Břetislav Rychlík: Mladí jsou v zásadě pořád stejní

Seriál z časopisu Neovlivní.cz o generační propasti. Tentokrát s dokumentaristou a divadelním režisérem.

Ještě teď si pamatuje nádech svobody, který mu jako klukovi byl dopřán v osmašedesátém. Svoboda byla a je – po letech v marasmu totality – pro dokumentaristu a divadelního režiséra Břetislava Rychlíka středobodem všeho. Dopřává ji jako pedagog svým studentům, dopřává ji sobě, dopřává ji svým „dětem“. Jeho dcerou je známá filmařka, levicová novinářka a aktivistka Apolena Rychlíková, která umí svým vyhraněným pohledem na nespravedlnosti světa dráždit. „Nemám s tím problém, i když se mnou třeba nějaký čas nemluvila. Léta jsme všichni bažili po pluralitě názorů, a když ji tady máme, tak jsou z toho zase mnozí lidé nervózní.“


Břetislav Rychlík je také známý horňácký patriot. Foto: Archiv Břetislava Rychlíka

V divadle si vyzkoušel snad všechny role. Začínal jako kulisák, nápověda, asistent režie, posléze se z něj stal herec a režisér. U divadelní režie zůstal, i když ještě častěji se u jeho jména píše dokumentarista. Břetislav Rychlík je však hlavně občan. Pravidelně komentuje dění ve společnosti, vyjadřuje se k věcem veřejným, aktivně se účastní nejrůznějších občanských protestů – naposledy proti ruské invazi na Ukrajinu.

Říká, že cítí odpovědnost za to, kam se společnost posouvá, byť vstoupit do politiky ho neláká. „Neumím intrikovat, porušovat zásady, nechtěl bych ztratit svou integritu. Myslím, že jsem cennější jako svobodný občan. I to divadlo a dokumenty se snažím dělat s občanskými, lidskými ideály,“ vysvětloval před časem v jednom z rozhovorů.

Takže, kam se jako společnost posouváme podle Břetislava Rychlíka? Odemykáme rozhovor z Letního speciálu Neovlivní.cz.

Neo: V poslední době se hodně propírají devadesátá léta, jak bylo všechno špatně. Pro mě osobně to bylo nejsvobodnější období. Co pro vás?

Asi to bude pod vlivem televizních seriálů o této době, které pojednávají o organizovaném zločinu. Myslím, že to tehdy souviselo s tím, že se svoboda po dlouhé době totality zdála být absolutní. Už zkraje devadesátých let jsem byl ale naštvaný na lidi, kteří tak trochu škarohlídsky nové poměry peskovali. Jak říkal jeden můj kamarád: To je stejné, jako kdybys mlátil tříleté děcko, že neumí číst a psát. Polistopadový režim měl svou velkou dynamiku a svoboda sama o sobě přináší také řadu mezních situací, právě proto, že je to svoboda. Uvolňuje v člověku různé síly a uvolňuje bohužel i síly zločinu. Nepoužívám slovo devadesátky, mluvím vždy o devadesátých letech a odmítám se na ně dívat optikou jejich kritiků, že se v té době jenom kradlo a vraždilo. To je mi opravdu cizí. V té době se formovaly klíčové demokratické instituce a základní pilíře. Vždycky když se demokracie v posledních letech zakolísala, uvědomil jsem si opory, které vznikly právě v devadesátých letech.

Neo: Jak tedy na toto období vzpomínáte?

Už začátkem devadesátých let jsem napsal text, který se jmenoval Svobodááá. Napsal jsem, že to, co prožíváme, jsou nejlepší léta našeho života, ale že jsme zároveň součástí překotných změn. Popisoval jsem to na jednom reálném domě, který stál v Brně naproti tehdejšímu sídlu HaDivadla. Uvnitř ho úplně vykuchali a zůstaly mu jenom obvodové zdi. Pak ho zrekonstruovali, dovnitř toho secesního domu se nastěhovala nějaká banka, ale byla tam úplně jinak vymyšlená patra, zkrátka všechno bylo jiné. Psal jsem, že je to hodně symbolické pro tehdejší dobu, že lidé sice zvenku vypadají, že jsou svobodní, ale uvnitř nemají plnou vůli po svobodě. To je takový termín filozofa Vladimíra Čermáka, který se později stal soudcem Ústavního soudu. Psal jsem, že to bude nějakou dobu trvat, než tady vyrostou opravdu svobodní lidé. Ukazuje se, že to platí pořád.

V každém případě musím říct, že devadesátá léta byla strhující. Bylo to něco úchvatného, což se bohužel zastavilo v roce 1998 podpisem opoziční smlouvy mezi Milošem Zemanem (tehdy ČSSD) a Václavem Klausem (tehdy ODS). Opoziční smlouva se stala pramáti úpadku demokracie. Už tehdy si člověk začal uvědomovat, jak je svoboda vlastně křehká. Ukázalo se, že tady jsou skupiny lidí, kterým svoboda vadí v jejich okouzlení a posedlosti mocí.

Neo: Vyrůstal jste v šedesátých a sedmdesátých letech. Když vám bylo osmnáct, založil jste undergroundové divadlo, které vám ale úřady záhy zakázaly. To pak pro vás devadesátky musely mít ještě větší význam, že?

V osmnácti letech to ještě nebyl takový problém, nebylo to pro mě až tak důležité. Podstatnější byl leden roku 1989, kdy na mě a kolegy z HaDivadla a Divadla Husa na provázku na pokyn StB a ideologického oddělení ÚV KSČ bylo uvaleno asi třináct paragrafů a hrozil nám soud za představení Rozrazil (Scénický časopis I/88, O demokracii), jehož podstatnou část pod jménem Petra Oslzlého napsal Václav Havel. Důležité ale bylo, že jsme ten zápas vyhráli po zákazu, který přišel po jednadvaceti vyprodaných reprízách. Obvinění proti nám byla v lednu 1989 stažena a náš přítel, disident Jaroslav Šabata, tehdy prorocky prohlásil, že režim je tak slabý, že zřejmě do roka spadne. Což se dokonce stalo. Celý rok 1989 se velmi dynamicky vyvíjel. Sbíral jsem podpisy za propuštění Václava Havla a začátkem roku petici podepsalo devět set lidí. V létě, jen o pár měsíců později, už Několik vět podepsalo pětačtyřicet tisíc lidí. A podepisovali to i komunisté. Nasranost lidí na režim rostla.

Se svým souputníkem Bolkem Polívkou. Foto: Archiv Břetislava Rychlíka

Mimochodem – naše představení Rozrazil se hrálo dál, mělo mít dokonce pokračování s názvem Ekologický Rozrazil. Spolu s prvním polistopadovým federálním ministrem životního prostředí Josefem Vavrouškem jsme ho měli připravené a zkoušet se mělo začít 21. listopadu 1989. Když režim padl a Havel se stal prezidentem, bylo to něco naprosto nepředstavitelného. Ten zlom byl pro nás naprosto nečekaný. Já jsem se vlastně celá devadesátá léta motal štěstím.

Neo: Učíte na JAMU. Jak se dnešní mladí lidé dívají na devadesátá léta?

My teď máme poměrně mimořádnou situaci, protože naši současní bakalářští studenti prožili první rok na škole kvůli codivu-19 přes počítač. Právě tu dobu, kdy se studenti těší na nové prostředí, na studentský život, nové spolužáky. Všechno je teď navíc zastíněno válkou na Ukrajině, mimochodem mezi studenty máme i jednoho z Ukrajiny.

Pro mladou generaci dnes nejsou devadesátá léta velkým tématem. Někdy se na ně sice ptají, ale více je zajímají události okolo 17. listopadu 1989 a asi nejvíce je zajímá, jak to bylo za komunismu. O tom jsme se bavili častokrát, třeba jak tehdy fungovala kultura a umění. Zajímají se obecně hodně o téma svobody, odmítají všechny podoby xenofobie, rasismu, potlačování menšin. Ještě před covidem jsme měli poměrně občansky aktivní ročníky, což se projevuje různě: například ve způsobu, jak přemýšlejí o divadle. Ale všímají si také jiných problémů ve společnosti, mají například poměrně silné ekologické cítění. Když to shrnu: je to z mého pohledu generace, pro kterou hrají velkou roli svoboda, solidarita a ekologie.

Neo: Srovnáváte si třeba někdy v hlavě, jaký jste byl v mládí vy a jaká je současná mladá generace?

Myslím, že mladý člověk je v zásadě v něčem pořád stejný. Jak říká spisovatel Ivan Wernisch: Temná a krásná padesátá léta. Temná proto, že padesátá, krásná proto, že našeho mládí. Někdo mi jednou řekl, že moje životní pouť by vydala za několik životů. Ale v žádném případě nechci mladým něco kázat.

Současná mladá generace má jeden ohromný náskok: mohou se podívat do světa, od dětství jsou vedeni k jazykům. Já to budu jenom dohánět a vlastně nikdy nedoženu. Oni mají tu obrovskou výhodu, že nezažili nic jiného než svobodu. Já jsem se v roce 1968 svobody trochu nadechl, chodili jsme třeba dva roky do skautu. Na ty chvíle jsem nikdy nezapomněl. Ale do ciziny jsme vlastně nikam pořádně nemohli. Neměl jsem do svých sedmadvaceti ani pas. Neměli jsme skoro šanci vidět, kam se hýbe světové divadlo. Hodně jsme museli tvořit ze sebe, zevnitř, ze svých vizí a snů. Na druhou stranu současná mladá generace, kterou učím, tím, že se vymezuje vůči mainstreamu, vůči komerci, vůči určitému pohodlnému životu, také se snaží hledat odvážné cesty. A když se mladí rozhodnou, mohou jet studovat kamkoli po celém světě. Je to otevřený svět, který jsme my neměli. K tomu ale musím poznamenat, že se to teď všechno proměnilo válkou na Ukrajině.

Neo: Vzpomínám si na osmdesátá léta, kdy jsem jako student sháněl vybavení na horolezectví, které u nás bylo prakticky nedostupné. Jak si lidé navzájem vyráběli různé pomůcky, spacáky. Nebo jak jsme si z brigád šetřili peníze a pak jsme si nechali od těch, co mohli do západního Německa, vozit lana nebo karabiny. Vedlo to ale k tomu, že jsme si těch věcí víc vážili a pečovali o ně. Dnes si mladí mohou prakticky všechno koupit, a když se jim to rozbije, vyhodí to a koupí si nové.

To je rozdíl těch třiceti let. Vzpomeňte si, když se v listopadu 1989 dělala revoluce, jak se na psacích strojích přes kopíráky přepisovaly letáky a další dokumenty. Kopírky si hlídal stát, neměli jsme k nim přístup. Až nám Sváťa Karásek se svými kamarády poslal auto plné kopírek ze Švýcarska.

Nebo telefony: Moji rodiče o pevnou linku žádali třicet let. Dnes má mobil každý. Panečku, mít tak v listopadu 1989 mobily, to by se dělala revoluce!

Jednu dobu, ještě před listopadem, jsem bydlel v Praze u skvělé folkové kytaristky Dáši Andrtové-Voňkové. Nakupovala třeba doktorské kalhoty nebo obyčejné levné tenisky a pak to různě upravovala a barvila. Moje manželka také kdysi pro celou rodinu šila a pletla, protože jsme neměli moc peněz. To bylo fascinující, jakou svépomocí se lidé uměli originálně oblékat.

Neo: Nepřipadá vám, že se od devadesátek také změnil politický charakter společnosti? Tehdy se i většina mladých hlásila k pravici, dnes mi připadá, že převládá levicové zaměření.

Kyvadlo se ve společnosti možná přesměrovalo více doleva, ale v parlamentu žádná skutečná levicová strana není. Mám pocit, že už v devadesátých letech po podpisu opoziční smlouvy nastala devastace tohoto pojmu. Nejen levice, ale i pravice. Moje maminka spoluzakládala sociální demokracii, ale když tam Miloš Zeman dotáhl Miroslava Šloufa a komunistické šíbry, tak přestala platit příspěvky a ve straně skončila.


Rozhovor vyšel v tištěném Letním speciálu Neovlivní.cz

Neo: Spíš než politiku jsem myslel charakter celé společnosti, že se posunula hodně doleva. Nemáte ten pocit?

To já vidím i ve své rodině, u své dcery Apoleny, i když je otázka, jestli je ještě levicová jak před lety. Někdejší novinář Tomáš Němeček mi nedávno říkal, že se mu zdá, že se jako komentátorka posunula do středu. Vnímám to spíše tak, že mladí více přemýšlejí o nějakých hodnotách, jsou solidární. Navíc, sociální témata ve společnosti byla, jsou a budou. Bohužel tady se za ta léta tím Klausovým a Zemanovým válcováním nevytvořila věrohodná pravice a levice. Existuje přímá úměra: když je kvalitní levice, je i kvalitní pravice. Jenže teď spíše fungují takové levicové ostrůvky, autentický sociální demokrat je podle mě například Vladimír Špidla.

V současné době spíše mluvím o sociálním cítění než o levicové politice. Mám zkušenost, že takové cítění nejvíce projevují konzervativní lidé, třeba Karel Schwarzenberg je jeden z nejvíce sociálně cítících lidí, co znám. Ing. Miloš Zeman je naopak asociální narcis pohrdající lidmi.

Neo: Vidíte také u mladých lidí včetně vaší dcery Apoleny větší levicové zaměření?

Apolena se v tom našla, pohybuje se v tomto světě. Nemám s tím problém, i když se mnou třeba nějaký čas nemluvila. Léta jsme všichni bažili po pluralitě názorů, a když ji tady máme, tak jsou z toho zase mnozí lidé nervózní. Ať s Apolenou polemizují, nebo přemýšlí nad tím, o čem ve veřejném prostoru ona píše, natáčí filmy.  

Mimochodem, druhá dcera Juliana má také silné sociální cítění, ale není nikde ideologicky ukotvena jako Apolena. Nemá tu veřejnou, politickou potřebu.

Neo: Jako mladý kluk jste musel překonávat spoustu překážek, byl jste v nemilosti režimu kvůli svým dlouhým vlasům. Nemyslíte, že mladým teď takové překážky trochu chybějí, aby byli v životě silnější?

Oni mají určitě zase své překážky, ale je fakt, že pronásledování kvůli vlasům dnes nejde vysvětlit. Dlouhé vlasy byl vzdor, rebelie, postoj, teď je to móda. Jako tetování. Mě móda nikdy neovládala.

Neo: Chodí mladí lidé do divadla? Nemyslím vaše studenty, ale obecně mladou generaci.

Ta kulturní nabídka je nesmírně bohatá. Nikdo jim nezakazuje koncerty, výstavy, divadla… Vídám v hledištích divadel stále mladé lidi, ale obecně se teď kvůli covidu-19 i masivnímu zdražování včetně energií nebo nájmů počet návštěvníků divadel rapidně snížil. To ale půjde zase nahoru.

Neo: Prve jste mluvil o tom, že vaši studenti mají silné ekologické cítění. Vím o vás, že strávíte velkou část léta na chorvatském ostrově Cres, kde jste si pořídil domek. Je to také proto, že ostrov patří mezi nejekologičtější na Jadranu? Jak se to například projevuje?

Na Cresu je rezervace orlosupa bělohlavého, největší v Evropě, Vrano jezero, úžasný přírodní úkaz s hladinou pod hladinou moře. To je rezervoár pitné vody. Rezervace delfínů. Čisté moře, čisté pláže, divoká příroda. Divoké orchideje, jak na Horňácku. Nesmí se tam stavět panelákové komplexy a hotely. Všude se třídí odpad, je tam čisto. V horách žijí takoví Valaši nebo Horňáci, je to pastevecká kultura. U moře rybáři. Naše vesnice Martinščica si odhlasovala v referendu, že nechce marínu pro jachty, byť by na tom zbohatla. Chtěli zachovat romantický záliv s bárkami místních rybářů. Marína bude bokem. A zmije tam nejsou jedovaté.


Břetislav Rychlík (64)

  • Herec, scenárista, režisér, vysokoškolský pedagog.
  • Narodil se v Uherském Hradišti.
  • Vystřídal různá povolání, pracoval například jako dělník na kachní farmě.
  • Jako herec debutoval ve Slováckém divadle. Působil rovněž na scénách v tehdejším Gottwaldově a Mostě, než zakotvil v HaDivadle.
  • V polovině 90. let začal natáčet dokumentární filmy, za které dostal řadu domácích i mezinárodních cen. Pracoval také jako dramaturg České televize.
  • Jako publicista spolupracoval s BBC, Svobodnou Evropou a několika českými deníky a kulturními periodiky. V roce 1993 dostal novinářskou Cenu křepelek.
  • Vyučuje na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, režíruje v českých a slovenských divadlech.
  • Jeho manželkou je filmařka Monika Rychlíková, má dvě dcery, Julianu a Apolenu.

Zdroj náhledové foto: Archiv Břetislava Rychlíka

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email