Číslo+jméno a víte vše. S Robertem Zárubou o velkém příběhu značky Jágr-68

Přepište dějiny, dal se v úterý nad ránem parafrázovat slavný výrok novináře Roberta Záruby po naganském finále. Jaromír Jágr si během utkání Floridy s Bostonem připsal asistenci a definitivně se osamostatnil na třetí příčce historického žebříčku produktivity NHL. Dějiny přepisovat nepřestává, mezitím přidal další branky. Záře reflektorů svítí na číslo 68 a rozhovor Neovlivní o médiích je tentokráte o vlivu sportovních ikon a tom, co nás na nich fascinuje.

Sport má za sebou rušný týden a svět médií dvě z nejčtenějších, nejsdílenějších a nejkomentovanějších zpráv uplynulých dní. Jaromír Jágr překonal statistiky legendárního Gordieho Howea. A v těle špičkové hráčky, někdejší světové jedničky Marie Šarapovové, se našla látka, která je od ledna zakázaná, protože prokazatelně zvyšuje výkonnost. Meldonium brala roky.

Proč nás tak fascinují sportovní hvězdy? A co s tím, když idoly, postavené na piedestal, padnou? Odpovědi hledal novinář, který diváky světem sportu provází už od roku 1984. Robert Záruba, šéfkomentátor redakce sportu České televize. Mimochodem – i on sám si v tomto týdnu sáhl na rekord. “Včera jsem s tím v záplavě výročí a významnějších dat nechtěl zdržovat, ale tady si to můžeme napsat: uváděl jsem 600. Buly,” poznamenal v úterý na svém účtu na Twitteru.

Neo: Povězte, proč jsme tak uhranutí sledováním toho, jak se Jaromír Jágr posouvá v historických tabulkách?

Je to jedna z mála možností, jak se dobrat srovnání sportovců z různých generací, kteří neměli šanci potkat se na ledě jako soupeři, nebo spoluhráči. Nebo se i potkali, ale jen se minuli, což je případ srovnání Jágr-Gretzky, Jágr-Lemieux. S Gordiem Howem se Jágr – přes dlouhověkost obou – dost dobře potkat nemohl, minuli se v různých epochách.

Jinak ono porovnávání je spíše tradicí Severní Ameriky, kde se překonávání legend stalo součástí sportovní žurnalistiky. Je to příležitost připodobnit novou hvězdu k hvězdě, která je už, řekněme, ve sportovním důchodu. A diváky to zajímá a baví, protože sport je na historii, na tradici založený. Sledujeme, zda na olympijských hrách vyhraje běh na sto metrů Bolt nebo Američan, jestli vyhraje soutěž v gymnastice závodnice z Východního bloku nebo ze Západu, můžeme připomenout, jak to bylo v minulosti.

U Jágra nás to jednoduše zajímá i díky jeho houževnatosti a vytrvalosti. Byť už to výkonnostně není ten hráč z 90. let, pořád je schopen nás překvapovat a vyvádět nás z omylu, že by snad už měl končit.

Neo: Co myslíte: Dá se dnes o Jágrovi říct, zda je nejlepší český sportovec všech dob?

Ne, to si nemyslím. Dva naši nejlepší sportovci všech dob byli Emil Zátopek a Věra Čáslavská. Bez debat.

Totiž: Jágr „to“ sice má v čísle 68, ale oni dva rok 1968 prožili; každý trochu jinak, ale prošli padesátá léta. Tím se u nich ještě zdůraznilo to, co máme na sportu rádi a co k legendám přispívá: Sportovní příběh, který se překrývá s příběhem národa, ze kterého vzešli.

Ti dva jsou myslím i vzhledem ke světovému věhlasu jen velmi obtížně překonatelní. Navíc mají oproti Jágrovi tu výhodu, že byli odkázáni sami na sebe. Jak u Emila Zátopka, tak u Věry Čáslavské měla na jejich fenomenálním úspěchu nepatrný podíl hrstka trenérů a lidí kolem nich, v těch dobách jich bylo opravdu málo. Všechno si museli vydobýt úplně sami, výsledek záležel jen na nich. Jágr bude vždycky závislý na úspěchu týmu. Může k němu třeba vydatně pomoct, i desítkami procent, ale nebude to plně v jeho moci.

Takže – kdybychom dneska volili Hokejistu století, tak by asi Dominik Hašek nezopakoval svou výhru jako v roce 1998, vyhrál by Jaromír Jágr. Ale z hlediska dlouhodobé úspěšnosti a věhlasu ve světě by na tom Emil Zátopek a Věra Čáslavská byli ještě o něco líp.

Neopakovatelná generace

Neo: Má někdo na to být “druhým Jágrem”? Takhle dlouho to vydržet, v takové formě, v podstatě bez vážných zranění, když pominu potíže s třísly – dá se to zopakovat?

Z hlediska zdravotního soudím, že se to zopakovat dá, protože medicína pokročila. Zranění, která dřív stála u konce kariéry mnoha sportovců, dnes nemusí znamenat konec. Obvykle se s nimi dá, po lékařském zákroku, pokračovat. Jágra dlouho trápila třísla, trápil se s nimi podstatnou část 90. let. Dnes se zdá, že to má vyřešené, ale kdyby někdo prošel podobnou zdravotní komplikací v 70. letech, skončil by.

Ale pak je tu jiná věc, a ta je neopakovatelná: Dvě velmi rozdílná období, která v sobě Jaromír Jágr spojuje. Dobu končícího komunismu a příchod nové doby. Celá jeho generace vyrostla a naučila se hrát hokej ještě za socialismu, kdy to byla jedna z mála možností, jak se ve společnosti prosadit. Hra celou Jágrovu generaci úplně pohltila. Jágr je toho esencí, jeho hokej pohlcuje dodneška. Je to sto procent jeho života, nebo minimálně 95 procent. V hlavě nemá čas ani místo na jiné běžné věci.  Myslím, že právě to je neopakovatelné: Doba je dnes jiná a nápor nejrůznějších možností – životních, sportovních, osobních – je tak obrovský, že se těžko můžete zkoncentrovat 95 procenty na jednu jedinou věc. A to na hru, která je sice krásná, ale sama o sobě k životu asi tak 95 procentům lidí stačit nebude. V tom je – kromě talentu a pracovitosti – Jágr výjimečný.

Neo: Jakou roli podle vás na pozornosti, která je na něj upřena, hraje fakt, že už mu minula čtyřícítka, že jiní lidé v jeho věku aktivně a na této úrovni dávno nesportují? Fandíme Jágrovi proto, že jaksi podvědomě chceme, aby to těm dravým, mladým, natřel?

Je to určitě součást jeho příběhu, byť samozřejmě pohledů na to, proč je Jágr tak mimořádnou osobností, je víc. On je opravdu jiný než ostatní hráči z jeho už tak mimořádné generace. Je to taková perla uvnitř lastury, která se narodila v silném roce 72,71 – to byly strašně silné ročníky. Husákovy děti v hokeji dokázaly věci, jaké nedokázala žádná generace před nimi a asi nedokáže žádná generace po nich.

Sympatie k jeho vyššímu věku může vycházet i z toho, jak Jaromír Jágr propojuje hned několik generací. Platí vtip, kdy tatínek bere kluka na hokej a říká mu: ‚Teďka ti ukážu něco, co obdivoval tvůj děda, co obdivuji já a co můžeš dalších deset let obdivovat i ty. A to je číslo 68.‘ Opravdu to tak opravdu funguje: Jágra mají rádi děti ze všech období jeho kariéry. Ty, které byly dětmi v roce 1994 a dneska už jsou to tátové. Děti, které byly na úplném začátku jeho kariéry, to už jsou skoro dědové. A děti které jsou dneska malé, stále mají jeho jméno kolem sebe a vidí, jak je ten hokejista úspěšný. Spojuje.

Další rozhovory o médiích:

» S Kamilem Filou o filmové kritice: Troška Renče místo Oscarů

» S Erikem Taberym z Respektu: Zveřejnili osobní strasti dívky a spustili lavinu. Jak to teď vidí?

» S Radkem Kedroněm: Proč se Lidovky tolik rozepsaly o uniklých emailech pro Sobotku

» S Michalem Kubalem: Jak vznikl rozhovor, za který vás nepochválí. S Asadem

Mimochodem, i jeho jméno k tomu napomáhá. Vezměte si, kdyby se jmenoval – bez urážky – třeba Krásnoruký. To by asi tak úplně jednoduchá značka nebyla. Ale on značka je: To jméno, to číslo, příběh. Přičemž to není reklamní trik, není to prázdnota, je za tím plnohodnotně prožitý život. Sice jedinou činností, ale na sto procent tak, jak to jenom lze. Když to vydrží někdo takhle dlouho a na takové úrovni, musí to zasáhnout hodně lidí.

Příběhy versus branky-body

Neo: Neříkáte si někdy, jestli není škoda, že příběhy hvězd trochu přetlačují samotné sportovní zpravodajství? Mám tím na mysli, že se sportovní novinařina hodně zaměřuje na povídání o životě úspěšných sportovců, na různé storky a klípky, ale výsledky, průběhy zápasů jsou minimálně v novinách poněkud upozaděny.

Dřív měl každý celostátní deník referát ke každému ligovému utkání –a já si z jednoho z nich kopíroval celou stránku, abych měl zachovaný příběhy daného kola, zápasů, co se v nich stalo zajímavého. Dneska to z celostátních tištěných novin dělají jenom dvoje, a ty, na které jsem dlouho spoléhal, to nedělají už dávno. Soustředí se na to, co říkáte, na nadčasové příběhy. Reportáže ze zápasů ve většině deníků úplně degenerovaly.

Nevím ale, jestli je to škoda. S nástupem internetu dostanete reportáž ze zápasu online mnohem dřív. Mohl bych teď horovat za zvýšení úrovně online reportáží, protože většinou jsou katastrofálně špatně psané, ale to není tak podstatné. Podstatné je, že člověk, který chce průběh znát, se ho dozví jinde a druhý den už to v novinách ani nehledá. V tomhle jsme poptávku po referátu strašně zrychlili – a noviny na to celkem logicky reagují.

Druhá věc: Příběhy sportovních hvězd bývají inspirativní a zajímavé. Pro diváky je důležité, aby se dozvěděli o sportu i něco nadčasového; nejen to, zda dal někdo v páté minutě utkání gól a stejný hráč v šesté minutě spálil šance. To je hodně pomíjivé. Za tím, že předkládáte příběh, je i novinářská snaha udržet se v povědomí čtenáře, diváka či posluchače déle, než jen do přečtení či vyposlechnutí referátu.

Neo: Jenže co s tím, kdy pak hvězdy padnou? Mluvím teď o velkých jménech, o kterých vyšly stohy článků, byly vzorem – a pak se na ně provalil doping. Typově Marion Jonesová, Lance Armstrong, teď aktuálně je na přetřesu Maria Šarapovová.

Vznikne příběh nový. Když mluvíme o příbězích: dali jsme tomu termínu jednoznačně kladné znaménko, ale tak to vždycky být nemusí. Někdy je minimálně sporný. Vezměte si třeba příběh olympijského vítěze ve vzpírání Oty Zaremby, kterému sportovní úspěch úplně zničil – když ne život, tak minimálně zdraví.

Bylo by divné, kdyby ve sportu byli jen kladní hrdinové. Úkolem novináře je zorientovat se v tom a příběh sportovce napsat znova. Poopravit a napsat ho tak, jak to je. Přičemž se nenechat svést šablonami, pocitem, že všechno je buď jenom černé, nebo jenom bílé. Třeba Šarapovová: Myslím, že Maria Šarapovová bude i tak respektovanou hráčkou. K problému se postavila trochu jinak než většina ruských atletů, kteří čelí daleko závažnějšímu obvinění z dopingu. Snaží se momentální špatný stav obrátit ve svůj prospěch. Je otázka, zda se jí to podaří, ale alespoň se snaží, je otevřená, komunikuje. To jí může pomoci. A na žurnalistech je, aby její příběh dokázali zpracovat i s touto novou kapitolou.

Neo: Subjektivně: Máte pochopení pro sportovce, kteří něco vezmou, protože zkrátka chtějí být lepší?

Jsou sporty, u kterých si myslím, že jde jen o nedbalost. Nedbalost v důsledku toho, že seznam zakázaných prostředků je příliš komplikovaný a dlouhý. Což tedy nechci dávat do přímé souvislosti s Marií Šarapovovou, kde ještě neznáme všechny detaily.

Obecně pro doping pochopení nemám. Neuznávám liberální teorii, že by se to mělo celé uvolnit a ať si sportovci dělají, co chtějí. Podle mě musí být pravidla, která to omezí – čistě proto, aby sport zůstal sportem. Nerad bych sledoval jeho robotizaci.

Neo: Kdo vás osobně ve světě sportu nejvíc zklamal?

Asi Ben Johnson. To byla hrozná rána. Navíc po olympijském finále, které bylo úžasné, které přineslo fantastický světový rekord v nejsledovanějším závodě nejsledovanější soutěže celých olympijských her. Navíc Kanaďan porazil Američana, to byla velká událost. A za pár dní bylo najednou všechno jinak, když vyšla najevo ta strašidelná záležitost. Čili: Rok 1988, olympijské hry v Soulu a tragický konec sportovní kariéry Bena Johnsona. (Johnson tehdy porazil slavného Carla Lewise, zaběhl za 9,79. O tři dny později se svět dozvěděl, že sprinter měl pozitivní test na stanozolol, pozn. red.)

Šest set dva pořadů Roberta Z.

Neo: Ve stejný den, kdy Jágr překonal Gordie Howa a osamostatnil se na třetím místě historických tabulek, jste na svém Twitteru poznamenal, že jste právě uváděl svou 600. Buly. To je také přepis nějaké historické tabulky?

Na tom není až tak nic historického (směje se). Každý pořad, který dělám, je vlastně posunem v tabulce, protože to nikdo neuváděl víc než já a je jen náhoda, že mi to vyšlo takhle zaokrouhleně na první předkolo play off. Není to nic rekordního – rekordní to bude, až to jednou zabalím, sečtu, podtrhnu a budu moci říct, kolik jsem těch pořadů vlastně uváděl.

Ale když jsme u toho, blížím se k jinému zajímavému číslu: Někdy v příští sezoně budu mít pořadů ve studiu polovinu z celkového počtu, kolik jich je od roku 1992. Teď jsme někde na 1235 pořadech a já jich mám 602. Takže pro mě osobně to bude zajímavý zlom. Ale nerad  bych to dával do souvztažnosti s rekordy Jaromíra Jágra.

Neo: 602… Je pro vás těžké hledat si na své práci něco nového, abyste nebyl jaksi stále stejný? Nebo je to naopak – že divák chce, aby to byl ten stejný Záruba?

Nojo, ale který to je, ten Záruba, co ho divák chce? Já sám nevím. (směje se) Pokud se ptáte na stereotyp, uvádění pořadu – já tomu říkám redaktorská práce ve studiu – to je spíš souhrn očekávání očekávatelných a očekávaných úkonů, kdy průvodce pořadem uvádí hlavní utkání a potom upozorňuje, co se děje v dalších zápasech. To je sice dost stresující, ale zároveň formálně se opakující rutinní práce, na níž je zajímavé právě to, že nevíte, co se v některém z těch šesti, sedmi zápasů, které se souběžně hrají, stane. A musíte na to umět zareagovat tak, aby to pro lidi bylo přehledné. Abyste to prezentovala tak, že si divák uvědomí, že se na zápase stalo něco mimořádného. V tom je každý pořad jiný a nedá se nikdy dopředu odhadnout, co který zápas přinese, což je pro mě dobré.

U druhé části mé profese, u komentování přímých přenosů, jsme pořád někde ve dvou třetinách cesty k tomu, jak by to mělo vypadat. Máme mezery – já, experti, ve spolupráci na děleném komentáři dvou lidí, v práci ve spojení režisér-komentátor -, je docela hodně věcí, které bychom mohli dělat líp. To mě motivuje a posouvá. Posouvá mě to tam, kde by diváci chtěli hokej mít, chtěli ho tak sledovat a bavit se u toho způsobem, jako se to děje v Severní Americe. Televizní prezentaci hokeje tam mají propracovanou do nádherných detailů, které lidi strašně baví. Chceme se na jejich úroveň časem dostat. Posouváme se, ale abychom se mohli srovnávat s  opravdu kvalitními, bohatšími televizemi, to zatím úplně ne.

Neo: Nedávno jsme se v redakci bavili představou, že bychom si udělali den bez moderních technologií. Postaru. Co se neoběhá, není, žádné googlení, esemeskování, mailování. Umíte si představit, jak byste v dnešní době fungoval, pokud byste neměl při ruce tablet  a všechna data, která si můžete obratem stáhnout?

Jak moc byste mě omezila? Mohl bych mít počítač, když by nebyl k ničemu jinému připojený?

Neo: Ten bych vám dovolila.

Tak pak jsem v pohodě. Já si totiž všechny přípravy stahuji do počítače. Ukládám si všechny informace, data, statistiky. Nedělá to žádný automat, ani nekoukám na statistiky jiných webových stránek, všechno si dělám sám. Takže z hlediska práce bez připojení bych byl do určité míry vlastně v pohodě.

Ale zmínil bych sběr dat a informací, to by nás totiž posunulo zpátky do 90. let, kdy nebyly počítače, kdy jsem si musel všechny informace vyběhat, vyčíst z novin, z časopisů, ověřit a teprve až pak použít. Bylo to trošku těžkopádnější, ale taky to bylo fajn. Ostatně – dodneška získávám spoustu informací z rozhovorů s hráči a s trenéry, zas tak moc jsem od toho neustoupil.

No a pak taky záleží na tom, jestli byste mě v ten den nechala pracovat, nebo bych měl dovolenou. Pravda totiž je, že my s bráchou, naše rodiny, jezdíme už pár let na dovolenou, a je to dovolená bez počítačů.

Neo: Když si všechna data schraňujete a třídíte sám, kolik času tomu v průměru věnujete?

Teď se hraje play off, takže k tomu sedám každý den. Takto – denně – to dělám zhruba od poloviny února do poloviny května. Radši ani nebudu vypočítávat, co všechno si ukládám. Jenom statistiky zaberou hrozně moc času. K tomu zároveň dělám poznámky o utkáních, která se odehrají, dělám scénáře pořadů, které o tom vysíláme, připravuji se na komentování, což je zvláštní disciplína ve sběru a třídění informací –  je toho docela hodně. A musí se to dělat denně.

V druhé části sezóny, zhruba od září do konce ledna, se tomu věnuji tak pět dní v týdnu.

A pak přijde nejlepší část: Polovina května až srpen, kdy si dávám si dohromady, co jsem nestihl během sezóny. K tomu samozřejmě chystám věci kolem letních sportů, ale práce s daty mi bere nejméně času.

Letos ovšem bude výjimka. Je olympijský rok, takže se nám to naopak mnohem víc zahustí. Do toho jsme ještě získali televizní práva na Světový pohár, který se hraje září. Stejnou skladbu událostí jsme měli naposledy přesně před dvaceti roky, v roce 1996. Ale od té doby přibylo programu, o to víc je i práce, takže letos to bude výživné léto.