Co je skutečný problém válečné daně

Zima teprve začíná a problémy budou spíše přibývat než ubývat, píše ekonom Ondřej Votruba

Je to zvláštní dvojsloví, které za poslední týdny v českém veřejném prostoru rychle zdomácnělo: Windfall Tax. Přiznávám, že ani já jsem před dvěma měsíci nevěděl, co přesně znamená: „daň z ovoce spadlého větrem“, neboli zdanění nečekaných (a vlastním úsilím nijak nezasloužených) zisků.

Jedni říkají, že to je pouhý fakt toho, že se vybraná část sektorů zdaní (je znevýhodněna oproti jiným sektorům), a to ještě v moderních časech nevídaně vysokou sazbou 60% (ovšem ne celý zisk, nýbrž jen to, co o více než 20% převáží průměrný zisk posledních let), že to jde zcela proti stabilitě daňového prostředí a tím tak trochu proti kredibilitě země. Svým způsobem je to pravda, ale zoufalá doba si žádá zoufalé činy.

Druzí upozorňují na to, že ODS a celá koalice Spolu poruší předvolební slib a zvýší daně, což mi přijde poněkud absurdní kritika, protože před volbami bylo dávno před ruskou agresí, která zcela změnila prostředí, v kterém teď Evropa funguje a držet se v zásadně změněné situaci všech slibů za každou cenu, třeba i za cenu státního bankrotu, je nesmysl.

Třetí se zděšením poukazují na to, že jedna část vlády říká, že se daň bude vztahovat už na zisky v roce 2022 (nečistá retroaktivita) a druhá část vlády oznamuje, že bude daň platit až od roku 2023, což má hned dvě roviny: hrubě špatnou komunikaci členů vlády (těžko říci, kdo koho podrazil, ale takováto neprofesionalita už slušně připomíná komunikační přešlapy předchozí vlády v době první covidové vlny) a dále i fakt té retroaktivity, který minimálně na první pohled už trochu hrůzu nahání.

A vedle toho se diskutuje i celá řada dalších bodů. Co mi ale přijde zásadní a i tím, že se o tom vůbec nemluví, jako v podstatě největší problém, je to, že prezentace této daně, která „mimořádnými příjmy pokryje mimořádné výdaje spojené se zastropováním energií“ je ve skutečnosti jen slovním cvičením.

Kdyby to měla být pravda, pak by přece příjem této daně nemohl být klasickým příjmem státního rozpočtu, ale musel by být vytvořen zvláštní fond, do kterého všechny tyto prostředky poplynou (a nikam jinam) a z kterého se potom budou náklady spojené s energetickou krizí hradit (jen ty a žádné jiné). A o ničem takovém jsem v této souvislosti ještě neslyšel.

Co to znamená? Vláda bude prostě touto dodatečnou daní lepit jakékoli díry v rozpočtu podle toho, co bude zrovna potřeba, a to je nebezpečná strategie. Utratit lze totiž v zásadě jakékoli množství peněz a když budou ty nové zdroje, tak to bude ještě lákavější. 12% na růst platů ústavních činitelů? Sem s ním. 10% růstu platů státních úředníků? Proč ne. Nevadí, že i před tímto růstem byl průměrný plat ve veřejné sféře vyšší než průměrná mzda ve sféře soukromé (což je mimochodem ekonomický nesmysl, protože soukromý sektor živí ten státní a ani pravdivý argument, že ve státní sféře je v průměru vyšší vzdělání, to nemůže úplně přebít). A mnoho dalších požadavků se ještě objeví.

Pokud je opozice co k čemu, měla by při rozpravě ve Sněmovně požadovat právě vytvoření takovéhoto speciálního fondu, aby snížila manévrovací prostor pro potenciální bezuzdné rozhazování. A vláda by to měla uznat, stejně jako by mohla uznat pár let starou chybu, kdy kombinace politických stran z tehdejší a současné vlády schválila vysoce proinflační zrušení superhrubé mzdy. Zima teprve začíná a problémy budou spíše přibývat než ubývat. Pokud je budeme řešit tímto způsobem, tak toho můžeme už docela brzo hodně litovat.

                                                              Autor je ekonom, který roky pracoval pro český stát v nejvyšších nepolitických pozicích

Zdroj náhledové foto: SHutterstokc.com