Blog podnikatele: Smutek ze solidarity a naftalín na schodech

Když jsme loni a letos vysílali humanitární konvoje na východní Ukrajinu, scházelo se nás při rozloučení asi tak padesát. Dětský sbor místní ZŠ zazpíval ukrajinské lidové, nakonec Kde domov můj, pan farář požehnal, přijel i ukrajinský velvyslanec a vojenský atašé a zpočátku dokonce Česká  televize. Dnes jsme se k rozloučení s kamionem naloženým humanitární pomocí pro uprchlíky v táboře v Idomeni sešli čtyři.

Připadlo mi, že celé moje tělo je jedna velká anténa a docela jasně vnímám vysílání těch nepřítomných: Okázalý nezájem, zdvižené obočí, úsměšek, nepochopení, až zášť. Tak na tohleto  máš  teda peníze?! Co se do toho montuješ? Vždyť já jsem lajkoval na fejsbuku, že se máme starat sami o sebe. Že nás s těmi utopenými dětmi jenom psychicky vydírají! Nepovolit jim, vojáky NATO na hranice!

Hm, pokud by snad platilo, že hlas lidu rovná se hlas boží, pak by se nepochybně jednalo o nějakého temného, výhružného a zlého boha prvotních civilizací.

Ne, že bych chtěl otevřít hranice a miliony uprchlíků nechat kočovat po Evropské unii. Ale trpím denně tou neuvěřitelnou neschopností nalézt civilizované řešení.

» Uprchlíci mu změnili rok. Když se topí mámy a děti, nejde fotit

» Stropnický: Víc než útoků se bojíme, že nám uprchlíci sníží dávky

» Šéf Jablotronu Dědek: 200, 300 tisíc uprchlíků by s Českem nijak nezamávalo

Rudyard Kipling nazval Afriku White man´s burden. Břímě bílého muže. Pád kolonializmu přinesl nevměšování – a to, jak  s nabytou svobodou ti lidé naložili, je důvodem k nynějšímu exodu jejich dětí  do Evropy. Těžko se divit – když doma už skoro žít nelze, nezbývá než vyrazit za kdysi  vyhnanými kolonizátory. Jenže ti už mezitím nejsou k mání: zpohodlněli, ztloustli a zhloupli a ne a ne na něco rozumného přijít. Chybí jim akceschopnost, jenom  kritizují a nadávají na všechno.

Když tedy nikdo k rozloučení nešel, oblékl jsem si pár kousků z toho nejdůležitějšího, co jsme podle přání českých dobrovolníků pracujících v Idomeni do zásilky koupili: třicet tisíc ponožek, třicet tisíc trenek, deset tisíc kšiltovek, kecky. Ovanula mě na chvíli vůně armádního naftalínu – až se mi z ní zatočila hlava – a posadil jsem se na schody před fabrikou.

Myslí mi probleskla vzpomínka na pohádku o Sindibádovi, pocházejícím právě z oněch končin, kterou jsem jako dítě tak rád četl. Sindibád nosič tehdy unavený, hladový a žíznivý přišel k domu bohatého Sindibáda námořníka, kde ve stinné zahradě probíhala vybraná hostina, a sám pro sebe si veršoval:  Co já se těžkých břemen nanosím, co já se o kus chleba naprosím, a jiný ani pírko nezvedne a má vše, všechno, nač jen pohlédne. Je jiný než já, a přec není jiný, jsme přece oba z téže sprosté hlíny a oba stejně umřeme nakonec. Kdo rozsoudí tu jednoduchou věc? Jak to, že já se stále mám jen dřít, a on má dům a dobré jídlo, klid?“

Kdo pohádku zná, ví, že dveře nezůstaly zavřené a bohatý a moudrý Sindibád námořník neúnosnou situaci napravil.

Díval jsem se za odjíždějícím kamionem napěchovaným potřebným, který ještě po vršek plachty doloží v Brně a Bratislavě, a byl jsem moc rád, že právě aspoň chvíli konáme. Nekecáme, makáme – ale tentokrát naštěstí ne z billboardů, pódií či z televize!