Bitcoinová aféra a volby: Babiš si nemohl přát nic lepšího

V tuzemské politice se potýkají dva bloky. Jeden vyznává liberální učení, druhý sází na nespokojenost voličů. Češi propadli pesimismu, proto jsou favoritem nadcházejících voleb populisté z ANO, SPD a dalších stran. Jinými slovy: Máme se dobře, ale jsme tak nespokojení, že za necelého půl roku stejně zvolíme Babiše. A bitcoinová aféra rozpoutaná občanským demokratem Pavlem Blažkem to jen podpoří.

Co je hlavním důvodem vzestupu populistických politiků, který můžeme ve vyspělých zemích v posledních měsících a letech sledovat? Fakt, že temným vizím budoucnosti podléhá stále větší část populace.

Prokázali to naposledy v Německu politolog Werner Patzelt a novinář Justus Bender ve svých studiích o Alternativě pro Německo (AfD), krajně pravicové, populistické straně, která vznikla v roce 2013. Na jejich zjištěních se mohou poučit i Češi.

Patzelt i Bender polemizují s tím, že příznivci AfD vyznávají extremistické, či dokonce fašistické názory. Je pravda, že se naprostá většina z nich netají obavami z migrace a požaduje, aby se příliv cizinců do země zastavil. Ovšem průzkumy neprokázaly mezi členy AfD rasismus, svými názory se ani nevymykají průměru, protože tři čtvrtiny všech Němců se obávají, že migrace jejich zemi zatěžuje příliš.

Voliči AfD jsou jednoduše produktem současné celospolečenské frustrace. „Němci byli v roce 2023 tak pesimističtí, jako nebyli celá desetiletí. To jsou pro AfD ideální podmínky,“ napsal Justus Bender. Ani vyznavači radikálně-pravicových ideologií, ani zoufalci závislí na státní podpoře, ale lidé, kteří propadli skepsi, že politici z vlády a obvyklé opozice neznají řešení současného úpadku. Proto hledají alternativu a logicky se nabízí AfD.

„Její voliči vidí lék v prosazení požadavků, které lze těžko nazvat jinak než jako vulgárně-demokratické, v nejlepším případě naivní,“ vysvětluje profesor Patzelt. Konkrétně 70 procent voličů AfD (a pouze 30 procent voličů jiných stran) žádá, aby se zvolení politici nerozhodovali podle vlastního rozumu, ale pouze následovali „hlas lidu“. To jim slibují právě populisté, třeba z AfD.

Počet příznivců takové politiky je ovšem podle výzkumníků v Německu omezen a neměl by už příliš vyrůst nad současné preference AfD ve výši 25 procent.

Přesto existují země, kde je tábor pesimistů dost velký na to, aby šikovný populista převzal vládu. Jak ukazují průzkumy čtyři měsíce před tuzemskými volbami, které slibují hnutí ANO přes 30 procent a konkurenční SPD přes 10 procent, k těmto zemím patří Česká republika. A to se do průzkumů ještě nepropsala bitcoinová aféra rozpoutaná Pavlem Blažkem.

Svět, který nemůžeme ovlivnit

Proč právě Česko? Důvody sahají až do 90. let minulého století, kdy byla obnovena demokracie.

„Představovali jsme si tehdy, že nástup nového režimu vytvoří prostor, ve kterém navážeme na své údajně jedinečné demokratické tradice a vrozenou touhu lidí po svobodě. Ruku v ruce s tím se pak dostaví hospodářská prosperita,“ zavzpomínal v eseji pro Seznam Zprávy sociolog Jan Hartl.

Naděje se však naplnily jen částečně, lidé „nerozumějí tomu, co se ve společnosti děje“, jako kdyby „rozvoj společnosti probíhal mimo jejich vlastní život a byl poznamenán krizovými výkyvy, jejichž příčiny a průběh nemohou ovlivnit“. Demokratická politika je nefunkční, ekonomika se hroutí, jinými slovy, také Češi „v současné době procházejí obdobím rekordní skepse,“ shrnuje zkušený sociolog.

Dokladem může být výzkum Eurobarometru z konce minulého roku, podle kterého mají Češi v Evropě vedle Turků, Řeků, Slováků a právě Němců největší obavy z budoucnosti, dokonce i v osobním životě. To nutně neznamená, že se má zdejší populace špatně – devět desetin dotázaných si pochvaluje svůj každodenní život. Ale právě se tím potvrzuje fakt, že jsme propadli pesimismu.

Jak k poslednímu propadu došlo, ilustruje dlouhodobý výzkum Milana Tučka z agentury CVVM. Relativní spokojenost s politickou situací, stavem ekonomiky, veřejnými financemi a celkovou atmosférou ve společnosti před příchodem pandemie se prudce změnila k horšímu v letech 2020 a 2021. Ani průzkum z letošního ledna nenasvědčuje tomu, že by se frustrace zmenšila. Dosud se totiž nenaplnila očekávání, která svou volební kampaní v roce 2021 vzbudily liberální strany, že s koncem pandemie obrátí se k lepšímu úplně všechno.

Vláda Petra Fialy naopak přispěla k nespokojenosti tím, že jako své hlavní ekonomické opatření vyhlásila úsporný balíček. „Dřívější důvěra ve změnu se teď promítá do naléhavosti požadavků,“ vysvětluje sociolog Tuček. Například dvě třetiny Čechů nejsou podle CVVM spokojeny s politickou situací ani se stavem veřejných financí (spokojená je desetina).

Hradba napříč republikou

Proč může tuzemský pesimismus ovlivnit volby víc než v Německu, nezáleží tolik na schopnostech populistů v dané zemi, ale na speciální struktuře politické scény.

České republice od jejího vzniku dominují dva bloky, které od sebe dělí těžko překročitelná bariéra. Až do roku 2010 ji bylo možné popsat tradičním demokratickým vzorcem, že levice nesmiřitelně bojuje s pravicí. Jakoukoli spolupráci, nebo jen komunikaci přes pravo-levou barikádu přitom ještě komplikovalo podezření pravice, že obě levicové strany, ČSSD a KSČM, jsou nebezpečím pro liberální demokracii, protože převzaly do svých řad členy totalitní komunistické strany. Na druhé straně nebyl úplně výstižný ani termín pravice, protože voliči některých „pravicových“ stran, třeba lidovců a zelených, se přednostně hlásili k politickému středu.

Po roce 2010 se začalo pravo-levé schéma rozmývat ještě víc. Prosazovaly se nové strany, které se samy označovaly jako lidové nebo alternativní, ovšem jejich kritici je odsuzovali jako populisty, radikály nebo extremisty. Z takového pohledu byly pro demokracii stejným nebezpečím jako bývalí komunisté. To ovšem nemuselo nová hnutí jako ANO a SPD tolik bolet, protože zpočátku dokázala získat část pravicových voličů a poté převzít nástupnictví ČSSD a KSČM.

„Populisté“ či „alternativní strany“ tím ovládli polovinu politické scény, kterou od té doby už nejde označit za levicovou. Podle průzkumu CVVM z loňského listopadu se dvě pětiny voličů ANO i SPD hlásí k pravici či k pravému středu a další pětina ke středu. Spíše než s levicí je tedy třeba počítat s „populisty“.

Ani opačný blok liberálních stran už nelze tak snadno označit za „pravici“. Je pravda, že se k pravici či pravému středu i po integraci lidovců hlásí 70 procent voličů koalice Spolu, ovšem dvě třetiny voličů STAN nebo Pirátů se považují za příznivce levice, levého středu nebo středu. Společného se „Spolu“ právě mají jen to, že jsou „liberály“.

Hradba napříč českou politikou vydržela, a dokonce ve stejných hranicích, jaké měla barikáda mezi levicí i pravicí. Silnou pozici si liberálové drží v Praze, středních Čechách a na jižní Moravě s Brnem, naopak populisté mají převahu v krajích, do nichž zasahují bývalé Sudety (s výjimkou Liberecka). Ostatní regiony jsou někde mezi tím.

Dříve mohla být důvodem rozdělení státu levicová tradice některých krajů, dnes stačí, že obě tuzemské metropole i se svým okolím prosperují, jak tvrdí Eurostat, a udržují si tak důvěru v budoucí časy. Naopak okrajové regiony na severu stagnují. Nově se tak stávají ideálním cílem volební kampaně ANO, SPD, případně dalších populistických start-upů.

Zlomit prokletí pesimismu

Měřeno volebními výsledky, propast mezi oběma bloky se od časů, kdy mezi sebou bojovaly levice s pravicí, dál rozšiřuje. Praha od Ústí a Brno od Ostravy jsou dnes dál než před dvaceti lety.

Z pohledu liberálních stran současné Fialovy vlády to má výhodu, protože jejich voliči na druhou stranu barikády „k Babišovi“ nepřejdou. „Rozdělení voličů zhruba půl na půl se udržuje dlouhodobě,“ tvrdí šéf výzkumné agentury Median Přemysl Čech.

To ovšem ani podle Čecha neznamená, že ANO a jeho konkurenti v boji o pesimistického či „naštvaného“ voliče nejsou jasnými favority nadcházejících voleb.

Volby v roce 2021 vyhrála koalice Spolu a její liberální spojenci ze STAN a Pirátské strany nejen díky tomu, že slibováním lepších poměrů dokázali mezi voliči vzbudit novou naději, ale také díky tomu, že propadlo rekordních dvacet procent hlasů pro levici (ČSSD, KSČM) a menší neparlamentní strany (Přísaha, Trikolora, Volný blok) – vesměs uskupení, která patří spíše do populistického bloku. Bylo by však neobvyklé, kdyby jejich příznivci i tentokrát nechali své hlasy spadnout pod stůl.

Zároveň podle únorových dat Medianu „více než třetina voličů koalice Spolu z roku 2021 uvádí, že tuto koalici by nyní nevolili“. To zní jako verdikt, že Spolu tentokrát nemá šanci.

Pro liberály by bylo fatální už jenom to, kdyby se Piráti propadli pod hranici volitelnosti. Proti tomu „ANO stále získává nové voliče, zejména z řad nevoličů“.

Jednou větou: liberální blok nedokáže své příznivce na rozdíl od hnutí Andreje Babiše motivovat.

Koalici Spolu, Starostům a Pirátům nezbývá než znovu u voličů probudit optimismus. Proti tomu se ANO společně s dalšími populisty ani nemusí snažit. Česko se z pandemického propadu neprobudilo v roce 2022 vinou zdražení energie, o rok později nás zbrzdil propad spotřeby domácností, loni byl důvodem stagnace výpadek německé ekonomiky, letos vyhlídky na probuzení brzdí cla prezidenta Trumpa.

Období pesimismu nekončí, zatím.

Text vyšel v březnovém časopise Neovlivní.cz. Odemykáme jej v souvislosti s aktuální politickou krizí.

Zdroj náhledové foto: Hnutí ANO