Časopis Neovlivní.cz: Krevní testy České republiky

Podzimní stránky ekonomických rubrik vždy patří státnímu rozpočtu. Letošek ale bude v tomto ohledu jiný. Státní rozpočet bude nepochybně tématem celého roku. A stejně tak slovní spojení „v rozpočtu na to nejsou peníze“, protože veřejná debata se konečně začala od pseudotémat jako „boj s korupcí / s uprchlíky“ posouvat k autentickému zájmu o osud této země. Zatím jsme sice nenašli odvahu podrobit veřejné finance systematické kritice, protože na běžné dárečky voličům pořád „zdroje jsou“, ale myšlenka, že peníze nerostou na stromě, že nám je nedává Jeho Blahorodí a že jejich objem je konečný, se postupně stává obecně chápanou tezí. V této situaci je možná dobré podívat se na náš státní rozpočet trochu podrobněji a některé jeho souvislosti si, třeba v kontextu podobných zemí, ujasnit. Normálně by to byl semestrální kurs na ekonomické škole, ale naši čtenáři to zvládnou rychleji. Pomoci jim v tom může následující myšlenka – zejména těm starším, nebo těm, kteří neflákají lékařskou prevenci. Ti totiž vědí, co je krevní test.

Krevním testem státu je jeho státní rozpočet. Stejně jako lékař nemusí pacienta vůbec vidět, aby z výsledků jeho krevního testu stanovil řadu diagnóz, i ekonom nemusí o dané zemi vědět nic moc, aby ji, po prostudování jejího státního rozpočtu, uměl přesně kategorizovat a popsat.

Jaký je tedy krevní test naší země? Máme vysoký, nebo nízký ekonomický cholesterol? Co říkají o zdraví naší země rakovinové markery a nemáme náhodou finanční AIDS?

Stejně jako v medicíně nás i ve financích zajímají trendy a relativní veličiny. Je také dobré srovnávat své zdraví s relevantním vzorkem. Pro finanční srovnání budiž naším relevantním vzorkem skupina nejrozvinutějších zemí známá pod zkratkou OECD.

Česká republika se členskou zemí OECD stala 21. prosince 1995. Stále si pamatuji, jak jsme my, ekonomové, tuto událost oslavovali a jak jsme ji považovali za potvrzení správné cesty naší ekonomické transformace. Nedá mi, abych nepřipomněl, že tehdy byl správný čas na důchodovou reformu, což nám také v té době OECD doporučovala. Ti ze čtenářů, kteří si pamatují politické souvislosti tohoto období, kteří si vzpomenou, kdo a jak dlouho naši zemi od těch dob do dneška vedl, mohou těmto politikům směřovat oprávněné stížnosti, že bez významného otočení ekonomického kormidla děti dnešních čtenářů žádný státní důchod mít nebudou. Zároveň nebudou privatizovat byty, takže se bude jednat o první generaci, která bude chudší než generace předešlá. Pokud jim Piráti zlegalizují konopí, možná to na ně nebude tak doléhat. To je ale na jinou debatu, pojďme zpátky k OECD.

Nechci tvrdit, že přijetí do OECD je jedinou metrikou úspěšnosti zemí, nicméně to, že po našem vstupu nás následovaly Maďarsko (1996), Polsko (1996), Korea (1996) a Slovensko (2000), jistě o něčem vypovídá. Minimálně o tom, že transformační momentum, které z nás dělalo Tygra nad Vltavou, dávno vyčpělo a že přešlapování na místě nás začíná už reálně přicházet draho. Například informace, že od roku 1995 do dneška stavíme každý rok průměrně 20 kilometrů dálnic, je mimo moje chápání. Kolik stovek miliard kurzového a mzdového dumpingu a přímých investičních pobídek muselo vyvážit do dneška neexistující dálniční síť? Jak to, že lidé neplní Letnou pod praporem Tisíce kilometrů pro dálnice? Opravdu nikomu nevadí, že „tahle země není pro motoristy“?

Neexistující důchodová reforma byla tématem mých předešlých článků na Neovlivní.cz, dovolím si pouze připomenout, že jsme si ji naplánovali na nejméně vhodný okamžik, což si dále vysvětlíme. S budoucí nevýstavbou dálnic a železnic to dost souvisí.

Co nás tedy letos čeká? Analýzu Radovana Vávry najdete v únorovém časopise Neovlivní.cz, který můžete ještě do konce týdne objednávat zde: