Časopis Neovlivní.cz: Lovecká sezóna začíná

Třicet let od pádu komunismu začíná být svoboda médií opět ve vážném ohrožení. Po převzetí podstatné části mediálního trhu mocnými z řad politiků a byznysmenů se začal tvrdě stupňovat tlak na veřejnoprávní média. Situace je podobná té, kterou známe z éry opoziční smlouvy, kdy vypukla televizní krize. Česko se navíc za posledních pět let propadlo v žebříčku svobody tisku Reportérů bez hranic o 27 míst, patří mu 40. příčka.

Bylo léto 1993. Rok, kdy se česká ekonomika po rozpadu federace oddělila od té slovenské a politici finišovali s dokončením ekonomické transformace. Tehdy jsem prvně zveřejnila kauzu, která byla mocným krajně nepříjemná a s níž byly jen potíže.

Šlo o případ, kdy důstojník zpravodajské služby předával tajné informace Viktoru Koženému. Tehdy ikoně privatizace s vlivnými zastánci v politice. Nespokojila jsem se s oficiální verzí, že špion Václav Wallis Koženého vydíral. Pátrala jsem v zákulisí a zjistila, že Kožený získal díky únikům z tajné služby i informace o slabinách tehdejších politiků. Padala jména tehdejších premiérů Václava Klause či Jána Čarnogurského.

Články vycházely na titulní straně tehdy vlivné MF Dnes, přebírala je další média. A rozpoutalo se peklo.

„Rozehrávání této karty je zlým ideologickým útokem na jeden ze základů transformačního procesu – kupónovou privatizaci –, zlým úmyslem nepřátel polistopadového procesu,“ zuřil například Václav Klaus tehdy v roli premiéra.

Článek vyšel v listopadovém čísle časopisu Neovlivní.cz. Roční předplatné můžete věnovat jako dárek.

Veřejnými útoky to ale neskončilo. Klausovi lidé si stěžovali i v redakci Mladé fronty. Jenže narazili. Tehdejší šéfredaktor Libor Ševčík debatu uzavřel slovy: „Jestli myslíte, že v těch textech není něco pravdivého, žalujte nás. V opačném případě se nemáme dál o čem bavit.“

Stejně tak zástupci tehdejšího majitele novin – francouzské společnosti Hersant – neprojevili sebemenší ochotu na přání politiků zasahovat do obsahu listu. Byť se jednalo o křehkou dobu a politici mluvili o tom, že novináři kazí přechod země k demokracii. I tak pro vydavatele novin byla svoboda slova (s pravdivými informacemi) rozhodující.

Dnes, třicet let od nástupu svobodné žurnalistiky, se tento postoj stává ve velkých mediálních domech výjimkou. Naopak: právě nyní nás čeká rok, kdy můžeme počítat s frontálním útokem na veřejnoprávní média.

Proč to vůbec řešit?

Mohli bychom to přejít. Ostatně každý najde ve vysílání České televize, Českého rozhlasu i servisu ČTK řadu přešlapů a některé kritické hlasy – například ohledně kontroly financování – mají svá opodstatnění. Můžeme se bavit o tom, jestli konkrétní miliony byly vynaloženy efektivně. Každý, kdo trochu situaci sleduje, však ví, že z úst politiků jsou to jen zástupné problémy.

Tím skutečným cílem je zbavit se rizika nezávislé kritické žurnalistiky, která bude lidem přinášet informace o fungování mocných a pomáhat jim se zorientovat. Což je pro mnohé politiky to poslední, co si přejí.

„Politici nejsou spokojeni s tím, jak Česká televize nezávisle hodnotí politiku a hospodaření a společnost kolem. Tváří se to tak, že nám vyčítají, že nedobře hospodaříme, ale řada z nich už přiznala, že je to jenom zástěrka. Nelíbí se jim, jak funguje zpravodajství a publicistika ČT,“ pojmenoval to před pár dny jindy relativně zdrženlivý šéf ČT Petr Dvořák.

Abychom byli konkrétní: politikům nevadí hlavní zpravodajské relace. Ty jsou totiž pro ně s ohledem na jejich obsah, který je jak v Radiožurnálu, tak v ČT zpravidla jen otiskem oficiálních událostí, neškodné.

To, co je rozčiluje, je publicistika. A konkrétní jména. Pořad Reportéři ČT s Markem Wollnerem, 168 hodin a Nora Fridrichová a Václav Moravec. Ve veřejnoprávním rozhlase to byl Janek Kroupa, který to nakonec sám vzdal a odešel do Seznamu. Oblíbeným terčem je také rozhlasová moderátorka a naše spolupracovnice Marie Bastlová.

A abychom byli konkrétní i na druhé straně: nejde o všechny politiky. Shodnými argumenty kritizují veřejnoprávní média Andrej Babiš a jeho hnutí ANO, SPD Tomia Okamury, komunisté, Miloš Zeman a jeho okolí a část ČSSD. A také Václav Klaus mladší.

Úhořovití a funkcíchtiví

Jejich snaze ovládnout média nasvědčují už dosavadní výběry postav do mediálních rad, které kontrolují chod veřejnoprávních médií: televize, rozhlasu a tiskové agentury.

Petr Žantovský (uprostřed) s tehdejším místopředsedou Rady Českého rozhlasu Tomášem Kňourkem (vpravo) na akci ve Slovenském domě, květen 2016. Foto: Slovenský dom v Prahe

Prvním varováním a důkazem, jak to politici z ANO – prezentující se jako liberálové – ve skutečnosti myslí, byla loňská nominace Petra Žantovského do rady ČTK.

(Pro dokreslení je třeba malá exkurze do novinářské kuchyně. Veřejnoprávní agentura stojí tak trochu mimo zájem veřejnosti, její role v šíření informací je ale zásadní. Většina webů i následně televizních zpráv staví na tom, co ten den zveřejní „četka“. Pro editory je to jednodušší než si sám vyhledávat relevantní informace třeba u konkurence. Co „četka“ nepřevezme do svého servisu, to dost často jako by neexistovalo. Daná informace se tak nedostane k širokému okruhu čtenářů. A naopak.)

Petr Žantovský spojil celou svoji kariéru s poklonkováním mocným. Nejprve komunistům. Bylo to v osmdesátých letech, kdy proběhla režimní čistka v tehdy oblíbeném časopise Melodie. Neposlušné redaktory nahradil nový tým s Petrem Žantovským. Po roce 1989 se zase napojil na vládnoucí ODS, jejíž názory hlásal ve svých článcích. Následně se našel ve spolupráci s dezinformačními weby. Pravidelně přispívá do Parlamentních listů, o nichž soud nedávno zatím nepravomocně rozhodl, že píší nepravdy, dávají prostor extremistům a jsou proruské. Žantovský také spoluzakládal spolek dezinformačních proruských serverů s matoucím názvem Asociace nezávislých médií.

A pak jej Babišovo vládní hnutí nominovalo do rady ČTK, kam byl zvolen.

Žantovský tak i dnes naplňuje dvanáct let starý výrok uznávaného publicisty a hudebního kritika Jiřího Černého, který pro Hospodářské noviny na jeho adresu prohlásil: „Těžko najít v Česku publicistu tak úhořovitého, funkcíchtivého a demagogického.“

Jen co Žantovský do rady ČTK usedl, dal najevo svůj kurz. Navrhl, aby parlamentní strany včetně těch extremistických mohly v agentuře publikovat svá stanoviska. Bezplatně, denně a bez jakýchkoli agenturních zásahů. „Pro občany by to mohl být zajímavý servis – dozvědět se bez dodaného editorského příspěvku, co strany chtějí říci. Navíc by to do jisté míry zmírnilo diskuse, že agentura preferuje tu či onu politickou stranu,“ obhajoval Žantovský svůj nápad.

Je Petr Žantovský jen chybou systému? Koho dalšího chtějí politici vyslat do rad, aby skrze ně mohli tlačit na média? A kdo z novinářů je první na řadě? Čtěte v listopadovém tištěném časopise Neovlivní.cz. Do konce týdne můžete předplácet zde:

Sdílet článekShare on Facebook
Facebook
Tweet about this on Twitter
Twitter
Email this to someone
email


Images are for demo purposes only and are properties of their respective owners. Old Paper by ThunderThemes.net

Tento web používá k personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. více informací

Služby společnosti DeadLineMedia mohou pro své správné fungování vyžadovat tzv. cookies – tedy malá množství dat, které www servery přes prohlížeč běžně posílají a ukládají do počítače uživatele, aby identifikovaly jeho osobní předvolby a nastavení a usnadnily tak přístup k webovým stránkám. Celosvětově cookies na drtivé většině webových stránek využívají rovněž provozovatelé reklamních systémů pro zobrazování co nejrelevantnější inzerce. Pokud se rozhodnete, že tato cookies ukládat nechcete, najdete více informací a další postup na: http://www.youronlinechoices.com/cz/vase-volby.

Zavřít