Putinova invaze, rok třetí: Čeho loni dosáhla Ukrajina. A z čeho se máme poučit

Bývalý šéf špionáže Petr Mlejnek přináší důkladnou analýzu uplynulého roku Putinovy invaze na Ukrajinu. První díl je věnovaný právě ukrajinské pozici.

V únoru to budou tři roky, kdy Vladimir Putin vpadl na Ukrajinu. S novým rokem je čas zhodnotit obě strany konfliktu. Nejprve přinášíme analýzu Ukrajinské pozice, text o Rusku již brzy na Neovlivní.cz.

Hodnocení Ukrajiny není pěkné. Nicméně diskuse o neúspěších na ukrajinském bojišti a válečné trajektorii zůstávají nezbytně nutné jako vždy.

V tomto textu vycházím z informací z Ukrajiny. Přináším hodnocení systémových problémů, které podkopávají politické a vojenské ambice Ukrajiny – jak na bojišti, tak na mezinárodní scéně. Je nutné tuto realitu přijmout. Navzdory tomu, že je nepříjemná. Diskuse, které musí Ukrajina a její příznivci čelit, aby změnili současnou trajektorii země, která se zdá být stále nepříznivější, je totiž nezbytná. Pro Českou republiku a její ozbrojené síly, to je dobrý námět na zamyšlení.

Malá sovětská armáda nemůže porazit velkou sovětskou armádu. Kdysi varovný příběh, tato fráze nyní zní prorocky. Nazývat ukrajinskou armádu „malou sovětskou armádou“ samozřejmě celou záležitost příliš zjednodušuje – ani ruská, ani ukrajinská armáda není skutečně sovětská v širokém slova smyslu, ale obě zdědily systémové nedostatky sovětské armády. Pro Ukrajinu desítky let zanedbávání, nedostatečné financování, nedostatečná vojenská prestiž a prohlubující se socioekonomické problémy tyto problémy prohloubily. Teprve rozsáhlá náročná celospolečenská mobilizace tyto problémy odhalila. Jak se válka protahovala, drobné problémy v roce 2022 se staly do roku 2025 do očí bijícími problémy.

Profesionální vojenské jádro Ukrajiny bylo zničeno, nahradili jej mobilizovaní učitelé, řidiči, farmáři a IT pracovníci. Rychlá expanze armády přinesla problémy, které byly zpočátku odmítány jako „porodní bolesti“. O tři roky později tyto problémy odhalují systémové selhání adaptace, nikoli pouhé porodní bolesti. Nedávná zpráva o 155. brigádě Anny z Kyjeva odhaluje hluboké zásadní problémy v ukrajinské armádě. Tato brigáda údajně stála 900 milionů EUR, ale podle mých zkušeností z AČR bych spíše tipoval dvojnásobek. Navzdory výcviku ve Francii brigáda trpěla vysokou mírou zběhnutí a neadekvátní počáteční přípravou, byla roztříštěná a připojená k jiným frontovým jednotkám – což je příznakem širších systémových problémů, vedoucích k vážnému nedostatečnému výkonu.

Hlavní problémy Ukrajiny s branci jsou často mylně chápány jako pouhá neochota bojovat, za předpokladu, že neochota v první linii pramení z nedostatku vůle. Takové přílišné zjednodušení ignoruje kritické strukturální problémy.

Zásadní je upřímná diskuse o těchto otázkách, aniž bychom jejich existenci zlehčovali nebo ignorovali. Historie ukazuje, že existenční, konvenční a průmyslové války, jako je tato, vyžadují odvody a mobilizaci. Druhá světová válka ukázala, že velké války nemohou vyhrát pouze motivovaní dobrovolníci: úspěch závisí na tom, zda stát efektivně generuje a rozmisťuje mobilizované zdroje.

Když nedostatečně obsazené brigády přijdou o pozice, není to vždy kvůli nedostatečnému náboru. Na vině jsou často špatná organizační rozhodnutí, jako je přesun nových odvedenců do nových jednotek místo posilování vyčerpaných, veteránských brigád. Okno příležitosti k řešení těchto zjištěných problémů se rychle uzavírá a nečinnost nepřichází v úvahu.

I. Klíčové kritické problémy

a) Mobilizační neúspěchy a nedostatek pěchoty

Mobilizace nedodala potřebné množství vojáků pro ukrajinskou armádu a problémem je i kvalita (zejména počet vojáků se zdravotními problémy). Navíc postupy náboru a posilování zůstávají neuspokojivé. Ukrajina se v roce 2024 potýkala s rostoucím nedostatkem pěšáků. Zatímco se její síly tlačily do Kurska (stále nechápu tento krok ukrajinských vůdců) a vytvářely nové vojenské jednotky, hledání lidí pro pěchotu bylo stále obtížnější. Noví rekruti se snažili vyhýbat bojovým pozicím, obávali se tří hlavních problémů: velitelé, kteří si nevážili životů vojáků, malá šance na odpočinek od frontových linií a špatné plánování.

Tvrdou realitu boje pěchoty nelze ignorovat: čím déle voják slouží v první linii, tím menší je pravděpodobnost, že se vrátí domů celý – nebo vůbec.

Krize je hlubší než jen nedostatek pěchoty. Když prapory zoufale potřebují pěšáky, začnou stahovat lidi z klíčových podpůrných rolí – posádky minometů, lékařské týmy a operátoři dronů jsou přeřazeni do zákopů. To vytváří smrtící dominový efekt: podpůrné jednotky jsou drancovány, zatímco nevycvičení vojáci čelí nepřátelské palbě. Tito přeřazení vojáci, kterým chybí základní pěchotní dovednosti a bojové zkušenosti, čelí brutální – často fatální – křivce učení.

Tato praxe sabotuje také náborové úsilí.

---

ČTĚTE TAKÉ: Nakolik je reálný útok Ruska na země NATO

---

Někteří pozorovatelé – zejména ti, kteří zesilují ruskou propagandu – prezentují ukvapený závěr: náborové neúspěchy Ukrajinců znamenají, že postrádají vůli bránit svou vlast, a proto si zaslouží porážku. To postrádá zásadní historickou pravdu: žádný národ nemůže vyhrát drtivou konvenční opotřebovací válku pouze prostřednictvím dobrovolníků.

Ukrajinská mobilizace se stala hluboce nespravedlivou. Zatímco bohatí lidé s dobrými kontakty často nacházejí způsoby, jak se vyhnout službě, systém se zaměřuje na nejzranitelnější společnosti: chudé a osoby se zdravotními problémy, včetně mnoha lidí, kteří bojují s alkoholismem. K ukrajinskym problémům – projevujícím se nedostatečnou připraveností řady ukrajinských mužů v dobrém fyzickém stavu a v přiměřeném věku aktivně bojovat – patří i legitimita (u některých i legalita) vedení státu. Legitimita, jejíž síla se odvozuje od řady faktorů a je proměnlivá. Patří sem nejen neúspěchy na bojišti, ale i každodenní zkušenost s korupcí, nefunkčním civilním aparátem, základními sociálními a zdravotními službami, nekompetentními vojenskými představiteli atd.

To vytváří nebezpečnou iluzi. Nové jednotky na papíře mohou ukazovat 50 nových rekrutů, ale realita vypráví jiný příběh. Mnoho z těchto odvedenců má vážné zdravotní problémy, problémy s duševním zdravím nebo závislosti na lécích a drogách. Namísto posílení bojových sil Ukrajiny tito rekruti často odčerpávají zdroje a vytvářejí falešný obraz vojenské připravenosti. Jednotky se na papíře zdají plně obsazené, ale postrádají skutečnou bojovou schopnost.

Tento rozbitý systém dělá víc než jen plýtvání zdroji – trhá strukturu společnosti. Válečné břemeno dopadá nejvíce na ty, kteří již mají nejméně, zatímco privilegovaní zůstávají bezpečně daleko od bojů. Tato zjevná nerovnost ničí veřejnou podporu válečného úsilí.

Třicet let po získání nezávislosti se ukrajinským vůdcům nepodařilo vybudovat systém, který by mohl podporovat válečnou mobilizaci.

Kontrast s Ruskem je výmluvný. Ruský autoritářský systém produkuje spolehlivější počty náborů prostřednictvím peněz a represí.

Matematika je jednoduchá: mobilizace 80.000 pěšáků by mohlo změnit ukrajinskou frontovou situaci, a to buď zastavením ruských postupů, nebo dramatickým zvýšením jejich nákladů, takže každý metr zabraného území by byl neudržitelný. Tato síla – ekvivalent 130 nových praporů nebo přivedení 200 stávajících do plné síly – by mohla buď zastavit ruský postup, nebo by jejich územní zisky byly příliš nákladné na udržení.

Západní pozorovatelé se ukrajinským náborovým bojům často vysmívají. Vidí zemi s miliony mužů ve věku 24-55 let a ptají se: jak může být tak těžké najít 80 000 vojáků? Tato kritika maluje ukrajinskou vládu jako jednoduše neochotnou podniknout tvrdé kroky k vítězství.

Ukrajinská reakce na tuto kritiku má své opodstatnění: postrádají zbraně a vybavení, aby mohli taková čísla řádně vyzbrojit. Vyslání špatně vybavených vojáků do předních linií by se mohlo obrátit proti nim, což by vedlo k těžkým ztrátám bez smysluplných zisků. Přesto to vytváří nebezpečný cyklus. Ukrajina nemůže kontrolovat, jaké zbraně Západ poskytuje, ale čekat na dokonalé podmínky před rozšířením svých sil je riskantní hazard.

b) Organizační a strukturální chyby

Ukrajinské síly čelí vážnému problému velení nad úrovní brigády. Tato slabost má hluboké historické kořeny. Od získání nezávislosti v roce 1991 Ukrajina neustále snižovala stav své armády a prosazovala myšlenku „malé, ale profesionální armády“, aby ušetřila peníze. V rámci těchto škrtů eliminovali větší vojenské formace, jako jsou sbory a divize.

Brigáda se stala nejvyšší ukrajinskou taktickou jednotkou armády. To se zdálo rozumné v době míru, ale vytvořilo to kritickou mezeru ve zkušenostech s velením. Bez velkých formací, které by bylo nutné řídit, armáda jen zřídka prováděla druh velkých cvičení potřebných k výcviku důstojníků v koordinaci více praporů nebo dokonce brigád.

Ukrajina se pokusila opravit mezery ve velitelské struktuře pomocí dočasných formací: OTU (Operačně-taktická skupina) a OSUV (Operačně-strategická skupina). Toto jsou provizorní opatření, která mají nahradit řádné divize a sbory, ale mají vážné nedostatky.

Důstojníci v těchto dočasných příkazech se často střídají, což vytváří nestabilní řetězec velení. Tato neustálá fluktuace má skutečné důsledky: velitelé nerozvíjejí hluboké porozumění svým jednotkám, které jim permanentní vedení poskytuje. Ještě důležitější je, že tito dočasní vůdci nečelí stejné odpovědnosti jako stálí velitelé divizí nebo sborů – vědí, že brzy přejdou na jiné pozice.

Tento roztříštěný systém velení vytváří na bojišti chaos. Místo toho, aby drželi brigády pohromadě jako kompletní bojové jednotky, armáda je často rozděluje a posílá jednotlivé prapory do různých oblastí, viz. Kursk.

c) Falešné hlášení a nedostatečná odpovědnost

Tento nefunkční velitelský systém je jen jednou částí většího problému. Ukrajinská i ruská armáda trpí toxickou kulturou falešného podávání zpráv v řetězci velení. Důstojníci dostanou tvrdou lekci: přiznání problémů vede k trestu, takže je bezpečnější předstírat, že je vše v pořádku – i když se jednotky rozpadají.

Tato kultura falešných zpráv vytváří na bojišti smrtící situace. Například: když dojde ke ztrátě pozice, vyšší důstojníci to často nenahlásí. Doufají, že sami dokážou rychle získat půdu zpět, takže nevidí potřebu připouštět, že ji ztratili.

Tento podvod vystavuje ostatní jednotky extrémnímu nebezpečí. Aniž by věděli, že jejich sousedé ztratili půdu pod nohama, jednotky si neuvědomí, že jejich křídlo je nekryto, dokud není příliš pozdě. Ruské síly využívají těchto mezer, tlačí se hlouběji za ukrajinské linie a útočí na nic netušící jednotky zezadu nebo ze stran. Tyto jednotky, zaskočené překvapením, často nedokážou vytvořit účinnou obranu.

Falešná hlášení a nedostatek odpovědnosti se navzájem živí a vytvářejí systém, kde nikdo nechce rozhodovat. To se stává smrtící, když jednotky čelí krizovým situacím – jako je částečné obklíčení s přerušeným zásobovacím vedením.

d) Západ a vnímání zrady

Morálka byla poškozena nejen vnitřními problémy.

Do roku 2023 bylo nemožné ignorovat trhliny v západní podpoře. Neúspěšná protiofenzíva odhalila bolestivé pravdy: klíčové zbraně jako rakety ATACMS dorazily příliš pozdě, poté, co operace již selhala. Západní podpora začala kolísat právě ve chvíli, kdy ji Ukrajina nejvíce potřebovala.

Situace se zhoršila v roce 2024. Zatímco ukrajinské síly zoufale bojovaly o udržení Avdijivky, američtí republikáni zablokovali životně důležitou pomoc v Kongresu. Západní politici a experti začali otevřeně diskutovat o tom, zda by Ukrajina měla přijmout mír za každou cenu – v podstatě navrhli, aby se Ukrajina vzdala území, aby ukončila válku. Pro Ukrajince bojující o přežití byly tyto debaty něčím víc než zradou.

Nabízí se hořká otázka: Má být Ukrajina jen nárazníkovým státem – krvavou hranicí mezi EU a ruským autoritářským režimem? Očekává se, že Ukrajinci budou snášet nekonečnou válku a ekonomické strádání, zatímco Evropa přispívá minimálními zdroji na svou obranu a bude se schovávat za americkou ochranu?

Tato kritika západní podpory odráží rostoucí frustraci v ukrajinské společnosti. Stále více Ukrajinců stojí před krutou volbou: měli by raději přesunout své rodiny do bezpečí v zahraničí, než doufat v adekvátní západní podporu?

I když tyto pocity pramení ze zoufalství a hlubokého pocitu nespravedlnosti, mají skutečný dopad. Utvářejí, jak Ukrajinci vidí svou budoucnost – nebo zda věří, že ji vůbec mají.

e) Neúspěšná komunikace a nejasné cíle

Propaganda je také nebezpečný nástroj, který se může obrátit proti svým tvůrcům. Sám Putin padl do této pasti a stal se obětí svých vlastních lží. Ukrajina čelila podobným problémům s vlastní propagandou. Před protiofenzívou v roce 2023 oficiální zprávy líčily ruské síly jako slabé a dezorganizované, neschopné účinně bránit své pozice. K podpoře tohoto příběhu byla použita minulá vítězství – v Kyjevě, Sumy, Černihivu, Charkově, Mykolajivu a Chersonské oblasti. Ale tento optimistický příběh by se brzy obrátil proti Ukrajincům.

Ukrajinští i západní analytici odmítli ruské mobilizační snahy jako selhání, která by neznamenala skutečný rozdíl. To přiživovalo nebezpečný optimismus ohledně nadcházející protiofenzívy – někteří dokonce předpovídali, že ukončí válku a vytlačí ruské síly z Krymu.

Realita se ukázala být velmi odlišná. Když se tyto ambiciózní cíle ukázaly jako nemožné, musel se příběh změnit. Ukrajinci místo toho prohlásili, že úspěchem jsou útoky na ruskou černomořskou flotilu. Ale tyto útoky námořních dronů měly jen malou souvislost s pozemní ofenzívou, která právě selhala.

Tento okamžik znamenal obrat v západní podpoře. To, co začalo nadějemi na rychlé ukrajinské vítězství, nyní vypadalo jako drtivá opotřebovací válka – přesně ten druh boje, na který se Rusko připravovalo od své „částečné mobilizace“ v roce 2022.

Teprve potom mnozí na Ukrajině a na Západě začali chápat skutečnou situaci: bude to dlouhá, drtivá válka. Otestovalo by to sílu vůle, ekonomickou sílu a politickou jednotu – oblasti, kde se Rusko historicky ukázalo jako odolné.

Přesto se stejné chyby opakovaly s Avdijivkou. Jak se dalo předpokládat, pád Avdiivky byl bagatelizován. Někteří analytici a komentátoři na Ukrajině i na Západě to označili za taktickou ztrátu s malým operačním dopadem. Realita vyprávěla jiný příběh: obranné linie za městem byly slabé a personálně málo obsazené. To umožnilo ruským silám pokračovat v postupu – postupovat směrem k Pokrovsku a nyní ohrožuje Dněpropetrovskou oblast.

Ukrajinští vůdci se také soustavně snažili přesunout pozornost z domácích problémů na nedostatek západní pomoci. Argumentovali tím, že všechny jejich velké ztráty na bojišti pocházejí z toho, že spojenci nedělali dost. Tato kritika byla naprosto oprávněná a bylo třeba ji vyjádřit, ale byla příliš zdůrazněna natolik, že zastínila vnitřní problémy.

Zpočátku byl příchod tanků Leopard a Abrams nabízen jako potenciální změna hry. Když jejich dopad zaostal za očekáváním, pozornost se obrátila na zajištění raket ATACMS a proudových letounů F-16. Ale i poté, co Ukrajina tyto systémy obdržela později a v menším počtu, než bylo žádoucí, se situace na bojišti dramaticky nezměnila. Žádné zázraky se nekonaly.

Aby bylo jasno, ukrajinská vláda měla naprostou pravdu, když získala tyto pokročilé zbraně a tlačila na Západ o podporu. Jejich základní chybou však bylo zobrazení zahraniční pomoci jako rozhodujícího klíče k vítězství a zároveň minimalizace nevyřešených problémů doma.

Nicméně ještě není pozdě. I když se okno pro dosažení vítězství může zužovat, stále je čas soustředit se na to, abyste se vyhnuli porážce. Stále lze přijmout opatření, která zabrání dalšímu zhoršování.

Závěr

Aby Ukrajina porazila Rusko a zajistila si trvalý mír, musí čelit problémům, které podkopávají její národní obranu. Diskuse by se měly zaměřit na praktické reformy, přičemž národní lídři by konstruktivní kritiku považovali za naléhavou výzvu k akci, nikoli za pokus zdiskreditovat vládu.

Ruské zisky si vyžádaly obrovské náklady na životech, vybavení a dlouhodobé škody na jeho ekonomice a demografii. Přesto Moskva stále zarputile sleduje své cíle, a proto je třeba hrozbu brát vážně. Současné náklady války jsou nedostatečné k tomu, aby přinutily Rusko stáhnout se. Proto je trvalý ekonomický tlak na Kreml a pokračující dodávky zbraní na Ukrajinu životně důležité, aby cena agrese byla nesnesitelně vysoká.

Vnitřní problémy Ukrajiny by neměly Západ odradit od zachování jeho podpory. Ukrajinské vedení však také musí rozhodnými kroky prokázat, že jde o existenční boj. V oblastech, kde mají ukrajinské síly lepší výcvik, koordinaci, plánování a palebnou sílu dodanou Západem, jsou ruské útoky decimovány. Je prvořadé, aby se takové úspěchy staly spíše normou než ojedinělými případy. Klíčem k vítězství jsou silné vedení, efektivní výcvik, správný mobilizační proces, strukturální vylepšení a konzistentní zásoby zbraní. Bez nich bude Rusko nadále zabírat ukrajinskou zemi.

Text o ruské pozici již brzy na Neovlivní.cz