pražském obvodě, který tvoří nejužší městské centrum, získal Babiš jenom sedm procent hlasů. Naproti tomu nejlépe z celé metropole uspěl v panelovém Jižním Městě s osmnácti procenty. V něčem se tomu podobá třeba Olomouc. Z historického centra si ANO odneslo 11 procent hlasů, na nejproblematičtějším sídlišti Povel však dosáhlo 28 procent. Centrum krajského města se příliš neliší od středu Prahy, rozdíl se však zvětšuje při srovnání panelových sídlišť na okraji.

Přitom Olomouc není výjimkou, také v Plzni, Českých Budějovicích i jinde až do okresní úrovně existují sídliště s mimořádně vysokým podílem hlasů pro levicově-populistické strany i pro hlavního protagonistu tohoto směru, hnutí ANO. Pouze tím se liší venkov od Prahy, nutno však uznat, že silná pozice v mimopražských panelových čtvrtích, kde žije 40 procent Čechů, stačí k tomu, aby ANO se svými spojenci získalo ve volbách většinu.

Teorii ghetta je možné použít také z jiného úhlu pohledu. Ghetty jsou panelová sídliště a někdy také venkovské kraje zničené průmyslovým zemědělstvím. Čím vyššími přehradami jsou odděleny od okolního městského (nebo přírodního) prostředí, tím spíše volí populistickou levici.

Význam evropských voleb spočívá ve zjištění, že zmíněný model nemusí fungovat. Za příklad je nejsnadnější použít Prahu. Srovnání s volbami 2014 ukazuje, že ANO udrželo pozici na sídlištích, jeho obliba průběžně klesá ve vnitřních čtvrtích a hluboce propadlo v okolních satelitech typu Uhříněvsi, kde dříve mělo silnou pozici. Nejzajímavější je však případ Prahy 14, kterou z větší části tvoří sídliště, především rozsáhlý Černý Most. Přesto tady ANO a další levicově-populistické strany ztrácely. Babiše vždycky odmítaly staré čtvrti typu Hloubětína. Menší kolonie se zahradami jako Jahodnice nebo Hostavice ho sice dříve volily, teď už je to však přešlo. Naopak na sídlištích ANO dosáhlo lepšího výsledku než dříve, i když to nebylo na úrovni sídlišť krajských měst. Platí to však pouze pro „stará“ sídliště, která se začala stavět už v sedmdesátých letech minulého století, konkrétně Hloubětín, Lehovec a Černý Most I. Pozdější a také největší Černý Most II se však od Babiše odvrátil, a pokud utekly voličské hlasy sociálním demokratům, pak zakotvily u Pirátů. Nejlepší výsledky z Prahy 14 na úrovni osmi procent má na mladším sídlišti Okamurovo SPD.

Obdobně se posunula i některá další pražská sídliště, především druhé největší Jihozápadní Město, a stejně se chovají také panelové čtvrti v krajích. Exemplárním příkladem se stala metropole jižních Čech. Na starém sídlišti Vltava dosáhlo ANO nadprůměrných 25,5 procenta, nejvíc ze všech českobudějovických čtvrtí a skoro o deset procent víc než před pěti lety. Na sousedním Máji s nižším věkovým průměrem se muselo spokojit s jednadvaceti procenty. Volné hlasy převzal Okamura, který tu měl patnáct procent, dvakrát víc než na Vltavě. Život v panelových ghettech s mladší populací se nezastavil. Pokud se začleňují do větších městských celků, pak dosud levicoví voliči končí u Pirátů. Tam, kde se prohlubuje úpadek, čeká na příležitost Okamura. Ani panelová ani venkovská ghetta nejsou pro ANO úplně bezpečným útočištěm a jinde už ho nechtějí.

Bude teď na Babišovi, aby přišel s nějakou novou strategií, pokud nechce jen ustupovat a spoléhat na poslední skalní příznivce ze starých sídlišť, kteří se ještě nějakou dobu mohou navzájem posilovat ve své víře. To však už nic nezmění na tom, že evropskými volbami Česko vyhlásilo konkurs na politika, stranu či koalici, která společnosti určí směr v příští epizodě jeho polistopadové historie.